O tom, kdo prosí o Boží odpuštění a dobro pro ostatní

Logo XXL

Významný společník Prorokova صلى الله عليه وسلم Abú Derdá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

مَا مِنْ عَبْدٍ مُسْلِمٍ يَدْعُو لأَخِيهِ بِظَهْرِ الْغَيْبِ إِلاَّ قَالَ الْمَلَكُ وَلَكَ بِمِثْلٍ ‏.

Není služebníka Božího, muslima, který prosí pro svého bratra za jeho zády, v jeho nepřítomnosti, aniž by anděl neřekl: „A tobě nápodobně.[1] 

Významný společník Prorokova صلى الله عليه وسلم Abú Derdá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

مَا مِنْ عَبْدٍ مُسْلِمٍ يَدْعُو لأَخِيهِ بِظَهْرِ الْغَيْبِ إِلاَّ قَالَ الْمَلَكُ وَلَكَ بِمِثْلٍ ‏.

Není služebníka Božího, muslima, který prosí pro svého bratra za jeho zády, v jeho nepřítomnosti, aniž by anděl neřekl: „A tobě nápodobně.[1] 

Podrobnější verzi uvádí Safwán ibn ‘Abdilláh ibn Safwán, manžel ad-Derdá, dcery Abú Derdá رضي الله عنه. Když jel navštívit svého tchána do aš-Šámu (tj. Levanty), přijel k jeho domu, ale nenalezl ho tam. Nicméně tam nalezl jeho ženu Ummu d-Derdá. [2] Zeptala se ho: „Pojedeš letos na hadždž?“ „Ano,“ odpověděl Safwán. Na to odvětila: „Tak za nás o něco dobrého popros Alláha, protože Posel Boží صلى الله عليه وسلم říkával:

دَعْوَةُ الْمَرْءِ الْمُسْلِمِ لأَخِيهِ بِظَهْرِالْغَيْبِ مُسْتَجَابَةٌ.عِنْدَ رَأْسِهِ مَلَكٌ مُوَكَّلٌ. كُلَّمَا دَعَا لأَخِيهِ بِخَيْرٍ قَالَ الْمَلَكُ الْمُوَكَّلُ بِهِ آمِينَ وَلَكَ بِمِثْلٍ.

Prosba každého muslima pro jeho bratra za jeho zády je přijata. U jeho hlavy je anděl, který ho má na starost. Kdykoli poprosí za svého bratra o něco dobrého, anděl řekne: „Ámín! A tobě to samé![3] 

Imám Muslim zaznamenal tento hadís ve svém Sahíhu v Knize připomínání,proseb, pokání a proseb o odpuštění v kapitole O přednosti prosby za muslimy v jejich nepřítomnosti.

Kontext hadísu v Koránu, Sunně a slovech zbožných předků 

Vznešený Alláh pravil ohledně některých poutníků:

وَمِنْهُم مَّن يَقُولُ رَبَّنَآ ءَاتِنَا فِى ٱلدُّنْيَا حَسَنَةً وَفِى ٱلْـَٔاخِرَةِ حَسَنَةً وَقِنَا عَذَابَ ٱلنَّارِ أُو۟لَـٰٓئِكَ لَهُمْ نَصِيبٌ مِّمَّا كَسَبُوا۟ ۚ وَٱللَّـهُ سَرِيعُ ٱلْحِسَابِ

A jsou mezi nimi někteří, kdož říkají: “Pane náš, daruj nám dobré na tomto světě i dobré v životě budoucím a ušetř nás muk trestu ohnivého!” Těm dostane se podílu z toho, co si vysloužili, neboť Bůh věru jest rychlý v účtování. (Bekara: 201-202)

Prosit Alláha za sebe i za ostatní o odpuštění i jiné věci bylo praxí proroků:

رَبِّٱغْفِرْ لِى وَلِأَخِى وَأَدْخِلْنَافِى رَحْمَتِكَ ۖ وَأَنتَ أَرْحَمُٱلرَّٰحِمِينَ

