Lze styl Koránu napodobit?

Logo XXL

 Kritici Koránu uvádějí, že jeho nenapodobitelnost a marná snaha napodobit ho, je založena na dojmech a na subjektivních kritériích.

 Kritici Koránu uvádějí, že jeho nenapodobitelnost a marná snaha napodobit ho, je založena na dojmech a na subjektivních kritériích.

Jde však o falešné obvinění, neboť literární styly jsou charakteristické svými vnějšími znaky, strukturou textu a jsou od sebe jasně odlišitelné. Korán tak může být popsán jako próza, či jako poezie, anebo jako unikát, přesahující meze jak poezie, tak i prózy, neboť uplatňuje a shodně potřebě střídá rytmizovanou i nerytmizovanou řeč, přesahuje meze rýmované prózy a používá prostředků jazyka a slohu, které jeho styl významně odlišují od čehokoli jiného. Každá koránská súra užívá osobitou sadu jazykových prostředků, je zvláštní, osobitá a originální ve svém stylu a kompozici. Vše to je důvodem, proč Korán dodnes nebyl napodoben.[1]
 
Tento neúspěch potvrzuje jak klasická tradice učenců, tak i moderní výzkum. Také četní arabisté studující arabskou gramatiku velmi pokročili právě díky studiu jazyka Koránu.
 
John Penrice, autor Slovníku a glosáře Koránu, nepřekonatelné literární kvality Koránu uznává:
„Obstojná znalost Koránu je naprosto nezbytná a nenahraditelná jako úvod pro další studium arabského jazyka uznají všichni, kteří překročili nejzákladnější jeho znalost, z hlediska čistoty svého stylu a elegance jeho dikce musí být Korán uznáván jako standard arabského jazyka.“[2]
 
Vysoce ceněný profesor arabistiky Hamilton Gibb uvádí:
„Jako literární památka vyčnívá Korán sám o sobě, je počinem v arabské literatuře zcela unikátním, nemá předchůdce a nemá ve svém vlastním stylu ani pokračovatele. Protlačuje vysokou arabskou idiomatiku, se kterou vyjadřuje nové myšlenky, je přímým a přísně efektivním řečnickým projevem, zdroje syntaktických posunů jsou v něm využity s ohromnou svobodou a originalitou.”[3]
„.…Mekkánci se stále dožadovali jeho zázraku a s přímočatou smělostí a hrdostí je Muhammed, pro potvrzení pravosti své mise, odkázal na samotný Korán, který je potvrzením jeho proroctví přímo od Všemohoucího. Jakožto Arabové, byli přeborníky v jazyce a v rétorice. Pokud by pak Korán měl svou vlastní formu, se kterou mohli soupeřit i další lidé, nechť vytvoří deset veršů podobných jemu. A pokud nemohou (a je jasné, že opravdu nemohli), pak nechť Korán přijmou jako vynikající a naprosto zjevný zázrak.”[4]
 
Mnoho muslimských učenců i nemuslimských odborníků dosvědčuje unikátnost a nenapodobitelnost Koránu. ‘Áiša Abdurrahmán v analýze „Výklad jasných důkazů Vznešeného Koránu“ (arab. Tefsíru l-bejján li Kur´áni l-Kerím), která se zakládá na pracech mnoha islámských učenců minulosti a jejíž závěr koresponduje i s názorem jinak kritického Táhá Husejna, uzavírá, že arabský sloh lze rozdělit do tří kategorií: prózy, veršované poezie a Koránu. Veršovaná próza sedž’u je součástí prózy, ale Korán je kategorií sám pro sebe.[5]
 
Profesor náboženství na Duke University, Bruce Lawrence, správně zdůrazňuje, že „hmatatelná svědectví o koránských verších se shodují, že tyto představují mnoho vrstev významu na sobě, světlo na světle a zázrak na zázraku.“[6]
 
Forster Fitzgerald Arbuthnot, významný britský orientalista a překladatel, praví: „… a i když proběhlo několik pokusů vytvořit něco podobného Koránu, co do elegance textu, žádný z nich dodnes neuspěl.“[7]
 
Nyní se zaměříme na historii konkrétních pokusů o toto napodobení, na závěry, ke kterým strůjci těchto pokusů dospěli a též i na jejich filosoficko – náboženskou motivaci.[8]
 
Velká většina koránského i’džázu byla systematicky analyzována generacemi arabských jazykovědců, studujících předislámskou poezii tzv. doby nevědomosti (arab, džáhilíjja) a srovnávajících ji s Koránem. Objektivně testovali, je-li koncept nenapodobitelnosti Koránu skutečností, nebo zdáním. Tyto jejich práce se podrobně zabývaly gramatickými a stylistickými konstrukcemi, výběrem slov a jejich původem.
 
