Vítězové závodu v dobrých skutcích

October 2, 2015 November 12, 2020
road at canyon during daytime

Vznešený Alláh pravil:

Vznešený Alláh pravil:

 فَاستَبِقُوا الخَيراتِ

Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! (Máida:48)

Jeden ze selef pravil: „Nikdy si nenechej ujít dobrý skutek pro jeho obtížnost, neboť tato obtížnost brzy přejde a dobrý skutek už zůstane navěky tvůj. A nikdy neučiň skutek zlý, protože potěcha z něj se brzy vytratí, ale onen zlý skutek ti už zůstane navěky.“
Imám Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:
„Pokud někdo předežene někoho jiného v některém z aspektů náboženství, onen druhý nechť cítí lítost a snaží se toho prvního dohnat. Nechť tak ale nečiní ze závisti, ale kvůli předstihování se v dobru a kvůli zklamání ze svých vlastních nedostatků.“1
 
Následující příklady ukazují samou mez toho, kam až při svém závodění o dobré skutky a předhánění se v uctívání dokázali zajít naši zbožní předkové. Při pohledu na ně nepropadejme zoufalství a nehledejme pro sebe chatrná ospravedlnění. Naopak se jimi nechme inspirovat a učiňme alespoň malý zlomek toho, co oni, v rámci toho, co je v našich silách, neboť Vznešený pravil:
لا يُكَلِّفُ اللَّهُ نَفسًا إِلّا وُسعَها
Bůh ukládá duši jen to, co je pro ni možné (Bekara:286)

Vzpomínání Alláha

‘Ikrima uvádí, že Abú Hurejra رضي الله عنه každý den vyřkl slova سبخان الله subhán Alláh, tzn. sláva Bohu, dvanáct tisíc krát.2

Abú Muslim al-Chawlání tak často opakoval slova vzpomínání Alláha, jeho jazyk se vždy pohyboval, jak odříkával zikr. Tak se jednou kdosi zeptal jednoho z jeho společníků: „To tvůj přítel zešílel?“ Abú Muslim mu s klidem odpověděl: „Nikoli, bratře, toto je spíš lék na šílenství!“3

Využití volného času

Muhammed ibn ‘Abdilbákí pravil: „Nepamatuji, že bych promarnil byť i jedinou hodinu svého života hrátkami a zábavou!“4

Množství modliteb

Šubruma vyprávěl: „Provázeli jsme Kerze al-Hárisího na cestě. Kdykoli se rozhodl utábořit se na nějakém místě, nejprve jej prohledal svýma očima a když nalezl příhodný kousek země, odešel tam a modlil se tak dlouho, dokud nebyl čas jít zase o kus dál.“5

Ahmed ibn ‘Átíjja uvádí, že Muhammed ibn Semá’a každý den dodržoval porci dvě sta rek’át dobrovolných modliteb.6

‘Attá uvádí, že Murra se modlil šest set rek’át dobrovolných modliteb denně.7

Kajs ibn Rabí’ vyprávěl, jak ve snu uviděl již zesnulého Jezída ibn Zurej’a: „Zeptal jsem se ho: „Co s tebou Alláh učinil?“ Odpověděl mi: „Byl mi zaručen vstup do Ráje.“ „Za co?“ zeptal jsem se ho. „Za hojné vykonávání mnoha modliteb,“ odpověděl mi Jezíd.“8

Mesrúk řekl: „Není okamžiku, kdy se probouzíme, nebo uléháme, kdy bych cítil lítost nad něčím z tohoto světa, kromě jediného – že jsem nepadl na tvář před Alláhem vícekrát!“9

‘Ubejdulláh ibn Sulejmán ibn Mu’áwíja aš-Šámí řek: „Náš dědeček prošoupal dva modlitební koberečky a začal třetí, vytlačil do něj stopy svých kolen, tváří a rukou, z velkého množství modliteb, které na něm provedl.”10

A’lá uvádí, že když jednou přišel do mešity ve městě Wásit, muezín zrovna svolával k polední modlitbě. Krátce po něm přišel Mensúr ibn Zázán a začal se modlit. A’lá říká: „Viděl jsem, že na tvář padl alespoň jedenáctkrát, ještě než muezín provolal ikámu.“11
Někteří studenti Abu š-Šejcha uvedlil, že se nikdy nestalo, aby k němu v jeho volném čase přišli a on se zrovna nemodlil.12

Pečlivost provedení modlitby

Wekí’ ibn Džerráh uvedl ohledně Sulejmána ibn Mihrána al-A’meše, že za celých takřka sedmdesát let ani jednou nepromeškal počáteční tekbír při společné povinné modlitbě.13