I řekl Mojžíš: “Pane můj, odpusť mně i bratru mému a uveď nás do milosrdenství Svého – vždyť Tys nejslitovnější ze slitovníků!” (A’ráf: 151)

Na dalším místě se uvádí prosba Ibráhíma/Abraháma, mír s ním:

رَبِّٱ جْعَلْنِى مُقِيمَ ٱلصَّلَوٰةِ وَمِن ذُرِّيَّتِى ۚ رَبَّنَا وَتَقَبَّلْ دُعَآءِ رَبَّنَا ٱغْفِرْ لِى وَلِوَٰلِدَىَّ وَ لِلْمُؤْمِنِينَ يَوْمَ يَقُومُ ٱلْحِسَابُ 

Pane můj, učiň, abych dodržoval modlitbu já i potomstvo mé a vyslyš, Pane náš, mé volání! Pane náš, odpusť mně i rodičům mým i věřícím v den, kdy nastane zúčtování! (Ibráhím: 40-42)

Na jiném místě je zachována prosba Núha/Noema, mír s ním:

رَّبِّ ٱغْفِرْ لِى وَلِوَٰلِدَىَّ وَلِمَن دَخَلَ بَيْتِىَ مُؤْمِنًا وَلِلْمُؤْمِنِينَ وَٱلْمُؤْمِنَـٰتِ 

Pane můj, odpusť mi a rodičům mým i těm, kdož jako věřící domého domu vstoupili, a také věřícím mužům a ženám! (Núh: 28)

Od ‘Ubády ibn Sámita رضي الله عنه se uvádí, že slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci: 

مَنِ استغفَرَ للمؤمنينَ وللمؤمناتِ، كتَبَ اللهُ لَهُ بِكُلِّ مؤمِنٍ ومؤمنةٍ حسنةً.

Kdokoli prosí o odpuštění za věřící muže a věřící ženy, tomu Alláh zapíše dobrý skutek za každého věřícího muže i věřící ženu.[4] 

Vzájemné prosby jeden za druhého patřili k praktikám zbožných předků.

Mu’áwíja ibn Kurra pozval skupinu společníků Proroka صلىالله عليه و سلم a pohostil je, aby následně prosili za jeho novorozeného syna Ijjáse. Řekl: „Vy už jste prosili o to, o co jste prosili. A teď, když budu prosit já, odpovídejte, prosím, na mou prosbu ámín.“ Potom Mu’áwíja přednesl také svou prosbu, aby byl jeho syn zbožný, moudrý a dobrý člověk. Za mnoho let o tom řekl: „Věru i dnes rozpoznávám ve svém synovi ty kvality, o které jsem tehdy onen den prosil.[5] 

Sábit al-Bunání, Katáda a Ibn ‘Atíja vyprávějí, že když Prorokův صلى الله عليه و سلم věrný druh Anas ibn Málik رضي الله عنه skončil recitaci celého Koránu, prosil Alláha pro svou ženu a děti. [6]

Manželka Se’ída ibnu l-Musejjiba řekla: „My jsme se k našim manželům obraceli a hovořili o nich jen způsobem, jakým se jinak hovoří o vládcích: „Ať ho Alláh opatruje, ať mu Alláh žehná.[7] 

O Ahmedu ibn Hanbelovi bylo známo, že každé ráno prosí o dobro nejméně za šest jiných lidí. Mezi nimi býval i jeho učitel aš-Šáfi’í. Ahmed ibn Hanbel také i po smrti své manželky Ummu Sálih za ni často prosil Alláha a mnoho ji vychvaloval. Jednou řekl: „Za těch třicet let, co jsme spolu žili, jsme se nikdy nepohádali.[8] 

Toto právo na naši prosbu za odpuštění má každý jeden muslim a muslimka, mladý i starý, vzdělaný i negramotný, učitel i žák, bohatý i chudobný, urozený i prostý, příbuzný i nepříbuzný, krajan či cizinec, nadřízený i podřízený, vládce i otrok, zdravý i chorý, zbožný i hříšný. Všichni mají nárok na to, abychom prosili pro ně, v jejich prospěch, o to nejlepší na tomto i na onom světě – ti, které máme rádi a se kterými souhlasíme, stejně jako ti, které zrovna v lásce nemáme a se kterými se v mnohém rozcházíme. A není hodno skutečných muslimů, aby ve svých prosbách žádali o cokoli v neprospěch všech výše jmenovaných. U správně vedených, zbožných a dobrých prosíme, aby zůstali dobří a u zbloudilých, hříšných a zlých prosíme, aby se napravili. 

