Nejsou si rovni ti, kdož vědí a ti, kdož nevědí

Vznešený Alláh chválí ty, kteří jsou obdařeni naukou, věděním a moudrostí, takto:

قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الَّذِينَ يَعْلَمُونَ وَالَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ ۗ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الْأَلْبَابِ

Zeptej se: “Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?” Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni. (Zumer: 9)

Vznešený Alláh chválí ty, kteří jsou obdařeni naukou, věděním a moudrostí, takto:

Zeptej se: “Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?” Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni. (Zumer: 9)

Tento verš představuje řečnickou otázku ve formě porovnání a přímo její adresáty vybízí k tomu, aby si na ni sami odpověděli – každý zdravě smýšlející člověk totiž nikdy nepostaví toho, kdo nic nezná a ničemu nerozumí, naroveň tomu, kdo obdržel znalost, nauku a vhled do věci.

Na jiném místě praví:

يَرْفَعِ اللَّـهُ الَّذِينَ آمَنُوا مِنكُمْ وَالَّذِينَ أُوتُوا الْعِلْمَ دَرَجَاتٍ

A Bůh pak povýší ty z vás, kdož uvěřili, a ty, jimž dostalo se vědění, na stupně různé. (Mudžádela: 11)

V této souvislosti se od Abú Umámy al-Báhilího رضي الله عنه uvádí, že před Poslem Božím صلى الله عليه و سلم byli zmíněni dva lidé, z nichž jeden proslul jako zbožný uctívač a druhý jako vzdělaný učenec. Posel Boží صلى الله عليه و سلم následně pravil:

فَضْلُ الْعَالِمِ عَلَى الْعَابِدِ كَفَضْلِي عَلَى أَدْنَاكُمْ

„Přednost učence nad zbožným je jako přednost mne nad tím posledním z vás.“

Poté Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

‏ إِنَّ اللَّهَ وَمَلاَئِكَتَهُ وَأَهْلَ السَّمَوَاتِ وَالأَرْضِ حَتَّى النَّمْلَةَ فِي جُحْرِهَا وَحَتَّى الْحُوتَ لَيُصَلُّونَ عَلَى مُعَلِّمِ النَّاسِ الْخَيْرَ ‏

„Věru Alláh, Jeho andělé, obyvatelé nebes i země, dokonce i mravenec ve své díře a dokonce i ryba žehnají tomu, kdo lidi vyučuje dobru.“ ^[1]

Podobné se uvádí i od Anase ibn Málika رضى الله عنه, jenž řekl: „Věru příklad učenců na zemi je jako příklad hvězd na nebi, člověk je jimi veden v temnotách země i moře.“ ^[2]

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil ohledně nauky, jejímiž držiteli byli Prorokovi صلة الله عليه و سلم společníci: „Alláh pohlédl do srdcí všech Svých služebníků a shledal srdce Muhammeda صلى الله عليه و سلم nejlepším ze srdcí všech Svých služebníků. Proto si jej vybral pro Sebe a seslal mu Své Poselství. Poté pohlédl do srdcí všech svých služebníků po Muhammedovi صلى الله عليه و سلم a shledal srdce jeho společníků těmi nejlepšími ze srdcí všech Jeho služebníků, proto je učinil pomocníky Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم, bojujícími za Jeho náboženství. Proto cokoli tito muslimové rozpoznají jako dobré, je dobré i u Alláha a cokoli tito muslimové rozpoznají jako špatné, je špatné i před Alláhem.“ ^[3]

Když kádí Abú Sa’íd aš-Šáfi’í vysvětloval principy svého mezhebu, opřel se o toto podání od Ibn Mes’úda a vysvětlil, že učenci již jen dále jen následují příkladu těchto společníků, nechť je se všemi Alláh spokojen, od nichž tuto prorockou nauku zdědili. Sahábové jsou díky tomu nositeli největšího vědění, nejlepšími znalci a vykladači Koránu a Sunny a nejznalejšími v otázkách povoleného a zakázaného. A učenci muslimů jsou, coby dědici a současní držitelé této nauky odkázané Prorokovými společníky, největšími jejími znalci mezi současnými lidmi, těmi, kteří nejvíce znají důkazy a nejlépe vědí, jak je správně interpretovat. ^[4]

Ibn Mes’úd rovněž pravil: „Snaž se být buď někým, kdo znalost má, anebo někým, kdo znalost získává. A nebuď nikým třetím.“ ^[5]

