Pod pokličkou islámské hrozby, díl 8.: Předpoklady manipulace v masmediích

Logo XXL

Komunikace a výměna informací je bazální lidskou potřebou, která nás propojuje i s ostatími živočichy. Termín komunikace pochází z latinského communicare, tj. učinit společným, sdílet, spojit se, předat zprávu. Souvisí se slovem communio, označujícím společenství. Lze rozlišit běžnou přímou mezilidskou, tedy interpesonální komunikaci.

Komunikace a výměna informací je bazální lidskou potřebou, která nás propojuje i s ostatími živočichy. Termín komunikace pochází z latinského communicare, tj. učinit společným, sdílet, spojit se, předat zprávu. Souvisí se slovem communio, označujícím společenství. Lze rozlišit běžnou přímou mezilidskou, tedy interpesonální komunikaci. Masmediální komunikace je naopak sdělování nepřímé, bez přímého kontaktu komunikátora a recipienta, zajišťované masmedii, tedy masovými sdělovacími prostředky, v samotných masmediích a jimi definovaném prostředí.

Princip jejího uchopení a pochopení shrnul roku 1948 Harold D. Laswell ve formulce: „Kdo říká co, na jakém kanálu, komu, jak dlouho, kolikrát a s jakým účinkem.1
Komunikace mediální se zásadním způsobem odlišuje od komunikace interpersonální. Masmedia nabízejí obsah zaměřený výhradně krátkodobě, jako zprávy a zábavu, vytvářený ve formálních organizacích za přispění špičkové a vyspělé technologie různého druhu, cílí na dav, tedy anonymní uskupení vzájemně nesouvisejících a nesourodých lidí, které komunikátoři de facto neznají, masmedia jsou veřejná, ale jednostranná, tedy komunikátor a recipient si nemohou vyměnit pozice. Jsou asymetrická ve prospěch komunikátora, zpětná vazba v jejich komunikaci je jen nepřímá. Působí periodicky a kontinuálně. To z nich činí ideální nástroj propagandy.
 
Situaci, kdy masmedia vytvářejí novou realitu, odlišnou od skutečnosti, podle které následně jednají její recipienti, označujeme jako landslide effect.2
29. 10. 1938 vysílal rozhlas sci-fi povídku Orsona Wellse Invaze z Marsu. Mnoho lidí uvěřilo, že se jedná o skutečné zpravodajství. Hadley Cantril, který se situací podrobněji zabýval ve své práci publikované o dva roky později, uvádí, že takřka milion lidí, 28% celkového počtu posluchačů programu, podlehlo tomuto klamu. Tato zjištění podporuje zkušenost s tzv. panikou Barsebäck na jihu Švédska v listopadu 1973. V tomto případě jiná rozhlasová povídka způsobila, že se na začátku 50% posluchačů (do konce relace 20%) vylekalo, že v jaderné elektrárně v jihošvédském Barsebäcku skutečně došlo ke katastrofální nehodě. Jak redaktoři rozhlasu, tak i policisté a požárníci potvrdili množství zděšených telefonátů.3 V českém prostředí si možná ještě vzpomeneme na soudní dohru paniky, kterou vyvolala záměrná manipulace umělecké skupiny ZTOHOVEN, jejíž členové vpašovali do televizí vysílaného panoramatu krkonošské krajiny videozáběry atomového výbuchu. Performeři tímto kontroverzním krokem chtěli právě upozornit na manipulační potenciál masmedií.
 