Ohledně prosby pro vládce řekl al-Fudajl ibn Ijjád: „Pokud bych věděl, že mám jen jednu prosbu, která mi bude vyslyšena, nevěnoval bych ji nikomu jinému, nežli vládci. Pokud je vládce spravedlivý, povede to k prosperitě celé země i veškerého lidu.[9]

Ohledně prosby za hříšného muslima řekl ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه toto: „Pokud uvidíte někoho mezi vámi, jak hřeší, proste za něj Alláha, aby ho z jeho neduhu vyléčil a přijal jeho pokání, neboť věru pokud jsme my spatřili někoho umřít na něčem dobrém, měli jsme ohledně něj naději a pokud jsme ho spatřili zemřít na něčem zlém, báli jsme se o něj.[10]

Vysvětlení předmětného hadísu klasickými i soudobými učenci

Ibn Tejmíja praví:

Kdokoli se snaží hledat pomoc u Alláha a neúnavně prosí o správné vedení a odpuštění pro sebe i pro ostatní, tomu Alláh s určitostí dá ze Své přízně tolik, kolik by si dotyčný ani nedokázal představit.[11] 

Na jiném místě říká: 

Pokud služebník sezná, že zůstává něco dlužen, co se týče nároků, které na něm má jeho rodina, jeho manželka, děti či příbuzní, sousedé a bratři, nechť se za ně modlí a nechť za ně prosí Alláha o odpuštění.[12]

Jahjá ibn Šeref an-Newewí poskytl toto objasnění našeho předmětného hadísu:

Za jeho zády” znamená v době jeho nepřítomnosti a potají, protože tak je to nejlepší z hlediska upřímnosti úmyslu. Lze číst „tobě to samé“ či „tobě nápodobně.“ Dokonce existuje i čtení „tobě ještě jednou tolik,“ s cílem podtrhnout důležitost a přednosti prosby jednoho bratra za jiného bratra muslima v jeho nepřítomnosti, byť by se jednalo o všeobecnou prosbu za všechny muslimy ve všeobecnosti a nikoli konkrétně za něho. Odměna se na základě doslovného chápání tohoto hadísu týká i takového případu. Někteří ze zbožných předků dokonce, když chtěli prosit Alláha o něco pro sebe, prosili o totéž nejprve pro někoho ze svých bratří muslimů, protože byli pevně přesvědčeni, že Alláh jim za to daruje totéž. (…) Kádí Ijjád uvádí tento hadís od svých šejchů se zmínkou, že Ummu d-Dardá vypráví od svého manžela Abu d-Derdá. Tato Ummu d-Derdá je Ummu d-Derdá mladší, známá učená žena z generace následovníků Prorokových společníků, která se jmenovala Hudžejma či podle některých Džuhejma.[13] 

Hasan Abu l-Išbál az-Zuhejrí vysvětlil hadís takto: 

Slova „za jeho zády“ nejsou zcela naplněna, dokud zbývá někdo z lidí, kdo tuto prosbu uslyší. Tedy neměl by to slyšet ten, za koho prosíme a ani nikdo další, anebo alespoň nikoli ten, za koho se prosí, což je ten správnější názor z vícero možných. Tedy nevadí, pokud někdo tuto prosbu náhodou zaslechne. (…) Slova „není služebníka muslima, který prosí za svého bratra za jeho zády v jeho nepřítomnosti, aniž by anděl neřekl: „A tobě nápodobně,“ znamenají, že Alláh pověří dotyčným člověkem jednoho anděla, který u hlavy dotyčného prosí ve chvíli, kdy dotyčný prosí za svého bratra v jeho nepřítomnosti. Toto je podmínka splnění, kvůli upřímnosti úmyslu a záměru. Kdo tyto brány otevře a začne pro své bratry prosit za dobro a odpuštění, bezpochyby přispěje k prohloubení vzájemné upřímné lásky pro věc Boží. Takovému se dostane alespoň části odměny stejného druhu, jako byl vykonaný čin, neboť ve prospěch toho, kdo prosí za svého bratra, prosí jeden z nebeských andělů, kterého mu Alláh pošle, aby prosil pro dotyčného o totéž, o co on prosí za svého bratra. 

