Nikáb: Od znamení vznešenosti k současné kontroverzi, díl i.

silhouette of person walking on ground at daytime

Nejdůležitějšími příčinami neschopnosti adekvátně reagovat a smysluplně nacházet odpovědi na aktuální problémy je především snaha komentovat každou veřejnou událost a okamžitě si utvářet názor na cokoli, aniž by se bral do úvahy skutečný kontext a zamýšlený význam dané věci, případně aniž by se přihlédlo k možným myšlenkovým zkratkám a zkreslením, ke kterým při uvažování o dané záležitosti může docházet.

Nejdůležitějšími příčinami neschopnosti adekvátně reagovat a smysluplně nacházet odpovědi na aktuální problémy je především snaha komentovat každou veřejnou událost a okamžitě si utvářet názor na cokoli, aniž by se bral do úvahy skutečný kontext a zamýšlený význam dané věci, případně aniž by se přihlédlo k možným myšlenkovým zkratkám a zkreslením, ke kterým při uvažování o dané záležitosti může docházet. Přímo učebnicovým příkladem tohoto jevu je kultura zákazu některých veřejných projevů islámské religiozity, jako je současnou Evropou se šířící módní vlna zakazovat ty podoby oděvu muslimek, které zahalují tvář.

Úkolem tohoto textu není nic jiného, než se pouze pokusit přehledným způsobem poskytnout právě tento častokrát vynechávaný kontext, ozřejmit význam a status tohoto nařízení v islámu a odstranit nahromaděná nedorozumění.

Odvěké znamení vznešenosti

Zahalení tváře je starobylou praktikou známou i ze starověkých kultur východního Středomoří a původně mělo symbolizovat důstojnost, čest a nedotknutelné postavení takto oděných žen. Své tváře si zahalovaly urozené paní v Mezopotámii, Persii, starověké Palestině a Sýrii, nebo i v antických řeckých městských státech, dávaje tím svému okolí najevo, jak jsou nedostupné a nakolik si váží samy sebe. Naopak u otrokyň a nevolnic, či žen nevalné pověsti, bývalo zvykem, že musely chodit s odkrytou tváří a nesměly napodobovat ženy počestné a urozené. Arabům v džáhilíji závoj rovněž nebyl neznámý, nosila jej i az-Zeba’n (Zenobia), královna Tadmuru (Palmýry), [1] arabského městského státu, který dokázal vojensky odporovat i antickému Římu.

Bible zachovala, co učinila Rebeka, když spatřila svého nastávajícího manžela Isháka (Izáka) mír s ním:

[A] otázala se služebníka: „Kdo je ten muž, který nám jde po poli vstříc?“ Služebník odvětil: „To je můj pán.“ Vzala tedy roušku a zahalila se.“ (Gen 24:65)

O Támaře se uvádí:

Tu odložila vdovské šaty, zastřela se rouškou, zahalila se a posadila se při vstupu do Énajimu, který je u cesty do Timny. Viděla totiž, že nebyla dána Šelovi za ženu, ačkoli už dospěl.” (Gen 38:14)

Jako dobrou a kladnou zvyklost si ji osvojil i islám, aby jím podtrhl vznešenost a nedotknutelnost muslimek, stejně jako jejich důstojnost a svobodu, že nikdy nemohou být zotročeny a slouží pouze Jedinému Bohu. Důkazem tohoto odlišení svobodných žen a otrokyň pomocí zahalení je hadís o tom, jak byla po pádu Chajberu zajata matka věřících Safíja رضي الله عنها. Připadla Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم a muslimové řekli: „Pokud ji zahalí před lidmi, potom si ji vezme za manželku a pokud ji nezahalí, pak bude jeho otrokyní.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم jí daroval svobodu a potom se s ní oženil. [2]

Za poznámku stojí, že většina textuálních zdrojů v této otázce se dochovala od samotných zúčastněných žen. Proto byl závoj přes obličej vždy znamením cti a vysokého postavení a nikdy nesymbolizoval „méněcennost“ žen, snahu vymazat je z veřejného prostoru či jakoukoli jinou misogynní pohnutku, která je mu dnes podsouvána.