William McGuire vytýčuje šest reálných nebezpečí, plynoucích z rozmachu masových sdělovacích prostředků, kterými se promítá vliv médií do reálného světa.
Je jím především prezentace násilného chování, o intenzitě jejího vlivu na různé typy příjemců panují spory, nicméně shoda je na tom, že vliv existuje a výrazně ovlivňuje chování dětí.
Druhým je mediální podhodnocení většiny obyvatelstva, protože v masmediích vystupují jen určití vybraní lidé s typickými příběhy – např. pokud by jediným pramenem našeho poznání současnosti byla televize, dospěli bychom k závěru, že typickým pozemšťanem je mladý a bohatý bílý Zápaďan, zřejmě policista, stíhající v ulicích velkoměst zločince. Reprezentace ostatních společenských vrstev prakticky neexistuje, protože tyto jsou obcházeny.
Tomu je blízký další efekt, tedy vytváření a upevňování stereotypů vůči vybraným skupinám obyvatelstva, což mívá velmi negativní následky.
Dalším negativem je vliv pornografických a erotických obsahů. Podobně jako u násilí se studie tohoto fenoménu liší, kloní se k různé míře vlivu tohoto jevu na jednání lidí. Shodují se na tom, že toto zobrazování ničí intimitu a negativně ovlivňuje hloubku citových vztahů, protože vede k permisivitě, tedy pocitu, že vše je dovoleno a důležité je jen vlastní potěšení bez ohledu na city partnera a zodpovědnost vůči němu. Problémem je neexistence obecně přijímané hranice mezi pornografií a erotickým uměním, hodnocení se pojí s etickými hodnotami hodnotitelů, navíc, ač je škodlivost pornografie všeobecně uznávána, stále více lidí se zdráhá ji omezovat, aby nebyli nařčeni z cenzury.
Masmedia ovlivňují poznávací procesy – přijetí, pochopení, zhodnocení a zapamatování si nějaké informace, a to nejen obsahem vysílaného, ale i jeho formou. Změnou formy možno měnit efekt vlivu dané informace.
Posledním a nejhloubkovějším vlivem je vliv na celkový životní styl a chování. Kanadský výzkum z roku 1973, velmi originální a zřejmě jediný svého druhu, studoval vliv zavedení televize na změny chování určité městské komunity, ve které televize předtím neexistovala. Při srovnání výsledku studie před a po spuštění vysílání byl zjištěn u tamních dětí pokles kreativity, nechuť číst knihy, vzrůst agresivního jednání a zločinnosti o 60%. Sporné zůstává, zda za změny mohla jen televize, nebo nějaké další vlivy, které tento výzkum nezachytil.4
 
Úlohou masmedií je podobně jako u všech ostatních struktur systému vytvářet šiky tzv. expertů, kteří se vyjadřují k nejrůznějším problematikám a svými vyjádřeními, přístupem k informacím a způsobem, jakým s nimi zacházejí, hájí a upevňují postavení mocenských elit. Masmedia bývají ve vlastnictví větších korporací a shora kontrolována omezeným počtem nenáhodně vybraných a národem nevolených osob, manažerů stejného druhu jako v ředitelstvích nadnárodních průmyslových či ekonomických gigantů. Masmedia mají ve společnosti funkci jednoho z dílčích nástrojů moci a společenské kontroly, prostředku politického ovlivňování a tlumiče sociálních konfliktů tím, že poskytují možnost útěku před reálnými problémy, přičemž nelze říci, která z těchto funkcí je primární a která převládá.
 
