Umma islámu dnes zapomíná na hodnotu víry, kterou nese. Je zmatená a vyděšená. Nedokáže jít přímo vpřed a spoléhat se na Alláha. Odvrhla velkolepost a jas své víry, kultury, civilizace, učenců, vědění, písemnictví a vědeckého poznání. Poníženě se lísá ke svým utlačovatelům, žebravě k nim zvedá pohled se směsicí touhy a děsu a očekává další a další ránu přes hřbet.
A proto přichází rána za ranou. To je náš trest za to, že nás oslnilo blýskavé pozlátko úspěchů Západu a že jeho bezbožné pojímání pokroku, civilizace, kultury a moderního způsobu života jsme z velké části přijali za své. To je smutná skutečnost, které jsme svědky.
Vznešený praví:
الَّذِينَ يَتَّخِذُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِ الْمُؤْمِنِينَ ۚ أَيَبْتَغُونَ عِندَهُمُ الْعِزَّةَ فَإِنَّ الْعِزَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا
“Ti, kdož si berou nevěřící za spojence a záštitníky místo věřících, hledají snad u nich moc? Vždyť moc veškerá patří Bohu.” (Nisá: 139)
وَلِلَّهِ الْعِزَّةُ وَلِرَسُولِهِ وَلِلْمُؤْمِنِينَ وَلَٰكِنَّ الْمُنَافِقِينَ لَا يَعْلَمُونَ
“Avšak moc náleží Bohu a poslu Jeho a věřícím, leč pokrytci to nevědí.” (Munáfikún: 8)
Pokud se však obrátíme sami k sobě, pokud budeme hledat zdroj naší síly v naší víře, v našem nábožentví, v Božím Zákonu, znovu se staneme tím, čím byli i naši předkové! Opět se dostaneme na výsluní!
Islámský historik, učenec, spisovatel a myslitel, syrsko-egyptský velikán ‘Alí at-Tantáwí o kulturní a civilizační velkoleposti islámu a muslimů napsal tato překrásná slova:
“My jsme muslimové!
Ptejte se na nás v krajích Šámu, v jeho ohromujících městech, ptejte se v Iráku a jeho okolí, v Andalúsu a v jeho palácích!
Ptejte se v Egyptě a v jeho dolinách, ptejte se v Arábii, v jejích vyprahlých pouštích!
Ptejte se afrického písku, nearabských zemí, skalnatého podhůří Kavkazu, břehů řek!
Ptejte se na nás každé země, co jich na světě je! Ony všechny pro vás ukrývají hrdinské příběhy naší chrabrosti, našich obětí, našeho dědictví, našich ohromujících úspěchů, udivujících znalostí a okouzlujícího umění!
My jsme muslimové!
Což zahrady slávy byly zalévány něčím jiným, nežli naší krví? Krášlí snad zbroj hrdinů cokoli jiného, nežli těla našich mučedíků?
To my jsme nesli pochodeň správného vedení, zatímco zeměkoule bloudila v temné noci nevědomosti. To my jsme řekli všem jejím obyvatelům: “Tudy vede cesta!”
To my jsme uvedli měřice spravedlnosti ve dnech, kdy všechny ostatní národy zvedali hůl tyranie! To my jsme zakládali univerzity, v nichž vzdělaní cizinci hledali útočiště vždy, když je jejich vlastní lidé vyhnali z jejich domovů!
To my jsme vyhlásili rovnost všech lidí v časech, kdy lidstvo uctívalo své vladaře a považovalo své krále za božstva. My jsme oživili lidská srdce vírou, lidské mozky věděním a celé lidstvo svobodou a civilizací!
My jsme muslimové!
To my jsme vybudovali Kúfu, Basru, Káhiru i Bagdád! My jsme vztyčili civilizaci Šámu, Iráku i Andalúsu. To my jsme založili Dům moudrosti, Nizámovskou medresu i univerzity v Kordóbě a na al-Azharu.
To my jsme postavili Umejjovskou mešitu, Skalní dóm, Samarkand, az-Zahrá, palác v Alhambře, mešitu sultána Ahmeda, Tádž Mahál a další nejznámější kulturní památky.
To my jsme vyučovali obyvatele celého světa. To my jsme byli jejich učitelé a všichni oni byli našimi žáky.
My jsme muslimové!
To náš je Abú Bekr, to naši jsou Omar, Núruddín az-Zenkí, Saláhuddín al-Ajjúbí i všichni další slavní chalífové, sultáni a vezíři!
To naši jsou největší vojevůdci – Chálid ibnu l-Welíd, Tárik ibn Zijád, Kutejba ibn Muslim, Muhammed ibnu l-Kásim i Záhir Bejbers!
To naši jsou největší učenci – al-Buchárí, at-Taberí, Ibn Tejmíja, Ibnu l-Kajim, Ibn Hazm či Ibn Chaldún! To naši jsou filozofové a vědci, náš je al-Ghazálí, Ibn Rušd, Ibn Síná i Fachruddín ar-Rází! To naši jsou velicí literáti, spisovatelé a básníci, Chalíl ibn Ahmed, al-Džáhiz, Abú Hajján, Abú Temmám, al-Mutennebí i al-Me’arrí.
