Koránské apely lidskosti existují proto, aby byly následovány – díl v.

Logo XXL

 To muslimové selhali, nikoli Korán

 To muslimové selhali, nikoli Korán

 
Proč tedy Korán dnes nevede muslimy k humánnosti a k tomu, aby se stali vůdčí silou lidstva? Tato otázka je naprosto legitimní a je zcela namístě. Není to kvůli Koránu, který zůstal stejný a pořád zůstává jediným správným a spásným vedením pro celé lidstvo. Problém je v těch, kteří jej mají číst, studovat a následovat, či, lépe řečeno, v jejich vlastním vztahu ke Koránu. Ten selhává ve čtyřech hlavních ohledech:
  1. Někteří muslimové lpí na druhotných aspektech Koránu, zatímco zcela opomíjejí ty hlavní a nejdůležitější.
  2. Příliš mnoho muslimů těmto prioritním cílům Koránu v podstatě vůbec nerozumí. Korán čtou, ale nedokáží do sebe absorbovat z něj to, co by jim pomohlo.
  3. Někteří muslimové nepřistupují ke Koránu náležitým způsobem a proto jim uniká zásadní spojení mezi tím, co je Korán učí a způsobem, jak to ve svém vlastním životě aplikovat.
  4. Dokonce i když jsou výše uvedené překážky překonány, někteří muslimové stále ještě neinterpretují Korán tak, jak by měli a proto, ačkoli ho čtou, nedokáží z něj porozumět jeho učení tím správným způsobem.
 
Dnešní muslimové se stali lidmi, které kritizuje již samotný Korán:
وَقَالَ الرَّسُولُ يَا رَبِّ إِنَّ قَوْمِي اتَّخَذُوا هَٰذَا الْقُرْآنَ مَهْجُورًا
I řekne posel: „Pane, lid můj pokládal tento Korán za něco, čemu se vyhnout je zapotřebí.“ (Furkán:30)
Ibn Kesír podává následující vysvětlení tohoto verše:
„Modloslužebníci v Mekce odmítali Korán byť i slyšet. Tato slova Boží jsou podobna slovům:
وَقَالَ الَّذِينَ كَفَرُواْ لاَ تَسْمَعُواْ لِهَـذَا الْقُرْءَانِ وَالْغَوْاْ فِيهِ
Ti, kdož nevěří, říkají: "Neposlouchejte tento Korán, nýbrž přehlušujte jej nadávkami (Fussilet:26)
Vznešený zjevuje o Svém Proroku Muhammedovi صلى الله عليه و سلم, že se k Němu obracel: „Pane můj, můj národ se vyhýbá tomuto Koránu.“ Modloslužebníci totiž, když jim byl přednášen Korán, záměrně zvedali hlas a bavili se mezi sebou hlasitěji, než obyčejně, aby nebylo slyšet recitaci Koránu a aby ji ani slyšet nemuseli, aby se jí vyhli, respektive aby odmítli v Korán věřit, rozmýšlet o něm, konat dle něj a aby se naschvál vydali cestou přesně odlišnou, než ke které Korán vyzývá. A nehloubat a nerozjímat nad obsahem Koránu, nekonat dle něj, nenásledovat jeho příkazy a ukrývat to, co zakázal, je totéž jako následovat namísto něj básně, písně či plané tlachání. Toto vše představuje stejným způsobem odsouzeníhodné vyhýbání se Koránu. Prosíme Alláha, aby odstranil veškeré překážky mezi námi a Koránem, abychom jej využili způsobem, s jakým je On spokojen, abychom se jej učili nazpaměť, opisovali jej, porozuměli mu a jednali podle něj vždy a jen způsobem, s jakým je Alláh spokojen, věru On je Ten, Který vše slyší, Který odpovídá na prosby a Který je Štědrý a mnoho Darující.“1
Ibn Džuzejj smýšlí, že Alláh tímto cituje slova, která Posel Boží صلى الله عليه و سلم pronesl ke svému národu, anebo je teprve pronese v Soudný Den.2
Al-Mahallí a as-Sujútí jeho názor potvrzují:
„Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekne: „Můj Pane, běda! Můj národ, tedy Kurajšovci, považují tento Korán za něco, co třeba odvrhnout a nenásledovat.3
 
