Věz, že tato nauka byla seslána shůry sedmero nebes proto, aby byla následována v životě člověka a nikoli proto, aby se o ní debatovalo a přelo. Kdo vede o náboženství islámu neplodné diskuse, ten znevažuje to, co řekl Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه وسلم. Takový nenásleduje cestu prvních generací muslimů. Jeho záměrem není dopídit se pravdě, ale rozporovat nerozporovatelné, provokovat věřící a rouhat se proti Božímu Zákonu.
Korán a Sunna odsuzují a zapovídají pře ohledně Božího náboženství
Vznešený Alláh konstatuje:
وَلَقَدْ صَرَّفْنَا فِي هَٰذَا الْقُرْآنِ لِلنَّاسِ مِن كُلِّ مَثَلٍ ۚ وَكَانَ الْإِنسَانُ أَكْثَرَ شَيْءٍ جَدَلًا
“A věru jsme předložili lidem v Koránu tomto všemožné druhy příkladů, však člověk rád se o většině věcí pře.” (Kehf: 54)
Záeroveň ukazuje cestu z věčných hádek, rozepří a sporů, když praví:
وَأَطِيعُوا اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَلَا تَنَازَعُوا فَتَفْشَلُوا وَتَذْهَبَ رِيحُكُمْ ۖ وَاصْبِرُوا ۚ إِنَّ اللَّهَ مَعَ الصَّابِرِينَ
“Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých!” (Anfál: 46)
Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
ما ضلَّ قومٌ بعد هدًى كانوا عليه إلا أُوتوا الجدلَ
„Žádný lid nezbloudí poté, co byl správně veden, leda že se oddá rozpravám.“1
Skutečný věřící se o své víře nehádá
Ahmed ibn Hanbel mezi základními prvky následovníků víry, které jmenoval, uvedl také následující bod:
“Opouštějí rozpravy, polemiky a hádky ve věcech víry.”
A potom dodal: “Nepolemizuj s nikým a ani s nikým nedebatuj. A ani se neuč, jak debaty vyhrávat.”2
Hádavičnost o věcech víry je naproti tomu znakem nevěřících, o nichž Alláh pravil:
مَا يُجَادِلُ فِي آيَاتِ اللَّهِ إِلَّا الَّذِينَ كَفَرُوا فَلَا يَغْرُرْكَ تَقَلُّبُهُمْ فِي الْبِلَادِ
“A hádají se o znamení Boží jenom ti, kdož nevěří; nechť tě tedy neoklame volné jejich chození po této zemi!” (Gháfir: 4)
وَقَالُوا أَآلِهَتُنَا خَيْرٌ أَمْ هُوَ ۚ مَا ضَرَبُوهُ لَكَ إِلَّا جَدَلًا ۚ بَلْ هُمْ قَوْمٌ خَصِمُونَ
“A říkají: “Jsou božstva naše lepší, či lepší je on?” A uvádějí ten příklad jen proto, aby hádat se mohli, vždyť věru oni jsou lid hádky milující.” (Zuchruf: 58)
Hádky o víře byly zbožným předkům cizí
Ibn Redžeb al-Hanbelí proto pravil:
“Ten, kdo se mezi zbožnými předky z prvních generací muslimů zdržel bezpotřebných slov, rozprav, hádek a polemik, tak neučinil proto, že by neměl dostatek znalostí, či snad proto, že by nedokázal dovedně debatovat. Naopak. Zdrželi se toho kvůli samotné nauce a kvůli své bázni před Alláhem!”3
Následovali v tom totiž koránský princip:
وَإِذَا خَاطَبَهُمُ الْجَاهِلُونَ قَالُوا سَلَامًا
“a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: “Mír s vámi!” (Furkán: 63)
Spravedlivý umejjovský chalífa Omar ibn ‘Abdil’azíz řekl: “Kdo sobě dovolí, aby se otevřel debatám a diskusím o své víře, ten bude svou víru často proměňovat.”4
Jeden člověk jednou přišel k al-Hasanu al-Basrímu a oslovil ho: “Abú Se’íde, dovol, abych s tebou debatoval o víře!” al-Hasan mu však odvětil: “Co se mne týče, já svou víru znám. A pokud jsi ty tu svou ztratil, běž a zase si ji najdi.”5
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í nenáviděl pokrytecký vztah vůči nauce a neplodné diskutování o věcech víty. Říkával: “Nauku ponižuješ, pokud debatuješ s kýmkoli, kdo si přeje, abys s ním debatoval a pokud se budeš hádat s každým, kdo hádky provokuje.”6
