‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَا مِنْ أَحَدٍ مِنْ وَلَدِ آدَمَ إِلَّا قَدْ أَخْطَأَ، أَوْ هَمَّ بِخَطِيئَةٍ، لَيْسَ يَحْيَى بْنَ زَكَرِيَّا…
„Mezi syny Adamovými není nikoho, kdo by úmyslně nezhřešil, či alespoň nezvažoval spáchání hříchu, kromě Jahjá ibn Zekeríjá/Jana Křtitele, mír s ním …” [1]
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَا مِنْ أَحَدٍ مِنْ وَلَدِ آدَمَ إِلَّا قَدْ أَخْطَأَ، أَوْ هَمَّ بِخَطِيئَةٍ، لَيْسَ يَحْيَى بْنَ زَكَرِيَّا…
„Mezi syny Adamovými není nikoho, kdo by úmyslně nezhřešil, či alespoň nezvažoval spáchání hříchu, kromě Jahjá ibn Zekeríjá/Jana Křtitele, mír s ním …” [1]
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í pravil: „Nevíme o nikom z lidí, komu byla dána taková poslušnost vůči Alláhu, že ji nesmísil s hříchy, kromě Jahjá ibn Zekeríjá.“ [2]
Ibn Tejmíja pravil:
„Není nikdo ze synů Adamových, kromě Jahjá ibn Zekeríjá, aniž by nezhřešil, anebo se alespoň zhřešit nepokusil.“ [3]
O proroku Jahjá/Janu Křtiteli, mír s ním, hovoří i Alláh v Koránu v příběhu o jeho otci, proroku Zekeríjá/Zachariáši, mír s ním:
فَنَادَتْهُ ٱلْمَلَـٰٓئِكَةُ وَهُوَ قَآئِمٌ يُصَلِّى فِى ٱلْمِحْرَابِ أَنَّ ٱللَّـهَ يُبَشِّرُكَ بِيَحْيَىٰ مُصَدِّقًۢا بِكَلِمَةٍ مِّنَ ٱللَّـهِ وَسَيِّدًا وَحَصُورًا وَنَبِيًّا مِّنَ ٱلصَّـٰلِحِينَ
A zavolali na něj andělé, zatímco stál a modlil se ve svatyni: “Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o narození Jana, jenž potvrdí pravdivost slova Božího a bude pánem, bude zdrženlivý, bude prorokem a jedním z bezúhonných.” (Áli ‘Imrán: 39)
Podle as-Si’dího odkazuje výrazالحصور al-hasúr na někoho, kdo je chráněn před zhoubnými tužbami nízkých chtíčů, zejména sexuálního charakteru.
Podle al-Kádího Ibn Ijjáda toto znamená, že byl čist od hřešení, jakoby mu bylo zabráněno nějaký hřích spáchat, jakoby byla mezi ním a hříchem nějaká překážka. A také se uvádí, že Jahjá nepodléhal žádostivosti po ženách. [4]
Od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه se uvádí, že kdykoli se chtěl Jahjá přiblížit k nějakému hříchu, přišlo mu zjevení od Alláha, že spáchat něco takového není hodno jeho čisté duše, díky čemuž se on od hříchu vzdálil a nikdy žádný nevykonal. [5]
Alláh hovoří o Jahjovi také zde:
يَـٰيَحْيَىٰ خُذِ ٱلْكِتَـٰبَ بِقُوَّةٍ ۖ وَءَاتَيْنَـٰهُ ٱلْحُكْمَ صَبِيًّا وَحَنَانًا مِّن لَّدُنَّا وَزَكَوٰةً ۖ وَكَانَ تَقِيًّا وَبَرًّۢا بِوَٰلِدَيْهِ وَلَمْ يَكُن جَبَّارًا عَصِيًّا وَسَلَـٰمٌ عَلَيْهِ يَوْمَ وُلِدَ وَيَوْمَ يَمُوتُ وَيَوْمَ يُبْعَثُ حَيًّا
Jahjá, pevně se Písma přidržuj!” A dali jsme mu moudrost již v dětství jeho a laskavost a čistotu od Nás přicházející. A byl bohabojný a k rodičům dobrotivý a nebyl ani násilný, ani neposlušný. Mír budiž s ním v den, kdy se narodil, i v den, kdy zemřel, i v den, kdy k životu bude zas probuzen! (Merjem: 12-15)
Ibn Džerír at-Taberí vysvětluje čistotu, o které se v těchto verších hovoří, jako neposkvrněnost hříchem. Své tělo používal Jahjá jen k tomu, aby sloužil svému Pánu. Podle Ibn ‘Abbáse čistota a bohabojnost naznačuje, že vědomě nikdy nespáchal žádný hřích. [6]
Podle aš-Šinkítího jsou tyto pocty dány Jahjovi na oplátku za to, že musel vydržet ústrky a ponižování ze strany jeho vlastního lidu. [7]
Také to může znamenat, že Jahjá v Soudný den předstoupí před Alláha zcela čistý, bez jediného, sebenepatrnějšího hříchu, což by naznačovala další podání. [8]
Obecně jsou všichni Boží proroci na nejvyšším stupni zbožnosti a poznání ze všech lidí, jsou nejbohabojnější, mají nejčistější srdce, ale zůstávají lidmi.
