K tomu, co je třeba znát, patří i skutečnost, že existují tři druhy rozumu, úsudku či intelektu (arab. العقل al-‘akl):
1. Rozum, úsudek či intelekt vrozený (arab. عقل غريزي ‘aklun gharízíjun).
2. Rozum, úsudek či intelekt vírou sycený (arab. عقل إيماني ‘aklun ímáníjun), který pramení ze světla proroctví.
3. Rozum, úsudek či intelekt pokrytecký, šejtánský (arab. وعقل نفاقي شيطاني ‘aklun nifákíjun šejtáníjun).
Ti, kteří disponují posledním jmenovaným druhem rozumu či intelektu se domnívají, že následují něco, avšak ve skutečnosti nenásledují vůbec nic. A takových je velký podíl mezi lidmi, možná dokonce většina. On je pramenem zkázy a plodem pokrytectví. Jeho nositelé smýšlí, že rozumné je uspokojit všechny lidi a v ničem neprotiřečit jejich zájmům a jejich chtíčům, aby člověk získal jejich náklonnost (i za cenu pravdy). Takoví lidé říkají, že tou nejlepší věcí je podřídit se vkusu lidí, zapadnout mezi ně a nikdy se nedopustit ničeho, co u nich vyprovokuje zášť či nelibost.
Toto je rovno zkažení vlastní duše hned ze čtyř různých důvodů:
Zaprvé ten, kdo se tohoto dopustí, ten se snaží o spokojenost lidí i za cenu toho, že si proti sobě pohněvá Alláha. Ukazuje tím, že pro něj lidé znamenají více, než Všemohoucí Alláh. A kdokoli se snaží vysloužit si spokojenost lidí tím, že proti sobě pohněvá Alláha, ten skončí tak, že se na něj všichni nakonec rozhněvají. Jak Alláh, tak i lidé.
Řečeno bylo, že Alláh pravil: “Když se rozhněvám, tak prokleju. A Mé prokletí dosáhne až do sedmého kolene.“1
Proto kdykoli má někdo možnost vybízet k dobru a odvracet od zla a on této možnosti nevyužje, uvalí na sebe Boží prokletí, které dopadne i na jeho potomky až do sedmého kolene. A toto je dokázáno Božími slovy ve verši:
لُعِنَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِن بَنِي إِسْرَائِيلَ عَلَىٰ لِسَانِ دَاوُودَ وَعِيسَى ابْنِ مَرْيَمَ ۚ ذَٰلِكَ بِمَا عَصَوا وَّكَانُوا يَعْتَدُونَ
“Byly proklety ty z dětí Izraele, které neuvěřily, jazykem Davida i Ježíše, syna Mariina. A to bylo za to, že neposlouchali a byli přestupníky.” (Máida: 78)
Tedy kdokoli se takto chová, zkompromituje sám sebe a poškodí sám sebe právě tím, o čem si myslel, že mu nejvíce pomůže.
Zadruhé se takový člověk potká s nevyhnutelnými následky. Alláh tomu, kdo se takto zkompromituje, otevře brány ponížení a ztráty důstojnosti právě z té strany, kde dotyčný o důstojnost usiloval. Někteří ze zbožných předků říkávali: “Kdokoli zanechá vybízení k dobru a odvracení od zla ze strachu odporovat svým lidem, přijde o poslední zbytky autority, kterou jeho lidé vůči němu doposud pociťovali.“2 Potom když třeba něco přikáže svému dítěti anebo sluhovi, aby učinil to a to, dotyční zneváží jeho postavení zrovna tak, jako on předtím znevážil Alláhovy nároky.
