Od Abú Ghassána Muhammeda ibn Mutarrifa se uvádí, že Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
الْحَيَاءُ وَالْعِيُّ شُعْبَتَانِ مِنَ الإِيمَانِ وَالْبَذَاءُ وَالْبَيَانُ شُعْبَتَانِ مِنَ النِّفَاقِ .
„Stud a ostych jsou dvěma částmi víry a sprostota a velkohubost dvěma částmi pokrytectví.“ [1]
Od Abú Ghassána Muhammeda ibn Mutarrifa se uvádí, že Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
الْحَيَاءُ وَالْعِيُّ شُعْبَتَانِ مِنَ الإِيمَانِ وَالْبَذَاءُ وَالْبَيَانُ شُعْبَتَانِ مِنَ النِّفَاقِ .
„Stud a ostych jsou dvěma částmi víry a sprostota a velkohubost dvěma částmi pokrytectví.“ [1]
At-Tirmizí zaznamenal tento hadís v knize O konání dobra a zachovávání vztahů mezi příbuznými, v kapitole O tom, co se dochovalo ohledně studu a ostychu, s poznámkou:
„Tento hadís známe jedině přes Abú Ghassána Muhammeda ibn Mutarrifa. Výraz الْعِيُّ al-‘íjju znamená zdráhavost v hovoru, či pronášet jen málo slov. A výraz الْبَذَاءُ al-bezáu znamená vulgárnost a obscénnost v řeči. Výraz الْبَيَانُ al-bejánu znamená hovořit mnoho slov, jako někteří kazatelé přehánějící v okázalých projevech plných květnaté chvály na adresu těch lidí, se kterými Alláh není spokojen.“ [2]
Skutečná víra se vždy odráží navenek dobrými mravy a dokonalou morálkou. Naopak pokrytectví se navenek projevuje špatnou morálkou či vlastnostmi, které by se u pravého muslima nikdy neměly objevit. Každý Boží služebník se proto musí snažit být navenek i uvnitř co nejvíce bohabojným.
V toto hadísu Posel Boží صلى الله عليه و سلم hovoří o studu, kterým myslí to, co drží Božího služebníka při tom, aby dodržoval všechny své povinnosti a neslevoval z nich, a aby nepřekračoval hranice toho, co mu bylo zakázáno. Ostych se týká slov, ostýchavý člověk nehovoří mnoho a obzvláště se zdráhá pronést jakákoli slova, která by mohla představovat hřích. Takový stud a takový ostych jsou částmi víry v tom smyslu, že kdokoli se jimi vyznačuje, ukazuje, že v jeho srdci je opravdová víra. Sprostota znamená oplzlost a chlípnost ve slovech a velkohubost je strojenou výřečností, skrze kterou se někdo snaží okrášlit nepěkné a chválit opovrženíhodné. To, že jsou dvěma částmi pokrytectví znamená, že ukazují na přítomnost pokrytectví v srdci toho, koho mluva se jimi vyznačuje.
Na základě toho mnozí zbožní předkové říkávali, že srdce je jako hrnec a jazyk je jako naběračka. Díky jazyku se je možno dozvědět něco o tom, co je ukryto v srdci. Jazyk nám dává ochutnat z obsahu lidského nitra. [3] Jahjá ibn Mu’áz proto pravil: „Srdce jsou jako hrnce. Kypí a vře uvnitř nich to, co obsahují. A jazyky jsou jako naběračky. Proto se dívejte na to, co člověk hovoří. Jeho jazyk vám zajisté nabere něco z toho, co obsahuje jeho srdce, ať už je to sladké či hořké, svěží či slané, či jiné, nežli to. A chuť jeho srdce poznáte na základě toho, co nabere jeho jazyk.“ [4]
Od al-Hasana al-Basrího se uvádí slova: „Moudrý umístí svůj jazyk až za své srdce. Kdykoli chce něco říci, nejprve si to promyslí. Pokud budou tato slova jemu ku prospěchu, řekne je a když nikoli, zdrží se slov. Nevědomý však umístí své srdce až za svůj jazyk. Proto říká vše, cokoli se mu zamane, ať už mu to bude ku prospěchu, či nikoli.“ [5]
Al-Mubárekfúrí poskytl toto objasnění našeho předmětného hadísu:
„Ostýchavost v řeči je opakem chvástavosti v ní, jak se uvádí ve slovnících.
