OTÁZKA: Pokud někdo poráží na maso drůbež, konkrétně kuřata, způsobem obdobným, jako to činí i muslimové, ale je křesťan, je takové maso potom halal? A jaký to musí být křesťan?
ODPOVĚĎ:
Vznešený Alláh stanovuje:
ٱلْيَوْمَ أُحِلَّ لَكُمُ ٱلطَّيِّبَـٰتُ ۖ وَطَعَامُ ٱلَّذِينَ أُوتُوا۟ ٱلْكِتَـٰبَ حِلٌّ لَّكُمْ وَطَعَامُكُمْ حِلٌّ لَّهُمْ
Dnes jsou vám dovoleny výtečné pokrmy; jídla těch, jimž dostalo se Písma, jsou vám též dovolena a pokrmy vaše jsou zase dovoleny jim. (Máida: 5)
Ti, jimž se dostalo písma odkazují na Lid knihy (arab. أهل الكتاب ahlu l-kitáb) tedy židy a křesťany a výtečné pokrmy odkazují na maso v základu dovolených zvířat, která oni porazí, ohledně čehož Ibn Kesír uvádí konsenzus od Ibn ‘Abbáse, Abú Umámy, Mudžáhida, Sa’ída ibn Džubejra, ‘Ikrimy, ‘Atáa, Hasana, Mekhúla, Ibráhíma an-Nach’ího, as-Suddího, Mukátila a Ibn Hibbána. 1
Základním principem proto je, že maso zvířat dovolených sama o sobě (tedy nikoli například vepřové), porážené křesťany je v zásadě dovoleno (arab. حلال halál) pro konzumaci muslimy tak dlouho, dokud se nedokáže opak, např. že je poráženo nevyhovujícím způsobem, např. zvíře není řádně vykrveno, protože nebylo zaříznuto, ale poraženo elektrickým proudem, udušením či jiným mechanizmem apod., anebo bylo poraženo nikoli ve jménu Božím, ale např. ve jménu Ježíše, Marie, Trojice nebo nějakého z pestré plejády křesťanských světců. 2
Porušením takové podmínky je i to, že dotyčný se sice deklarativně hlásí k nějakému náboženství, nicméně tato skutečnost se náboženská víra v jeho životě nikterak neprojevuje, např. dotyčný popírá existenci Boha, nevěří v onen svět apod., nebo se hlásí k některé moderní ideologii, jako je materializmus, nebo marxizmus či k nějaké další formě spirituality, např. ezoterizmu, new age atd. Potom hovoříme o tzv. nominálních či kulturních křesťanech anebo post-křesťanech. Jimi poražené maso je z hlediska konzumace muslimy podle nejsprávnějšího názoru zakázané (arab. حرام harám). Precedentem je ‘Alího رضي الله عنه zákaz masa poraženého nominálními křesťany z kmene Benú Teghlib. 3
V případě skutečných, praktikujících křesťanů, jejichž víra je živá a kteří skutečně věří v Boha a v onen svět, dodržují zásady své víry a vykonávají své rituály, není pochyb, že pokud porazí nějaké zvíře, ať už se jedná o drůbež či cokoli jiného, co je ve své podstatě dovoleno konzumovat, náležitým způsobem a nezasvětí ho jinému, nežli Jedinému Bohu, je muslimům dovoleno, aby toto maso požili. Toto je názor soudobých učenců al-Albáního, 4 al-‘Usejmína 5 a v této věci existuje i konsenzus (arab. الإجماغ al-idžmá’) uváděný klasickými islámsko-právními autoritami aš-Šáfi’ím, al-Kurtubím, Ibnu l-Munzirem, Ibn Hazmem, Ibn Kudámou, Ibnu l-Kajjimem a mnoha dalšími. 6 Nejsem si vědom nikoho z relevantních učenců dnešních ani klasických, který by vyslovil opak.
Muslimové v dnešní době zacházejí v této otázce do dvou extrémů, z nichž ani jeden není správný. První skupina se dopouští přehánění v náboženství, když smýšlí, že dnešní křesťané a židé jsou mnohem horší nevěřící, nežli ti v době Posla Božího صلى الله عليه و سلم a proto už úleva dovolující požívat jejich maso v dnešní době neplatí. Druhá skupina je naopak přespříliš laxní a smýšlí, že je dovoleno konzumovat maso kteréhokoli výrobce ze země, která je kulturně křesťanská, což je např. ČR a SR, odvolávaje se na koránský verš obecně dovolující jíst maso od lidí Knihy.
V hluboce sekularizovaných podmínkách střední Evropy, kde praktikující muslimové a křesťané resp. židé už dávno netvoří většinu obyvatelstva, je však bezpodmínečně nutno prověřovat skutečnou náboženskou afiliaci dodavatele masa a masných výrobků, zda jde opravdu o věřícího křesťana. Dokud se toto neprokáže, není maso dovoleno konzumovat. Dále je nutno mít jistotu o způsobu poražení daného zvířete, zda bylo předpisově zaříznuto, tedy tak, aby vytekla krev předepsaným způsobem. Stejné předpisy platí i pro lov a zvěřinu, jen s tím rozdílem, že podřezání a vykrvení při něm není podmínkou konzumace. Tedy pokud máme ve svém okolí zemědělce či myslivce, jenž je prokazatelně znám jako praktikující věřící křesťan, můžeme bez obav konzumovat jím správně poražené maso anebo zvěřinu, kterou on uloví.
Pokud má muslim i nadále pochybnosti ohledně splnění těchto třech základních podmínek činících maso povoleným ke konzumaci, tedy předpisové porážky, skutečné náboženské afiliace porážejícího a zasvěcení masa výlučně Jedinému Bohu, potom je pro něho lepší, aby takové maso, pro klid své duše, raději nekonzumoval, protože základním předpisem pro maso je zákaz, neboť maso se stává dovoleným ke konzumaci teprve splněním těchto tří podmínek. 7
A Alláh ví nejlépe.
(…)
1 Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 2/19.
2 U evropských křesťanů tato praktika v podstatě neexistuje, na rozdíl od členů některých orientálních církví, např. arménské.
3 Tento zákaz uvádí od Ibn Sírína hanefíjský mufessir al-Džassás, viz Ahkámu l-Kur´án, 2/323.
4 Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 131.
5 Podrobněji viz al-Fetáwa l-muhimmetu lil-muslimi l-džedíd, str. 50-56.
6 Konsenzus v této otázce je velmi dobře známý, viz al-Umm, 3/195; al-Idžmá‘, str. 79; al-Muhalla, 11/138; al-Mughní, 9/311; al-Džámi’u li ahkámi l-Kur´án, 6/79; či Ahkámu ahli z-zimma, 1/548.
7 Viz Wedí ‘Ahmed Fethí ve Faslu l-chitáb fí zebáihi ahli l-kitáb, str. 19-22.