Při úvahách o úloze masmedií nelze opomenout historii pohledů na nejstarší a nejprobádanější masmedium, tedy tisk. V době vzniku prvních novin v raném novověku (asi od 16.) století převládal pohled na noviny jako nástroj šíření pravdy nevzdělaným masám, pravdy, která je ve vlastictví moudrých a dobromyslných absolutistických vůdců. Osvícenství, romantismus a poté nacionalistická hnutí 19. století přinesla jiný pohled na lid, který byl nyní vnímán jako pozitivní činitel a historický hybatel, přičemž média jsou jeho zbraní proti útlaku. Z tohoto pohledu se přímo zrodily dvě konkurenční teorie 20. století, z nichž jedna, marxistická, viděla tisk jako avantgardní sílu dělnické třídy v boji proti kapitalistickým vykořisťovatelům a druhá, liberální, je pasovala do role hlídacího psa demokracie. Byla formulována i třetí teorie tisku platná pro země tzv. třetího světa, dle které měl tisk pomáhat společenskému rozvoji, autonomii, emancipaci a kulturní specificitě rozvojových zemí. Média měla být onou proslulou čtvrtou mocí, přidanou ke třem klasickým mocem Montesquieuovým, tedy zákonodárné, výkonné a soudní. Toto vidění však po pádu Berlínské zdi a nástupu globálního kormporativizmu postupně vzalo za své. Sémantik a mediální teoretik Ignatio Ramonet o tom píše:
„Kromě toho, abychom mohli mluvit o „čtvrté moci“, musely by existovat tři předchozí a musela by i nadále platit hierarchie, podle níž je Montesquieu uspořádal. Ve skutečnosti je dnes první mocí zjevně ekonomie. Druhou mocí (která je podle všeho velmi silně spletena s první) je určitě mediální moc — nástroj ovlivňování, akce i nesporných rozhodnutí — takže politická moc přichází teprve na třetím místě.“5
 
Postmoderní skepse charakteristická pro přelom 20. a 21. století naopak vedla k tzv. demokraticky participativní teorii, předvídající zklamání z privatizace a komercializace soukromých médií na straně jedné a přílišnému centralizmu a byrokratizaci médií veřejnoprávních, až příliš spjatých s establishmentem a nekritických k němu. Masmedia mají ústřední úlohu v udržování stability systému a spotřebitelské konzumní společnosti v chodu, jako mediátory interakce nabídky a poptávky. V takovém prostředí je pak jasné, že úroveň daného mediálního obsahu bude nepřímo úměrná jeho úspěšnosti. Tedy čím umělecky nebo edukativně méně kvalitní je mediální produkt, čím je zvulgarizovanější, tím je na trhu automaticky úspěšnější. Americký mediální teoretik Malvin L. De Fleur to nazývá low taste content.6 Takový obsah postrádá inovativnost a je navýsost nudný, navzdory tomu je neobyčejně žádaný na trhu. Tím se stále více udržuje a posiluje zavedený systém a dochází k automatizované manipulaci bez potřeby manipulátora. Umožněno je vytváření a uspokojování stále nových mód a potřeb, aniž by docházelo k významným sociálním změnám a bouřím. Tím je pohled veřejnost odlákán od samotných malformovaných základů postmoderní konzumní společnosti. Masmediální průmysl na tyto zrůdnosti, na níž nynější systém spočívá, nikdy nezaútočí, protože by tak sám pozbyl záruky vlastní existence.
V honbě za uspokojením touhy po zisku dochází ke stupňování voyerismu a exhibicionizmu, zvyšování frekvence a zintenzivňování míry vypjatosti, plytkosti a násilních či sexuálních obsahů. Po reklamě a politické propagandě otevřely pornografie a televizní hypernásilí cestu konformizmu nízkosti.7
Stabilizační úloha masmedií se odráží v obecně klesající míře vnitropolitické angažovanosti toho, co divákům předkládají, kritika, pokud vůbec existuje, nesměřuje proti systému a nepředstavuje jeho reálné ohrožení, vše se dělá s maximalizací zisku na trhu, přičemž elity ovládající média, trh a politické dění jsou, pokud ne tytéž, alespoň provázané a spolupracují. Manipulace využívá absenci kritiky stávající sociální a politické situace, chybějících příkladů individuálních osudů vsazených do společenského rámce, kvantitu politicky relevantní informace zanedbatelné oproti zábavě, neexistenci hranic mezi informací a zábavou a zahlcení kvantem navzájem nespojených drobných informací bez kontextu. Toto nazývá sociolog Jürgen Habermas přizpůsobením se poptávce davu s relativně nízkým průměrem vzdělanosti, teoretici tzv. frankfurtské školy Theodor W. Adorno a Max Horkheimer to označují přímo za apologii společnosti, respektive modloslužebnictvím uctívajícím existující a klanícím se moci. Podle Herberta Marcuse takto ze strany masmedií dochází k devastaci kritického myšlení a propagaci jednodimenzionálního názoru. 8
 