Vznešený Alláh v tomto duchu zjevil:

يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ قُل لِّأَزْوَاجِكَ وَبَنَاتِكَ وَنِسَاءِ الْمُؤْمِنِينَ يُدْنِينَ عَلَيْهِنَّ مِن جَلَابِيبِهِنَّ ۚ ذَٰلِكَ أَدْنَىٰ أَن يُعْرَفْنَ فَلَا يُؤْذَيْنَ ۗ وَكَانَ اللَّـهُ غَفُورًا رَّحِيمًا

Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy. A Bůh je odpouštějící, slitovný. (Ahzáb:59)

Slovo جلابيب dželábíb použité v tomto verši je plurálem od جلباب džilbáb, což je podle al-Beghawího „široký pruh látky, který si žena obléká přes své dlouhé šaty a šátek zachycující vlasy.[3] Podle Ibn Kesíra jde o „splývavý vnější oděvový prvek natažený přes šátek na vlasech[4] a podle Ibn Tejmíji „splývá z vrchu hlavy směrem dolů.[5]

Safíja bint Šejba رضي الله عنها uvádí od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها, že když byl zjeven výše citovaný verš, dámy z Medíny „odstřihly část pásů látky, kterou nosily okolo pasu, a přikryly jimi své tváře.[6] V jiné verzi říká ‘Áiša navíc: „Alláh se smiluj ženám ansárů.[7]

Tento verš přišel jako přesná instrukce poté, co předpisy povoleného a zakázaného oblečení žen upravil verš ve znění:

وَقُل لِّلْمُؤْمِنَاتِ يَغْضُضْنَ مِنْ أَبْصَارِهِنَّ وَيَحْفَظْنَ فُرُوجَهُنَّ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلَّا مَا ظَهَرَ مِنْهَا ۖ وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَىٰ جُيُوبِهِنَّ ۖ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلَّا لِبُعُولَتِهِنَّ …

A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům … (Núr:31)

Použitý výraz خمور chumúr je plurálem od خمار chimár, což je oděvní prvek, který někteří fakíhové definovali jako „to, co zakrývá (arab. يخمر juchammiru) hlavu, ramena a krk.“ Rozdíl mezi pojmy chimár a حجاب hidžáb je v tom, že hidžáb správně odkazuje nespecificky na koncept celkového zahalení, na vše, co přikrývá to, co žena pokrýt má.

‘Áiša رضي الله عنها vypráví, že matky věřících si v noci chodily ulevovat na otevřené místo zv
ané al-Menásí nedaleko pozdějšího hřbitova Bákí’ v Medíně. Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه říkával Prorokovi صلى الله عليه و سلم, aby řekl svým ženám, že se mají zahalit lépe, aby nebyly poznány a ostouzeny, leč Prorok صلى الله عليه و سلم tomu zatím nevěnoval větší pozornost. Jedné noci po večerní modlitbě na dané místo vyšla Sewda bint Zem’رضي الله عنها, která byla vysoké, statné postavy. „Sewdo, poznal jsem tě,“ pravil Omar. A záhy na to byly seslány verše přikazující zahalení. [8]

A brzy potom se závoj přes tvář velmi rozšířil v muslimské komunitě a jak uvádí matka věřících Umm Selema رضي الله عنها, ženy ansárů vyšly ven a jakoby na jejich hlavách seděly vrány (tj. kvůli tmavé barvě jejich vnějšího oděvu a závoje přes tvář).” [9]

‘Áiša رضي الله عنها také uvádí, že modlitbu úsvitu se za Prorokem صلى الله عليه و سلم modlívaly i některé ženy. Bývaly zahalené tak, že když se vracely, nešlo rozeznat, o koho jde. [10]

Šejch al-‘Usejmín vysvětluje, že je to důkaz, že měly zahalené tváře, jinak by je lehce šlo identifikovat. [11]

