Muslimové, nemuslimové a šarí'a

Logo XXL

otázka:

otázka:
Jistý vysoce postavený představitel anglické protestantské církve před nějakou dobou oznámil, že musimové žijící ve Spojeném království by měli mít možnost výběru mezi Britským právem a islámským právem. (zdroj: BBC) Podle jakého zákona se mají řídit? A podle jakého zákona mají být po přípaném prohřešku souzeni ?
Myslíte si, že je možné tento model fungování společnosti uplatnit v praxi? Dále mne zajímá, zda se domníváte že tento systém je spravedlivý? Když budu, jako Čech, přichycen v nějaké muslimské zemi při páchání trestného činu, budu souzen podle místního zákona? (pokud je šarí’a součástí právního systému dané země, budu souzen, jako nemuslim, podle islámského práva?)

odpověď:
Podle islámu je jediným platným a uplatnitelným zákonem zjevený zákon Boží, tj. šarí’a a muslim má povinnost se jím řídit a soudit podle něj za všech okolností a na všech místech, pokud to jen jde (v rámci možností). Nikdo totiž v islámském právu není postihován za něco, co nemohl udělat anebo udělal z donucení. Má-li muslim možnost výběru mezi světským a šarí’atským zákonem, musí si vybrat šarí’u, pokud zvolí opak, pak hřeší. Pokud tvrdí, že jakýkoli jiný zákon, než zákon Boží, je stejně dobrý, nebo nedej Bůh tvrdí, že je lepší, pak se dopustil (v souladu s jeho motivací) buď těžkého hříchu, nebo odpadlictví od islámu. Podle islámu Bůh, Stvořitel světů a lidského druhu, sám nejlépe ví, co je pro něj nejlepší. Lidský zákon je omezený a nikdy nemůže dosáhnout kvality, dokonalosti a spravedlivosti zákona zjeveného. Viz verše: Ti pak, kdož nesoudí podle toho, co seslal Bůh, jsou nevěřící. (Máida:44) Ti pak, kdo nesoudí podle toho, co seslal Bůh, ti věru jsou nespravedliví (Máida:45) ti pak, kdož nesoudí podle toho, co Bůh seslal, jsou hanebníci. (Máida:46).
Pokud by Velká Británie přijala tuto možnost (soudit muslimy dle šarí’a), pak by se šarí’a automaticky vztahovala jen na muslimy. Tento legislativní model je velmi perspektivní a zajímavý, vychází velmi vstříc muslimským věřícím. Je bez problému funkční (dokud budou obě strany dodržovat “pravdila hry”, jak je to ostatně vždy), ba co více, je historicky “zaběhnutý” po stovky let. Právě takto se v právní rovině zacházelo s nevěřícími na území islámských zemí – tzv. chráněnci, či lidé pod úmluvou, ar. “ahl zimma”. Britský návrh přesně kopíruje navedenou situaci z dob chalífátu, jen funguje obráceně.
Šarí’a a nemuslim v muslimské zemi, kde šarí’a platí je ve stejné situaci, jako britský muslim po případném přijetí vzpomenutého návrhu. Má na výběr, buď může být souzen podle vlastních zákonů, anebo být souzen dle zákona dané země. Existují však situace, kde budou muset být šarí’atské zákony (analogicky i britské) aplikovány na nevěřící (analogicky na muslimskou komunitu v Británii). To jsou otázky upravující vztah obou komunit mezi sebou navzájem, vztah kterékoli z nich ke státu (Britskému a analogicky i islámskému). S tím dle se mého soudu obecně počítá. Mimoto někteří učenci jsou toho názoru, že šarí’u lze aplikovat i na ahl zimma v těch otázkách, kde se shoduje islámské právo s právem např. křesťanským.
A Bůh nejlépe zná.