Naše obživa nám neuteče, neboť ani my jí neutečeme

 لو أن ابن آدم هرب من رزقه كما يهرب من الموت لأدركه رزقه كما يدركه الموت.

„I kdyby syn Adama utíkal od své obživy tak, jak utíká před smrtí, obživa by jej dostihla zrovna tak, jako ho dostihne i smrt.“¹

Al-Albání tento hadís ocenil jako hasan.² Ibn Asákír uvádí, že samotný isnád tohoto konkrétního podání je slabý, ale je podpořen svědeckými podáními³ zaznamenanými Abú Sa’ídem ibnu l-A’rábím,⁴ at-Taberáním,⁵ a Ibn ‘Adím.⁶

 

V podobném hadísu Abú Dardá a Umm Dardá رضي الله عنهما uvádějí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّ الرِّزْقَ لَيَطْلُبُ الْعَبْدَ كَمَا يَطْلُبُهُ أَجَلُهُ.

„Věru obživa vskutku hledá příslušného služebníka (Božího) tak, jako ho hledá i čas jeho smrti.“⁷

Ad-Dárekutní uvádí, že v isnádu této verze hadísu se nachází jistý Ismá’íl ibn ‘Ubejdilláh, který je sporný a např. al-Awzá’í ho jako vypravěče zcela odmítá.⁸

 

Podle jiné verze, na autoritu Abú Dardá a Umm Dardá رضي الله عنهما, Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

لو أن رجلا هرب من رزقه كهربه من الموت لأدركه رزقه كما يدركه الموت.

„Kdyby muž utíkal před svou obživou tak, jako utíká před smrtí, jeho obživa by ho vskutku dostihla, jako ho dostihne i smrt.“⁹

Tato verze podání je mezi všemi zaznamenanými variantami nejautentičtější. Je doložitelná i jako slova samotného Abú Dardá a Umm Dardá رضي الله عنهما, jeho manželky.¹⁰

 

Od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه se dále uvádí i tato verze těchto Prorokovýchصلى الله عليه و سلم slov:

لو فر احدكم من رزقه لادركه كما يدركه الموت.

„Kdyby někdo z vás prchal před svou obživou, věru by ho dostihla tak, jako ho dostihne i smrt.“¹¹

Jenže v isnádu tohoto podání nacházíme ‘Átíjju, který je ovšem slabý. Od něho vypráví Fudajl ibn Merzúk, který je sporný, chyboval a tradoval od ‘Atíjji i vymyšlené hadísy. Tedy toto podání je ve výsledku velmi slabé.

 

Při porovnání všech těchto různých variant tohoto hadísu a při pohledu na řetězce vypravěčů, kterými byla dochována, lze konstatovat, že uvedená slova s téměř naprostou jistotou vyřkl Abú Dardá, ale existuje i velmi silná pravděpodobnost, že jde i o slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Buď jak buď, jejich smysl je v každém případě pravdivý.

 

Věz, že Alláh je الرزاق ar-Rezzák, tedy Ten, Který stvořil a předurčil člověku obživu (arab. الرزق ar-rizk), která mu neujde a nemine ho. Touto obživou nejsou jen věci materiální, jako jídlo, pití a peníze, ale také životní, jako manžel či manželka anebo potomstvo, nebo věci nehmatatelné podstaty, jako znalosti, dovednosti a zbožné činy.

 

Člověku pak uložil povinnost pracovat a snažit se, aby svou obživu, ve všech ohledech a ve všem, co zahrnuje, získal. Vznešený Alláh v Koránu pravil:

… فَانتَشِروا فِي الأَرضِ وَابتَغوا مِن فَضلِ اللَّهِ

… rozejděte se po zemi a usilujte o část přízně Boží! (Džumu’a:10)

V příběhu o Merjem, mír s ní, vidíme, že jí Alláh přikázal, byť byla těhotná a ve špatném stavu, vyvinout úsilí, aby se mohla nakrmit datlemi, které jí zázračně poslal, ačkoli ji, kdyby Alláh chtěl, mohly datle samy spadnout do náruče. Bylo jí řečeno:

وَهُزّي إِلَيكِ بِجِذعِ النَّخلَةِ تُساقِط عَلَيكِ رُطَبًا جَنِيًّا

a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé! (Merjem:25)

Proto šejch Ibn ‘Usejmín ohledně žebrání a dalších podob získávání obživy jinak, než prací, praví:

„Žebrat od druhých je zakázáno, s výjimkou osoby v krajní nouzi.“¹²

 

Zároveň Alláh člověka také povinoval příkazy a zákazy, které musí při shonu za svou obživou respektovat. Člověk musí plnit to, co mu Alláh přikázal a také nesmí překročit to, co mu naopak zakázal. Rovnice přímé úměry mezi vynaloženým úsilím a množstvím získané obživy proto neplatí vždy, nutně a stoprocentně.