Také židé tvrdili, že jejich vlastní učenci byli při studiu židovských náboženských textů, především Tanachu, ovlivněni metodikou arabských jazykovědců.
 
Historie pokusů napodobit Korán[9]
 
1.       Ibnul-Mukeffá´. Podle zlomkovitě dochovaného díla, které je manichejskou apologetikou, lze usuzovat na motivy tohoto velkého literáta, který pravděpodobně vyznával zmíněný staroperský kult. Tato apologetika se zachovala v citacích v polemice zejdovského ší’itského imáma al-Kásima ibn Ibnráhíma (zemřel 246 hidžry/860 kř. éry). Publikoval ji ve své chrestomatii M. Guidi. Podle tohoto zdroje se manichejec Ibnu l-Mukeffá´ pokoušel napodobit svaté písmo muslimů a tak prokázat jeho falešnost. Práce, kterou al-Kásim vyvrací však nakonec sklouzla do roviny pamfletu proti Muhammedovi, Koránu a islámu ve jménu jiné víry – manicheizmu. Za rozšiřování tohoto pamfletu byl sám autor souzen.[10] Prominentní arabský prozaik perského původu byl nakonec v r. 139 hidžry/756 kř. éry popraven. Snažil se ve jménu manicheizmu napodobit Korán, ale svého úsilí se vzdal, neboť úkol to byl příliš nesnadný. Údajně k tomu měl být pověřen jistým tajným spolkem heretiků, ale to je patrně jen legenda. První čtyři slova polemiky jsou – a jsou jediná – jasnou napodobeninou prvních slov Koránu: „Ve jménu Světla Milostiplného, Smilovného“ – jde o manichejskou variaci na basmalu, rouhačství mající zarazit každého muslima.[11] Autor nejstarších arabských prozaických děl se patrně vlastnoručně pokusil napodobit Korán, ale neuspěl, podobně jako mnoho jiných vynikajících literátů s podobnými ambicemi.[12] Když přišel Ibnu l-Mukeffá´ dospěl k veršům:
وَهِيَ تَجْرِي بِهِمْ فِي مَوْجٍ كَالْجِبَالِ وَنَادَى نُوحٌ ابْنَهُ وَكَانَ فِي مَعْزِلٍ يَا بُنَيَّ ارْكَبْ مَعَنَا وَلا تَكُنْ مَعَ الْكَافِرِينَ قَالَ سَآوِي إِلَى جَبَلٍ يَعْصِمُنِي مِنَ الْمَاءِ قَالَ لا عَاصِمَ الْيَوْمَ مِنْ أَمْرِ اللَّهِ إِلا مَنْ رَحِمَ وَحَالَ بَيْنَهُمَا الْمَوْجُ فَكَانَ مِنَ الْمُغْرَقِينَ وَقِيلَ يَا أَرْضُ ابْلَعِي مَاءَكِ وَيَا سَمَاءُ أَقْلِعِي وَغِيضَ الْمَاءُ وَقُضِيَ الأمْرُ وَاسْتَوَتْ عَلَى الْجُودِيِّ وَقِيلَ بُعْدًا لِلْقَوْمِ الظَّالِمِينَ وَنَادَى نُوحٌ رَبَّهُ فَقَالَ رَبِّ إِنَّ ابْنِي مِنْ أَهْلِي وَإِنَّ وَعْدَكَ الْحَقُّ وَأَنْتَ أَحْكَمُ الْحَاكِمِينَ قَالَ يَا نُوحُ إِنَّهُ لَيْسَ مِنْ أَهْلِكَ إِنَّهُ عَمَلٌ غَيْرُ صَالِحٍ فَلا تَسْأَلْنِي مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ إِنِّي أَعِظُكَ أَنْ تَكُونَ مِنَ الْجَاهِلِينَ
A plula s nimi po vlnách jako hory vysokých a Noe syna svého zavolal, jenž na místě vzdáleném stál: „Synáčku, nastup spolu s námi a nezůstávej s nevěřícími!“ I odpověděl: „Uchýlím se na horu, jež před vodou mne zachrání.“ I zvolal Noe: „Nezachrání se dnes nikdo před rozkazem Božím kromě toho, nad nimž se slitoval.“ A rozdělily je vlny a syn jeho byl mezi utopenými. A bylo řečeno: „Země, pohlť vodu svou! Nebe, zadrž déšť!“ I opadla voda, rozkaz byl splněn a loď uvízla na hoře al-Džúdí. Pak bylo řečeno: „Pryč s lidem nespravedlivým!“ A zvolal Noe k Pánu svému a řekl: „Pane, syn můj zajisté patřil k rodině mé a slib Tvůj je věru pravdivý a Tys ze soudců nejspravedlnější.“ Pravil Bůh: „Noe, on ani k rodině tvé nepatřil, vždyť konání jeho bylo nesprávné. A nežádej ode Mne to, o čem vědění nemáš, a napomínám tě, abys nebyl jedním z pošetilých!“ (Húd:42-46)
Uvědomil si, že není v silách žádné lidské bytosti knihu reprodukovat. Od svého úsilí odustal a roztrhal vše, co doposud napsal.[13]
 