Různé podoby tohoto vyhýbání se Koránu, které je tímto veršem implikováno, pak shrnul Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja následovně:
  1. Vyhýbání se poslechu jeho recitace, víře v něj, bedlivému naslouchání Koránu nebo náklonnosti k němu.
  2. Vyhýbání se činu dle něj a shodně tomu, co Korán hlásá jako povolené a zakázané, dokonce i když dotyčný Korán čte a věří v něj.
  3. Vyhýbání se souzení a rozsuzování podle Koránu jak v základních, tak i ve vedlejších aspektech náboženství, včetně zastávání přesvědčení, že toto nijak nezmenšuje kvalitu víry v něj.
  4. Vyhýbání se rozjímání nad významy Koránu a jejich pochopení, ačkoli si dotyčný je vědom toho, že právě toto po čtenáři Koránu Alláh chce.
  5. Vyhýbání se Koránu jako léku pro choroby srdce, zatímco je lék na takové choroby hledán někde jinde.4
 
Jinou podobou tohoto vyhýbání se Koránu je i přílišná koncentrace na vnějškové aspekty vztahu člověka ke Koránu za současného naprostého zanedbávání jeho vnitřních dimenzí. Toto se odráží především v následujícím:
  1. Číst Korán pouze kvůli požehnání a dobrým skutkům za něj, aniž by byl úmysl se také v běžném a každodenním životě na všech myslitelných úrovních řídit tím, co obsahuje a k čemu nabádá. Recitace je jen mechanická, bez rozmýšlení a bez praktického následování recitovaného.
  2. Užívat Korán jen jako lék na choroby duše i těla způsobem, jakým se využívá zaříkávání (arab. رقية rukja), nebo jeho recitace pouze z důvodu ochrany před zlem. Korán sice toto všechno obsahuje a dokáže, ale účelem jeho seslání primárně není, aby sloužil jako kniha zaříkávadel.
  3. Věšet si malý mushaf (tedy výtisk Koránu) do auta nebo na stěnu jako amulet, aby člověka nepotkalo neštěstí. To je nesprávné a hrozí to modloslužebnictvím, neboť to, co má být očekáváno od Stvořitele, je očekáváno od stvořeného předmětu. Naopak, ochranu před zlem poskytuje recitace, výuka, porozumění a následování Koránu.
  4. Spoléhat se při pochopení Koránu na tzv. vědecké zázraky v něm, dnes tolik populární. Korán není proti vědě a ani věda není proti Koránu, ale podkládat platnost soudobých vědeckých teorií manipulovanými citacemi z Koránu je odsouzeníhodné, falešné a mnohdy i směšné – ukazuje nedostatek znalosti a pochopení jak moderní vědy, tak i koránských nauk ze stany toho, kdo tak činí.
  5. Studium Koránu jako pramene hovořícího o historii, kultuře a víře, aniž by byl ze získaných poznatků učiněn závěr, který by se odrazil na duši a životě toho, kdo jej vyvodí. Soustředění se na detaily jako je druh ovoce, které snědl Adam v Ráji, či skutečný počet lidí v jeskyni a jméno jejich psa, přičemž podstata uniká. Korán není sumou poznatků, pojmů a údajů, ale návodem pro život. Jeho studium má konečný cíl – tím je podle učení Koránu žít.
  6. Neschopnost vyvodit poučení z koránských příběhů a pak se jimi řídit. Tyto příběhy obsahují metodu jak správně vyzývat k islámu a na co klást důraz jako první – tedy توحيد tewhíd – skutečnost, že není božstva kromě Alláha. Ukazují, že přijaté náboženství bylo vždy jedno a totéž, ačkoli konkrétní specifika k němu vyzývaných národů se navzájem lišila. Mnoho z aspektů těchto příběhů je shodných mezi judaizmem, křesťanstvím a islámem, v detailech těchto shod a rozdílů je důkaz pravdivosti Koránu a nesprávnosti židovských a křesťanských věrouk. V těchto příbězích je obsažena také útěcha, posílení přesvědčení o všemohoucnosti Boží a dobrém konci určeném pro věřící.
 