Muhammed ibn Mutarrif ibn Dáwúd ibn Mutarrif ibn ‘Abdilláh ibn Sárija at-Tejmí al-Lejsí, tak řečený Abú Ghassán al-Medení patřil, jak uvádí Ibn Hadžer v Tehzíbu t-tehzíb, mezi sluhy Omarovy a usídlil se v ‘Askalánu. Patřil k významným učencům, vyprávěl od Hassána ibn ‘Atíjji a dalších. Od něho vyprávěli Jezíd ibn Hárún a další. Hassán ibn ‘Ittíja al-Muháribí ad-Dimeškí je fakíh a spolehlivý vypravěč ze čtvrté generace.
Jeho slova „stud a ostych“ odkazují na to, co člověku brání, aby před ostatními lidmi hovořil, zde se myslí především to, co obsahuje hřích, z příhod či veršů, jakoby na jazyku sedělo něco, co člověka nutí, aby mlčel a brání mu v mluvení, jak uvádí al-Kárí.
V al-Medžme’ se uvádí, že al-‘íjj znamená zdržovat se slov, čímž se myslí to, co člověka nutí omezit se na minimum těch nejnutnějších slov.
Sám at-Tirmizí vyložil ostych v řeči jako málo slov z obavy, aby člověk nezabředl do hříchu a toho, co se ho netýká. „Jsou dvěma částmi z částí víry“ znamená, že jsou dvěma rysy, které přináší víra. Skutečný věřící projevuje svou víru tím, že se vyznačuje studem a ostychem v řeči, díky kterému odvrhuje vše, co je ohavné, ze studu před Alláhem. Tento stud mu brání, aby odpoutal svůj jazyk a nechal svá slova plynout. Proto jsou stud a ostych větvemi vyrážejícími ze stromu víry, neboť ze skutečné víry vyráží jedině to, co je vhodné a dobré.
Sprostota znamená vulgaritu a obscénnost slov, nestydatost a nestoudnost v řeči, pronášení a rozhlašování toho, co druhé uráží a co skrývají. Je to způsob slovního projevu, který je v přímém protikladu ke studu a ostychu. Velkohubost je květnatá, strojená a nadbytečná výřečnost nad rámec a meze toho, co je potřeba, projevovaná zejména před zraky ostatních.
V al-Medžme’u se uvádí, že pod pojmem velkohubost se myslí to, co člověka žene k přemíře slov, k tomu, aby hovořil o tom, co se ho netýká, aby svými slovy projevoval zatvrzelost, aby hovořil planá slova a vymyšlené pomluvy.
To, že obě jsou dvěma částmi pokrytectví podle at-Tejsíru znamená, že patří k dvěma rysům, kterými se pokrytectví projevuje, či manifestuje. Velkohubostí se myslí příliš mnoho zbytečných slov a úmorné zdlouhavé, strojené a škrobené monology, což je něco, co věřícím lidem neřísluší. Kdo tuto hranici přejde, vydá se směrem ke skutečnému pokrytectví
Ohledně at-Tirmizího ocenění tohoto hadísu jako hasan poznamenává al-Kárí v al-Mirkát, že jeho vypravěči jsou vypravěči Sahíhů. Uvádí ho i Ahmed v Musnedu a al-Hákim v al-Mustedreku. Al-Munáwí ve svém vysvětlení Džámi’u s-saghír [6] uvádí, že ačkoli at-Tirmizí ho ocenil jako hasan, jiní tento hadís ocenili jako sahíh. Ve svém vysvětlení použitých výrazů pak uvádí, že výraz ostych znamená málo slov a obezřetnost, aby člověk nehovořil o tom, co se jeho samotného netýká.“ [7]
Ohledně kontrastu mezi vírou na straně jedné a pokrytectvím a hříšností na straně druhé, který tento hadís postuluje, hovoří i další hadís, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
الْحَيَاءُ مِنَ الإِيمَانِ وَالإِيمَانُ فِي الْجَنَّةِ وَالْبَذَاءُ مِنَ الْجَفَاءِ وَالْجَفَاءُ فِي النَّارِ .