To naši jsou všichni chalífové,kteří byli nejvznešenějšími příklady lidskosti a člověčensví. To naše jsou stovky tisíc velikánů lidstva. Velikánů mezi velikány.
My jsme muslimové!
Naše síla pramení z naší víry. Z našeho náboženství vychází naše hrdost. Spoléháme se jen na našeho Pána. Naším zákoníkem je Korán! Naším vůdcem je Posel Boží صلى الله عليه وسلم! Naši vládcové mají sloužit ummě a ne ji vykořisťovat. Protože my jsme muslimové.
My jsme muslimové!
Vládli jsme a prosazovali jsme spravedlnost, budovali jsme a stavěli veliké věci. Dobývali jsme rozlehlá území a dostali se do nejvzdálenějších končin. Byli jsme nesmírně mocní, ale také bezvýhradně spravedliví. Když jsme válčili, prosazovali jsme zákon milosti. Když jsme žili v míru, soudili jsme podle zákona spravedlivosti. Tím jsme byli nejlepšími vládci a stanuli v čele všech dobyvatelů. Založili jsme civilizaci, která přinesla veškeré dobro a požehnání. Civilizaci duše i těla, ctností i štěstí, které prospěšnost se šířila mezi lidmi, v jejímž stínu nalézali osvěžení všichni obyvatelé země. To my jsme ji zalévali vlastní krví a vystavěli ji na základech z těl našich mučedníků.
My jsme muslimové!
Což byl v někom jiném, nežli v nás, ztělesněn nejvelkolepější příklad lidskosti? Zná snad univerzum jiné lidské společenství vystavěné na morálce, pravdymilovnosti a vůli chtít pro jiné totéž, co chceme i pro sebe?
Patřili jsme k těm, kteří vše, co dělají, konají pro Alláha. Nebylo ani nic, co jsme neudělali, ani nic, čeho jsme nenechali, ani jsme nesedli, ani jsme nepřišli, aniž by to nebylo jen a jen kvůli Alláhu. To, co reformátoři a filozofové považují jen za vzdálenou naději, jsme my realizovali a proměnili v živou a hmatatelnou skutečnost.
My jsme muslimové!
O našem slavném hrdinství a rytířskosti by se daly napsat stovky Iliad a stovky Odysejí. A i kdyby byly ony všechny zapomenuty, nepřestala by vzpomínka na slavné činy našich předků, protože jich je tolik, že se ani spočítat nemohou.
Kdo dokáže spočítat všechna naše vítězství ve všech těch bitvách, které jsme kdy svedli? Kdo dokáže spočítat a evidovat všechno naše dědictví ve vědách a umění? Kdo dokáže vyjmenovat všechny naše génie a hrdiny? Jen ten, kdo dokáže spočítat i hvězdy na nebi, nebo ten, kdo dokáže spočítat všechny kamínky na rozlehlé rovině.
Mohli bychom napsat stovku životopisů o každém jednom našem hrdinovi a stále ještě zbude dost dalších, tolik, že naše historie bude jako panenské nedotknuté území, pole neorané a důl nevyhloubený.
My jsme muslimové!
My nejsme jako jiné národy, které spojuje jejich jazyk, nebo jiné národy, které spojuje společný původ a stejná krev. Pojítkem mezi námi je bohabojnost. Kdykoli nás rozdělí krev, spojí nás totožná věrouka. Kdykoli nás rozdělí jazyk, sblíží nás jediná sdílená víra. Což se všichni pětkrát denně neobracíme k jedné a téže kible, ke Ka’bě? Což se každý rok spolu nepotkáváme na planině ‘Arafa na znak toho, že naše univerzální identita a příslušnost je islám?
My jsme muslimové!
Naší vírou je očividná ctnost a pravda. Naše víra je jasná jako čnící minaret. Což v nich není i tato symbolika viditelnosti a jasnosti? Jsou snad na tomto světě i jiné lidské skupiny, držící se postulátů opakovaných desetkrát každý jeden den tak, jako se do éteru vysílají základní postuláty naší víry jazyky muezínů: “Svědčím, že není božstva kromě Boha! Svědčím, že Muhammed je Posel Boží!” My každý den třicetkrát slýcháváme z výše minaretů svatá slova – Alláhu akbar! – Bůh je (Nej)větší!
My jsme muslimové!
Hrdinství je naší přirozeností. Láska a touha po sebeobětování koluje v našich žilách. Toto žádné okolnosti času nenaruší a ani žádné události a duch doby nevymažou.
Každá země, v níž se recituje Korán a kde z minaretů zní svolávání k modlitbám, je naše země! A naše je také budoucnost, pokud se ovšem skutečně a úplně vrátíme k naší víře!”1
Prosím Alláha, aby navrátil ummě Svého milovaného Muhammeda صلى الله عليه وسلم ztracenou slávu a aby nás obdažil slávou a hrdostí skrze islám tak, jako jí požívali a hřáli se díky ní na výsluní i naši předkové. A jen od Alláha vítězná pomoc a podpora přichází. Ámín!