Alláh ho zneváží a poníží shodně Svým slovům:
نَسُوا اللَّهَ فَنَسِيَهُمْ ۗ إِنَّ الْمُنَافِقِينَ هُمُ الْفَاسِقُونَ
“Zapomněli na Boha a také On na ně zapomněl, neboť pokrytci jsou věru hanebníci.” (Tewba: 67)
Zatřetí ten, kdo sám sebe zkompromituje, se stane jedním z prvních terčů jakéhokoli trestu, který se svalí na jeho národ, shodně znění následujícího verše:
وَاتَّقُوا فِتْنَةً لَّا تُصِيبَنَّ الَّذِينَ ظَلَمُوا مِنكُمْ خَاصَّةً ۖ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعِقَابِ
“A bojte se pokušení, jež nepostihuje výlučně jen ty, kdož z vás jsou nespravedliví! A vězte, že Bůh je strašný ve svém trestání!” (Anfál: 25)
V Musnedu a Sunenech se uvádí od Abú ‘Ubejdy a od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنهما že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
لَمَّا وَقَعَتْ بَنُو إِسْرَائِيلَ فِي الْمَعَاصِي نَهَتْهُمْ عُلَمَاؤُهُمْ فَلَمْ يَنْتَهُوا فَجَالَسُوهُمْ فِي مَجَالِسِهِمْ وَوَاكَلُوهُمْ وَشَارَبُوهُمْ فَضَرَبَ اللَّهُ قُلُوبَ بَعْضِهِمْ بِبَعْضٍ
“Kdykoli se synové Izraele dopustili jakékoli neposlušnosti, jejich učenci je od toho odvraceli. Avšak oni si nedali říct. Pak i učenci začali s nimi vysedávat na jejich sezeních, jedli s nimi a pili s nimi. Alláh pak obrátil srdce jednich proti druhým:
عَلَى لِسَانِ دَاوُدَ وَعِيسَى ابْنِ مَرْيَمَ ذَلِكَ بِمَا عَصَوْا وَكَانُوا يَعْتَدُونَ
“jazykem Davida i Ježíše, syna Mariina. A to bylo za to, že neposlouchali a byli přestupníky.” (Máida: 78)
Posel Boží صلى الله عليه وسلم se posadil a narovnal poté, co seděl opřený a řekl:
لاَ وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ حَتَّى تَأْطِرُوهُمْ عَلَى الْحَقِّ أَطْرًا
“Ne! Při Tom, v Jehož Ruce je má duše! Nestane se tak, dokud je budete navádět na to, co je správné!“3
Ibn Abi d-Dunjá uvádí od Wehba ibn Munebbiha následující slova: “Když se Dáwúd, mír s ním, dopustil chyby, řekl: “Pane můj, odpusť mi!” Alláh mu poté řekl: “Tobě jsem už odpustil, ale hanbu za tvé pochybení jsem uložil na bedra synů Izraele.” “Pane můj, proč?” podivil se Dáwúd a řekl: “Vždyť Ty jsi přece spravedlivý a nepotrestáš nikoho nespravedlivě! To já jsem pochybil, ale Ty jsi uložil hanbu za mou chybu na bedra jiných!” Alláh mu odvětil: “Protože když ses ty dopustil pochybení, nikdo z nich tě na tvou chybu neupozornil a neodvrhl ji!“4
Ibn Abi d-Dunjá také uvádí, že “Alláh zjevil Juša’ovi ibn Nún, mír s ním: “Zničím z tvého lidu čtyřicet tisíc nejlepších a s nimi i šedesát tisíc nejhorších.” “Pane můj,” zeptal se vyděšený Juša’a, “chápu, proč chceš zničit ty nejhorší z nich, ale proč chceš zničit s nimi i ty nejlepší?” Alláh odpověděl “Nehněvali se kvůli tomu, co Mne rozhněvalo a své jídlo i nápoje sdíleli s těmi nejhoršími z nich.“5
Ibn ‘Abdilberr a další uvádí, že “Alláh nařídil jednomu z andělů zničit jisté město. Anděl se zeptal: “Pane můj, v tom městě žije i člověk ten a ten, který se zříká tohoto světa a oddaně Tě uctívá!” Alláh odvětil: “Od něho začni. Ať slyším jeho nářek. Jeho tvář kvůli Mně nikdy nezrudla hněvem!“6
Tedy jedinými, kteří dojdou spásy ve chvíli, kdy se na nějaký lid spouští Boží trest, jsou pouze ti, co přikazovali vhodné a zakazovali zavrženíhodné, protože Vznešený Alláh praví:
فَلَمَّا نَسُوا مَا ذُكِّرُوا بِهِ أَنجَيْنَا الَّذِينَ يَنْهَوْنَ عَنِ السُّوءِ وَأَخَذْنَا الَّذِينَ ظَلَمُوا بِعَذَابٍ بَئِيسٍ بِمَا كَانُوا يَفْسُقُونَ
“Když pak zapomněli to, co jim bylo připomenuto, zachránili jsme ty, kdož zabraňovali zlému, a uložili jsme těm, kdož nespravedliví byli, trest krutý za to, že hříšníky byli.” (A’ráf: 165)
Začtvrté ten, kdo kompromituje sám sebe tím, že usiluje o spokojenost lidí i za cenu nespokojenosti Alláha, je sám o sobě horší, nežli smilník, zloděj či pijan alkoholu.