„Stud je patří k víře a víra bude v Ráji. A sprostota patří k zatvrzelosti a zatvrzelost bude v Ohni.“ [8]
Podle dalšího hadísu Posel Boží صلى الله عليه وسلم také označil stud za jeden ze sedmdesáti a několika dílů víry. [9]
Al-Mubárekfúrí dodal:
„Věřící prohlubuje svou víru spolu s tím, jak prohlubuje i svůj stud. Zanechává toho, co je odporné, ze studu vůči Vznešenému Alláhu a tento stud mu také brání v tom, aby hovořil více, než je nutné a vystříhal se zhoubného jednání, které přináší jazyk.“ [10]
Tj. pokud má v sobě člověk víru, nedopustí se zlého a zachrání se tak před Ohněm. Díky studu se věřící před svým Pánem i před ostatními lidmi stydí, což mu brání v konání zakázaného a skutků neposlušnosti vůči Alláhu. Takový člověk se zdráhá, i když je v právu a nechce být nikomu na obtíž tím, že si vůbec bude něco nárokovat. Toto je důkazem víry v jeho srdci. Naopak pokud se chová nestydatě, tedy v přímém rozporu se studem, hovoří oplzlosti, hovoří to o nepřítomnosti jeho víry a zatvrzelosti jeho srdce. [11]
V podobném kontextu hovoří Posel Boží صلى الله عليه وسلم:
إِذَا لَمْ تَسْتَحِي فَاصْنَعْ مَا شِئْتَ.
„Pokud se za to nestydíš, dělej si co chceš.“ [12]
Tj. pokud člověk nemá v sobě vlastnost studu, dělá si co chce a nestydí se před nikým, ani před stvořeními, ani před Stvořitelem. Takový člověk je sprostý a vulgární, nestydí se říkat věci, které jiným jejich stud nedovolí vypustit z úst, ať už se jedná o věc malou, či velkou. Nestydatý člověk napadá čest jiných a uráží je, aniž by vůbec uvažoval nad tím, co říká. A toto je důkazem jeho pokrytectví. [13]
Podání tohoto druhu, hovořící o studu, nás nabádají, abychom se snažili získat vlastnosti studu a ostychu, neboť jde o důkaz víry v našem srdci. Ostych, o kterém se zde mluví, pramení z víry a nikoli z neznalosti toho, co dělat, anebo neschopnosti něco učinit. [14]
Podobně jsme dle Ibn Hadžera al-‘Askaláního také vybízeni, abychom se zbavili vlastností sprostoty a velkohubosti, které ukazují na pokrytectví uvnitř nás. [15]
Tímto jsou postaveny do kontrastu na jedné straně stud a ostych a na straně druhé sprostota a velkohubost, podobně jako proti sobě stojí skutečná, upřímná víra a oproti ní pokrytecká přetvářka. [16]
V jiném hadíse Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
إِنَّ مِنَ الْبَيَانِ لَسِحْرًا ـ أَوْ ـ إِنَّ بَعْضَ الْبَيَانِ لَسِحْرٌ.
„Věru z některých proslovů čiší magie“ – či – „věru některé proslovy jsou magií.“ [17]
Toto je myšleno v pozitivním i negativním smyslu slova v závislosti na záměrech a cílech řečníka. Tímto hadísem se chce říci, že i pouhá slova mají moc někoho očarovat a omámit něčí mysl, někomu něco vsugerovat, někoho uhranout či někomu ublížit či ho zranit. Proto upřímný, zbožný a skutečně věřící člověk musí vždy dávat pozor na to, co říká a správně volit slova, která používá, s ohledem na to, kam daná slova a daný způsob, jakými je říká, povedou.
