Patenty, značky, autorská práva a duševní vlastnictví podle šarí’y

Logo XXL

V dnešní době jsme v bezpočtu případů konfrontováni s různými omezeními, týkajícími se volné distribuce vědy, poznatků a know-how, která bývají zosobněna copyrightem, placením značky a tzv. proti-pirátskou legislativou. Jaké je místo takových zákonných úprav na vahách zákona islámského, tedy šarí’y? Jaké stanovisko mají v této věci muslimové zaujmout?

V dnešní době jsme v bezpočtu případů konfrontováni s různými omezeními, týkajícími se volné distribuce vědy, poznatků a know-how, která bývají zosobněna copyrightem, placením značky a tzv. proti-pirátskou legislativou. Jaké je místo takových zákonných úprav na vahách zákona islámského, tedy šarí’y? Jaké stanovisko mají v této věci muslimové zaujmout? Zvážíme existující pro a proti a poté naše stanovisko zhodnotíme.

Potřeba je nejprve vymezit, že vše, co zde uvedeme, je vztaženo pouze na případy, týkající se děl, vynálezů a činností, které jsou jednoznačně považovány za povolené, tedy nikoli např. hudby a hudebního průmyslu, neboť Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Výdělek zpěvačky je odporný, zakázaný, její zpěv je zakázaný, pohled na ni je zakázaný, zisk z ní je jako zisk ze psa a zisk ze psa je zakízaný. Maso, které je živeno z harámu je nejpřednější pro oheň![1] První generace muslimů a právní odborníci mezi imámy této ummy považovali zpěv a hru hudební nástroje ve formě výdělečné činnosti za zakázanou činnost, nepřijímali svědectví takových lidí a považovali za náležité, aby jim bylo ve výkonu takového „řemesla“ bráněno.
 
Shrňme nyní argumenty hovořící pro tento zásah do svobodného trhu myšlenek a volné distribuce ideí, děl a poznatků. Mezi nimi převládají následující názory:
 
–          Autorské právo a duševní vlastnictví je osobní majetek vlastníka, se kterým může nakládat tak, jak uzná on sám za vhodné. Koupí CD s novátorským obsahem (nový softwarový program, umělecké dílo apod.) si nekupujeme i autorské právo, jen právo poslouchat, dívat se na obsah, nebo ho číst. Kopírování (mimo pro osobní potřebu), přetisk z důvodů rozdávání, nebo prodeje zasahuje do osobního vlastnictví autora a je proto zakázáno.
–          Podle hadísu na autoritu Ibn ‘Abbáse řekl Boží Posel صلى الله عليه و سلم jistému svému společníku, který převzal finanční hotovost za recitaci rukje[2]: „Věru je nejpřednější, když vezmete odměnu za knihu Boží.[3] Je-li dovoleno číst Korán za finanční odměnu kvůli jeho vyučování, nebo kvůli rukje, pak sem automaticky spadá i sunna a tím i vše, co z nich vyplývá, ať už je to na kazetě, knize, CD atd. Pokud můžeme takto nakládat s náboženskou naukou, můžeme tak nakládat s poznatky světskými tím spíše. Protiargumentem může být, že hadís mnoho autorů omezuje jen na případ rukje, protože jinak je v kolizi s mnoha dalšími, které recitaci Koránu za peníze zakazují.[4]
–          Autorství knih, nové poznatky a vynálezy jsou činností mysli, ale i rukou. V hadísu Božího Posla صلى الله عليه و سلم stojí: „Nejlepším výdělkem je to, co člověk získá z práce svých rukou.[5] Podle jiné verze: „Věru nejlepší, co pojíte, je za to, co jste si sami vydělali.[6] Vydělávat možno fyzicky i duševně.
–          Rozumový argument – autoři, pisatelé a programátoři takových děl vynaložili pro jejich zhotovení energii, úsilí, čas, peníze a majetek. V šarí’e není nic, co by jim bránilo vzít za něco takového odměnu. Kdo jim jejich právo poškodí, nebo odejme, se tak dopouští křivdy vůči jejich majetku, který bezprávně pohlcuje.[7]
 
Ohledně otázky duševního vlastnictví a jeho ochrany jsou učenci trojího názoru:
 
1.       Šarí’a chrání autorská práva.
 