2.       Během života Božího Posla صلى الله عليه و سلم se objevil muž známý jako Musejlema, který se prohlásil prorokem, jenž dostává zjevení. Jeho „zjevení“ se navenek podobá raným koránským súrám, obsahuje zvláští přísahy a řečnické otázky. Někteří odborníci zpochybňují Musejlemovo autorství některých nešikovných pokusů napodobit Korán. Z toho, co se uvádí jako autentické, je příhoda, kterou vypráví Ibn Kesír ve svém Tefsíru při výkladu súry al-‘Asr: Amr ibn el-Ás vzpomíná, že když, ještě jako nemuslim, přišel k Musejlemovi, tento se jej tázal: „Co bylo v poslední době sesláno vašemu druhu (tj. Muhammedovi صلى الله عليه و سلم)?“ „Zjevena mu je jedna krátká, stručná ale obsažná súra,“ odvětil Amr. „Která?“ zeptal se. Amr odpověděl:
وَالْعَصْرِ إِنَّ الإنْسَانَ لَفِي خُسْرٍ إِلا الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ وَتَوَاصَوْا بِالْحَقِّ وَتَوَاصَوْا بِالصَّبْرِ
 „Při času! Věru spěje člověk ve ztrátu. Kromě těch, kteří uvěřili, zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a trpělivosti nabádali. (Asr:1-3)“ „I mi je zjeveno něco podobného,“ holedbal se Musejlema. „A co je to?“, zeptal se Amr. Musejlema recitoval: „Ó hlodavče, ó hlodavče! Ty máš dvě uši a dva prsy. A zbytek tebe jen prázdnota a díra jest.“ A pak se zeptal: „Amre, jak se ti líbí?“ „Při Bohu,“ odpověděl Amr, „ty sám moc dobře víš, že já o tobě vím, že lžeš.“[14] Musejlema se totiž nedokázal oprostit od věšteckého stylu rýmované prózy, ve kterém staroarabští čarodějové vynášeli své předpovědi. Tak Musejlema přísahá při horské koze či při vlku černé hladké srsti, což jsou jasné zvířecí symboly pohanských staroarabských božstev.[15] Když pak Musejlema potkal falešnou prorokyni Sedžáh, vyjednávali spolu v rýmované próze a Musejlema začal užívat rádoby islámských pojmů ve svých verších, např. „‘alejná min salawáti ma’šeri l-abrár; jekúmúne l-lejle we n-nahár; li rabbikumu l-kubbár; rabbi ghujúmi we l-amtár“ – „na nás je požehnání shromáždění zodpovědných;  v noci se modlících a přes den se postících; pro Pána Velijkého, Pána mračen i dešťů.“[16] Al-Bákillání, který se podrobně věnoval kromě staroarabské poezie Imru l-Kajse také Musejlemovi, uvádí: „Verše připisované Musejlemovi jsou až úsměvně chudé stylem, takže je nikdo ani nemůže připodobnit ke Koránu.“[17]
 