Masmedia také hrají důležitou úlohu v postkoloniálních vztazích a udržování jednostranně prospěšného vztahu mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi.
V současnosti se 40% mediálního byznysu koncentruje v Severní Americe, 40% v Evropě a zbývajících 20% ve zbytku světa.9
Většina agentur, které informace sbírají a šíří, je západního původu. Dominují západní tiskové agentury Reuters, UPI, Associated Press a Agence France Press, s odstupem pak ruský TASS.
Johan Galtung (1971) rozvinul pro popis neokoloniálních vztahů teorii tzv. strukturálního imperializmu, ve které se na rozdíl od ostatních teoriích závislosti neomezuje jen na ekonomickou rovinu. Definuje pět podob imperializmu: imperializmus politický, ekonomický, vojenský, kulturní a komunikační. Státy světa označuje nikoli za rozvinuté a rozvojové, ale naopak za centra (rozvinuté země) a periferie (rozvojové země). Principem ovládání je existence poslušné vládnoucí vrstvy v periferii, která hájí zájmy shodné s elitami centra. Zájmy ovládaných v centru i na periferii je potom za účelem udržení se elit na vrcholu nutno udržovat ve stálém rozporu. 10
Masmedia rozvojových zemí jsou také často ve vlastnictví galtungovských center moci, zásadně ovlivňujících co a jakým způsobem medializují.
Globalizace šíří celosvětově určité výrobky (fastfoody, coca-cola, džíny, cigarety, kosmetika) produkty mediální zábavy (americké filmy a seriály, produkce z dílny Time-Warner-CNN, Walt Disney atd.) Dochází k celosvětové standardizaci kultury mladých a tzv. pop-kultury, stojící na individualistické kultuře euro-atlantického prostoru. Dlouhodobé studie z Tuniska a Jižní Koreje napovídají, že konzumenti mediálních obsahů měli pohled na genderové role bližší liberálnímu západnímu vidění. Ruku v ruce s tím šel i pád úcty k rodičům a hodnotám rodiny. Kdo sledoval americkou produkci, raději také sahal po amerických výrobcích a častěji zastával kladná stanoviska vůči USA a jejich zahraniční politice.11 Viera Lehoczká uvádí podobné výsledky dokonce ze Slovenska. Globalizovaná konzumní masmediální kultura zde dle autorky ovlivnila chápání pojmů jako rodina, vzdělání, přátelství a čest.12
Většina mediálního obsahu je stále navázána na individualistické kultury a hedónistická touha po úspěchu na vlastní pěst proniká i do tradičně kolektivistických kultur, kde rozvrací tradiční struktury i hodnotové systémy. V některých případech vznikají i místní verze této pop-kultury snažící se lokálními motivy napodobnit cizí vzory, jako např. latinskoamerické a turecké telenovely, nebo íránské náboženské velkofilmy a seriály s tematikou islámských dějin. I ony se inspirují, ač se to nerado přiznává, americkými blahobytnými mýdlovými operami z 80. let anebo starými hollywoodskými pseudohistorickými velkofilmy na biblická či antická témata.
 