Imám Táwús ibn Kejsán řekl: „Je ze Sunny respektovat a ctít učence.“ ^[6]

Imám ‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Nevím o lepší pozici, po pozici prororoků, nežli je pozice šiřitelů nauky.“ ^[7] Také se uvádí, že Ibn Mubárek pravil: „Je nasnadě, že soudný a příčetný člověk nemůže znevažovat a podceňovat tři skupiny lidí: učence, vladaře a své bratry muslimy. Kdokoli bude znevažovat učence, ztratí svůj podíl na onom světě. Kdokoli bude znevažovat vladaře, přijde o svůj podíl na světě tomto. A kdokoli bude znevažovat své bratry, pozbude svého dobrého charakteru a mravů.“ ^[8]

Imám ‘Awn ibn ‘Abdilláh poradil umajjovskému chalífovi Omaru ibn ‘Abdil’azízovi: „Věru pokud jsi toho schopen, staň se učencem. Pokud toho nejsi schopen, staň se učedníkem. Pokud nejsi schopen ani toho, staň se alespoň tím, kdo je miluje. A pokud je nejsi schopen ani milovat, tak k nim aspoň nechovej nenávist.“ Omar ibn ‘Abdil’azíz odvětil: „Sláva Alláhu! Vznešený Alláh tedy i takovému poskytl východisko!“ ^[9]

Imám az-Zuhrí řekl Júnusovi ibn Zejd: „Nepřehlížej nauku, neboť nauka je složena z mnoha údolí. Cokoli z ní načerpáš, nechť bude notným množstvím ještě předtím, nežli to doručíš dalším. Také nauku hledej mnoho dní a nocí a nesnaž se ji všechnu pojmout naráz, neboť kdokoli se ji snaží pojmout najednou, ten ji také naráz ztratí. Namísto toho ji hledej kousek po kousku vytrvale, mnoho dní a nocí.“ ^[10]

Imám az-Zehebí pravil:

„Ignorant nezná ani postavení sebe sama. Jak potom může znát postavení ostatních?“ ^[11]

Stejného názoru byli i mnozí učenci moderní doby.

Šejch Ibn ‘Usejmín pravil:

„Nepřehlížej a nezanedbávej slova učenců! Protože učenci jsou mnohem pevnější a neochvějnější ve své víře, než jsi ty, neboť jsou obdařeni znalostí pravidel šarí’y a jejích principů, tedy něčím, co tobě, jednoduše řečeno, chybí.“ ^[12]

Šejch ‘Abdulláh an-Nedžmí proto napsal:

„Jednou ze záležitostí, které pro lidi i pro celou ummu musí být zcela zřejmé je i vysvětlení výsostného postavení učenců, jejich vznešené přednosti a nebezpečí, ukrývající se ve zlořečení jim.“ ^[13]

Tedy věz, že nauku nemožno získat pouhým studiem knih, vždy je potřeba pevně kráčet za nějakým živým vzorem, od kterého čerpat praktické dovednosti vznešené mravnosti, osobního naplnění teoretických ideálů náboženství a aktuální, dobové interpretace přečteného. Knihy píšou omylní lidé, kterých se nemůžeš zeptat, jak dané věci mysleli, na koho reagovali a čím byli ovlivněni, ale šejch toto vše ví. Naučí tě navíc i podmínkám a překážkám aplikace konkrétních ustanovení, jeho následováním pochopíš, jak se dává přednost věcem důležitějším před méně důležitými, jak správně, vhodně a mravně odpovídat lidem na jejich otázky, jak k nim přistupovat, jak vyvracet lživé teze odpůrců Koránu a Sunny i spoustu dalších věcí, o kterých se v knihách nepíše a bez kterých nikdy nebudeš skutečně učeným. Šejch, kterého jsi učedníkem a kterému plně důvěřuješ, ti otevře brány nauky a bude tvým průvodcem na cestě k jejímu získání a upozorní tě na její nástrahy, takže se vyvaruješ před častými nedostatky, chybami a pochybeními na nedopustíš se jich. Pomůže ti zkrotit tvé ego, bude rozvíjet tebe i tvé vnitřní prožívání víry a dá velký pozor na to, abys nejprve zvládl věci základní a prioritní a teprve poté se věnoval věcem specializovanějším a dílčím, které jsou sice možná lákavé, avšak hrozí, že bys je nepochopil správně, pokud bys do nich zabředl předčasně, beze znalosti základů dříve, než k nim dozraješ a než pro ně získáš patřičnou kvalifikaci.