3.       Slepý syrský poeta Abú l-A’lá al-Me‘arrí (zemřel 449 h./1057 kř. éry) podle ‘Alího ad-Deštího napsal knihu Kitábu l-Fusúl we l-Ghaját, jejíž část se dochovala, jako napodobeninu Koránu.[18] Toto tvrzení však není úplně domyšlené. Podle článku Rudy Pereta „že se Abú l-A’lá al-Me’arrí pokusil napodobit Korán, se také uvádí na autoritu jistého skeptika z 5. století hidžry/ 11. století kř. éry. Obvinění se vztahuje k jeho objemnému dílu al-Fusúl we l-Ghaját,  něž se dochovalo jen prvních sedm svazků. Ty jsou krásnou ukázkou umění poezie a rýmu založeného na klasickém literárním stylu arabštiny, jehož byl autor mistrem. Dílo je psáno v propracované rýmované próze. Jednotlivé části jsou uvozeny archaickými přísahami typu: „Přísahám při Tom, jenž stvořil koně a běložluté (velbloudy) cválající po ar-Ruhejlu…“ Tyto upomínají na ranné koránské texty podobné starým arabským orákulům a jsou pravděpodobně inspirovány Koránem.“[19] Jak dále pokračuje autor: „Nelze však říci, že by al-Me’arrí zamýšlel svou prací imitovat Korán, jak by se mohlo zdát. V jeho době byla rýmovaná próza již dávno akceptována jako stylistický prostředek vznešeného jazyka, proto ji mohl užít bez postranních úmyslů. Vezmeme-li v úvahu klíčová slova a pokusíme-li se rekonstruovat téma této práce, máme co do činění spíše s nábožensko-etickým chvalozpěvem, poněkud pesimisticky laděným.“[20] Toto historické nedorozumění uvádí i az-Zamachšarí v úvodu ke svému Keššáfu. Ve svém komentáři k veršům:
انْطَلِقُوا إِلَى ظِلٍّ ذِي ثَلاثِ شُعَبٍ لا ظَلِيلٍ وَلا يُغْنِي مِنَ اللَّهَبِ إِنَّهَا تَرْمِي بِشَرَرٍ كَالْقَصْرِ كَأَنَّهُ جِمَالَةٌ صُفْرٌ
jděte si ke stínu se třemi větvemi, nepříliš stinnému, jenž nechrání proti plameni, který jiskry jak polena veliká vrhá, žlutým velbloudům podobná! (Murselát:30-33)
vyjadřuje az-Zamachšarí názor, že Abú l-‘Alá chtěl dosáhnout estetických výšin této pasáže, aby soupeřil s Božími slovy.  Abú l-‘Alá však ve své verzi nepopisuje peklo a neobrací se k nevěřícím, ale hovoří o ohních planoucích v domech pohostinství, chystajících se přijmout znaveného poutníka: „rudé, jejichž paprsky rozrážejí temnotu a vrhají jiskry jako stany.“ Tento verš naopak obsahuje žalozpěv určený rodině ‘Alíd Abú Ahmeda al-Músáwího po jeho smrti.  Fachruddín ar-Rází kritizuje Zamachšarího názor, že se Abú l-‘Alá chtěl poměřovat s Koránem a podle něj chtěl tento naopak ukázat, nakolik Korán převyšuje slova básníků. Poté, co podává dvanáct důkazů pro svá tvrzení, shrnuje: „Tyto body ke mně přišli v záblesku, ale pokud bychom Boha o pomoc žádali, nalezli bychom ještě daleko více. Nepochybně by se nám dostalo tolik, kolik jen bychom si žádali.”[21]
 
4.       Andaluský beletrista Jahjá ibnu l-Hakam al-Ghazal, žijící ve 3. století hidžry, přezdívaný svými životopisci „Mudrc a bard Andalusie“ se údajně sám pokusil napodobit 112. súru Koránu, obsahující základní islámské vyznání jedinosti Boží, „ale byl přemožen velkým strachem a děsem, tudíž se pokusu zřekl a obrátil se zpět k Bohu.“[22]
 
5.       Sejjid Alí Muhammed, zvaný též Báb (dosl. Brána) z perského Šírázu, zakladatel sekty bábíjja, dodnes přežívající jako sekta baháíjja, se o toto pokusil v polovině 19. století. Cítil se vyvoleným, aby nahradil Muhammeda صلى الله عليه و سلم v jeho prorockém úkolu a nahradil islám novým náboženstvím. V díle al-Bejján shrnuje svou doktrínu. Způsob jeho vyjádření je prozaický, uspořádání obsahu nesystematické, navzdory uspořádání každé z devatenácti kapitol (abwáb – brány) do jedenácti jednotek (wahíd). Dílo nemělo nahradit Korán po stránce literárně-estetické, ale nadmoci jej v ustavení nové víry. Na druhou stranu si však, stejně jako Korán, osobuje být přímým zjevením od Boha samého. Navíc obsahuje několik pasáží a formulací, které jsou Koránem nejenže inspirovány, ale vědomě, či nevědomě modelovány na jeho příkladu.[23] 
 