Naši zbožní předkové dokonale chápali hodnotu takové prosby a proto se jí usilovně věnovali. Jeden z nich, když chtěl o něco prosit za sebe, nejprve prosil o totéž pro své bratry, aby anděl u jeho hlavy říkal: „Ámín – a tobě nápodobně.“ A tak činili s velkou vervou. Když například někdo chtěl prosit o dobrou manželku, prosil o dobrou manželku pro někoho ze svých bratří v okamžiku, kdy to dotyčný bratr nemohl postřehnout. Věděl, že v takovém okamžiku Alláh posílá anděla, aby prosil Alláha o totéž pro něj. Anděla, který říká: „Ámín – a tobě totéž.“ Toto patří k využití všech cest jak prosit Alláha. Člověk prosí Alláha, ale jeho prosba zůstává doposud nevyslyšena. V takové chvíli má zkusit prosit o totéž pro své bratry, možná pak bude přijata prosba anděla, kterého Prorok صلى الله عليه وسلم přislíbil v námi nastíněné situaci. To znamená: pros o to, co chceš pro sebe, pro svého bratra za jeho nepřítomnosti. Ta samá prosba se pak vrátí i tobě. To se týká prosby jednoho za jednoho či za celou skupinu, anebo všechny muslimy obecně, protože kterýkoli jednotlivec mezi muslimy je tvým bratrem, kterého jmenuje tento hadís. Týká se jakéhokoli muslima. 

Přes Isháka ibn Ráhawejha, Nadra ibn Šumejla, Músá ibn Sirwána a Talhu ibn ‘Ubejdilláha se dochoval dodatek Ummu d-Derdá: „Vyprávěl mi můj pán (arab. سيدي sejjidí).” V jazyce je toto označení jedním z možných označení manžela, tj. pána domu, pana domácího. V tomto případě se vztahuje k Abu d-Derdovi. Ummu d-Derdá ho mívala ve zvyku takto oslovovat. Od okamžiku, co se vzali, ho oslovovala vždy jen „ó pane“ – arab. يا سيدي já sejjidí. A to je pro ni, jakožto pro zbožnou, urozenou a dobře vychovanou ženu typické a nejde o žádnou zvláštnost. 

Ještě donedávna manželky svým manželům často říkávaly „pane ten a ten.“ Zejména na veřejnosti před lidmi manžela nikdy neoslovovaly jen prostým jménem. Dnes je to možná i naopak – je to muž,kdo oslovuje manželku jako „paní tu a tu,“ zatímco žena volá na manžela i před lidmi přímo jménem, byť by to jméno třeba nemělo zrovna hezký či honosný význam. [14] 

Existuje neshoda v otázce, zda vzpomínaný anděl je pověřen ve věci dotyčného člověka něčím dalším, či jen odpovídáním na jeho prosbu a zda ho provází neustále, anebo jen v momentě, kdy pronáší danou prosbu. Na to existují mezi učenci dva názory, z nichž správnější je ten, dle něhož tento anděl provází dotyčného neustále. 

Na základě Safwánova popisu rozhovoru s Ummu d-Derdá lze vyvodit závěr, že muži je dovoleno hovořit se ženou běžným způsobem, dokud jsou splněny dvě podmínky – existuje pro to potřeba a neexistuje možnost upadnutí v pokušení, jako třeba v případě Safwána a Ummu d-Derdá, nejlepší mezi ženami Šámu co se týče její odříkavosti, asketičnosti a oddaném uctívání. Byla to nakonec přímo ona, kdo rozhovor započal, když se Safwána zeptala, zda ten rok pojede na hadždž. 