Aš-Šáfi’í rovněž pravil: “Hádky o náboženství způsobují zmrtvělost srdce.” A dodal: “Nikdy jsem s nikým nedebatoval, aniž bych mu upřímně nepřál jen to nejlepší.“7
Jistý člověk jednou přišel k Muhammedu ibn Sírínovi a chtěl s ním debatovat. Ibn Sírín mu řekl: “Velmi dobře vím, o co ti jde a co si přeješ. Pokud bych s tebou opravdu chtěl debatovat, tak bych ti ukázal, co je to debata! Ale já si s tebou debatovat nepřeji.”8
‘Abbás ibn Ghálib al-Werrák se jednou zeptal Ahmeda ibn Hanbela: “Abú ‘Abdilláhu, co když se ocitnu na nějakém shromáždění, na němž kromě mne není nikdo, kdo by rozuměl Sunně a stane se, že tam začne promlouvat někdo z inovátorů? Nemám mu snad odpovědět?” Ahmed odpověděl: “Nepřiváděj sebe do takové situace. Jen ho zprav o tom, co je Sunnou a nikterak s ním nedebatuj.” “Potom jsem se ho,” pokračuje al-Werrák, “zeptal znovu na tu samou věc a on mi odpověděl: ”Vidím, že jsi osobou, co ráda diskutuje.”9
Důvody zákazu debat a rozepří o náboženství
Důvody tohoto příkrého odsudku hádek o víře a debatování o náboženství jsou podle zbožných předků především čtyři následující:
1. Přemíra debatování vede k zatvrzelosti srdce, sebelásce, pýše a vzájemné hrubosti,která ústí v nepřátelství.
Toto nepřátelství pak může zapříčinit nevoli, již zabrání člověku v přijetí pravdy, když jí stane tváří v tvář a ona je vyjevena jazykem nebo názorem oponenta v debatě.
O tom Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja řekl:
“Již dávno bylo řečeno, že ten, komu bude předložena pravda a on ji odmítne, bude potrestán rozvratností srdce, rozumu i názoru.“10
2. Přemíra debatování kazí upřímnost úmyslu při hledání náboženské nauky.
Proto když mnoho začátečníků na této cestě pospíchá s debatováním a chce se v diskusích zviditelnit, propadne sebelásce, pýše a sebeklamu.
O tom hovoří Ibn Kutejba:
“Kdysi učedníci poslouchali a učili se, aby věděli, jak vykonat dobré skutky a jak porozumět náboženství Božímu, aby tím získali prospěch a jiní lidé získali prospěch skrze ně. Nyní poslouchají a učí se, aby nashromáždili vědomosti, aby byli kvůli nim mezi lidmi chváleni a učí se věci nazpaměť proto, aby jimi vyhrávali v debatách a byli na sebe hrdí.”11
3. Polemika není cestou k nalezení pravdy.
Štěstí v debatě je vrtkavé a výhra v ní závisí na rétorickém nadání a řečnickém talentu mnohem více, nežli na skutečných vědomostech. Lidé jsou svou povahou a dispozicemi různí a jsou i takoví, jejichž znalosti jsou výjimečné, rozhled přeširoký a pochopení naprosto brilantní, avšak nejsou nijak zručnými diskutéry. A dokonce i zručný diskutér může být jednoho dne v debatě naprosto převálcován ještě dovednějším.
Pravda není to, co zvítězí v diskusi a získá si největší počet přívrženců, nýbrž pravda je jen to, co je v souladu s Koránem a Sunnou. Není na zemském povrchu člověka, který by ji dokázal obsáhnout sám, jediný a vždy za všech okolností. Bez ohledu na erudici a znalosti, i ten největší učenec je člověkem z masa a kostí a může se dopustit omylu, jakkoli se to může stát čistě teoreticky či jen velmi výjimečně. Takový drobounký poklesek zveličený v debatě může vyústit v odsouzení dotyčného ze strany chorých individuí a v odmítnutí pravdy, kterou daný učenec zastává celý život.