6.       Ibnu r-Ráwendí, mu’tazilovský heretik narozený na začátku 3. století hidžry/ 9. století kř. éry. Napřed byl stoupencem klasického mu’tezilizmu, později své někdejší přátele opustil a nemilosrdně je napadal. K. az-Zummurawz poskytuje jasný pohled na jeho velmi heterodoxní doktrínu: „Pro svou odchýlenost nikomu neodpouštěl a nikdo neodpouštěl jemu. Sžíravě kritizoval koncept proroctví jako takový a proroctví Muhammeda obzvláště. Smýšlel, že náboženské pravdy nejsou akceptovatelné rozumem a proto musí být odmítnuty. Zázraky připisované prorokům, osobám připodobitelným k mágům a věštcům, jsou pouhou smyšlenkou. Největší zázrak v očích pravověrného muslima – Korán, Ibnu r-Ráwendí nešetří o nic méně. Není ani zjevenou knihou a ani není nenapodobitelným literárním mistrovským dílem. Aby zaobalil své teze, ostře napadající jakoukoli podobu náboženství v samém jeho kořenu, užíval Ibnu r-Ráwendí příběh, že tato svatá písma byla vymyšlena bráhmány. Jeho pověst obrazoborce k smrti nenávidějícího vše náboženské se ve 4. století hidžry rozšířila až za samé hranice muslimské literatury.“[24]Ibnu r-Ráwendího přístup v mnohém připomínal dnešní ateistické volnomyšlenkáře, jakožto něco na způsob nezávislého žurnalisty mohl tento muž psát ve prospěch čehokoli, nebo proti čemukoli, aniž by si musel brát servítky.[25]
 
7.       Beššár ibn Burd, Sáhib ibn ‘Abbád a Abú l-Atahíjja, špičkoví básníci klasické doby chalífátu, podle všeho všichni společně prohlásili, že jejich sbírky jsou lepší, nebo mírně lepší, nežli Korán. Encyklopedie islámu však neuvádí nic podrobnějšího o porovnávání jejich sbírek s Koránem Beššár ibn Burd prohlásil některé ze svých veršů za hodnotnější, než je súra al-Hašr (59.). Na konci 10. stol. Sáhib ibn ‘Abbád veřejně akceptoval kompliment jistého žida z Isfahánu, že koránský styl ten jeho převyšuje jen mírně.[26] Beššár ibn Burd údajně sám prohlásil, že osobně překonal kvality 59. súry. Podobná slova jsou připisována i Abú l-Atáhíjjovi s odkazem na súru al-Murselát (77.). Obě tvrzení však nezohledňují vývoj jazyka mezi 7. a 10. stoletím.[27] Beššár ibn Burd však ve skutečnosti chválil vlastní poezii, že je lepší než súra al-Hašr, když dvou báseň slyšel recitovat zpívající dívkou v Baghdádu.[28] Jenže navzdory tomu al-Bákilláního práce I’džáz al-Kur´án, srovnávající dílo jak Ibn Burda tak dalších, s Koránem, neuvádí o tom, že by bylo lepší, než Korán, ani zmínku. Obsáhlé dílo Beestona, Johnstonea, Serjeanta a Smithe, považované za nejsrozumitelnější přehled arabské literatury doby džáhilíjje i chalífátu, psané západními odborníky, uvádí Ibn Burda jako velkého básníka doby raného ‘abbásovského chalífátu, který do poezie přinesl spoustu nových prvků, ale o jeho poměřování s Koránem mlčí. Ani R. Paret se o něm nezmiňuje. Ve svém článku Rétorická interpretace Koránu: i’džáz a příbuzná témata, se I. J. Boulatta zabývá moderními autory věnujícími se této problematice, např. ‘Áiše Abdurrahmán, publikující pod pseudonymem Bint Šáti. Její práce podle něj do problematiky i’džázu vnáší nové světlo: „‘Áiša Abdurrahmán induktivně studuje také další otázky týkající se Koránu a nabízí čerstvé myšlenky a nové interpretace, odkrývá jisté souvislosti, které nikdo před ní nepozoroval, jako je užití pasiva ve verších hovořících o Posledním Dni, které dle ní odrážejí pasivitu světa a spontánní uposlechnutí Alláha všemi stvořeními. Tyto a další její postřehy, jimiž se snaží zachytit realitu ležící za prostým koránským vyjádřením, přesahují tradiční rámec arabské syntaxe a rétoriky. Její závěr, že Korán, nejsa ani poezií, ani prózou, tvoří osobitý literární žánr sám pro sebe, kde je nejvýřečnější a stylisticky nejdokonalejší, neboť mu v tom žádné lidské dílo nemůže konkurovat.“[29]
 