Neméně důležité je pochopit úlohu novinářů, kteří jsou stále častěji pevnými zaměstnanci svých mateřských masmedií. Novinařina povstala z druhu řemesla a stala se průmyslem, novináři pak z pozice mistrů své profese degenerují v beztvarou a nepřehlednou masu nádeníků tohoto průmyslu. V poslední době klesá úloha novinářů jako veřejných zastánců lidu a šiřitelů osvěty na roli pouhých informátorů. Jejich odvaha, neotřelost a kreativita ustupuje servilitě, profesní zaujatosti a sklonu dokola přežvykovat stále stejná osvěčená schémata. Upadá specializace novinářů a jejich schopnost tvůrčího nakládání s jazykem, naopak zdůrazňuje se jejich profesní příprava v oboru. Z novinářů se tak stává svého druhu sociální kasta zcela nezbytná pro garanci důvěryhodnosti informací. Lid odlišuje povídačky a seriózní zprávy podle toho, jak se k nim staví masmedia, kterým bezmezně věří. Novinář namísto, aby si kladl kritické otázky ohledně společenské reality, působí jako hlásná trouba etablovaných institucí.
Novináři referují o společenských fenoménech a v tomto ohledu mají společné pole působnosti se sociálními vědci. Nicméně jejich způsoby percepce společenských jevů nesplňují (a z podstaty věci ani splňovat nemohou) kritéria vědeckosti. Úlohou novinářů by měla být zejména distribuce informací napříč sociálními vrstvami, nicméně v současnosti jsou to právě novináři, kteří v tomto úkolu zčásti vědomě a dílem i nevědomě selhávají, čímž právě oni hloubí znalostní propast mezi kastou expertů a kastou obyčejných lidí. Jsou to také oni, kdo zajišťují zpětnou filtraci spolehlivých a nespolehlivých expertů podle toho, kolik prostoru a publicity jim a jejich kvalifikovaným analýzám jsou ochotni věnovat.
Novináři se tedy mění z mediátorů sociálního střetu mezi elitou a masou na obránce a záštitníky stávajících pořádků. Navíc dohromady tvoří kompaktní společenskou vrstvu, společně se bránící kritice ostatních a kolegiálně hájících jeden druhého. V podmínkách střední Evropy je tato kolegialita dokonce tak silná, že novinář vyhozený z jednoho media může s úspěchem pokračovat u konkurence, což je na Západě nemyslitelné.
 
Rovněž je nutno zhodnotit strukturu publika. Převažuje v něm masa lidí s poměrně omezeným všeobecným rozhledem, kteří masmediím přikládají velkou důvěryhodnost a mají zájem sledovat především negativní zpravodajství. Očekávají skandály, střety a vyhrocené situace.
 
V neposlední řadě je nutno říci, že doposud neexistuje ucelená a všemi přijímaná soustava zásad a hranic, která by se dala nazvat novinářskou etikou, ve smyslu v jakém se setkáváme např. s etikou lékařskou, právnickou, nebo etikou vědeckého výzkumu. Rozprava o pravdě, respektive objektivitě a nezaujatosti je dnes v novinářství ústředním tématem a to i u nás.13 Pravda pak má být jediným, všeobecně a napříč kulturami uznávaným jednotícím principem. Druhým tématem etiky je služba spravedlivé společnosti vzájemně sobě rovných, respektující právo na soukromí.14 Od novináře to vyžaduje v rámci jeho profesionality nutnou dávku citlivosti na soukromí druhých a odvahu čelit vnějším tlakům, obě vlastnosti u současných novinářů takřka vymizely. U nás např. sice existuje Etická komise při Syndikátu novinářů, její rozhodnutí jsou ale jen formální, nejsou závazná ani vymahatelná.15
Novinářská etika v zemích třetího světa a bývalého Východního bloku má také svá specifika. Vzhledem k odlišné finanční situaci než v Severní Americe a západní Evropě jsou novináři tak podplaceni, že od nich objektivitu a nezaujatost vymáhat vpodstatě nelze.16
Západoevropské země, které pokročily v novinářské etice nejdále, formulovaly vlastní etické kodexy. Tiina Laitila (1995) ustanovila na základě výzkumu 31 evropského kodexu novinářské etiky následující společná pravidla:
  1. Vztah k pravdě a pravdivosti při shromažďování a šíření informací.
  2. Obrana svobody názoru a projevu.
  3. Zákaz diskriminace pro rasu, pohlaví, náboženské přesvědčení apod.
  4. Čestnost a užití výhradně čestných metod pro shromažďování informací.
  5. Respekt k integritě pramenů a autorským právům.
  6. Nezávislost, odmítání podplácení a dalších vnějších vlivů, klauzule o svědomí.17
 