Naopak pro pokrytce je charakteristický jejich sklon svým okázalým řečněním balamutit jiné, jako se poznamenává v Koránu:
وَإِن يَقُولُوا۟ تَسْمَعْ لِقَوْلِهِمْ ۖ كَأَنَّهُمْ خُشُبٌ مُّسَنَّدَةٌ ۖ يَحْسَبُونَ كُلَّ صَيْحَةٍ عَلَيْهِمْ ۚ هُمُ ٱلْعَدُوُّ فَٱحْذَرْهُمْ ۚ قَـٰتَلَهُمُ ٱللَّـهُ ۖ أَنَّىٰ يُؤْفَكُونَ
A když hovoří, nasloucháš řeči jejich, jako by to byly trámy podepřené. A domnívají se, že křik každý je proti nim. Oni jsou nepřáteli, střež se jich! Nechť Bůh proti nim bojuje! Do čeho se to jen dostali? (Munáfikún: 4)
V patrně nejobecnějším hadísu na téma zlých slov, špatných řečí a hříchů jazyka Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká Mu’ázovi ibn Džebel رضي الله عنه poté, co se chytil za svůj jazyk:
كُفَّ عَلَيْك هَذَا.
„Dávej si pozor na toto.“
Když se ho pak Mu’áz podiveně ptá, zda v Soudný Den proběhne zúčtování i za slova, která člověk jen tak říká, Prorok صلى الله عليه و سلم mu odpovídá:
ثَكِلَتْك أُمُّك وَهَلْ يَكُبُّ النَّاسَ عَلَى وُجُوهِهِمْ – أَوْ قَالَ عَلَى مَنَاخِرِهِمْ – إلَّا حَصَائِدُ أَلْسِنَتِهِمْ؟!
„Matka tě ztratila, ó Mu’ázi, což nebudou lidé vrženi na své tváře“ – anebo řekl – „na své nosy“ – „jen za to, co si vysloužily jejich jazyky?!“ [18]
Proto mnozí učenci a lidé nadaní správným porozuměním řekli: „Pokud promluvíš, pamatuj, že tě Alláh slyší a když se rozhodneš mlčet, pamatuj, že tě Alláh vidí!“ [19]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl sám nejlepším příkladem toho, jak nejlépe a nejvhodněji používat svou schopnost a dovednost hovořit. ‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه uvádí, že Prorok صلى الله عليه و سلم nikdy nepronesl svými ústy nic vulgárního ani obscénního. [20]
V jiném hadísu Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
إِنَّ مِنْ أَحَبِّكُمْ إِلَىَّ وَأَقْرَبِكُمْ مِنِّي مَجْلِسًا يَوْمَ الْقِيَامَةِ أَحَاسِنَكُمْ أَخْلاَقًا وَإِنَّ أَبْغَضَكُمْ إِلَىَّ وَأَبْعَدَكُمْ مِنِّي مَجْلِسًا يَوْمَ الْقِيَامَةِ الثَّرْثَارُونَ وَالْمُتَشَدِّقُونَ وَالْمُتَفَيْهِقُونَ .
„Věru těmi z vás, kteří jsou mi nejmilejší a kteří budou ke mně nejblíže sedět v Den Zmrtvýchvstání jsou ti z vás, kteří jsou nejlepších mravů. A věru těmi z vás, kteří jsou mi nejodpornější a kteří budou v Den Zmrtvýchvstání ode mne nejdále sedět, jsou nabubřelí, užvanění a nadutí.“ [21]
At-Tirmizí uvádí, že hadís hovoří o těch, kteří žvaní nad míru a unavují lidi svým zdlouhavým řečněním. Jde o takový druh řečnění, které je strojeně okrášlené, nadbytečné a pompézní, v protikladu ke zdráhavosti a ostychu nějak obzvláště rozsáhle hovořit, zejména pokud se člověk obává, že by zabředl do něčeho, co je zakázáno, jako je sprostota, pomluvy či klevetění, anebo smyšlená obvinění. [22]
Ohledně spojitosti pokrytectví s přílišným mluvením a neopatrností v řeči hovoří i hadísy o znameních pokrytce, mezi nimiž Posel Boží صلى الله عليه وسلم vzpomenul také:
… إِذَا حَدَّثَ كَذَبَ…
„… když promluví, zalže …“ [23]
a také:
… إِذَا خَاصَمَ فَجَرَ .