Dnešní stav muslimů v pohledu jejich vztahu ke Koránu je tak jen důkazem pravdivosti slov, která Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه slyšel z úst Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Korán je přímluvcem, jehož přímluva je vždy přijata a tou stranou ve sporu, které bude vždy dáno za pravdu. Proto ten, kdo jej umístí před sebe, jím bude uveden do Ráje, zatímco ten, kdo jej odhodí za sebe, jím bude odvlečen do Pekelného ohně.5
‘Abdurraúf al-Munewí v komentáři tohoto hadísu prohlásil:
„Pokud se někdo ve svém životě neřídí principy z Koránu, musí svůj život řídit podle nějakých jiných principů a proto si zasluhuje Pekelný oheň. Na druhou stranu, bude-li následovat Korán a řídit se jím, pak ho Korán dovede do Ráje.“6
 
Dnešní stav muslimů je také ukázkou rozporu mezi jejich dnešními způsoby a způsoby jejich zbožných předků.
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Není žádného dobra ve čtení bez porozumění čtenému, není žádného dobra v nauce bez pochopení této a není žádného dobra v uctívání, které není soustředěné.7
Abú Házim Selmán al-Ašdža’í8 pravil: „Pokud se ocitneš v době, kdy je již jen pouhý proslov brán jako znalost a již jen sama znalost brána jako čin (tj. namísto uvedení této znalosti do praxe) potom žiješ v té nejhorší době mezi těmi nejhoršími lidmi.9
Jeden z největších raných učenců, imám Sufján as-Sewrí, pravil: „Pokud bych já podle toho, co znám, také konal, byl bych věru nejučenějším člověkem, avšak pokud bych podle toho, co znám, nekonal, potom by na celém světě nebylo většího ignoranta, nežli mne.10
 
Prosíme Vznešeného Alláha, Pána Všech světů, aby nás učinil přímými vůči Knize Boží a těmi, kteří koránských apelů lidskosti budou pamětlivi, uposlechnou je a budou se jimi ve svém životě řídit vždy, všude a za všech okolností. Ámín.
 
 
1 Viz Muchtesar Tefsír Ibn Kesír, str. 970.
2 Viz Teshíl, 4/269.
3 Viz Tefsíru l-Dželálejn, str. 403.
4 Viz al-Fewáid, str. 107-108.
5 Zaznamenali Ibn Hibbán v Sahíhu a al-Bejhekí v Sunenu. Podobný hadís uvádí i at-Taberání v Džámi’u s-saghír; a al-Bejhekí v Sunenu na autortitu Ibn Mes’úda رضي الله عنه. Hadís je sahíh podle al-Albáního v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 5/31-32; a ‘Abdulkádira al-Arnaúta v Mukaddimetu li Tefsíri l-Kur´áni l-‘azím, str. 9. Al-Huwejní v poznámce pod čarou k Ibn Kesírově Kitábu fadáili l-Kur´án, str. 281-282, uvádí, že hadís od Ibn Mes’úda má sahíh řetězec vypravěčů až k Ibn Mes’údovi, nicméně existuje důvodné podezření, že jde o slova Ibn Mes’úda a nikoli Proroka صلى الله عليه و سلم. Tedy jde buď o hasan hadís, nebo o sahíh podání od jednoho ze sahábů, přičemž silnější názor je ten první.
6 Viz Fajdu l-kadíri Šerhu Džámi’i s-saghír, 4/535.
7 Uvádí Ibn ‘Abdulberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, 2/811. Uvádí jej i az-Zebídí, 5/7-8 s odvoláním na Abú Nu’ajma v Hiljetu l-awlijá´. Někteří toto uvádějí jako hadís, nicméně pravdou je, že jde o ‘Alího slova. Viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 2/162-163.
8 Selmán (z. okolo r. 100 h.) je jedním z nejvýznamnějších společníků a žáků Abú Hurejry رضي الله عنه. Je tábi’í a velmi spolehlivý vypravěč hadísů.
9 Podání zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, 4/338.
10 Uvádí Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi’a, 1/134.