Al-Kinání uvádí, že někteří ze zbožných předků proto říkávali: „Jednu z největších pohrom představuje ten, kdo si vzal své knihy za šejcha.“ ^[14]

Al-‘Awáma uvádí, že imámu Abú Hanífovi někdo řekl: „V mešitě je shromáždění a studují fikh.“ Abú Hanífa se otázal: „A je mezi nimi i nějaký šejch?“ „Ne,“ odpověděli mu. Abú Hanífa odvětil: „Potom fikh nikdy nepochopí!“ ^[15]

As-Sachawí pravil:

„Bylo též řečeno, že „kdo vstoupí do nauky na vlastní pěst, osamocen ji také opustí,“ tedy že kdo začne získávat nauku bez šejcha, ten žádnou nauku ani nezíská.“ ^[16]

Z tohoto důvodu je zakázáno, aby se osoba, která za sebou nemá žádného šejcha, u nějž by studovala, věnovala vyučování druhých, neboť by poskytovala něco, čím sama nedisponuje a nikdo nemůže dát něco, co nemá.

Šejch Muhammed Bázmúl zakázal tomu, kdo nestudoval přímo u učence, aby vyučoval další lidi:

„Toto spadá pod zviditelňování sebe samého. Nesluší se, aby osoba, kterou učenci neshledali způsobilou k vyučování jiných lidí, protlačila sebe samu do popředí a začala vyučovat druhé. Bojím se, že pokud bych řekl, že je možno, aby vyučoval obecný lid základům náboženství, které se naučil, toto by se stalo branou k tomu, že podlehne sebeklamu a začne vydávat fetwy a hovořit o složitějších náboženských otázkách, navzdory tomu, že na ně ještě není připraven. Pro každého hledače nauky je povinností nedrat se kupředu a nezačít vyučovat druhé, dokud sám k tomu není uznán způsobilým. Zrovna tak musí být i obecnému lidu a hledačům nauky nade vší pochybnost jasné, že od takové osoby nelze čerpat nauku, dokud nebude učenci shledána k tomu způsobilou.“ ^[17]

Věru mnoho problémů dnešních muslimů, počínaje jejich nejednotností, neznalosti tewhídu a dalších prazákladů jejich víry, jejich ignorance vůči Sunně a lpění na absurdních a neislámských tradicích až po jejich bezhlavý a ničivý extremizmus tkví v jejich nerespektu vůči islámským naukám a učencům, kteří jsou jejich nositeli. Proto ti, kteří islámské učence ostouzejí, pomlouvají a napadají, vnášejíce tak klín mezi ně a ummu, následujíce tak své sobecké zájmy a přímo či nepřímo tím podporujíce agendu nepřátel náboženství Alláhova jsou jedněmi z nejvíce mrzkých a zkažených mezi syny Adamovými. Takoví zasluhují ponížení v životě tomto a trest v životě posmrtném.

Huzejfa رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لاَ يَدْخُلُ الْجَنَّةَ نَمَّامٌ

„Nevstoupí do ráje klevetník!“ ^[18]

Šejch Sálih al-Fewzán tento hadís vysvětlil:

„Roznášení pomluv je jedním z druhů čarodějnictví (arab. السحر as-sihr), neboť čarodějník rozkládá vztahy mezi lidmi a probouzí mezi nimi nepřátelství, jak říká Vznešený Alláh:

فَيَتَعَلَّمُونَ مِنْهُمَا مَا يُفَرِّقُونَ بِهِ بَيْنَ الْمَرْءِ وَزَوْجِهِ ۚ وَمَا هُم بِضَارِّينَ بِهِ مِنْ أَحَدٍ إِلَّا بِإِذْنِ اللَّـهِ

A od nich dvou se naučili, jak se zasévá rozkol mezi muže a manželku jeho – avšak oni tím neuškodí nikomu, leda z dovolení Božího. (Bekara:102)

Tj. učili se čarodějnictví a čarodějnictví rozsévá mezi lidmi sváry a nepřátelství. A roznášení klevet je dokonce ještě horší, nežli čarodějnictví, protože kvůli roznašeči klevet mohou dokonce vznikat války! Díky roznašeči klevet mohou být muslimové uvedeni v rozkol a znepřátelit se mezi sebou navzájem, mohou se navzájem mezi sebou začít bojkotovat sousedé, rozděleni a poštváni jedni proti druhým mohou být dokonce i členové jediné domácnosti! A to vše jen díky roznašeči klevet. A nejhorším ze všech klevetníků je pak ten, kdo pospíchá zničit vztah mezi hledači nauky a vyzyvateli k islámu, aby bylo rozděleno společenství muslimů a zaseta mezi ně nenávist. A ten, kdo toto činí, je االنمام an-nemmám, tedy klevetník, roznašeč klevet.“ ^[19]