„…když se ohledně něčeho pře, je nestoudný.“ [24]
Příkaz hovořit jen to, co je nejlepší, přichází také v Koránu ve slovech Božích:
وَقُل لِّعِبَادِي يَقُولُوا الَّتِي هِيَ أَحْسَنُ ۚ إِنَّ الشَّ بَيْنَهُمْ ۚ إِنَّ الشَّيْطَانَ كَانَ لِلْإِنسَانِ عَدُوًّا مُّبِينًا
Řekni služebníkům Mým, aby hovořili jen to, co nejlepší je. A satan věru rozsévá mezi vámi rozkol, vždyť satan člověku je zjevným nepřítelem. (Isrá´: 53)
V tomto verši podle Ibn Kesíra Alláh Nejvyšší přikazuje svému služebníku a Prorokovi صلى الله عليه و سلم, aby ostatním věřícím, Božím služebníkům, aby mezi sebou ve svých rozhovorech a diskuzích říkali jen to, co je dobré, protože pokud tak neučiní, rozdmýchá mezi nimi šejtán rozmíšky a konflikty a jejich zlá slova povedou ke zlým skutků, čímž vzroste míra zla, sporů a vzájemných rozbrojů. Šejtán se snaží právě o toto, neboť je zjevným nepřítelem lidského rodu již od dob, kdy se odmítl poklonit Adamovi. Jeho nepřátelství je jasné a zřejmé. Ze stejného důvodu je zakázáno, aby jeden muslim na jiného upřel svou železnou zbraň, neboť šejtán ho může navést k tomu, aby ho tou zbraní udeřil. [25]
‘Abdurrahmán ibn Násir as-Si’dí ohledně těchto Božích slov řekl:
„Tento příkaz se týká slov, která přibližují toho, kdo je pronese, k Alláhu, jako je recitace Koránu, vzpomínání Alláha, vybízení k dobru a odvracení od zla, snaha obracet se k lidem dobrým a laskavým slovem v souladu s jejich společenským postavením a zastávanými pozicemi. Pokud přijdou do konfliktu dvě dobré věci, potom Alláh přikazuje vykonat z nich tu, která je lepší a pokud to nelze, tak se aspoň snažit zkombinovat obojí. Dobré slovo vede ke ctnostným mravům a zbožným, šlechetným činům a ten, kdo zkrotí svůj jazyk, ten bude schopen získat kontrolu nad veškerým svým jednáním.