V příběhu o nactiutrhačích, kteří křivě obvinili matku věřících ‘Áišu رضي الله عنها z nepočestnosti, se od ní samotné dozvídáme, že když putovala v karavaně a zůstala pozadu, protože usnula na cestě, v momentě, kdy ji uviděl Safwán al-Mu’attal a poznal ji, neboť ji znal i z doby, kdy nebyl předepsán hidžáb – jak říká samotná ‘Áiša: „tak jsem si přikryla svým závojem tvář (arab. ‫فخمرت وجهي بجلبابي‬ َ fe-chammertu wedžhí bi-džilbábí).“ [12]

Na svém závoji velmi lpěly, jak dokazuje případ tradovaný Sábitem ibn Kajs رضي الله عنه ohledně jisté Umm Challád رضي الله عنها , která přišla k Prorokovi صلى الله عليه و سلم a zahalená závojem hledala tělo svého syna, zabitého v bitvě. Někteří poznamenali: „Proč se ptáš na syna a neukážeš tvář?“ Odpověděla: „Jsem zasažena ztrátou syna, nechci být zasažena navíc i ztrátou své cti,“ odpověděla Umm Challád. [13]

Umm Dža’fer bint Muhammed ibn Dža’fer vyprávěla, že Prorokova صلى الله عليه و سلم dcera Fátima رضي الله عنها se starala o cudnost svého oděvu i po smrti. Asmě bint Abí Bekr رضي الله عنها řekla: „Asmo, příčí se mi, co se stane ženám po jejich smrti – když leží, přikryjí je jen kusem hadru, který odráží tvar jejich těla!“ Asma jí odvětila: „Mám tě, ó dcero Prorokova صلى الله عليه و سلم, zpravit o tom, co jsem viděla v Habeši? Donesou pár kusů palmového listí a potom, co listy zvadnou, je položí na mrtvé tělo ženy.“ „Jak krásné a nádherné! Odliší to ženu od muže (tj. neodhalí to nic z jejího těla)!“ zaradovala se Fátima. „Až umřu, chci abys mne omyla ty a ‘Alí. A nedovolte přistoupit nikomu dalšímu navíc.[14]

Ibn Tejmíja na základě uvedených podání soudí, že zvyk zahalovat tvář a ruce byl v Prorokově صلى الله عليه و سلم době znám a praktizován. [15]

Abú Hámid al-Ghazálí poznamenává:

Muži již odedávna chodili s odhalenou tváří, zatímco ženy, když opouštěly domy a vycházely ven, překrývaly svou tvář závoji.[16]

Al-Mizzí pravil:

Toto byla nepřetržitá praxe muslimek v dávnějších i dnešních časech, ve všech oblastech.[17]

A háfiz Ibn Hadžer al-‘Askallání říká:

Nikdy nevymizel u žen, ani v minulosti, ani v přítomnosti, obyčej zakrývat si tváře.[18]

Nevymizel a vešel do mnoha muslimských kultur, v mnoha muslimských jazycích existuje mnoho názvů analogických k pojmu النقاب an-nikáb, kterým Arabové označují závoj, tedy „to, co přikrývá tvář” (arab. ما ينتقب الوجه má jentakibu l-wedžh). [19] Všechny uvedené hadísy i citáty učenců dokazují také platný náboženský rozměr praktiky zahalovat tvář na základě toho, co Bekr Abú Zejd popisuje jako konsenzus v praxi (arab. الإجماع العملي al-idžmá’u l-‘amelí) a vyvracejí názor, že jde o pouhou patriarchální zvyklost barbarských nomádů či extravagantní módní výstřelek radikálních jedinců, nemající s vírou a náboženstvím nic společného. Naopak, je to „nejlepší a nejúplnější způsob zahalení“ v islámu, jak uvádí šejch Ibn Báz. [20] Ty, které se nikáb rozhodly z vlastní vůle nosit, zasluhují naši nedvojsmyslnou podporu a nikoli obviňování z extremizmu a touhy se zviditelňovat. Je třeba se za ně postavit a nikoli se k nim obrátit zády, protože na svůj nikáb mají právo a jsou kromě diskriminující legislativy pro tuto svou volbu častokrát i terčem verbálních, ale někdy žel i fyzických útoků. Můžeme možná diskutovat o tom, nakolik je jejich rozhodnutí nosit nikáb i v západních zemích smysluplné, opodstatněné a na místě, s ohledem na to, že předpis nikábu zdaleka nepředstavuje samé jádro islámu a nejdůležitější problém současné ummy, nebo jediný existující dobrovolný akt zbožnosti, nicméně otázka nikábu má být přenechána svobodné veřejné debatě a nikoli populizmu a krátkozraké restriktivní legislativě.