 

Výše citovaná podání a hadísy implikují, že obživa si vždy a za všech okolností najde toho, komu je určena. Tedy jinými slovy, ač se lidé za svou obživou ženou a honí, ona nikomu z lidí neuteče, neboť je určena předem – i kdyby naopak utíkali nikoli za ní, ale před ní, i tak by si je našlo to, co je pro ně stanoveno. Nemá tedy smysl jakkoli urychlovat a potencovat získání obživy. Nemá smysl překračovat Boží omezení, která z určitého, ale chybného, úhlu pohledu brání zefektivnění získávání obživy, nebo podle subjektivního a klamného lidského vidění umožňují získání jejího většího množství.

 

Šejch al-Albání názorným příkladem vysvětluje, že tato pravidla lze porušit jen v nejkrajnější nouzi:

„Žebrat začneš jedině až tehdy, kdy už skoro umíráš od hladu. A až pokud zjistíš, že ti nikdo nic nedává, teprve pak můžeš i ukrást, abys vůbec přežil.“¹³

 

Proto nerespektování a všemožné obcházení zákazů jako je krádež, úrok, hamižnost, odpírání milodaru nuzným a chudobným, je zcela nesmyslné a neefektivní. Vznešený Alláh ze stejného důvodu také pravil:

يَمحَقُ اللَّهُ الرِّبا وَيُربِي الصَّدَقاتِ

Bůh zničí úrok, avšak zúročí almužny. (Bekara:276)

Šejch Ibn ‘Usejmín praví:

„Chceš-li, aby se tvůj majetek rozrostl a aby ti byly odpuštěny hříchy, pak uděluj milodar.“¹⁴

Hamižnost a lakota je, jak šejch uvádí, od šejtána:

„Pokaždé, když si někdo usmyslí udělit milodar, přijde k němu šejtán a řekne mu, že pokud tak učiní, stane se chudobným. Tímto způsobem se dotyčný stane lakomcem.“¹⁵

Šejch také vysvětlil, že tajné udělování milodarů je lepší ze dvou důvodů: kvůli upřímnosti a aby se chudobný necítil zahanbeně, pokud bys mu dal před ostatními.¹⁶ Veřejně udělit milodar je naopak lepší, pokud dotyčný může být vzorem pro druhé.¹⁷

Pokud získáváme svou obživu nezákonným způsobem a překračujeme přitom Boží zákazy, nikdy si nemůžeme být jisti, zda jsme se nedopustili křivdy vůči někomu jinému a zda jsme náhodou někoho dalšího nepřipravili o část jeho obživy. Ze stejného důvodu byl také předepsán zekát, jako nárok chudobných na bohatství bohatých a jako způsob, jakým mohou bohatí své jmění očistit od všeho pochybného.

 

Lhostejno, nakolik člověk vyvíjí nebo nevyvíjí úsilí, jeho obživa si jej vždy najde přesně v té míře, v jaké ji předurčil Alláh, ale Alláh je zároveň také Ten, kdo obživu člověka dále plánuje v míře větší nebo menší než předtím, shodně činům toho, komu je tato obživa určena a shodně Své znalosti o tomto člověku, případně shodně Své Vůli a záměru, který Alláh s daným člověkem má.

 

Někdy, když je Alláh se služebníkem spokojen, plánujje jeho obživu v jeho prospěch, tak, aby měl dostatek, tedy přesně tolik, kolik je nejlepší pro jeho další život a směřování jak na tomto, tak i na onom světě, lhostejno zda je to subjektivně v očích tohoto služebníka a jeho okolí málo nebo hodně.

 

Jindy naopak, je-li Alláh se služebníkem nespokojen, dá mu obživy méně anebo více, než by bylo v jeho zájmu a v zájmu jeho dalšího vývoje a směřování ve smyslu tohoto i onoho světa, bez ohledu na subjektivní perspektivu a vnímání toho, komu je obživa udělována, anebo jeho okolí.

 

Proto nelze říci, že zvětšení obživy je vždy automaticky důkazem Boží Lásky a její zmenšení příznakem Božího Hněvu. Někdy naopak zvětšením obživy Alláh Svého služebníka uvádí v pokušení a trest, aniž by si to služebník vůbec uvědomil. Podobně Alláh i velmi poskrovnou a skromnou obživou chrání zbožného před tím, aby o svou zbožnost přišel. Totéž platí i naopak.

 

Proto je hloupostí, aby člověk naříkal nad tím, jak skromná a omezená jeho obživa je a rovněž je hloupostí, aby se holedbal svým bohatstvím v tom, či onom ohledu. Raději by měl zpytovat své svědomí, zda koná vše, jak si Stvořitel žádá, zda získává obživu povoleným způsobem a zda Božích darů také pro potěchu svého Pána využívá. Raději by měl také děkovat Svému Pánu za dobrodiní, která mu poskytl, neboť ‘Alí ibn Abí Tálib jistému muži z Hamadánu poradil: „Dobrodiní se prodlužuje vděkem, čím více jsi vděčný, tím je i dobrodiní větší. Dobrodiní a vděk jdou ruku v ruce. Alláh nepřestane zvětšovat dobrodiní, dokud Mu za ně služebník nepřestane děkovat.“¹⁸

 

A Alláh ví nejlépe.