Šejtán se snaží mezi lidmi podnítit nepřátelství, nabádá je k čemukoli, co zkazí jejich víru i záležitosti tohoto světa. Lékem proti tomu je proto nenásledovat jeho svody, když popichuje člověka, aby řekl něco, co není v pořádku a tím podnítil nepřátelství a nesoulad mezi lidmi. Právě šejtán je vaším skutečným nepřítelem, proti kterému je nutno vést válku, neboť vás volá k sobě, abyste se i vy stali obyvateli Pekelného ohně.“ [26]
Na jiném místě Alláh uvádí toto podobenství o dobrém a zlém slovu:
أَلَمْ تَرَ كَيْفَ ضَرَبَ ٱللَّـهُ مَثَلًا كَلِمَةً طَيِّبَةً كَشَجَرَةٍ طَيِّبَةٍ أَصْلُهَا ثَابِتٌ وَفَرْعُهَا فِى ٱلسَّمَآءِ تُؤْتِىٓ أُكُلَهَا كُلَّ حِينٍۭ بِإِذْنِ رَبِّهَا ۗ وَيَضْرِبُ ٱللَّـهُ ٱلْأَمْثَالَ لِلنَّاسِ لَعَلَّهُمْ يَتَذَكَّرُونَوَمَثَلُ كَلِمَةٍ خَبِيثَةٍ كَشَجَرَةٍ خَبِيثَةٍ ٱجْتُثَّتْ مِن فَوْقِ ٱلْأَرْضِ مَا لَهَا مِن قَرَارٍ
Což neviděls, jak Bůh uvádí podobenství o slovu dobrém? Je jako strom výtečný, jehož kořen je pevný a k nebesům se pne jeho větvoví, a plody v každé době přináší z Pána tvého dovolení. A Bůh uvádí lidem podobenství – snad se vzpamatují. Slovo špatné pak podobá se stromu špatnému, jenž vyvrácen je nad zemí a jenž nemá vytrvalého stání. (Ibráhím: 24-26)
Z důvodu tohoto bylo na jiném místě přikázáno:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ وَقُولُوا۟ قَوْلًا سَدِيدًا
Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a mluvte slova přímá! (Ahzáb: 70)
Je ovšem nutno také podotknout, že nezáleží jen na obsahu toho, co je řečeno, ale také i na způsobu, jak jsou dotyčná slova podána.
Moudrý Lukmán radil svému synovi:
وَلَا تُصَعِّرْ خَدَّكَ لِلنَّاسِ وَلَا تَمْشِ فِى ٱلْأَرْضِ مَرَحًا ۖ إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يُحِبُّ كُلَّ مُخْتَالٍ فَخُورٍ وَٱقْصِدْ فِى مَشْيِكَ وَٱغْضُضْ مِن صَوْتِكَ ۚ إِنَّ أَنكَرَ ٱلْأَصْوَٰتِ لَصَوْتُ ٱلْحَمِيرِ
Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť Bůh věru nemiluje domýšlivé vychloubače! Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů. (Lukmán: 18-19)
Člověk by tedy měl vždy pečlivě poslouchat, co je mu sdělováno, neměl by nikým pohrdat, nad nikoho se povyšovat a ke všem by se měl obracet těmi nejlepšími, nejslušnějšími a nejvlídnějšími slovy, s tím nejmilejším výrazem ve tváři a usmívat se na toho, s kým hovoříme, jak se uvádí od Ibn Abí Sábita. [27]
Toto byla také praxe Božího Posla صلى الله عليه و سلم, o němž ‘Abdulláh ibnu l-Háris رضي الله عنه pravil: „Neviděl jsem nikoho, kdo by se na jiné usmíval více, nežli on.“ [28]
A takové chování nemá zůstat jen na veřejnosti mezi neznámými lidmi, ale naopak, největší nárok na naši vlídnost mají naši nejbližší, jak řekl Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín:
„Musím s velkou lítostí říci, že mnoho lidí se dnes chová vytříbeně vůči ostatním lidem venku, ale stejnou vznešenou mravnost neprojevují vůči své vlastní rodině.“ [29]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم nám však radí i v situacích, kdy už k nějaké hádce či slovní přestřelce mezi lidmi dojde. Všichni, kteří se tímto provinili, by se měli uklidnit, kát se, prosit Alláha o odpuštění, usmířit se navzájem a nahradit svůj špatný skutek skutkem dobrým, který je popisován v hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:
تَكْفِيرُ كُلِّ لِحَاءٍ رَكْعَتَانِ.
„Vykoupením z každé hádky jsou dva rek’áty.“ [30]
Tedy každý, kdo nedokázal udržet svůj jazyk za zuby a popustil uzdu svému hněvu, stvrdí své pokání a svou omluvu bratrům či sestrám, s nimiž se pohádal, tím, že se pomodlí dva rek’áty nepovinné modlitby. Použitý arabský výraz لحاء liháun označuje každou ošklivou verbální rozmíšku, v níž nebylo nouze o urážky, výčitky a nadávky.