Podstata vnitřní diskuze ohledně povinnosti závoje přes tvář

První skupina v čele s ‘Áišou, Anasem, Ibn Omarem a Ibn ‘Abbásem رضي الله عنهم podle jednoho podání, dále Abú Hanífa, jeho učedníci Abú Júsuf a Muhammed aš-Šejbání, jakož i jejich mezheb, aš-Šáfi’í podle jednoho podání, Sa’íd ibn Džubejr, al-Awzá’í, Málik podle jednoho podání, Ibn Džerír at-Taberí, Ibn ‘Abdilberr, az-Zamechšarí, al-Beghawí, aš-Šewkání a ze současnějších učenců např. šejch al-Albání, [21] nepovažují zahalení obličeje za povinn
ost, ale jen za oblíbený (arab. مستحب mustehabb) akt.

Mezi klasickými učenci aš-Šáfi’í podle druhého podání, Ibn Kuddáma a mezi moderními Bekr Abú Zejd smýšlí, že odhalování tváře (arab. سفور sufúr) je sice hříchem, nicméně není odhalováním nahoty (arab. تبرج teberrudž), protože tvář není nahota. 

Názor, že tvář je nahotou a musí být proto zahalena zastávali ze sahábů Ibn Mes’úd a Ibn ‘Abbás رضي الله عنهم podle podání ‘Alího ibn Talhy, dále Ahmed, Málik podle druhého podání, Hasan al-Basrí, Ibráhím an-Nach’í, Ibn Hazm, al-Kurtubí, Ibn Hadžer, Ibn Tejmíjja, Ibnu l-Kajjím, Ibn Kesír a as-Sujútí či z novodobých šejchové Ibn Báz a Ibnu l-‘Usejmín.

Všichni se slouží stejnou argumentací z Koránu, jejich výklad klíčových slov z veršů o zahalení se ovšem různí, stejně jako přístup k pochopení a sladění hadísů o dané problematice v pohledu dedukce a indukce z nich. [22]

Obě skupiny učenců se ovšem shodují, že povinností je zahalování (arab. حجاب hidžáb [23]) celého těla, včetně vlasů a krku. Neshoda panuje jen v samotné otázce tváře a rukou od zápěstí po konečky prstů:

Pro muslimku je povinností nosit hidžáb. Pokud by ho nenosila, byla by hříšná. Ten, kdo se o ni stará a má autoritu jí vybídnout k dodržení tohoto předpisu (manžel, otec, bratr apod. – pozn. překladu) je také hříšný, pokud bude vůči tomu lhostejný a neprojeví svůj nesouhlas.[24]

Shoda je i na těchto osmi požadavcích, které podle šarí’y musí svrchní ženský oděv a zahalení splňovat: 1. Musí pokrývat celé tělo ženy, kromě toho, co je dovoleno odhalit. 2. Nesmí být sám o sobě okrasou. 3. Musí být z husté neprůsvitné tkaniny. 4. Musí být dostatečně široký, splývavý a nikoli obtáhnutý okolo těla. 5. Nesmí být naparfémovaný tak, že to jde cítit, když žena projde okolo. 6. Nesmí připomínat oděv mužů. 7. Nesmí připomínat oděv nemuslimů. 8. Nesmí být extravagantní a upoutávat na sebe pozornost.