Zobrazování násilí může působit jako katalyzátor konfliktu a radikalizace znepřátelených stran. Podle laboratorní studie Hanse Matthisase Kepplingera a They Giesellman (1993) na příkladu mladých příznivců a odpůrců projektu výstavby další přistávací dráhy na frankfurtském letišti, jež se stal příčinou demonstrací a následných násilných pouličních střetů, došlo u sympatizantů i příslušníků různých skupin demonstrantů a policie k idealizaci vlastní skupiny a dehumanizaci skupiny nepřátelské, tím více, čím více byli do děje osobně vtaženi.18
 
Objektivní zpravodajství by naproti tomu mělo podávat zpravodajství co nejbližší realitě takové, jaká je. Mělo by citovat i navzájem protichůdné názory a čtenáři ponechat možnost sám se rozhodnout. Mělo by nabídnout dodatečné důkazy pro daná tvrzení a nepřijímat vše jako fakta. Fakta nemluví za sebe protože jsou sama výsledkem společenského dění. Měl by být zachován patřičný odstup a jasně pozorovatelný rozdíl mezi zprávou a agitkou. Ty nejdůležitější informace by měly být zdůrazněny již na začátku.19 K tomu by mělo být jasné, jak zpráva vznikla a jak autor došel k uváděným tvrzením, zpráva by měla být otevřená kritice a dávat přednost primární před zprostředkovanou zkušeností.20
    Dnes vidíme, že mnohé z nich jsou i v západní Evropě samé nestydatě porušovány. I. Ramonet o tom píše:
    „V médiích vládne čím dál tím zuřivější konkurence. Obchodní tlaky rostou. Četní lidé na vedoucích místech v médiích dnes už nepocházejí z novinářského světa, nýbrž ze světa obchodu. Nejsou tak citliví na věrohodnost informací. News business, trh s informacemi, je v jejich očích především prostředkem k vydělání peněz.“21
     
    V říjnu 1994 německý novinář Michael Born vytrvořil fiktivní rozhovor v horské jeskyni v Turecku se skupinkou kurdských separatistů zodpovědných za útok na turecké letovisko Fethiye. Exteriéry byly natočeny v Řecku, jeskyně v letní rezidenci jednoho jeho švýcarského přítele a Kurdy hráli najatí Albánci. Soud jej následně usvědčil z manipulace v tomto a v dalších skoro dvaceti případech, týkajících se nelegálních imigrantů, převaděčů apod.22
     
    V listopadu 1994 vypukla aféra pořadu La marche du siècle Jeana-Marie Cavady na kanále France 3: obraz tří pokojných mladíků arabského původu byl bez jejich vědomí retušován a díky počítačovým prostředkům autoři dotyčným mladíkům přidali směšné bradky, čímž je přetvořili v nebezpečné fundamentalisty.23
     
    Dne 19. 11. 1997 uveřejnil švýcarský bulvár Blick článek s názvem Země jako ve válce o doposud zcela nevyjasněném atentátu extremistů z hnutí Džema’atu l-islámíjja na zahraniční turisty v egyptském Luxoru, při kterém zahynulo 62 lidí, převážně Švýcarů. Přiložená fotografie z místa činu zachycovala údajnou kaluž krve. Později se přišlo na to, že šlo o kus kartonu natřený načerveno.24
     