Muhammed ‘Abdurreúf al-Munewí poskytl toto vysvětlení:
„Člověk se má nejprve snažit zahnat a zmenšit svůj hněv tím, že se rituálně očistí. A potom se má pomodlit dva rek’áty.“ [31]
__________________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2027 jako hasan gharíb; Ahmed v Musnedu, hadís č. 22366; a al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 17 jako sahíh. Podle al-Munzirího je isnád tohoto hadísu buď sahíh, anebo hasan, viz at-Terghíbu we t-terhíb, 3/348. Jeho vypravěči jsou podle Ibn Mufliha všichni spolehliví, ačkoli al-Hassán patrně přímo nevypráví od Abú Umámy, viz Kitábu š-šer’íja, 2/91. Podle al-Munáwího odpovídají jeho vypravěči požadavkům autorů obou sbírek Sahíh, viz Techrídžu Miškáti l-masábíh, 4/227. Jako hasan jej oceňuje Ibn Hadžer al-‘Askalání v Techrídžu Miškáti l-masábíh, 4/368. Al-Albání ho oceňuje jako sahíh v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 2629; v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3201; a v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, 1/389. Šu’ajb al-Arnáút jeho isnád a vypravěče dokládá jako sahíh podle podmínek obou autorů Sahíhů, viz Techrídžu l-Muškili l-ásár, hadís č. 2983.
[2] Viz Sunenu t-Tirmizí, 27/80.
[3] Více viz Ibnu l-Kajjim v al-Džewábu l-káfí ad-Dá´u we d-dewá´, str. 242-249.
[4] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 10/63.
[5] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 2049.
[6] Viz Fejdu l-kadír, 3/428.
[7] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/147-148.
[8] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2009 jako hasan sahíh; Ahmed v Musnedu, hadís č. 10519; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 608.
[9] Hadís o tom od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 9.
[10] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/147.
[11] Viz Šerhu t-Terghíbi we t-terhíb, 4/34.
[12] Od Abú Mes’úda رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3484.
[13] Viz Šerhu t-Terghíbi we t-terhíb, 4/34.
[14] Viz an-Nihájetu fí gharíbi l-hadísi we l-aser, 4/334.
[15] Viz Fethu l-bárí, 10/237.
[16] Viz Gharíbu l-hadísi we l-aser, 1/111.
[17] Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 5146 a 5767.
[18] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2616 jako hasan sahíh; Ahmed v Musnedu, hadís č. 22016; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3973. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2866.
[19] Uvádí Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 1/290.
[20] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1975 jako hasan sahíh.
[21] Od Džábira ibn ‘Abdilláha zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2018 jako hasan sahíh. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, 2/384-385 a jako hasan v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 791.
[22] Viz al-Mubárekfúrí v Tuhfetu l-ahwezí, 6/147.
[23] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6095.
[24] Od ‘Amra ibnu l-Áse رضي الله عنهما zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 34.
[25] Viz al-Misbáhu l-muníru fí Tehzíbi Tefsíri Ibni Kesír, k verši Isrá´: 53.
[26] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán fí tefsíri kelámi l-Mennán, k verši Isrá´: 53.
[27] Tak zaznamenal Abú Hátim ibn Hibbán al-Bústí v Rewdatu l-‘ukalá´, str. 77.
[28] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3641, jako sahíh doložil al-Albání.
[29] Viz Kitábu l-‘ilm, str. 185.
[30] Zaznamenal Ibnu l-‘Arebí v al-Mu’džemu, 2/178; a ar-Rází v al-Fewáidu, 1/141. Al-Albání doložil tento hadís jako hasan. Hadís existuje i v dalším podání až k Abú Báhilímu a takto ho zaznamenává at-Taberání v al-Kebíru, avšak toto jeho podání není autentické, jak uvádí al-Hajsemí. Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1789.
[31] Viz Fejdu l-Kadír, komentář k hadísu č. 3355.