Ibn Tejmíja praví:

Stanovení mužského a ženského oděvu závisí na zvyklosti a na tom, co je vhodné a co odpovídá každému z pohlaví, stejně tak, jako na předpisech náboženství, které jim určité typy oblečení předepisuje. Krása žen má být před muži střežena vždy, ony by neměly své ozdoby a vnady ukazovat před cizími, nepříbuznými muži.[25]

Ohledně častého varování ze Sunny, aby žena nebyla oblečená neoblečená, pak pravil: 

Oblečené-neoblečené znamená, že žena nosí průsvitný oděv ukazující odstín její pleti, či příliš těsné šaty ukazující tvar jejího těla.[26]

Také řekl:

Ony „turbany“ (šátky jen na vlasech, svázané vzhůru a nepřikrývající krk – pozn. překladu) nošené ženami jsou bezpochyby zakázány.[27]

Stálá komise pro fetwy stanovila:

Oděv muslimky nemusí být nutně černý. Dovolen je oděv jakékoli barvy, dokud podle předpisů zakrývá její nahotu, nepodobá se na oděv mužů, není těsný tak, aby obtahoval křivky jejího těla, nebo z tak jemné tkaniny, že by prosvítalo to, co je pod ním, či neprovokuje pokušení.[28]

Al-Albání praví:

Venkovní oděv ženy nesmí ukazovat nic z jejího těla či končetin. Abája sama o sobě není účelem, podstatné je, že se žena zahalí. Pokud je možno se zahalit i čímkoli jiným a vlasy jsou přikryté širokým šátkem (arab. خمار chimár), potom je to dovoleno.[29]

Také řekl:

Není dovoleno ženě svazovat si vlasy do kruhovitého drdolu na zadní straně její hlavy, pokud by byl patrný poté, co si oblékne šátek, byť nezáměrně, protože má moc kudrnaté či dlouhé vlasy. Naopak, je třeba je nechat volně spustit a nezmuchlat je do viditelného tvaru.[30]

Na místě je připomenout, že do zahalení patří i zahalení nohou po kotníky, pro které neplatí výjimka vztažená na ruce po zápěstí, protože vícero hadísů přikazuje ženám odívat se tak, aby jejich oděv zcela přikryl jejich chodidla i za cenu toho, že se bude dotýkat země. [31]

_______________________________________________________

[1] Viz Al-Bútí, Muhammed Sejjid Ramadán. Musić, Kenan (překl.) 2007. Žena izmedju tiranije zapadnog sistema i milosti Božijeg zákona. Sarajevo: Bemust, str. 173.

[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5159 na autoritu Anase ibn Málika رضي الله عنه.

[3] Viz Me’álimu t-tenzíl, komentář daného verše.

[4] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 3/518.

[5] Citováno přes al-Albáního v Džilbábu l-mer´ati l-muslimeti fi l-kitábi we s-sunna, str. 71.

[6] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, k hadísu č. 282.

[7] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4091.

[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 148.

[9] Tak uvádí Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 4090 a 4101.

[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 368.

[11] Viz Hidžáb, str. 12.

[12] Muttefekun ‘alejhi, zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4750; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2770.

[13] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2488

[14] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´ a al-Bejhekí v Sunenu, jako sahíh doložil al-Albání v Džilbábu l-mer´ati l-muslimeti fi l-kitábi we s-sunna, str. 89.

[15] Viz Medžmú’atu l-fetáwá, 4/23.

[16] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 2/47.

[17] Viz Tejsíru l-beján li-ahkámi l-Kur´án, 2/1001.

[18] Viz Fethu l-Bárí, 9/224.

[19] Jako např. çarşaf v tureckém nebo purda v persko-indickém kontextu, nebo burka v kontextu Afghánistánu.

[20] Viz Fetáwá, 1/422.

[21] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 23.

[22] Diskuse o povinnosti nebo doporučenosti nikábu je podrobněji zpracována v článku Zahalení tváře – povinnost, nebo doporušení?, viz http://e-islam.cz/node/266.

[23] Dnes je tento pojem užíván v poněkud jiném kontextu, ne zcela správném, jako přibližný ekvivalent pojmu koránského pojmu خمار chimár.

[24] Viz Fetáwá l-ledžneti d-dáima, 17/197, fetwa č. 2767.

[25] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/148.

[26] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/146.

[27] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/156.

[28] Viz Fetáwá l-ledžneti d-dáima, 17/108.

[29] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 101.

[30] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 386.

[31] Hadísy viz at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1731; a Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4119. Tak uvádí al-Albání v Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 697.