Ibnu l-Kajjim pravil:
“Náboženství nespočívá jen v neporušování vnějškových zákazů, ale také v plnění všeho, co Alláh miluje, současně. Ani ti nejzbožnější lidé dnes takto nekonají, leda tehdy, když se toho s nimi účastní i většina ostatních lidí. A co se týče džihádu, vybízení k dobru a odvracení od zla, poskytování dobře míněných rad kvůli Alláhu, Poslu Jeho a dobru pro Boží služebníky, poskytování podpory a pomoci či osobního přispívání k vítězství Alláha, Jeho Posla, Jeho Knihy a Jeho náboženství – na tyto povinnosti oni vůbec nemyslí a tento apel v nich neprobouzí ba ani přání konat podle něj, stranou ponechme skutečné činy.
Lidé ve svém náboženství nejnižší a nejhorší mezi jeho následovníky u Alláha jsou ti, kteří tyto povinnosti odvrhnou, dokonce i kdyby si odpírali všeho na tomto světě. Těžko mezi nimi nalézt vůbec někoho, koho tvář by aspoň trochu zrudla, kdo by se aspoň trochu hněval, když spatří, jak jsou překračovány Boží hranice dovoleného, koho by toto popouzelo a který by dal vše, co má, aby pomohl a podpořil tuto víru. Ti, kteří se dopouštějí velikých hříchů, jsou u Alláha lepší, než takoví lidé.“7
Představ si proto někoho, kdo se postí celý den a modlí se celou noc, zdržuje se veškerého užívání a všech lákadel na tomto světě, ale ani přesto se nikdy nerozhněvá, ale ani přesto jeho tvář nikdy nezrudne kvůli Alláhu a Jeho nárokům. Nevybízí k dobru a ani neodvrací od zla. A takový člověk je ten nejhorší v očích Božích a ten nejméně oddaný své víře. Dokonce i ti, kteří se dopouštějí velehříchů, jsou lepší, než taková osoba.
Věru mi vyprávěl někdo, o jehož důvěryhodnosti není pochyb, že šejchu l-islám a vůdce islámské osvěty a výzvy k islámu v Nedždu (arab. إمام الدعوة النجدية imámu d-da’weti n-nedždíja)8 jednou řekl: “Viděl jsem lidi vysedávat v mešitách a držet v ruce své mushafy. Recitovali Korán a plakali. Ale buď jak buď, ani nepřikazovali dobro, když ho uzřeli a ani nebránili zlu, když ho spatřili. Viděl jsem lidi sedět blízko nich a říkat: “Tito jsou pramenem všeho užitku!” Avšak já jsem jim odvětil: “Ne, tito jsou pramenem vší hanby!” Kdosi mne slyšel a řekl: “Nemohu říci, že oni jsou zdrojem hanby.” Odpověděl jsem mu: “Oni jsou slepí a němí.“
A tato slova jsou podložena výrokem některých zbožných předků ve znění: “Kdokoli mlčí o pravdě, je jako němý šejtán. A kdokoli hovoří ve prospěch lži, je šejtánem mluvícím.“9
Kdyby jen věděl ten, kdo sám sebe zkompromituje tím, že mlčí ohledně pravdy, že je v očích Božích tím nejvíce nenáviděným tvorem, přestal by si o sobě myslet, jak je dobrý a začal by říkat pravdu veřejně. Kdyby jen ten, kdo prahne po uznání ostatních lidí a kdo žádá jejich spokojenost, věděl, že mlčet o jejich zlu je velehříchem větším, než je ten, jehož se dopouští někdo, kdo páchá jiné velehříchy a že takový člověk je lepší, nežli on, byť si sám o sobě myslí kdovíjak je zbožný a oddaný víře, ihned by se kál za své hříchy a ihned by jich zanechal. Kdyby jen ten, kdo je na slovo skoupý a zdráhá se veřejně proklamovat Boží příkazy, věděl, že je němým šejtánem, byť se postí, modlí a zříká tohoto světa, učinil by vše, co by v jeho silách bylo, aby přestal být takový, jako je šejtán.