8.       Nestoriánský křesťan Alí ibn Rabbán at-Taberí, jenž konvertoval ve svých 70 letech k islámu, tvrdí, že v žádném jazyce nenalezl dílo, které by se svou stylisticko-literární kvalitou rovnalo, nebo blížilo Koránu: „Když jsem byl křesťanem, říkal jsem totéž, co můj strýček, který byl vzdělaným a výřečným mužem, totiž že sama výřečnost není důkazem proroctví, protože může být společná všem lidem, ale poté, co jsem odhodil stranou slepé následování a starodávné zvyky, načež jsem se raději přimkl k učení a následování poselství Koránu, seznal jsem, že to, co následovníci Koránu tvrdili, je jednoduše pravda. Ta pravda je, že jsem nenalezl ani jedinou knihu, ať v arabštině, perštině, nebo hindštině či řečtině, od samého začátku světa až do nynějška, která by obsahovala Boží chválu, víru v proroky a posly, pobídky k dobru, nekončící skutky, příkaz konat dobro a zákaz konat zlo, inspiraci pro touhu po ráji a vyhnutí se peklu zároveň, jako to najdeme v Koránu. Až někdo přinese knihu takových kvalit, která inspiruje takovou úctu a sladkost v srdcích a která dosáhla takových trvalých úspěchů, a tento někdo bude zároveň negramotnou osobou, která se neučila a kterou nikdo neučil umění psaní a řečnictví, pak toto bude bezpochyby jedna ze známek jeho proroctví. A tak se dosud nestalo.“[30]
 
Nemuslimové o arabské filologické škole a vazba mezi ní, hebrejskou filologií a výkladem Bible
 
Arabští jazykovědci byli excelentními filology zběhlými jak ve fonetice, tak i v gramatice a syntaxu. Základy gramatiky Jonathana Owena (z r. 1988) stejně jako jeho nová kniha přesvědčivým způsobem prokazují, že středověká arabská gramatická věda v mnoha ohledech předběhla svou dobu.[31]
 
Guillaume ve své předmluvě ke knize Odkaz islámu píše:
„Od začátku 19. století se začalo pro vyjasnění významu neobvyklých slov v hebrejštině ve velkém využívat arabštiny, ač je arabština jako spisovný, kodifikovaný jazyk o více než tisíc let mladší, ale filozoficky je o mnoho a mnoho století starší. Zapeklitý lingvistický fenomén v hebrejském jazyce může být vysvětlen jako solitérní archaická forma častá a běžná v arabštině, jazyku svým původem příbuzném. Slova a idiomy, jejichž přesný význam byl v židovské tradici ztracen, tak dostávají připravené a přesvědčivé vysvětlení ze stejného zdroje. Vskutku žádný seriózní student Starého Zákona si nemůže dovolit nedostatky ve znalostech arabštiny z první ruky. Stránky jakéhokoli vědeckého komentáře Starého Zákona ilustrují hloubku dluhu, který dluží biblická exegeze právě arabštině.“[32]
 
Nicméně tento fenomén užívání arabských slov a gramatiky židy sahá zpět až do časů Rabbi Saadia Gaona. Židé byli velmi silně ovlivněni tradicí arabské gramatické školy, jejíž odborníci analyzovali Korán. Jejich vliv zasáhl především lingvistické a kontextuální interpretace Tanachu, hebrejské Bible. Mnoho z těchto postřehů mluví samo za sebe. 
 
Židovští učenci v arabských zemích poprvé v historii získali nástroj pro hlubší studium kontextu zjevených písem. Islám rozšířil pevné pilíře racionalizmu a zprostředkoval též z části i filozofická učení antického Řecka.[33]
Arabští experti na gramatiku navíc vyvinuli systematické metody analýzy slohu a struktury klasické arabštiny, jazyka Koránu. Toto jim umožnilo nejen analyzovat text koránský, ale také sepisovat nové práce o přísných standartech klasické idiomatiky.[34]
 
Židé v arabských zemích tak dostali možnost stát se komparativními semitskými lingvisty.[35] Židé studující arabský jazyk a literaturu, stejně jako další akademické disciplíny, se učili novým jazykovědným metodám a toužili je rozšířit i na svou exegezi Bible a analýzu gramatiky hebrejské. Jen ti z nich, kteří arabskou gramatiku znali, si osvojili patřičné porozumění hebrejskému slovesnému systému, rovněž založenému na kmenech o třech souhláskách. Hebrejské slovesné kmeny, kde se např. objevují písmena alef, vav a jod, nevykazují tyto slabé konsonanty ve všech svých tvarech, ale tyto slabé souhlásky se objevují v rozličných formách ve slovesném systému arabském.
 