Podle první skupiny učenců šarí’a autorská práva, jsou-li založena na povoleném a vztažena na povolenou věc, chrání, ať už se jedná o počítačové programy, audio a videokazety, CD, DVD atd., která mají novátorský charakter. Totéž platí pro knihy, objevy a vynálezy z různých oblastí lidské činnosti, všude tam, kde to nespadá v zakázané a nenabádá k zakázanému. Toto právo má materiální hodnotu, jeho vlastník jej může užívat, darovat, prodat apod. a má právo zakázat rozmnožování svého díla druhými za účelem obchodu, nebo i daru. Pokud vlastník naznačí, není dovoleno toto právo narušovat žádným způsobem, ani pro účely osvěty, ani za účely jinými. To platí pro jakéhokoli vlastníka, muslima, či nemuslima, kromě toho nemuslima, který válčí proti muslimům. Toto je většinový názor, zastávají jej Bekír Abú Zejd, Muhammed Tekíjjuddín al-Usmání, Sálih al-Humejd, Abdulláh al-Mení’a, Abú Hasan an-Nedewí, Wehba az-Zuhejlí, Mustafa az-Zerká, ‘Alí al-Chafíf, Muhammed al-Medkúr, Muhammed aš-Šubejr a další. Toto je také názor stálé komise pro fetwy v KSA.
 
2.       Duševní vlastnictví a autorské právo nemá svou materiální protihodnotu
 
Protihodnota copyrightu vyjádřená penězi neexistuje, a proto jeho vlastníci nemají právo zakazovat komukoli druhému produkovat nebo kopírovat to, co oni první vytvořili, vynalezli, nebo napsali. Právo autora není majetek, a tudíž ho nelze prodat. Také je to napodobování nevěřících a inovace, protože podobná legislativa v dobách selef neexistovala. V neposlední řadě se jedná o křivdu vůči starším učencům této ummy, kteří nabídli svá díla k dispozici ummě pro potěchu Boží a odměnu od Alláha. Vede k zakázanému – k omezení znalosti, vykořisťování chudých, vzniku monopolů a neúměrnému růstu cen. Protiargumentem mohou být důkazy prvního názoru a fakt, že samo autorské právo nemusí nutně vést k výše uvedeným negativním důsledkům.
Toto je však menšinový názor, zastávají ho např. Muhammed aš-Šefí‘, muftí Pákistánu, Tekíjjuddín an-Nebhání, Muhammed al-Hamíd a Munzir al-Kaháf.
Dva učenci, Abdulláh ibn Bejja a Muhammed Abdullatíf al-Ferfúr smýšlejí, že jinak není dovoleno pobírat odměnu jen za autorské práce v oboru šarí’atských nauk.
 
3.       Nelze prodat, co není v osobním vlastnictví
 
Tento názor je v podstatě totožný s prvním. Prodej zboží je podmíněn tím, že vlastnictví zboží přechází z původního vlastníka na nového vlastníka, který je může dále prodat až v momentě, kdy je již jeho plným vlastníkem. Nestalo-li by se tak, pak by šlo o lež a podvod, který je tak jako tak zakázaný. Dále je zde hadís vyprvěný Amrem ibn Šu’ajbem od jeho otce, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Podmínka výpůjčky spojená s prodejem není povolena, ani dvě podmínky ohledně jednoho obchodu, ani zisk z toho, co není v tvém užívání, ani zisk z toho, co není v tvém vlastnictví.[8]Protiargumentem je fakt, že prodej práva na prodej neznamená, že je distributora možno označit za autora.
Toto je názor Muhammeda Nu’ajma Jásína.
 