‘Ubejd ibn Dža’fer řekl: „Nikdy jsem neviděl svého strýčka Bišra ibn Mensúra promeškat první tekbír. A kdykoli se v mešitě někdo postavil a požádal o pomoc, strýček mu vždy něco dal.“14
Ibn Semá´a pravil: „Za celých čtyřicet let jsem promeškal počáteční tekbír povinné společné modlitby jen jedinkrát – a to tehdy, když mi zemřela matka.“15
Poté, co ar-Rabí’a ibnu l-Chajsem částečně ochrnul, chodíval do mešity s doprovodem dvou mužů, kteří mu pomáhali. Bylo mu řečeno: „Abú Jezíde, vždyť ty přece máš oprávnění zůstat se modlit doma!“ Ale on odpověděl: „Ano, sice máte pravdu, ale já nemohu slyšet muezína volat: „Vzhůru k úspěchu (arab. حيا على الفلاح hajjá ‘ale l-feláh)! Domnívám se, že kdokoli slyší takové volání, měl by ho uposlechnout, byť by se měl i plazit!“16
Hammád ibn Seláma pravil: „Nikdy jsem se nepostavil k modlitbě, aniž bych si představoval, že přímo před mýma očima je Peklo.“17
Bekr al-Muzení pravil: „Pokud chceš, aby ti tvá modlitba byla ku prospěchu, řekni si: možná už nebudu mít možnost žádnou další modlitbu vykonat.“18
Mejmún ibn Hajján vyprávěl: „Nikdy jsem neviděl Muslima ibn Jesára otočit hlavu během modlitby, ať už se modlil rychle, nebo dlouho. Jednou se část mešity zřítila a hluk vyděsil lidi na tržišti, zatímco Muslim byl v mešitě a modlil se. Nijak se nebál, dokonce ani nepohnul hlavou a jen se dál modlil.“19

Muslim al-Mekkí vyprávěl: „Jednou jsem viděl Ibnu z-Zubejra sklonit se v modlitbě do předklonu. Přečetl jsem súry al-Bekaru, potom Áli ‘Imrán, potom an-Nisá a nakonec al-Máidu, ale on ještě svou hlavu nezvedl!“20

Abú Katn vyprávěl: „Nikdy jsem neviděl Šu’bu předklánět se, aniž bych si nepomyslel, že se asi zapoměl. Ani jsem ho nikdy neviděl sedět mezi dvěma sedždami, aniž bych si nepomyslel, že se asi zapoměl.“21

Ibn Wehb vyprávěl: „Jednou jsem v al-Harámu po modlitbě maghrib viděl as-Sewrího. Modlil se nepovinnou modlitbu. Padl na tvář a svou hlavu zvedl až když už byl slyšet ezán na ‘išá´.“22

‘Alí ibnu l-Fudajl pravil: „Viděl jsem, jak as-Sewrí během modlitby padl na tvář. Než znovu zvedl hlavu, stihl jsem sedmkrát obejít Ka’bu.”23
‘Abdán vyprávěl, že Hudba ibn Hakím opakoval slova slávy Alláhu na jediném předklonu nebo padnutí na tvář více než třicetkrát.24
Abú Bekr ibn Ajjáš řek: „Kdybyste viděli Habíba ibn Abí Sábita, padnout na tvář, mysleli byste si, že se zapoměl, jak dlouho v pozici zůstal.“25
 

Četba a recitace Koránu

Jahjá al-Himmání uvádí, že když Abú Bekr ibn Ajjáš, známý v nauce o způsobech recitace Koránu jako Šu’ba, ležel na smrtelné posteli, jeho sestra se rozplakala. Šu’ba jí řekl: „Copak tě to rozplakalo? Podívej se tam do rohu domu, věru tvůj bratr v něm přečetl celý Korán osmnáct tisíc krát, od začátku do konce.“26

Al-Kásim ibnu l-Háfiz ibn ‘Asákír řekl: „Můj otec se vždy modlíval společně a pravidelně čítával Korán. Přečetl ho celý vždy do týdne, během Ramadánu dokonce za jediný den.“27
Ibráhím an-Nacha’í řekl: „Al-Aswed dokázal během ramadánu přečíst celý Korán každé dvě noci.“28
Hadždž

‘Abdulláh ibn Ahmed ibn Hanbel řekl: „Můj otec šel až do Tarsu pěšky. Pěšky vykonal také hadždž, dvakrát nebo třikrát. A vždycky nejtrpělivěji snášel samotu.“29

 
 
1 Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 152.
2 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 2/610.
3 Uvádí ‘Abdulláh ibn Ahmed v Zewáidu z-Zuhd, str. 384.
4 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 20/26.
5 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/120.
6 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 10/646.
7 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/75.
8 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/297.
9 Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 2909.
10 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 9/361.
11 Uvádí Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/58.
12 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 16/278.
13 Zaznamenal az-Zehebí v Táríchu l-islám, 3/883.
14 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/376.
15 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 10/646.
16 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/113.
17 Viz Tezkíretu l-huffáz, 1/219.
18 Uvádí Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 466.
19 Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, str. 359.
20 Zaznamenal Abú Dawúd v az-Zuhd, str. 348.
21 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 7/207.
22 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 7/296.
23 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 7/277.
24 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 11/99.
25 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 5/291.
26 Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 14/358.
27 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 20/562.
28 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/51.
29 Viz Terdžemátu l-imámi Ahmed, str. 18.