    S rozmachem digitálních technologií je stále snadnější manipulovat s obrazy a tyto manipulace jsou dokonalejší než dříve, pro nezasvěcené oko stále obtížněji odhalitelné.
    Polský novinář a spisovatel Ryszard Kapusciński si stýská, že „dnes už šéfredaktor nebo ředitel nějakých novin nepovažuje, aby zpráva byla pravdivá, nýbrž aby byla zajímavá. Usoudí-li, že zajímavá není, nepublikuje ji. Z etického hlediska se jedná o značnou změnu.“25 
     
    I. Ramonet upozorňuje na hyperemotivnost mediálního zpravodajství, sázejícího na chybný předpoklad, že každou problematiku lze zjednodušit na patetický a strhující příběh, přičemž skutečná a hluboká analýza problému je jen nudou, přičemž čím opravdovější emoci zpráva vyvolá, tím je ona sama opravdovější.26 Pravdou v euro-atlantickém prostoru je pak především pravda mediální. Divák nemá takřka žádnou možnost ověřit si, zda mu masmedia nelžou, nežli tu, že porovnává mezi sebou, co mu sděluje tisk, rozhlas, televize a internet. Pokud o dané věci všechny informují jednotným způsobem, nezbývá mu, než připustit, že tento nabízený pohled je pravdivý.27
Dále zde máme konflikt politiky, která, má-li zůstat zodpovědnou, vyžaduje čas pro rozvahu jednotlivých kroků a masmedií, které chtějí informovat ihned. Masmedia tak vytváří jen zdání informovanosti a přeinformovanost, zákonitě v sobě nesoucí i jistou míru dezinformace. Rychlý sled, v jakém informují, znemožňuje mít od zprávy dostatečný odstup, nebo ji jakkoli kriticky analyzovat. Vytváří se tak jen iluze informovanosti, která se nakonec pravidelně ukazuje léčkou.
Když v roce 1995 uskutečnila skupina Timothy McVeigha, bílého amerického křesťana s antifederálním a ultrapravicovým smýšlením, útoky v Oklahomě, americká media nečekala na prošetření celé kauzy a za viníky ihned označila blízkovýchodní teroristy.28 Podobný scénář se udál nedávno v Evropě po atentátu Anderse B. Breivicka.
Před olympiádou v Atlantě v roce 1996 zničila exploze dopravní letoun společnosti TWA a media ihned spekulovala o atentátu. Některá přispěchala s obviněním do té doby neznámé (a od té doby rovněž neznámé) saúdské teroristické skupiny Hnutí za reformu islámu. Jiní spekulovali, je-li vinen Hamás, Hizballáh, egyptští Muslimští bratři, al-Káida nebo někdo jiný. Rok trvající vyšetřování nakonec prokázalo technickou závadu.29
 
 
1Viz KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 5.
2KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006.op. cit., str. 125.
3Ibid., str. 158.
4ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 26.
5RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. Tyranie medií. Praha: Mladá fronta, str. 20.
6KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 40.
7RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 64.
8Podrobněji viz KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 40 – 42.
9RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 55.
10GALTUNG, Johann. 1971. A Structural Theory of Imperialism. In: Journal of Peace Research 8, str. 81-118.
11KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 241.
12LEHOCZKÁ, Viera. 2012. Etické kompetencie médií verejnej služby a ich vplyv na hodnotový systém spoločnosti. in HORVÁTH, Miloš. 2012. Žurnalistika, médiá, spoločnosť, sv. 2. Bratislava: Stimul, str. 96
13Tento fakt může ilustrovat mezi mnoha jinými také sborník Miloše Horvátha Žurnalistika, médiá, společnost, vydaný Katedrou žurnalistiky FF UK v Bratislavě, 2012, ve kterém se celkem 10 příspěvků z 20 nějak dotýká tohoto problému.
14KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 107.
15ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 82.
16KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 108.
17KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 109.
18KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 127.
19KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 153.
20KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 154.
21RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 8.
22Ibid. str. 32.
23Ibid., str. 33
24KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 118.
25RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 13.
26Ibid., str. 11.
27Ibid.. str. 22.
28Ibid., str. 34.
29Ibid. 35