Preferovaný názor
 
Nejpreferovanějším názorem z hlediska síly argumentace je první názor.  A Alláh ví nejlépe.
Nyní budeme citovat stanoviska některých z těch, kteří se k tomuto preferovanému názoru přiklonili:
 
Šejch Sulejmán ibn Násir al-‘Ulwán o této otázce řekl:
„Jde o současnou otázku, ve které existuje neshoda. Někteří toto odmítli, jiní přijali a další rozebrali podle upřesňujících detailů. Princip je ten, že co není vlastní autorská práce, nemůže být patentováno, jako např. práce dávných učenců, které by si někdo nárokoval jen proto, že je první vytiskl. Pokud se jedná o skutečný vlastní autorský výtvor, pak může být zaštítěn copyrightem pro případ prodeje a nákupu. Pak není dovoleno takový materiál šířit a vydělávat na něm bez povolení autora. Pokud chce někdo získávat takové kopie pro učební, vyučovací, nebo osvětové důvody, je to dovoleno, dokud tímto nechce vytvářet zisk. Pokud si může dovolit zaplatit, měl by ovšem zaplatit, z respektu k faktu, že sestavení a publikování materiálu též stálo peníze.“
 
Komise pro fetwu při univerzitě al-Azhar vydala následující stanovisko:
„Je povoleno užít jakoukoli část knihy, časopisu, nebo jiného textu pod podmínkou, že jeho autor je citován. Prezentovat cizí poznatky a objevy jako vlastní je plagiátorství, odsuzované nejen lidským, ale i šarí’atským zákonem. Mísit slova, myšlenky a poznatky cizích v jednom textu spolu s vlastními není nijak zavrženíhodné. Totéž platí i v naukách náboženských. Uvést ovšem jméno autora v citaci je podmínkou i zde.“[9]
 
Šejch Ibn Báz jako předseda stálé komise pro fetwu v Království Saúdské Arábie odpověděl ohledně užívání pirátských programů a prodeji jejich černých kopií:
„Pokud vlastníci programů k tomuto nesvolí, je takové počínání nepřípustné. To potvrzují následující hadísy Božího Proroka صلى الله عليه و سلم: „Muslimové ctí smluvní podmínky.[10]Majetek muslima je zakázán brát, kromě s jeho svolením.[11]Kdokoli kohokoli předčí v získávání povolené věci, ten má na ni přednější právo.[12] Toto platí všeobecně, ať je vlastníkem těchto práv muslim, nebo kdokoli jiný, kdo není ve válečném stavu s muslimy. Majetek nemuslimů nebojujících s muslimy je chráněn stejně jako majetek muslimský.“[13]
 
Toto je hlavní pravidlo, avšak existují i výjimky z něj, kdy je kopírování, přetisk a distribuce takových děl dovolena – a to v případě:
1 – Tyto produkty nejsou volně k mání a jsou nevyhnutelně nutné. Cíle jejich získání jsou dobročinné účely a nikoli prodej a zisk.
2 – Tyto produkty jsou velmi potřebné, jenže jejich vlastníci je přeceňují a chtějí za ně mnohem více, než je jejich skutečná hodnota stanovitelná odborníky, přičemž autor pokryl své náklady a ještě i vydělal. Pokud zde existuje obecný zisk pro muslimy jako celek, je dovoleno pro osobní potřebu tyto materiály množit, aby se tato překážka odklonila, avšak nesmí se z toho stát obchodní zájem.[14]
 
Zneužívání těchto práv
 
Doložili jsme, že islám chrání právo autorství před plagiátorstvím a rovněž garantuje záštitu výdělku duševně, tvořivě a intelektuálně pracujících jedinců. Na druhou stranu je třeba také říci, že podobně jako v jiných záležitostech dává všemu odpovídající místo a znemožňuje vlastníkům takových práv těchto jejich výsad zneužívat pro pošlapávání práv druhých.
 
Příliš lpět na tomto právu duševního vlastnictví a nedostatek velkodušnosti v tomto ohledu je totiž jistou formou hrabivosti. Nerespekt k druhé stránce věci, kterou jsme výše nastínili, nebo dokonce osobování si autorských práv v případech, které se týkají sporného, zavrženíhodného nebo dokonce zakázaného konání, je znakem odstupování od Alláhova zákona. Podle hadísu na autoritu Abú Umámy al-Báhilího řekl Posel Boží صلى الله عليه و سلم: „Islám bude rozvázán uzlík po uzlíku, kdykoli bude jeden uzlík rozvázán, lidé se o to pevněji přimknou k následujícímu. Prvním z nich bude souzení dle Zákona Alláhova a posledním bude modlitba.[15]
 
