Nebezpečí prohlášení muslima za nevěřícího

Logo XXL

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إذا قال الرجل لصاحبه يا كافر فإنها تجب على أحدهما. فإن كان الذي قيل له كافر فهو كافر فإن لا, رجع إليه ما قال.
Když řekne muž svému společníkovi: „Ó nevěřící,“ pak jeden z nich jím zajisté musí být. Buď je ten, komu tak bylo řečeno, nevěřícím, anebo pokud není, vrací se tato slova na toho, kdo je vyřkl.1
 
Podle jiné verze pravil:
من قال لأخيه يا كافر ، فقد باء بها أحدهما . 
Kdo řekne svému bratrovi: „ty nevěřící,“ toto se obrací na jednoho z nich.2
Také pravil: „Kdokoli obviní svého bratra z nevíry, jakoby ho zabil.3
 
Imám an-Newewí vysvětluje:
„Učenci nejsou zajedno v tom, co se myslí pod slovy „obrací se proti němu.“ Někteří říkají, že pokud někdo smýšlí, že prohlásit jiného muslima za nevěřícího je dovoleno, pak se sám stává nevěřícím, což je poměrně daleko od kontextu tohoto hadísu. Jiní poukazují na to, že tento hadís hovoří o cháridžovcích, kteří prohlašovali jiné muslimy za nevěřící.“4
 
Ibn Hadžer říká:
„A co je správné, tento hadís je výrokem Božího Posla zamýšleným jako varování muslimům, aby o jiných muslimech, svých bratrech, neříkali, že jsou nevěřící. Uvádí se, že to, co se obrátí proti tomu, kdo něco takového řekne, je špatné smýšlení a častování jeho bratra, stejně jako hřích jeho prohlášení za nevěřícího. Toto je opodstatněná interpretace. Také je uváděno, že existuje obava, že ten, který toto pronese, sám spěje k nevíře, jako je řečeno, že k nevíře vedou hříchy. Máme tedy obavu, že pokud v tom bude dotyčný pokračovat a vytrvá v prohlašování jiných za nevěřící, skončí špatně. Osobně soudím, že se hadís vztahuje na někoho, kdo obviní z nevíry někoho, od koho není známo nic, nežli islám a neexistuje zde žádné opodstatnění, proč se domnívat, že by měl být nevěřícím. V takovém případě se ten, kdo něco podobného sám prohlásí, stává sám nevěřícím na základě takového prohlášení. Tedy vrací se na něj sám soud nevíry a označení za nevěřícího, protože on označil za nevěřícího někoho, kdo je jako on, tedy je také muslimem.“5
 
Imám aš-Šewkání řekl:
„Soudit, že nějaký muslim opustil islám a stal se nevěřícím je něco, co nepřísluší žádnému muslimovi, který věří v Alláha a Den Poslední, leda, že by měl nevyvratitelný důkaz, jasnější, než polední slunce, neboť v sahíh hadíse tradovaném skupinou sahábů رضي الله عنهم أجمعين, že ten kdo svému bratru řekne, že je nevěřící, tento soud se obrací proti některému z nich. Jinými slovy, kdo jiného nazve nevěřícím, nebo nepřítelem Božím a takto denotovaný ničím takovým ve skutečnosti není, pak se tento popis vrací na toho, kdo jej vyřkl.“
 
Tedy tyto hadísy a mnoho dalších, jim podobných, představují nejdůraznější možné varování před unáhlenými soudy o něčí víře a nevíře.
Vznešený Alláh praví:
مَنْ كَفَرَ بِاللَّهِ مِنْ بَعْدِ إِيمَانِهِ إِلَّا مَنْ أُكْرِهَ وَقَلْبُهُ مُطْمَئِنٌّ بِالْإِيمَانِ وَلَٰكِنْ مَنْ شَرَحَ بِالْكُفْرِ صَدْرًا فَعَلَيْهِمْ غَضَبٌ مِنَ اللَّهِ وَلَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ
Na toho, kdo zapře Boha poté, co již uvěřil – kromě toho, kdo byl donucen, zatímco srdce jeho klidné bylo ve víře – a zejména na toho, kdo hruď svou nevíře otevřel, dopadne hněv Boží a pro něj je připraven trest nesmírný (Nahl:106)
 
Tedy pokud skutečně někdo popře víru, poté je s nevírou spokojen ve svém srdci, prahne po ní jeho duše a je s ní spokojena. Sama existence heretických přesvědčení nemůže způsobit nevíru, zejména v případě člověka, který je nevědomý a netuší, že to, čemu věří, ve skutečnosti příkře odporuje islámu jako takovému. Podobně i čin, jehož spáchání znamená odpuštění islámu, byl-li spáchán z nedbalosti a nikoli úmyslně a s vědomím, že popírá islám, nemůže způsobit opuštění víry a ustavení nevíry. Totéž platí i o slovu, které někdo pronese a které je slovem nevíry, pokud dotyčný nezná jeho význam a nevěří v něj.”6
 
Musíme se tedy jasně distancovat od těch, kteří unáhleně prohlašují jiné muslimy za nevěřící a ubližují jim. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
سـباب المسلم فـسوق وقتاله كفر 
Ubližovat muslimovi je hanebnost a zabít ho je bezvěrectví.7
 
S tímto souvisí také hadís:
الْمُسْلِمُ أَخُو الْمُسْلِمِ لَا يَظْلِمُهُ وَلَا يَخْذُلُهُ
Muslim je muslimu bratrem, neutlačuje ho, ani ho neopouští.8
 
A hadís:
الْمُسْلِمِ عَلَى الْمُسْلِمِ حَرَامٌ دَمُهُ وَمَالُهُ وَعِرْضُهُ
Pro každého muslima je nedotknutelná krev, bohatství a čest jiného muslima.9
 
Imám al-Kurtubí uvedl ve vysvětlení slov Božích:
أَنْ تَحْبَطَ أَعْمَالُكُمْ وَأَنْتُمْ لَا تَشْعُرُونَ
aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení.(Hudžurát:2)
„To neznamená, že se člověk stane nevěřícím, aniž o tom netuší, protože stejně tak, jako se člověk nestává věřícím, kromě pokud si sám nezvolí víru a neodvrhne nevíru, tak se ani věřící nestává nevěřícím, dokud si vědomě nevybere nevíru a neodvrhne víru a na tom je konsensus (arab. إجماع idžmá‘)“10
 
Autor: šejch Ahmed Feríd
Zdroj: al-‘Uzr bi l-džehl
 
 
1 Hadís je muttefekún ‘alejhi na autoritu Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه. Al-Buchárí jej uvádí v Sahíhu, pod č. 6103. Al-Buchárí zaznamenává v Sahíhu , hadís č. 6045, i rozšíření tohoto pravidla na označení hanebník (arab. فَاصِقٌ fásik).
2 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 2/49; al-Buchárí v Sahíhu, Málik v Muwetta’u, at-Tirmizí v Sunenu a Abú Daúd v Sunenu.
3 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu.
4 Zkráceno z an-Newewího Šerhu Sahíhi Muslim, 2/50.
5 Zkráceno z Fethu l-Bárí, 10/466.
6Viz as-Sáilu l-Džerrár, 4/578.
7Hadís zaznamenal Muslim v Sahíhu, 2/49. Hadís je muttefekun ‘alejhi na autoritu Ibn Mes’úda رضي الله عنه.
8Muttefekun ‘alehjhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu a Muslim v Sahíhu.
9Zaznamenal Muslim v Sahíhu, Abú Daúd v Sunenu a at-Tirmizí v Sunenu.
10Viz Tefsíru l-Kurtubí, 7/6128.