(3)
Co se týče spornosti podobných počínání z hlediska přesvědčení o výlučné pravdivosti islámu a doktríny o loajality vůči víře a věřícím a zříkání se nevíry a nevěřících, pak podobné snahy o mezináboženské obřady bývají nebezpečné v tom, že vedou k postavení pravdivého náboženství a falešných náboženství na stejnou úroveň a podbízí se výzvě ke sjednocení náboženství do jediného nadnáboženství (arab. وحدة الأديان wahdatu l-adján), což je zakázáno koránskými verši:
الدِّينَ عِندَ اللَّهِ الْإِسْلَامُ ۗ
„Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám.“ (Áli’Imrán: 19)
وَلَا تَلْبِسُوا الْحَقَّ بِالْبَاطِلِ وَتَكْتُمُوا الْحَقَّ وَأَنتُمْ تَعْلَمُونَ
„Neodívejte pravdu falší a nezakrývejte pravdu, když ji dobře znáte!“(Bekara: 42)
Takové snahy vedou k jevům útočícím na samu správnost islámské věrouky (arab. العقيدة al-‘akída), jako je otupení přesvědčení o nevíře nevěřících, anebo oslabení islámské doktríny o loajalitě a zříkání se na základě víry (arab. الولاء والبراء al-weláu we l-berá).
Vznešený Alláh praví:
وَلَن تَرْضَىٰ عَنكَ الْيَهُودُ وَلَا النَّصَارَىٰ حَتَّىٰ تَتَّبِعَ مِلَّتَهُمْ ۗ قُلْ إِنَّ هُدَى اللَّهِ هُوَ الْهُدَىٰ ۗ وَلَئِنِ اتَّبَعْتَ أَهْوَاءَهُم بَعْدَ الَّذِي جَاءَكَ مِنَ الْعِلْمِ ۙ مَا لَكَ مِنَ اللَّهِ مِن وَلِيٍّ وَلَا نَصِيرٍ
„Nebudou s tebou spokojeni ani židé, ani křesťané, pokud nebudeš následovat náboženství jejich. Rci: “Vedení Boží je jediné správné vedení!” Budeš-li však následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, nenalezneš pak proti Bohu ani ochránce, ani pomocníka žádného.“ (Bekara: 120)
فَلَا تُطِعِ الْمُكَذِّبِينَ ﴿٨﴾ وَدُّوا لَوْ تُدْهِنُ فَيُدْهِنُونَ ﴿٩﴾
„Neposlouchej ty, kdo za lháře tě prohlásili! Rádi by, abys jim lichotil, a pak i oni by ti lichotili.“ (Kalem: 8-9)
Vznešený Alláh říká:
إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُوا دِينَهُمْ وَكَانُوا شِيَعًا لَّسْتَ مِنْهُمْ فِي شَيْءٍ ۚ إِنَّمَا أَمْرُهُمْ إِلَى اللَّهِ ثُمَّ يُنَبِّئُهُم بِمَا كَانُوا يَفْعَلُونَ
„S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného! Věc jejich patří jedině Bohu, jenž jim pak oznámí, co učinili.“ (An’ám: 159)
Ibn Tejmíja přináší následující vysvětlení:
„To znamená zříkáš se jich ve všem. Kdokoli je pak v něčem následuje, je v tomto něčem jako oni. Pokud někdo někomu řekne, že „se ho zříká,“ znamená to, že s ním a s tím, co činí, nemá nic společného. Alláh zde mluví k Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم a říká, že nemá nic společného s jejich záležitostmi. Proto kdokoli vpravdě následuje Posla Božího صلى الله عليه وسلم, ten se jich také musí zříci. A kdokoli je následuje proti Božímu Posluصلى الله عليه وسلم, ten je s nimi na stejné straně.“1
V kontextu mezináboženských setkání muslimové nesmějí nikterak slevit ze svého nezbytného přesvědčení o výlučných pravdivostních nárocích islámu, tj. že pouze islám je jediným pravdivým náboženstvím u Alláha a že Alláh žádné jiné neuznává. Nesmí se nevěřícím nijak podbízet, nesmí nikterak zkompromitovat žádný z postulátů své víry na základě Knihy Boží a Sunny Jeho Posla صلى الله عليه وسلم a musí si zachovat svou hrdost a důstojnost.