Se’íd ibnu l-Musejjib z tohoto důvodu pravil: “Není jediného učence, ani ctnostného, ani vznešeého člověka, aniž by neměl i nějaké ty nedotatky, avšak koho dobro je větší,nežli jeho zlo, toho dobré činy přehluší jeho poklesky. A koho zlo je větší, nežli jeho dobro, toho zlé skutky přehluší jeho dobré činny.” A další dodali: “Ani učenec není vždy ochráněn před pochybením, byť téměř vždy poukáže na pravdu. A kdo se dobéře pravdy jen málokdy a pochybí v mnohem více případech, zaslouží být označen za neznalého.”12
4. Rozepře a disputace vedou k přebujení teorie a umrtvení praxe
Příliš mnoho debat o víře vede k zahlcení prostoru diskusemi o nepodstatné detaily s pramalým praktickým dopadem, díky nimž nezbývá času na otázky skutečně důležité. Díky tomu se ztrácí požehnání v získávání nauky.
A právě toto zmiňuje al-Awzá’í ve svých slovech: “Když chce Alláh Svému služebníkovi odepřít požehnání nauky, přepustí jeho jazyk tlachům.”13
Pod pojmem أغاليط aghálít – tlachy, rozumí al-Awzá’í vícero věcí: příliš složité problematiky, které nedokáže vyřešit jediný člověk za jedno sezení a proto je marné o nich hovořit, nebo kladení nedobře položených otázek z neupřímných úmyslů, vznášejících chyby a přímo vedoucích k dalším a dalším rozepřím, podněcujícím rozkol.
Kdokoli pak následuje tyto nečisté cíle namísto snahy o porozumění Zjevení, toho, co Alláh seslal ve Své Knize či na jazyku Svého Posla صلى الله عليه وسلم, o vymezení toho, co Alláh povolil a co zakázal a toho, co přímo povede k praktickým činům a konání dobra v soukromí i ve společnosti, bývá plýtváním časem a něčím, co odpírá člověku požehnání islámské nauky. Kdo se bude i nadále věnovat teoretickým disputacím bez praktické návaznosti a přesahu k činům, ten o požehnání ve svém studiu jistojistě přijde.
Hádky a požehnání se navzájem vylučují
Požehnání této nauky naopak přichází se snahou učit se tajům věrouky i zjeveného Božího Zákona s úmyslem přímo vedoucím k praktikování naučeného ve vlastním životě shodně vlastní situaci, k naplňování Božího příkazu a vystříhávání se všemu, co On zakázal.
Proto je na každém z nás, aby se zamyslel sám nad sebou, jaká je jeho motivace při studiu islámu, jakou tematiku při jeho studiu vyhledává a jak se staví k rozmíškám ve věcech náboženství. Potom má nejvyšší čas na to, aby svůj špatný postoj urychleně přehodnotil.
Prosíme Alláha, aby nám dopřál požehnání této nauky a oddálil nás od neplodných debat. Ámín!
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3253 jako hasan sahíh; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 48; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 22164. Jako hasan jej oceňuje i al-Munzirí, Ibn Hadžer a al-Albání v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 5633.
- Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/156.
- Viz Bejánu fadli ‘ilmi s-selefi ‘alá ‘ilmi l-chalef, str. 4.
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, 2/113.
- Zaznamenal al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, str. 57.
- Zaznamenal al-Bejhekí v al-Menákibu š-šáfi’íja, 2/51.
- Viz Sijeru a’lamu n-nubelá´, 10/28.
- Zaznamenal Ibn Redžeb v Bejánu fadli ‘ilmi s-selef ‘alá ‘ilmi l-chalef, str. 5.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 1/201.
- Viz Miftáhu Dári s-se’áda, 1/99.
- Viz Ichtiláfu l-alfáz, str. 18.
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, 2/48.
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, podání č. 1087.