Ahmed ibn Hanbel vyprávěl od Džubejra ibn Nufejra, že viděl, jak Abu d-Derdá رضي الله عنه, Prorokův صلى الله عليه و سلم společník, sedí o samotě. dívá se na odváděné zajaté nepřátele a pláče. Právě v den, kdy byl ostrov Kypr dobyt pro islám.
Zeptal se ho: „Ó Abú d-Derdá, proč pláčeš v den, kdy Alláh dopřál islámu a jeho lidu vítězství?“
Abú d-Derdá odpověděl: „Běda ti, Džubejre! Není poníženějšího lidu nežli těch, kteří dříve poslouchali Alláhovy příkazy, ale když dosáhli vítězství a triumfu, začali se Mu vzpouzet. A pak se stali tím, co nyní sám vidíš.“1
Abú d-Derdá, jeden z nejlepších žáků nejlepšího učitele světových dějin, Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم, zřejmě chápal principy vzestupu a pádu civilizací, ony neměnné a neproměnné Boží zvyklosti (arab. سنن الله sunnenu lláh): Tentýž jev, který v určitém čase umožní civilizaci dosáhnout vrcholu, se v proměněném prostředí může stát příčinou jejího úpadku. A zatímco jedna civilizace klesá, jiná ji nahrazuje a ve stejném čase stoupá.
Žádná civilizace není odolná vůči zhroucení. Žádná ani není věčná. Muslimské civilizace minulosti nejsou výjimkou.
V našem nedokonalém pozemském světě nikdo nikdy nestoupá bez přestávek, bez vzestupů a pádů. Otázkou tedy není, proč někdo padl. Správně položená otázka zní: Proč znovu nepovstal?
Věčná a nekonečná je pouze Pravda Zjevení a jeho ustanovení týkající se zásadních historických zákonů vzestupu, nadvlády a pádu pod moc jiného impéria. Ti, kdo jim porozumí a správně je uplatní, mohou udržet své dílo trvale životaschopné. Zoufale potřebujeme porozumění Abu d-Derdáovo.
Poslední dvě století islámského myšlení a dějin jsou poznamenána sebemrskačstvím a posedlou snahou hledat, kde se v naší minulosti stala chyba, bez ohledu na přítomnost a budoucnost. Děje se tak nezralým srovnáváním s druhými – od názorů o nutnosti opustit jakýkoli cizí vliv až po postoje o nevyhnutelnosti asimilace do globálních trendů. Pojí se s tím i neschopnost konstruktivně se obrátit k vlastní tradici při promýšlení budoucnosti v jejích vlastních pojmech a konceptech, rozumně se s ní znovu propojit a pochopit vědeckou realitu hlubokých historických kořenů vzestupů a pádů těch před námi. Tato neschopnost je zarážející i u těch, kteří se holedbají oděvem islámskosti.
Ano, problém skutečně spočívá v tom, že jsme se odvrátili od šarí‘i. Lékem na tento problém je nepochybně návrat ke Koránu a sunně. Avšak jen málokterý muslimský myslitel se odváží dále až za obecné konstatace a ptá se, co přesně je třeba léčit a jak.
Podle mého názoru hlavní příčina spočívá ve vědeckém a akademickém úpadku současného muslimského světa. Ten vede k neschopnosti přistupovat k islámskému poznání způsobem odpovídajícím současné realitě a chápat islám v civilizačním smyslu jako hodnotu hodnou obrany – čímž se jeho vertikalita omezuje a jeho mnohorozměrný transcendentální přesah zplošťuje.
Současná muslimská dějepisba ignoruje přirozené prostředí, v němž muslimská civilizace a kultury existují. Neřeší otázku legitimity vládnoucí třídy. Její autoři nerozumějí dynamice sociální komplexity, přístupu ke zdrojům a rozvoji ekonomické rentability. Tíhnou k hledání nových a cizích stylů vládnutí. Návrhy, které předkládají, nezajišťují strategické zdroje ani neusměrňují migraci obyvatelstva, ba ani neřídí sociální, kulturní a náboženské proměny. Jsou svědky krize hodnot a víry, které mění v neplodné politické a společenské debaty. Nedokážou bránit svůj autochtonní model rodiny. Jejich klíčové struktury tonou v bezprecedentním luxusu. Rozhodují se pomalu, nepružně a velmi špatně odhadují budoucí vývoj.
Konrad Lorenz, rakouský nositel Nobelovy ceny za etologii, hovoří o tzv. osmi hříších civilizace: Rostoucí populace způsobuje ztrátu lidskosti, smyslu pro komunitu a solidarity. Devastace životního prostředí spolu s chamtivostí a maximalizací zisku vede k destruktivní exploataci zdrojů. Vnitřní soutěživost a nepřátelství muslimů vůči muslimům urychluje tempo práce a podporuje touhu po okamžitém uspokojení. Postmoderní dynamika přináší emocionální entropii a degeneraci vedoucí ke ztrátě empatie. Přerušení vazby s tradicí a závislost na novotách předkládaných nepřátelskými cizími konkurenty vede ke ztrátě kulturní kontinuity a k dalšímu poklesu kolektivního sebevědomí. Globální trendy a mechanismy ideologického nátlaku scientismu, materialismu a „konvenčního“ úrokového ekonomického modelu vytvářejí mechanistické myšlení typu „není žádná alternativa“ a ztrátu původní tvořivosti. Militarizace a touha po úplném zničení protivníka pak vede k obrovskému, spektakulárnímu násilí a k vymizení lidskosti (arab. الانسانية al-insáníja) ze společnosti.
To jsou neduhy jak muslimské, tak globální civilizace. Obnova nepřijde, dokud nebudou správně pochopeny mechanismy historických vzestupů a pádů a dokud nebudou uvedeny do praxe.
Avšak s každou těžkostí přichází úleva, jak nám připomínají i verše Koránu. Parafrázujeme-li velkého myslitele muslimsého Západu a autochtonního teoretika kolapsu dynastií, tedy nikoho jiného než slovutného Ibn Chaldúna: časy blahobytu zrodily slabé a změkčilé, kteří přivolali časy tvrdé. A tvrdé časy nakonec zrodí mocné hrdiny, kteří znovu obrátí běh dějin ve prospěch muslimské ummy.
Kéž jsme mezi nimi, dá-li Alláh. A prosím Ho, aby nás jimi učinil. Ámín!
Autor: Alí Větrovec (původní úvaha byla publikována anglicky v roce 2021 pro sarajevskou Letní školu islámu)