Ohledně toho, kdo pomlouvá učence, imám Ibn Asákír pravil: „Věz, můj bratře, Alláh nechť tebe i nás obdaří Svou přízní a učiní jedněmi z bohabojných, těch, kteří se Ho obávají tak, jak je Ho třeba se obávat, že maso učenců je vskutku otrávené a že Boží cesty jak otevřeně vystavit hanbě ty, kdož snižují jejich postavení, jsou všeobecně známy!“ ^[20]

Šejch Ibn Usejmín pravil:

„Nic nezraňuje islámskou ummu tolik, jako zlořečení jejím učencům a autoritám. Pokud by tomu tak nebylo, co potom předcházelo zavraždění Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه, když ne zlá slova o něm?“ ^[21]

Šejch Sálih al-Fewzán dodal:

„Nikdo neútočí na čest učenců následujících pravdu, kromě tří lidí – buďto pokrytce, jehož pokrytectví je známo, nebo zlovolného hříšníka, jenž učence nenávidí proto, že mu brání v jeho hříšných činech neposlušnosti, anebo zbloudilého sektáře, který učence nenávidí proto, že nesouhlasí ani s jeho sektářskou vyhraněností, ani s jeho bludnými přesvědčeními.“ ^[22]

Také pravil:

„Je povinností respektovat učence muslimů, protože oni jsou dědici Proroků, mír s nimi všemi. Jejich znevažování je považováno za znevažování jejich výsostného postavení, znevažování dědictví Proroka a znevažování nauky, jejímiž jsou oni nositeli. Proto je povinností respektovat je pro jejich učenost a postavení, které jim v rámci ummy náleží a pro zodpovědnost za islám a muslimy, kterou nesou na svých bedrech. Pokud se vytratí důvěra v učence, ke komu se budou muslimové obracet se svými problémy a s dotazy o objasnění nábožensko-právních předpisů? Umma bude ztracena a rozšíří se chaos!“ ^[23]

Šejch Sulejmán ar-Ruhajlí pravil:

„Jak odporná jsou slova těch, kteří říkají: „Nechceme takové učence, mezi nimi je ten a ten, oni říkají to a to. My chceme takové učence, kteří nám nebudou říkat: „Toto je zakázáno,“ nechceme v jejich slovech slýchat: „Toto je povinností,“ chceme od nich slyšet jen kázání, která nás nečiní odpovědnými za nic a která nás k ničemu nezavazují. A co se týče těch učenců, kteří se odkazují na „velké učence,“ nijak po nich netoužíme a vůbec se o ně nestaráme, jsou takoví a onací …“ ^[24]

Z význačného postavení učenců tedy nezbytně vyplává rovněž nutnost ztachovávat dobré mravy, příkladně se chovat k těmto dědicům prorokovým, hovořit o nich uctivě a cenit si jich, neboť toto je cesta k úspěchu, vzdělanosti a síle.

Imám Ibn Tejmíjja pravil:

„Je na učedníkovi, aby se ke svému učiteli naučil chovat s respektem a děkovat mu za jeho mírnost vůči němu, protože věru kdo není vděčen lidem, není vděčen ani Alláhu. Učedník by neměl učiteli upírat jeho nároky a ani popírat dobro, kterého se mu od něj dostalo.“ ^[25]

K šejchovi je nutno chovat se slušně, respektovat ho a v jednání s ním následovat ty nejvznešenější mravy. Své otázky musíš pokládat tím nejlepším způsobem a musíš pozorně naslouchat. Když před šejchem studuješ nějakou knihu, buď k němu slušný, nehádej se s ním a nesoutěž s ním. Neskač mu do řeči, nekráčej před ním, nehovoř před ním přespříliš a nepřerušuj ho, když zrovna učí. Netlač ho k tomu, aby ti za každou cenu poskytl odpověď, vyvaruj se kladení přílišného množství otázek, zejména v přítomnosti dalších lidí, protože jinak bys vytvořil o sobě dojem, že na sebe chceš jen upoutat pozornost a zapůsobit na ostatní. Šejcha by si mohl začít nudit. A neobracej se k němu jen jeho jménem či přezdívkou, oslovuj ho uctivě يا شيخي „já šejchí (tj. ó můj šejchu)“ či يا شيخنا „já šejchaná (ó náš šejchu).“ Pokud se domníváš, že se šejch dopustil chyby, nechť tě tato jeho chyba nepřipraví o tvůj respekt vůči němu. Vždyť přece kdo z nás je prost chyb? ^[26]