Židovští učenci si tak, vybaveni o hlubší znalosti vlastního jazyka, uvědomili, že tyto slabé souhlásky jsou součástí hebrejského slovesa i když nejsou na první pohled patrny. Židovští exegeti, jako např. ti ve Francii, kteří arabštinu neznali, v porozumění tohoto trojkonsonantního systému hebrejského slovesa selhali. C’est la vie. Charakteristickým rysem španělských židovských učenců byl jejich velmi živý zájem a tvrdý trénink v oblasti jazykové analýzy, což byla devíza vyrostlá v arabsko-jazyčném prostředí kolem nich.[36] Práce Rabbi Saadia Galona na arabském překladu Bible i nadále využívala oficiální verze židů z arabských zemí. Je také zlatým dolem originálních pohledů na obtížná hebrejská slova a fráze v Bibli, která přináší výhodu i moderním biblickým badatelům.[37]
 
Ibn Džánova dvojsvazková analýza biblické lexiky, gramatiky a stylistiky je dodnes nejžárnějším a nejhodnotnějším příspěvkem ke studiu biblického jazyka. Dva svazky – Kniha kořenů a Kniha rozšíření, která je jeho dílem v gramatice, existují dodnes jen v arabském originále a v překladu do středověké hebrejštiny.[38]
 
R. Malter ve svém životopise nejslavnějšího hebrejského jazykozpytce Saadia Gaona uvádí:
„Je uváděno, že nejcennější mezi Ismaelity, uvědomujíce si svou lítost, že lidé neužívají jazyka arabského správně, pro ně napsal krátké kompendium, ze kterého se měli učit správnému užívání slov. Podobně jsem zpozoroval mnoho Izraelitů chybovat dokonce v nejzákladnějších pravidlech správného užívání našeho (hebrejského) jazyka, nemluvě o pravidlech obtížnějších, takže když mluví volnou řečí, většina z toho je špatně a když píší básně, jen málo ze starodávných pravidel je dodrženo a většina z nich je opomenuta. To mne navedlo k sestavení práce o dvou částech, obsahující vštšinu (hebrejských) slov.“[39]
Autor dále pokračuje slovy:
„Pravidla hebrejské gramatiky se odvolávají na úryvky této naší knihy. Z ní se zachovalo ne o moc více než úvod – jakožto moudré odhalení vlivu arabské gramatické školy.“[40] Na jiném místě téže knihy čteme: „Nejpravděpodobněji se právě jazyk Koránu stal nejrozšířenějším nářečím židů a samaritánů krátce po hidžře. Jen tak zřejmě mohl Saadia využít literatury Arabů i práce autorů arabsko-židovských.“[41]