Ó Alláhu! Prosím Tě o útočiště před jakýmkoli činem, který hněvá Tebe, Milostiplného, před každou vlastností, která nás činí podobné šejtánu a před tím, abychom kvůli lidem zkompromitovali svou víru a náboženské přesvědčení skrze pochybnosti, licoměrnost, pokrytectví a nevíru. Ámín. Mír a požehnání budiž s Božím Poslem Muhammedem, jeho rodinou a jeho společníky.
Autor: Hammed ibn ‘Atík an-Nedždí
Zdroj: ad-Dureru s-senníjeti fí adžwibeti n-nedždíja, 8/75-79.
Překlad, doplnění a revize: Alí Větrovec
- Tento výrok je připisován učenci Wehbu ibn Munebbihovi, který ho označuje za součást Božího zjevení proroku Músá/Mojžíšovi, mír s ním. Citované části předchází věta: “Když jsem spokojen, tak požehnám. A Mému požehnání není konce.” Zaznamenali Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhdu, podání č. 66; Abú Hátim ar-Rází v Tefsíru, podání č. 9001; Ibnu l-Džewzí v Zemmu l-hewá, podání č. 182. Ibnu l-Kajjim ho označuje za podání patřící ke zkazkám potomků Izraele. Viz ad-Dáu we d-dewá, str. 128. Citujeme ho proto jen pro ilustraci a ani jej bezvýhradně nepřijímáme a ani jej kategoricky neodmítáme.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Amru bil-ma’rúfi we n-nehj ‘ani l-munker, podání č. 15.
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3047 jako hasan sahíh a toto je jeho verze; dále Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4336; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4006 v lehce odlišné verzi; a Ahmed v Musnedu, hadísy č. 3713. Ohledně autenticity tohoto hadísu ovšem panují rozpory, za slabý ho považuje např. al-Albání v Da’ífu l-Džámi’, hadís č. 4883. Šu’ajb al-Arnáút uvádí jako důvod jeho slabosti nespojitost jeho isnádu, viz Techrídžu Rijádi s-sálihín, hadís č. 196. Jako autentický ho naopak dokládá Ahmed Šákir v ‘Umdetu t-tefsír, 1/715. Jako hasan ho uvádí Ibn Hadžer al-‘Askalání v Hidájetu r-ruwwát, 4/489. Nicméně jeho smysl konvenuje smyslu autentických podání. Zbývající pochybnosti o něm rozptyluje Ibn Muflih tvrzením, že jeho isnád obsahuje samé spolehlivé vypravěče, avšak hadís sám je mursel, tj. nedoložitelný k Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم přímo, tj. je doložitelný jen jako výrok sahábů. v al-Ádábu š-šer’íja, 1/194. Nicméně podání je i tak akceptovatelné jako tefsír Koránu tradovaný od sahábů.
- Viz al-Amru bil-ma’rúf we n-nehj ‘ani l-munker, podání č. 67.
- Viz Ibid., podání č. 75.
- Zaznamenali v různých verzích Ibnu l-A’rábí v al-Medžme’u, 1/199; at-Tebrízí v Miškátu l-masábíh, hadís 5080; al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 7/273; a al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 6/2581. Viz též Ibnu l-Kajjim v ‘Uddetu s-sábirín, str. 186. Al-Albání poznamenává, že jeho vypravěč ‘Ammár ibn Sejf je slabý podle az-Zehebího a odvržený podle ad-Dárekutního. Jedná se dle něj o slova zbožných předků, ve formě hadísu jsou nedoložitelná, viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1904. Ibn ‘Abdulberrovu verzi, na níž se odkazuje Hammed ibn ‘Atík, jsem nenašel.
- Viz Medáridžu s-sálikín, 1/146-147.
- Autor tímto titulem odkazuje na velkého učence a obnovitele víry Muhammeda ibn ‘Abdilwehhába at-Temímího (žil v letech 1115-1206 po hidžře, tj. 1703-1791 kř. éry), který očistil věrouku i praxi muslimských obyvatel Arábie od novot, pověr a modloslužby.
- Zaznamenali al-Kušejrí v ar-Risála, str. 62; Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 28/17; a Ibnu l-Kajjim v al-Džewábu l-káfí, str. 136 a 188.