Maso učenců je otrávené

 

Respektovat islámské učence a poslouchat je v tom, co je nařízeno, je islámskou povinností. Zlořečit jim, odporovat jim a napadat je je jednou z podob vzpoury proti nařízením Božím. Vznešený Alláh přikazuje:

Vy, kteří věříte, poslouchejte Boha, poslouchejte Posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu. (Nisá:59)

 

Na jiném místě obecně varuje všeobecně před špehováním druhých a píděním se po jejich chybách:

Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého – vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný. (Hudžurát:12)

 

Učenci, kteří lidem předávají islámskou nauku a vysvětlují jim Korán, hadísy, povolené a zakázané a ukazují jim, jak se ve svém každodenním životě na všech jeho úrovních řídit Božím Zákonem, pak zcela jistě patří mezi أولوالأمر úlú l–amr, tedy ty, kteří mají autoritu. Tohoto názoru byli učenci selef a imámové mezhebů, v čele s imámem Ahmedem. Na to, že učenci spadají mezi autority, které je přikázáno poslouchat ve všem, co neodporuje Koránu a Sunně, poukázal napříč svými díly šejchu l-islám Ibn Tajmíjja.

 

Pokud naopak přikazují něco, co protiřečí a je v příkrém rozporu s nařízeními Božími, nelze je poslechnout. Posel Božíصلى الله عيله و سلم praví: „Není poslušnosti vůči stvoření při současné neposlušnosti Stvořiteli.“¹ A také řekl: „Pokornost je pouze v dobru.“²

 

Ohledně učenců pak Prorokصلى الله عيله و سلم pravil: „Není z nás ten, kdo není milostiv k mladším našim, nectí naše starší a necení si našich učených.“³ 

 

Praxí nejlepších generací této ummy bylo autority co nejslušnějším a nejcitlivějším způsobem opomenout a nikoli proti nim popouzet masy, osočovat je a pídit se po jejich chybách. Toto vychází jednak z obecných principů, jak se chovat ke svým bližním – učenci nejsou o nic méně našimi bratry, stejně jako kdokoli jiný, a jednak z výjimečného postavení, kterého se jim od Alláha dostalo na základě jejich vzdělanosti a zbožnosti.

Tento přístup vyjádřil al-Fudajl ibn Ijjád: „Věřící přikrývá chyby druhých a radí jim, zatímco hříšník chyby druhých rozkrývá a druhé pomlouvá.“⁴

 

Pídit se po chybách, nedostatcích a poklescích jakýchkoli svých bližních a tím spíše učenců, není v žádném případě cestou spásy.

Ibn ‘Awn pravil: „Měj jen málo znalostí o lidech a budeš zachráněn.“⁵

 

Útoky na učence a zuřivé polemiky s nimi nejsou znakem učenosti, odbornosti, erudice či fundovanosti nositele nauky. Pravý nositel nauky se jim vyhýbá, pokud jen to lze.

Ibnu l-Mubárek pravil: „Člověk se nikdy nebude honosit jakoukoli naukou, dokud své znalosti neozdobí příkladným chováním.“⁶

 

Učenec hadísu Ibn Asákír pravil: „Vězte, Alláh nechť odmění a smiluje se vám i mně a učiní z nás opravdové bohabojné, že maso učenců je otrávené. A je velmi dobře známo, že Alláh odkryje ty, kteří napadají učence. Ti, kteří pomlouvají učence, si vyslouží od Alláha trest v tom, že Alláh usmrtí jejich srdce ještě před jejich smrtí.“⁷

 

Nechť nás všechny Alláh vede přímou cestou. Ámín.

 

Zdroj: Islámská univerzita al-Azhar v Káhiře, fetwa č. 4307, přeloženo a upraveno.