(4)
Muslimům je podle správnějšího z vícero existujících názorů dovoleno navštěvovat nemuslimy dokonce i v jejich svatostáncích. Ba dokonce by muslimům bylo dovoleno i modlit se zde, pakliže by bylo místo pro modlitbu čisté, odstranila by se uctívaná zpodobnění (např. ikony či sochy světců), která nemohou na místě modlitby zůstávat a pokud by modlitba či prosba probíhala předepsaným způsobem shodně Šarí’i, protože v hadísu Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
وَجُعِلَتْ لِيَ الأَرْضُ مَسْجِدًا
„… a celá zem mi byla učiněna modlitebnou …“2
Podle Ibnu l-Munzira netvoří svatostánky jinověrců z tohoto pravidla výjimku, avšak je zavrženíhodné modlit se tam, kde se nacházejí zpodobnění.3 Ibn Redžeb s odvoláním na něho toto dovolení uvádí od velkého počtu učenců již od dob sahábů, jako byli Abú Músá رضي الله عنه a jejich prvních následovníků, jako byli al-Hasan al-Basrí, aš-Ša’bí, an-Nach’í, Omar ibn ‘Abdil’azíz, nebo al-Awzá’í, nicméně je možné, že měli na mysli jen ta místa, kde se nevyskytují zakázaná zpodobnění.4
Ibn Kudáma smýšlí, že pokud se na daném místě nenachází uctívané zpodobnění, je podle konsenzu dovoleno sem vejít a modlit se tu.5
Důkaz o tomto chápání podává Aslem, Omarův propuštěnec, dle nějž byl Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه při své návštěvě Šámu pozván několika místními křesťany na společné jídlo. Odpověděl jim: „Nevstoupíme do vašich kostelů, protože jsou v nich ikony a podobizny.“6
Tuto výpověď možno považovat za důkaz zavrženíhodnosti takového jednání, nikoli za důkaz, že je přímo zakázáno tak činit. Důvod nevstupovat sem totiž netkví v tom, že se jedná o svatostánky jinověrců, nýbrž spočívá v přítomnosti jimi uctívaných zpodobnění. Toto je názor hanbelovců.7 Ibn Redžeb připisuje tentýž názor i Málikovi a jeho mezhebu a většině učenců hadísu, v čele s Abú Ja’lou, Ibn ‘Akílem a Ibn Battou.8 Stejného názoru byli i záhirovci.9 Tento názor preferuje jako nejsprávnější také Ibn Tejmíja.10
Šáfi’ovský mezheb je v této otázce přísnější a rovněž vnímá rozdíl mezi těmi svatostánky, kde jsou uctívaná zpodobnění a těmi, kde nejsou. Vstupovat do těch, kde taková zpodobnění nejsou, je podle tohoto mezhebu zavrženíhodné, ale vstupovat do těch, kde se nacházejí, je už přímo zakázané.11 Ze soudobých učenců tento názor jako správnější vybírá al-Albání.12
Hanefíjci se v tomto případě kloní k nejpřísnější pozici a vnímají něco takového za přímo zakázané ve všech případech, bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost uctívaných vyobrazení.13
Stálá komise pro fetwy preferuje hanbelovský názor a stanovuje dvě podmínky dovolených mezináboženských setkání na půdách nemuslimských svatostánků:
1. Takové setkání nepovede k toleranci pravdivostního nároku náboženství jiných, než je islám a bude naopak využito pro výzvu k islámu a šíření jeho hodnot.
2. Muslim, který se jich účastní, se nebude účastnit jejich obřadů a nenechá se ovlivnit jejich věroukou, obřadní liturgií apod.14
Pokud jsou obě tyto podmínky splněny, je dovoleno se s přátelsky naladěnými nemuslimy setkávat a to dokonce i na půdě jejich svatostánků, shodně preferovanému názoru učenců.
(…)
Můžeme tedy uzavřít, že snahy demonstrovat ochotu k míru a podporovat všelidské hodnoty obecného dobra společně s mírumilovnými a přátelsky nakloněnými nemuslimy jsou obecně vítané a chvályhodné. Za tímto účelem je dle správnějšího z vícero názorů dokonce dovoleno i vstoupit do svatostánků nevěřících.
Existuje celá řada způsobů spolupráce mezi lidmi různých vyznání, ať už se spolu setkávat, diskutovat, pořádat veřejné dobročinné akce, besedy či uveřejňovat společná prohlášení a doporučení. Nic z tohoto výčtu není islámsky sporné.
Nicméně tento konkrétní zvolený formát akce a způsob jejího provedení je nešťastný a islámsky nepřijatelný. Jediný způsob, jak konkrétně toto provést, by byl, aby dotyčný muslim přišel pouze na svou část programu a pronesl pouze svou prosbu a potom zase odešel, čímž by se zbytku liturgie neúčastnil.
A Alláh ví nejlépe.
Odpovídal: Alí Větrovec
- Viz Iktidáu siráti l-mustakím, str. 46-47.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 335.
- Viz al-Awsat, 2/194.
- Viz Fethu l-Bárí, 3/241.
- Viz al-Mughní, 10/203.
- Uvádí Ibn Hadžer ve Fethu l-bárí, 1/531-532.
- Viz Ibn Muflih v al-Furú´, 5/308 a v al-Ádábu š-šar’íja, 3/415; al-Merdáwí v al-Insáf, 1/496; a Ibn Kudáma v al-Mughní, 8/113.
- Viz Fethu l-Bárí, 3/240-241.
- Viz Ibn Hazm v al-Muhallá, 1/400.
- Viz al-Fetáwá al-Kubrá, 5/327.
- Viz Tuhfetu l-muhtádž, 2/424; Nihájetu l-muhtádž, 2/63; a Hášijetu l-Kaljúbí we ‘Umejrate ‘alá Šerhi l-Muhallá, 4/236.
- Viz Ádábu z-zifáf, str. 165.
- Viz Ibn Nudžejm v al-Bahru r-ráik, 7/364; a Ibn ‘Ábidín v al-Hášija, 2/43.
- Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 2/115.