Takoví lidé by si měli uvědomit, že ve skutečnosti nejsou pravými vlastníky duševního bohatství, neboť Alláh je Ten, který vede, který dává znalost a který uvádí na správnou cestu, který je Moudrý, vše Znající a Vševědoucí:
يُؤْتِي الْحِكْمَةَ مَنْ يَشَاءُ وَمَنْ يُؤْتَ الْحِكْمَةَ فَقَدْ أُوتِيَ خَيْرًا كَثِيرًا وَمَا يَذَّكَّرُ إِلا أُولُو الألْبَابِ
On dává moudrost tomu, komu chce. A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou. (Bekara:269)
 
Měli by Mu proto být vděční a prosit Jej, aby jejich znalost rozšířil:
رَبِّ زِدْنِي عِلْمًا
 „Pane můj, rozmnož mi vědění!“ (TáHá:114)
 
Mějme také na paměti, že skrývat znalost a nauku, nešířit ji a nechávat si ji pro sebe je zakázáno, stejně jako je zakázáno trestat a penalizovat ty lidi, kteří nauku a znalost šíří.
Boží Posel صلى الله عليه و سلم v podání Abú Hurejry říká: „Kdo bude tázán na nějakou znalost a pak ji skryje, bude mu v Den Soudný uvázána ohnivá uzda.[16] V Ibn Mádžově verzi stojí: „Každému, kdo se naučí nějaké znalosti a pak ji zatají, bude v Soudný Den uvázána ohnivá uzda.[17]
Abú Hurejra vypráví: „Při Alláhu, nikdy bych od něj nic nevyprávěl, nebýt dvou veršů ze Vznešeného Koránu, nebýt:
إِنَّ الَّذِينَ يَكْتُمُونَ مَا أَنْزَلَ اللَّهُ مِنَ الْكِتَابِ وَيَشْتَرُونَ بِهِ ثَمَنًا قَلِيلا أُولَئِكَ مَا يَأْكُلُونَ فِي بُطُونِهِمْ إِلا النَّارَ وَلا يُكَلِّمُهُمُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَلا يُزَكِّيهِمْ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ أُولَئِكَ الَّذِينَ اشْتَرَوُا الضَّلالَةَ بِالْهُدَى وَالْعَذَابَ بِالْمَغْفِرَةِ فَمَا أَصْبَرَهُمْ عَلَى النَّارِ
Ti, kdož zatajují to, co Bůh seslal z Písma, a prodávají to za nízkou cenu, ti budou krmit břicha svá jen ohněm a Bůh s nimi vůbec nepromluví v den soudný a neočistí je; pro ně určen je trest bolestný. To jsou ti, kdož koupili zbloudění místo stezky přímé a potrestání místo odpuštění. Jak budou pak trpěliví vůči ohni? (Bekara:174-175)“[18]
 
Jedním z nejdůležitějších aspektů svobodného a zdravého rozvoje společnosti je právě její otevřenost, vzájemná důvěra jejích členů a rovnoměrná distribuce poznatků mezi nimi. S tím úzce souvisí fakt, že zatajovat skutečnosti je podle šarí’y možno jen v souvislosti s ochranou státních zájmů či vojenského tajemství, jedná-li se o válečný stav, nebo všude tehdy, kdy by jejich veřejné vyzrazení přinášelo jasnou a reálnou škodu celému muslimskému společenství.
 
Bavíme-li se o zamlčování informací, pak zcela jinou kategorií je udržování dobrých vztahů mezi muslimy a přikrášlování v lichotkách mezi manžely. I to spadá v šarí’atská ulehčení.
 
A naprosto odlišný a zcela pochopitelný je etický princip nešíření pochybných a neověřených informací, z obavy, abychom se nedopustili pomluvy a klevetění. To jsou odporné hříchy odsouzené Koránem i Sunnou, které muslimovi nepřísluší, protože jednou z věcí, kterou se muslimové po dobu své slavné historie vyznačovali, byla objektivita a skrupulóznost v předávání informací, i kdyby to bylo proti nim samým a jednalo se o nepřátele víry.
 
