Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَّخِذُوا بِطَانَةً مِّن دُونِكُمْ لَا يَأْلُونَكُمْ خَبَالًا وَدُّوا مَا عَنِتُّمْ قَدْ بَدَتِ الْبَغْضَاءُ مِنْ أَفْوَاهِهِمْ وَمَا تُخْفِي صُدُورُهُمْ أَكْبَرُ ۚ قَدْ بَيَّنَّا لَكُمُ الْآيَاتِ ۖ إِن كُنتُمْ تَعْقِلُونَ
“Vy, kteří věříte! Neberte si jako důvěrníky nikoho kromě lidí z vás! Nevěřící neopominou vám škodit a přáli by si, abyste upadli do nesnází. A již se stala nenávist jejich zjevnou v jejich ústech, však to, co skrývají hrudi jejich, je ještě horší. A učinili jsme vám znamení jasnými, jste-li rozumní.” (Áli ‘Imrán: 118)
الَّذِينَ يَتَّخِذُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِ الْمُؤْمِنِينَ ۚ أَيَبْتَغُونَ عِندَهُمُ الْعِزَّةَ فَإِنَّ الْعِزَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا
“Ti, kdož si berou nevěřící za přátele místo věřících, hledají snad u nich moc? Vždyť moc veškerá patří Bohu.” (Nisá: 139)
Následující příběh je příběhem porážky a zrady, zpřetrhání loajality vůči muslimům, spolčení se s nepřítelem i za cenu přerušení pout rodiny. Příběhem nespravedlnosti, která stála muslimskou ummu poslední její baštu na Iberském poloostrově a ukončila půl tisíciletí zářné historie islámu a spravedlivé šarí’atské vlády nad jihozápadem Evropy.
Poslední ze všech muslimských vládců na území dnešního Španělska byl Abú ‘Abdilláh Muhammed an-Nasrí, toho jména dvanáctý, z dynastie Nasrovců. Španělům byl znám jako Boabdil, což je zkomolenina jeho kunje Abú ‘Abdilláh. Vládl malému státu Granadě, na samém jihu Pyrenejského poloostrova, který byl toho času již vazalem daleko mocnějšího španělského Kastilského království. Pro svou rozmazlenost a dětinskost si vysloužil přídomek as-Saghír, tj. Malý, resp. Mladý.
Sultánem se stal v roce 1482 kř. éry díky populistické podpoře lidové nespokojenosti a palácovým intrikám proti vlastnímu otci Abu l-Hasanu ‘Alím. V roce 1483 uspořádal tažení proti Kastilii, avšak neuspěl a v Luceně padl do zajetí. Během této doby nakrátko obnovil svou vládu jeho otec. O čtyři roky později se Abú ‘Abdulláh spolčil s křesťanskými Kastilci, kteří mu přislíbili vrátit ztracený trůn, po němž zoufale toužil.
Na oplátku byl Abú ‘Abdilláh nucen vládnout pod jejich patronátem a potupně jim platit tribut v ryzím zlatě. Dalším ústupkem Kastilcům bylo nezasáhnout proti křesťanským dobyvatelům svobodného muslimského města Málagy. Ta spolu s dalším městem Bazou padla do jejich rukou ještě téhož roku. Do roku 1491 kastilští křižáci dobyli a vyplenili svobodná muslimská města Almuňécar, Salobreňa a Almería a tou úplně poslední baštou islámu na území dnešního Španělska se stala právě Granada. Ihned však byla napadena a obléhána kastilským vojskem.
Legenda praví, že poté, co Abú ‘Abdilláh dne 2. ledna 1492 vzdal obranu Kastilci již několik měsíců těžce obléhané Granady a byl při kapitulaci donucen potupně políbit ruce kastilskému královskému páru Izabele Kastilské a Ferdinandu Aragonskému, prchal přes hory a nad palácovým komplexem Alhambra, odkud vládlo celkem jednadvacet vládců jeho dynastie, se zastavil na místě dodnes zvaném Maurova vyhlídka (špan. Suspiro del Moro). Naposledy se díval na svůj rodový palác a na milované město, které takto hanebně ztratil. Tekly mu slzy po tváři.
Abú ‘Abdilláhova matka, ambiciózní a vzdělaná muslimská aristokratka ‘Áiša, zvaná al-Hurra (čes. Svobodná), ho okřiknutím vytrhla z nostalgického smutku. Řekla mu:
ابك اليوم بكاء النساء على ملك لم تحفظه حفظ الرجال
“Dnes si nad svým královstvím plač, jako plakávají ženy, když jsi nebyl schopen bránit si ho tak, jako si ho bránívají muži!“
Místo dodnes označuje kamenný památník.
Po prohrané válce a ztrátě rodového území Abú ‘Abdilláh uprchl do Maroka. Zbytek svého života ztrávil jako řadový obyvatel města Fezu. Po sobě zanechal dva syny, Júsufa a Ahmeda. Alžírský historik al-Makarrí uvádí, že nalezl jejich potomky o více než století později mezi fezskou chudinou, žijící ze zekátu bohatších muslimů.
Na rozdíl od zbabělosti svých vládců granadský muslimský lid prokázal neskutečnou odvahu. Mnohonásobně početnějšímu křesťanskému vojsku kladli Granadští zuřivý odpor. Ten vedl přední granadský generál Ibráhím ibn ‘Alí al-‘Attár, Španěly zvaný Aliatar. Byl otcem Abú ‘Abdilláhovy manželky Merjem, známé zdrobnělinou svého jména Murejma.
Granaďané pod Ibráhímovým velením dokázali vybojovat dokonce několik drobnějších vítězství, zejména v bitvě u Luceny, avšak v celkovém kontextu zdrcující válečné mašinerie křesťanských Kastilců proti zbytku muslimské populace Pyrenejského poloostrova a bez politického využití těchto vítězství nějakým schopnějším sultánem bylo pro muslimskou populaci dnešního Španělska heroické úsilí generála al-‘Attára a jeho věrných mužů úplně k ničemu.
Nicméně je to právě Aliatar, tedy Ibráhím ibn ‘Alí al-‘Attár, a nikoli Boabdil, tedy Abú ‘Abdilláh, chrabrý generál a nikoli zpovykaný vládce, kdo vstoupil i do dějin katolického Španělska jako symbol svobodomyslnosti a pevných principů, které hájil i navzdory tomu, že sám velmi dobře věděl, že výsledek je předem ztracený a on během svého boje sám přijde o život. Dokázal si zachovat tvář i vstříc jistojisté smrti. Španělům všech vyznání ho dodnes připomíná socha v nadživotní velikosti, umístěná v městečku Loja v oblasti Granady.
Po pádu Granady přistoupil španělský aragonsko-kastilský královský pár k absolutní likvidaci všeho nekatolického v zemi. Nejprve trpěli židé, kterých bylo méně. Poté se nenávist přelila na muslimy. Za účelem pátrání a odkrývání tajných nekatolíků, kteří se i po formálním křtu stále potají drželi své víry, vznikla nechvalně proslulá Inkvizice. Do 150 let po pádu Granady nezůstal na Pyrenejském poloostrově jediný muslim.