Vznešený Alláh o tom praví:
اللَّهُ أَعْلَمُ حَيْثُ يَجْعَلُ رِسَالَتَهُ
Leč Bůh ví nejlépe, kam umísťuje poselství Své! (An’ám: 124)
اللَّهُ يَصْطَفِي مِنْ الْمَلَائِكَةِ رُسُلًا وَمِنْ النَّاسِ
Bůh si volí mezi anděly a mezi lidmi posly Své. (Hadždž: 75)
As-Si’dí pravil:
„Alláh si vybíral Své posly mezi anděly i mezi lidmi. Jsou to ti, kteří byli mezi svými ti nejčistší a oplývali nejlepšími vlastnostmi v té nejlepší jejich podobě, díky kterým zasluhují, aby byli Alláhem vybráni. Jsou tedy vybráni na základě svých morálních kvalit. Nepřísluší jim, aby byli nevědomí či ignorantští, nebo aby znali jen něco málo a něco jiného neznali, protože si je vyvolil Vševidoucí a Všeslyšící.“ [9]
Někteří proroci pak oplývají oproti jiným dalšími výjimečnými kvalitami, ve shodě se slovy Božími:
وَلَقَدْ فَضَّلْنَا بَعْضَ النَّبِيِّينَ عَلَى بَعْضٍ
A věru jsme posly některé nad druhými vyznamenali (Isrá´:55)
تِلْكَ الرُّسُلُ فَضَّلْنَا بَعْضَهُمْ عَلَى بَعْضٍ
A dali jsme některým z těchto poslů přednost před jinými. (Bekara: 253)
A mezi nimi jsou ti úplně nejdokonalejší ze všech lidí – Núh/Noe, Ibráhím/Abrahám, Músá/Mojžíš, ‘Ísá/Ježíš a Muhammed, mír a požehnání s nimi všemi.
Někteří proroci tedy mohou oplývat zvláštními kvalitami na rozdíl od proroků jiných. Toto by potvrzoval i dlouhý hadís o přímluvě o začátku Soudu v Den Zmrtvýchvstání, kde se uvádí, že čest přimluvit se u Alláha, aby soud už začal, připadne Poslu Božímu Muhammedovi صلى الله عليه و سلم a nikomu jinému. [10]
Co se týče jejich vztahu ke hříchům a hřešení, všichni proroci jsou chráněni před tím, aby se dopustili hříchu, který by zkompromitoval jejich poselství a od všech velkých hříchů. Malých hříchů se ale obecně mohou dopustit nevědomky, díky chybě, na čemž se muslimové shodují. [11]
_______________________________________________________________
[1] Jde o část hadísu, který zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 2294; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 11/562; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 2544; a al-Hákim v al-Mustedreku, 2/591. Od Hudby ibn Chálida ho uvádí at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 12933; a al-Bezzár v Kešfu l-astár, hadís č. 2359 ve zkrácené formě, kde se hovoří jen o Jahjovi, avšak v jeho podání se mezi vypravěči objevuje Muhammed ibn ‘Awn al-Churásání, který je odvržený. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2984. S tímto hodnocením souhlasí i Šu’ajb al-Arnáút v Techrídžu Musnedi Ahmed, 4/80 a 228. Se slabým isnádem ho uvádí i Ibn Kesír v Kisasu l-anbijá´, str. 645; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 2358. Podobné hadísy uvádí Ahmed v Musnedu, č. 2654, 2689, 2736 a 2943 v delší formě od ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنه. V tomto znění se objevuje tento hadís i u al-Bezzára v Musnedu, hadís č. 2360 a je hasan. Od něj se uvádí i v mewkúf formě u Ibn Kesíra v Kisasu l-anbijá´, str. 645-646 a toto je nejsilnější podání.
[2] Uvádí Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 8/195.
[3] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 14/461.
[4] Viz aš-Šifá´, 1/88.
[5] Uvádí Muhammed ‘Ášúr v Tefsíru l-‘adli we l-i’tidál, str. 216-217 s poznámkou, že všichni jeho vypravěči jsou spolehliví.
[6] Viz Tefsír at-Taberí, 18/159.
[7] Viz Adwáu l-beján, 3/381- 382.
[8] Viz Tefsíru t-Taberí, 18/160-161.
[9] Viz Tefsíru s-Si’dí, 1/546.
[10] Hadís je muttefekun ‘alejhi, uvádí ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4712; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 194.
[11] Viz Dureru s-sinníja, 1/254.