Také existuje případ, kdy není radno předat určitou informaci tomu, kdo nemá dostatek základních znalostí a proto by ji mohl zle pochopit. Mu’áz ibn Džebel vypráví: „Jel jsem na svém koni za Prorokem صلى الله عليه و سلم a ten mi řekl: „Mu’áze, co je na Božích stvořeních ve vztahu vůči Alláhu a co je potom na Alláhu?“ „Alláh a Jeho Posel vědí nejlépe,“ řekl jsem. Pokračoval Prorok صلى الله عليه و سلم: „Na Božích stvořeních je uctívat jedině Alláha a nepřidružovat k Němu vůbec ničeho a na Alláhu je nepotrestat nikoho, kdo k Němu nic a nikoho nepřidružoval.“ Řekl jsem: „Posle Boží, což nemám tuto radostnou novinu ohlásit lidem?“ „Ne, odpověděl Prorok صلى الله عليه و سلم. „Neujišťuj je o tom, neboť oni by se pak na to příliš spoléhali.[19] A’meš v této souvislosti udává Prorokova صلى الله عليه و سلم slova: „Kalamitou pro znalost je zapomětlivost a plýtvání výkladem těm, kteří si to nezaslouží.[20] Anas uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Hledat nauku je povinností každého muslima i muslimky. Plýtvat naukou na někoho, kdo si ji nezaslouží je, jako navlékat náhrdelník z perel sviním.[21]
 
Nelze zapomenout také na fakt monopolizovat si určitý produkt, zdroj, nebo know-how a pak tento svůj monopol používat k vydírání a ožebračování ostatních, zasahujíce tak do jejich vlastnických či zákaznických práv je něco, co se šarí’i absolutně příčí. Je známým principem, že islámský stát může sankcionovat obchodníka, nebo obchodní společnost, která zneužívá svého monopolního postavení k tomu, aby vyháněla ceny svého zboží neúměrně vysoko a může dokonce nařídit snížení této ceny.
Ma’mer ibn Abdulláh vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Nikdo nezadržuje (tj. nemonopolizuje) zboží, leda hříšník.[22] Také je od něj zaznamenáno, že Posel صلى الله عليه و سلم řekl: „Kdokoli přináší zboží na trh je požehnán odměnou a kdokoli jej před trhem zadržuje, je proklet.[23] Mu’áz uvádí od Proroka صلى الله عليه و سلم: „Jak špatný je ten, který zadržuje zboží. Když je levné, skoupí ho všechno a tím ho učiní drahým, načež jej prodává a je potěšen.[24]
O tomto principu bylo napsáno mnoho a je jasný z principů sunny i obecné prosté logiky. Islámský právní expert Ibn Rušd praví: „Pokud omezuje vlastnická práva kupujících, obecně, nebo konkrétně, není pro něj dovoleno takovým způsobem získávat výdělek.[25] Dále Ibn Rušd zmiňuje stanovisko imáma Málika: „Jakékoli podmínky, které postrádají velkodušnost, jako zákaz kupujícímu překupníkovi, aby dále zboží monopolu prodával, jsou podle Málika neplatné.[26]
Takové monopoly a skupování autorských práv a patentů je ještě více zavrženíhodné, přináší-li další škodu, jako např. u velkých nadnárodních farmaceutických společností, které skupují patenty na léky, čímž se stávají jejich výhradními výrobci za neúměrně vysokou cenu, která je činí nedostupnými pro miliony chudých lidí v rozvojových zemích i jinde. Ti následkem toho umírají. Tytéž léky lze přitom vyrobit ve stejné čistotě a kvalitě za neporovnatelně nižší cenu, ovšem bez ochranné známky takových koncernů. Ti, kdo se o to pokusí, jsou však tvrdě sankcionováni. Toto je nezákoné ustavování fixních cen, které Posel Boží صلى الله عليه و سلم v hadísu na autoritu Anase ibn Málika zakázal: „Alláh Vznešený je Ten, kdo ustavuje ceny, který zadržuje, který okázale dává a který poskytuje. A doufám, že až jej potkám, nevznese proti mně nikdo z vás obvinění z nespravedlnosti ve věci krve či majetku.[27]
 
Smlouvy obsahující podobné vyděračské podmínky, nemající oporu v Koránu a v Sunně, jsou neplatné, jak uvádí hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم na autoritu ‘Áiše: „Co je to s lidmi, že si stanovují podmínky, které nejsou v Knize Boží? Každá podmínka, která není v Knize Boží, je neplatná, i kdyby to bylo sto podmínek.[28] Amru ibn ‘Awf al-Muzení citoval slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم: „Muslimové musí dodržovat podmínky smluv, které si stanovili, kromě těch, které zakazují, co je povoleno, nebo povolují, co je zakázáno.[29]
 
A Alláh ví nejlépe.