[1] Viz The Encyclopedia Of Islam, 1971, Volume 3, E J Brill, Leiden, str. 1019; Beeston A. F. L, Johnstone, T. M., Serjeant, R. B. a Smith G.R. (Ed.): Arabic Literature To The End Of The Ummayyad Period, 1983, Cambridge University Press, 8/212 a 127-128; Von Grunebaum, Gustave E.: A Tenth-Century Document Of Arabic Literary Theory and Criticism, 1950, The University of Chicago Press, Chicago, str. xiv; Abdul Aleem: I’jaz ul Qur’an, 1933, Islamic Culture, Volume VII, Hyderabad, Deccan, str. 221 & 232; Goldziher, Ignaz, Ed. Stern S. M.: Muslim Studies (Muhammedanische Studien) II, 1971, George Allen & Unwin Ltd., London, s. 363. Citace převzata zTzortzis, H. A.: The Qur’ans unique literary form in The Inimitable Qur’an, b.m., b.d.:,str. 17.
[2] Penrice, John: Předmluva k A Dictionary and Glossary of the Koran, Dover Publications, Dover,2004. Citace převzata z: Tzortzis, Hamza Andreas: The Unique Genre of Qur´an, in The Inimitable Qur´an, b.m., b.d.,str. 2.
[3] Gibb, H. A. R.: Arabic Literature – An Introduction, Oxford at Clarendon Press, 1963, str. 36. Citace převzata z: Ibid., str. 2
[4] Gibb, H. A. R.: Islam: A Historical Survey, Oxford University Press, 1980 str. 28 Citace převzata z: Tzortzis, Hamza Andreas: The Qur’ans unique literary form in The Inimitable Qur’an, b.m., b.d.,str. 17.
[5] Saj’ in English Renditions of the Qur’an: A Close Reading of Surah 93 (al-Duha) and the basmala, str. 64. Citace převzata z: Ibidum.
[6] Lawrence, Bruce: The Qur’an: A Biography, Atlantic Books, str 8. Citace převzata z: Ibidum.
[7] Arbuthnot, F. F.: The Construction of the Bible and the Koran, London, 1885, str 5. Citace převzata z: Tzortzis, Hamza Andreas: The Unique Genre of Qur´an, in The Inimitable Qur´an, b.m., b.d.,str. 3.
[8] Příklady jsou převzaty z práce Saifullah, M.S.M.: Topics Relating To The Qur’an: I’jaz, Grammarians & Jews, Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[9] Vycházíme zde v životopisech uvedených osob z údajů v Encyklopedii islámu (Encyclopaedia of islam), kterou vydal E. J. Brill v Leidenu. Jde o monumentální dílo psané muslimskými i nemuslimskými odborníky a pokrývající názory obou táborů.
[10] Viz The Encyclopedia Of Islam, E. J. Brill, Leiden, 1971, 3/885.
[11] Beeston, A. F. L.; Johnstone, T. M.; Serjeant, R. B. a Smith, G. R. (Ed.): Arabic Literature to The End Of The Ummayyad Period, 1983, Cambridge University Press. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: Topics Relating To The Qur’an: I’jaz, Grammarians & Jews, Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[12] The Encyclopedia Of Islam, Op. Cit., s. 1019
[13] Von Grunebaum, Gustave E.: A Tenth-Century Document Of Arabic Literary Theory and Criticism, The University of Chicago Press, Chicago, 1950, str. xiv. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[14] Ibn Kesír: Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, Súretu l-‘Asr (103. súra).
[15] Beeston, A. F. L.; Johnstone, T. M.; Serjeant, R. B. a Smith, G. R. (Ed.): op. cit., str. 127-128. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[16] Ibid., str. 128. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[17] Abdul Aleem: I’jaz ul Qur’an, Islamic Culture, Hyderabad, Deccan, 1933 8/221. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[18] Alî Dashti (z perštiny přeložil F. R. C. Bagley): Twenty Three Years: A Study Of The Prophetic Career Of Mohammad, George Allen & Unwin Ltd., London, 1985, str. 48. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[19] Beeston, A. F. L., Johnstone T. M., Serjeant R. B. a Smith G. R. (Ed.), Op. Cit., str. 213. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[20] Ibid. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[21] Goldziher, Ignaz, Stern, S. M. (Ed.): Muslim Studies (Muhammedanische Studien), George Allen & Unwin Ltd., London, 1971, 2/364-365. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[22] Ibid., str. 364. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[23] Beeston, A. F. L., Johnstone T M, Serjeant R B a Smith, G. R. (Ed.): Op. Cit., str. 213. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[24] The Encyclopedia Of Islam, str. 905. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[25] Abdul Aleem: Op. Cit., str. 232. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[26] Von Grunebaum, Gustave E.: Op. Cit., str. xiv. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[27] The Encyclopedia Of Islam, Op. Cit., str. 1019.
[28] Goldziher, Ignaz: Op. Cit., 2/363. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[29] Andrew Rippin (Ed.): Approaches of The History of Interpretation of The Qur’an, Clarendon Press, Oxford, 1988, str. 154. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[30] Abdul Aleem: Op. Cit., str. 222-223. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[31] Kaye, Alan S.: Review of Grammaire Fonctionnelle de l’arabe du Coran (Bahmani Nedger) in The Canadian Journal of Linguistics, 35(4/1990)/381, The Canadian Linguistic Association. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[32] Guillaume Alfred: The Legacy Of Islam, Oxford, 1931, str. ix. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[33] Holtz, Barry W. (Ed.): Back to the Sources: Reading The Classic Jewish Texts: The First Complete Modern Guide To The Great Books of Jewish Tradition: What They Are And How To Read Them, Simon and Schuster, 1992, str. 221. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[34] Ibid., str. 222. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[35] Ibid. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[36] Ibid. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[37] Ibid., str. 222-223. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[38] Ibid., str. 223. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[39] Malter, Henry: Saadia Gaon: His Life And Works, The Jewish Publication Society of America, Philadelphia, 1921, str. 39-40. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[40] Ibid., str. 40. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.
[41] Ibid., str. 37. Citace převzata z práce Saifullah, M.S.M.: op.cit., Islamic Awareness, b.m., 1999, str.1-12.