Z její prosby k Safwánovi je možno vyvodit, že je možné požádat bratra muslima, aby se za nás modlil a prosil za nás Alláha o něco, pro což existuje i další důkaz v podobě Prorokovy صلى الله عليه وسلم žádosti k Omarovi رضي الله عنه:

لاَ تَنْسَنَا يَا أُخَىَّ مِنْ دُعَائِكَ!

Nezapomeň na nás, bratříčku, ve svých prosbách! [15]

Tento hadís ovšem někteří považují za slabý. Nicméně pro povolenost aktu žádání někoho o prosbu existují desítky dalších důkazů a také ji dokládá praxe zbožných předků, kteří jedni za druhé prosili a jedni druhé žádali o prosbu. Vypravěčka tohoto hadísu Ummu d-Derdá je navíc obzvláště fundovaná ve fikhu a ke své žádosti k Safwánu ibn ‘Abdilláhovi připojuje hned i důkaz z praxe Proroka صلى الله عليه وسلم. 

Hadís ukazuje na význam a přednosti toho, když prosíme Alláha za někoho, aniž o tom dotyčný ví. Taková prosba nezůstane nevyslyšena. Jedná se ovšem o prosbu o něco dobrého, nikoli prosbu proti někomu, která obsahuje něco špatného, nebo působí přerušení rodinných vztahů. 

V jednom z podání je i dodatek, že Safwán odešel na trh a tam potkal Abu d-Derdá, který ho žádal o něco podobného, jako předtím doma i jeho manželka a odůvodnil to podobnými slovy od Proroka صلى الله عليه و سلم. 

Hadís nás také učí, jak byl život našich zbožných předků pln vzájemnosti a prostoupen živými příklady ze života Proroka صلى الله عليه وسلم, jak se snažili zjevené texty ze všech sil aplikovat v každé pro to vhodné příležitosti, aniž by v tom jakkoli zacházeli do extrémů.[16]

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín dodává, že vše, co zde bylo zmíněno, platí i pro případ, kdy nás dotyčný bratr o naši prosbu ani nežádá. [17]

________________________________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2732.

[2] Jednalo se o jeho v pořadí druhou manželku, se kterou se oženil po smrti té první. Tato Ummu d-Derdá, zvaná mladší či al-Awsábíja, Proroka صلى الله عليه و سلم osobně sama nikdy nezažila, nicméně od svého muže uvádí mnoho hadísů, byla známou, zbožnou a nesmírně učenou ženou z generace následovníků Prorokových společníků, od které často poslouchali hadísy ti nejvznešenější umejjovští aristokraté, včetně samotného chalífy ‘Abdulmelika, jenž si ji tak oblíbil, že pro její přednášky někdy zanedbal i povinnosti svého úřadu, jak uvádí i Ibn Kesír v díle al-Bidájetu we n-nihája.

[3] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2733.

[4] Zaznamenal at-Taberání v Musnedu š-Šámíjín, 3/234, hadís č. 2155; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 10/2101. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6026.

[5] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 1255. Al-Albání ho doložil jako sahíh v Sahíhu l-adebi l-mufred, podání č. 950.

[6] Zaznamenal al-Firjábí ve Fadáilu l-Kur´án, čl. 83; ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 3477 a další. Al-Albání ho ocenil v jedné verzi isnádu jako sahíh, viz Merwíjátu du’á chatmi l-Kur´án, čl. 12.

[7] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/198.

[8] Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 16/626.

[9] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/434.

[10] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu t-tewba, čl. 112.

[11] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 5/62.

[12] Ibid., 11/698.

[13] Viz Šerhu n-Newewí li-Sahíhi Muslim, 17/49-50.

[14] Autor uvádí jako příklad směšného a nehezkého jména výraz بطيخ batích, který v arabštině znamená meloun. Smyslem této poznámky je, že mnohými ženami byly opuštěny dřívější normy slušnosti v jejich jednání s jejich manžely, což se v dotyčné kultuře projevilo právě tímto.

[15] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1498.

[16] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 52/10-12.

[17] Viz Šerhu Rijádi s-sálíhín, 4/73.