[1] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džem al-kebír, str. 87.
[2] Recitace určených koránských pasáží za účelem prosby o uzdravení nemocného – pozn. překladu.
[3] Sahíh al-Buchárí, hadís č. 5737.
[4] O zákazu recitace Koránu za peníze viz např. Sálim ibn ‘Íd al-Hilálí: Enciklopedija zabrana u islamu. Sám Ibn ‘Abbás totiž slyšel říci Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Někteří z mé ummy získají znalost víry, budou recitovat Korán a řeknou si: „Pojďme k vladařům, abychom získali něco z jejich bohatství, chlubíce se před nimi naší vírou.“ Ale tak se nestane, jakož se od trnitého stromu nemůže získat nic, nežli trní, tak jejich blízkostí lze dosáhnout toliko hříchů.“ Zaznamenal Ibn Mádža. V díle az-Zewá´id je však ohledně něj zmínka, že jeho isnád je slabý a jeho vypravěč Abdulláh ibn Abí Burda je neznámý. Existuje však celá řada dalších hadísů, které tento fakt zákazu recitace Koránu za peníze posilují.
[5] Zaznamenali Ahmed, 4/141; Hákim, 2/10; a al-Albání jej ocenil jako Sahíh v Silsilatu s-Sahíha, hadís č. 607.
[6] Zaznamenali Abú Dawúd, hadís č. 3528; at-Tirmízí, hadís č. 1358; an-Nesáí, hadís č.  4454; a Ibn Mádža, hadís č. 2138; al-Albání jej ocenil věrohodným v Irwáu l-ghalíl, hadís č. 1626.
[8] Zaznamenali Ahmed, Abú Dawúd, an-Nesáí, at-Tirmízí a Ibn Mádža. Ibn Chuzajma, al-Hákim a at-Tirmízí jej ocenili jako sahíh.
[10] Zaznamenal al-Hákim a as-Sujútí jej ocenil jako sahíh.
[11] Zaznamenal ad-Dárekútní.
[12] Zaznamenal Abú Dawúd a Dijá´ al-Makdísí jej ocenil jako sahíh.
[13] Hukúku l-ichtirá’i we t-te’lífi, str. 238-239; Fikhu n-newázil, 2/101-187; Fetáwá l-ledžneti d-dáima, 13/187.
[15] Musned imáma Ahmeda.
[16] Zaznamenali Abú Dawúd, hadís č. 3650; Ibn Hibbán, al-Hákim a Ahmed jako sahíh a Tirmízí jako hasan. Ibn Mádža od Anase a Abú Ja’lá a Bejhekí jej uvádějí od Ibn ‘Abbáse. Al-Hajsemí říká, že je sahíh.
[17] Zaznamenává jej i Ahmed ve svém Musnedu s autentickým řetězcem tradentů.
[18] Na autoritu Abú Sa’ída al-Chudrího zaznamenáno v Sunen Ibn Mádždža 1/262.
[19] Zaznamenali al-Buchárí a Muslim
[20] Zaznamenal ad-Dárimí.
[21] Zaznamenal Ibn Mádža.
[22] Sahíh Muslim.
[23] Zaznamenali Ibn Mádža a al-Hákim.
[24] Zaznamenal al-Bejhekí.
[25] Bidájetu l-mudžtehid, sv. 2., Kniha o koupi.
[26] Ibidum.
[27] Zaznamenali Ahmed, Abú Dawúd, at-Tirmízí, Ibn Mádža, ad-Dárimí a Abú Ja’lá.
[28] Sahíhu l-Buchárí, 1/446, 3/364, 377, 735, 737, 889, 893. Svým podáním zaznamenává i Muslim ve svém Sahíhu.
[29] Zaznamenává at-Tirmízí jako sahíh, jiní jeho hodnocení napadli. Ibn Hibbán zaznamenává jako sahíh podobné podání, ovšem na autoritu Abú Hurejry.