Učenci ve svých dílech uvedli mnoho dalších příkladů, jak prokazovat respekt vůči učencům, opírajících se o praktiky našich zbožných předků. Jeden takový představuje Zejd ibn Sábit رضي الله عنه, osvojenec Božího Posla صلى الله عليه و سلم a písař Božího zjevení a ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه, Prorokův bratranec a nejskvělejší vykladač Koránu mezi sahába.

Aš-Ša’bí vyprávěl, že Zejd ibn Sábit jednou vystupoval do sedla (svého velblouda či koně), načež mu ‘Abdulláh ibn ‘Abbás podržel opratě. Když Zejd uviděl, co učinil, pln respektu mu pravil: „To nemusíš, bratranče Posla Božího صلى الله عليه و سلم.“ Ibn ‘Abbás mu opáčil: „Ale takto nás učili vyjadřovat respekt k našim učencům!“ Zejd odvětil: „Ukaž ruku.“ Ibn ‘Abbás k němu napřáhl ruku a Zejd ji políbil, načež pravil: „A takto nás učili respektovat Prorokovu صلى الله عليه و سلم rodinu (arab. أهل البيت ahlu l-bejt)!“ ^[27]

A takoví byli první muslimové, společníci Prorokovi, největší učenci této ummy a nejlepší generace všech dob. Není divu, že o takových Abú Dža’fer Muhammed ibn ‘Alí pravil: „Při Alláhu, věru smrt jediného učence je pro šejtána milejší, nežli smrt 70 uctívačů!” ^[28]

__________________________________________________________

[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2685, jako hasan sahíh gharíb.

[2] Toto podání uvádí Ahmed v Musnedu, hadís č. 12621 od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, ovšem toto podání ve formě hadísu vykazuje slabost, viz al-Albání v Da’ífu l-džámi’, hadís č. 1973. V každém případě však tato slova správně ilustrují hodnotu učence oproti běžnému laikovi.

[3] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 3418, oceněn jako sahíh v Tachrídžu t-taháwíjja, str. 530, přičemž některá jeho podání jsou hasan či mewkúf, viz str. 469. Ahmed Šákir ve své korekci Ahmedova Musnedu, 5/211, říká: „Toto je mewkúf podání doložitelné k Ibn Mes’údovi jako sahíh.“ Jako sahíh jej Ahmed Šákir doložil i v ‘Umdetu t-tefsíri min Tefsíri Ibni Kesír, 1/820. Šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í jej ocenil jako hasan v Sahíh Musnedi Ahmed, hadís č. 856; za známé přijatelné podání jej považuje Ibn Tejmíjja v Minhádžu s-sunna, 2/77; jako hasan jej oceňuje Ibn Hadžer al-‘Askalání v al-‘Amelu l-mutlaka, str. 65 a jako sahíh v ad-Dijára, 2/187. Jako prokazatelná slova Ibn Mes’úda jej uvádí i al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/182; Ibnu l-Kajjim v at-Turuku l-hukmíjjeti fi s-sijáseti š-šar’íjja, str. 81 a v al-Furúsíjja, str. 299; a jako mewkúf hasan jej oceňuje as-Sachawí v al-Makásidu l-hasana, hadís č. 959.

[4] Toto vysvětlení zaznamenal as-Sujútí v as-Sahábatu we n-nazáir, str. 7-8. Uvádějí jej i Ibn Kesír v Tuhfetu t-tálib, str. 39; a az-Zarkání v Muchtesaru l-makásid, str. 889.

[5] Viz Kitábu l-‘ilm, str. 6.

[6] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/255.

[7] Viz Tehzíbu l-kemál, 16/20.

[8] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 17/251.

[9] Zaznamenal Abú Chajsema v Me’árifátu t-tárích, 3/398-399; a Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/142-143.

[10] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u l-bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/104.

[11] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 11/321.

[12] Viz Kitábu l-‘ilm, 1/79.

[13] Viz at-Tenbíh, str. 8.

[14] Viz Tezkiretu s-sámi’, str. 87.

[15] Uvádí al-‘Alwání v Adebu l-ichtiláf, str. 145.

[16] Viz al-Džewáhiru we d-durer, 1/58.