Korán je, jak jsme řekli, unikátní svým jazykem i svým stylem, který ho činí ohromným a nepřekonatelným. Žádné knize na světě se nedostalo takové pozornosti, aby se jejímu podrobnému studiu a bádání v ní věnovaly statisíce lidí a miliony lidí se ji učily nazpaměť.
Korán je, jak jsme řekli, unikátní svým jazykem i svým stylem, který ho činí ohromným a nepřekonatelným. Žádné knize na světě se nedostalo takové pozornosti, aby se jejímu podrobnému studiu a bádání v ní věnovaly statisíce lidí a miliony lidí se ji učily nazpaměť. Žádná jiná kniha se neukrývá tak pevně v hrudích lidí, aby pokud by byla zničena, nebyla opět nahrazena spolehlivým ústním podáním, doložitelným až k samé době jejího napsání mezi desky mushafu.
Alláh pravil:
لَوْ أَنْزَلْنَا هَذَا الْقُرْآنَ عَلَى جَبَلٍ لَرَأَيْتَهُ خَاشِعًا مُتَصَدِّعًا مِنْ خَشْيَةِ اللَّهِ وَتِلْكَ الأمْثَالُ نَضْرِبُهَا لِلنَّاسِ لَعَلَّهُمْ يَتَفَكَّرُونَ
Kdybychom byli seslali tento Korán na horu, byl bys ji viděl pokornou a pukající ze strachu před Bohem. A tato podobenství uvádíme lidem, snad budou o tom přemýšlet. (Hašr:21)
لا تُحَرِّكْ بِهِ لِسَانَكَ لِتَعْجَلَ بِهِ إِنَّ عَلَيْنَا جَمْعَهُ وَقُرْآنَهُ
Nehýbej příliš jazykem svým, když je přednášíš, ve snaze je uspíšit, vždyť Nám přísluší je shromáždit i číst. (Kijáma:16-17)
Již jsme nastínili rozdíl mezi arabskou poezií a Koránem co se týče kreativity a frekvence řečnických figur, rýmu a rytmu. Ibn ‘Abbás, nejlepší vykladač Koránu mezi společníky Božího Posla صلى الله عليه و سلم, zvaný též tlumočník Koránu, pravil o tomto vztahu mezi poezií a Koránem: „Chcete-li porozumět koránským slovům, o kterých toho víte málo, dívejte se do arabské poezie, protože ta je záznamem Arabů.“[1] Z tohoto důvodu je poezie pro Korán lingvistickou referencí. Nyní se zaměříme na frekvenci a příklady řečnických obratů Koránu, před kterými blednou i nejskvělejší výtvory mistrů arabské poezie.
Korán uvádí mnoho takových poetických řečnických figur, z nichž uvedeme jen ty nejznámější a nejproslavenější příklady[2].
Připodobnění (arab. tešbíh)
Velkým aspektem zázračnosti Koránu a jeho slohu je i připodobnění. Např. v súře ‘Ankebút se přirovnává víra těch, kteří přidružují k Alláhu jiné, k pavoučí síti. Súra pojednává o modloslužebnících a jejich přístupu k prorokům, které prohlašovali za lháře a ubližovali jim. Pavoučí obydlí je v jeho mikrosvětě odolné a pevné, ale v absolutním měřítku jde o něco křehkého a snadno zničitelného. Pavučina přináší smrt pavoukově kořisti a pavoučí samice častokrát sežere samce. Podobně i modloslužebnictví je nebezpečnou sítí pověr a strachu, utrpení, nepřátelství, ohavnosti a zničení.
Další koránskou stylistickou figurou je připodobnění (arab. tešbíh), kterým je ozřejmen jinak skrytý význam a nalezena podobnost či shoda dvou jinak odlišných slov. Přirovnání jsou použita pro popis onoho světa, pro popis vzkříšení a soudného dne a pro denní světlo.
Alláh popisuje konání nevěřících:
وَالَّذِينَ كَفَرُوا أَعْمَالُهُمْ كَسَرَابٍ بِقِيعَةٍ يَحْسَبُهُ الظَّمْآنُ مَاءً حَتَّى إِذَا جَاءَهُ لَمْ يَجِدْهُ شَيْئًا وَوَجَدَ اللَّهَ عِنْدَهُ فَوَفَّاهُ حِسَابَهُ وَاللَّهُ سَرِيعُ الْحِسَابِ
Skutky těch, kdož neuvěřili, jsou jako přelud na poušti: žíznivý jej pokládá za vodu, avšak když k němu přijde, shledá, že je to nicota; a najde tam Boha, který splatí mu plně účet jeho. A Bůh rychlý je v účtování. (Núr:39) a přirovnává ho k fata morganě. Obě věci mají společnou falešnou naději a velkou potřebu, následovanou dále krutým rozčarováním a ohromnou potřebou nedosažitelného dobrého skutku, když se nevěřící setká se svým Pánem. Podobně jsou vykresleny i v následujícím verši:
أَوْ كَظُلُمَاتٍ فِي بَحْرٍ لُجِّيٍّ يَغْشَاهُ مَوْجٌ مِنْ فَوْقِهِ مَوْجٌ مِنْ فَوْقِهِ سَحَابٌ ظُلُمَاتٌ بَعْضُهَا فَوْقَ بَعْضٍ إِذَا أَخْرَجَ يَدَهُ لَمْ يَكَدْ يَرَاهَا وَمَنْ لَمْ يَجْعَلِ اللَّهُ لَهُ نُورًا فَمَا لَهُ مِنْ نُورٍ
Anebo jsou jako temnota nad hlubinou moře: pokrývá je vlna, za níž jde vlna jiná, a nad nimi jest mračno – temnota, nad níž je další temnota. Když člověk vztáhne ruku svou, málem ji nevidí. A komu Bůh neučinil světlo, ten nemá ani část světla. (Núr:40)
Jiným typem je připodobnění neznámého ke známému. Např.
وَإِذْ نَتَقْنَا الْجَبَلَ فَوْقَهُمْ كَأَنَّهُ ظُلَّةٌ وَظَنُّوا أَنَّهُ وَاقِعٌ بِهِمْ خُذُوا مَا آتَيْنَاكُمْ بِقُوَّةٍ وَاذْكُرُوا مَا فِيهِ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
A hle, když otřesem zvedli jsme nad nimi horu Sinaj, podobnou střeše stinné, domnívali se, že na ně spadne. I řekli jsme: „Přidržujte se pevně toho, co jsme vám dali, a pomněte toho, co je tam obsaženo – snad budete bohabojní.“ (A’ráf:171)
إِنَّمَا مَثَلُ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا كَمَاءٍ أَنْزَلْنَاهُ مِنَ السَّمَاءِ فَاخْتَلَطَ بِهِ نَبَاتُ الأرْضِ مِمَّا يَأْكُلُ النَّاسُ وَالأنْعَامُ حَتَّى إِذَا أَخَذَتِ الأرْضُ زُخْرُفَهَا وَازَّيَّنَتْ وَظَنَّ أَهْلُهَا أَنَّهُمْ قَادِرُونَ عَلَيْهَا أَتَاهَا أَمْرُنَا لَيْلا أَوْ نَهَارًا فَجَعَلْنَاهَا حَصِيدًا كَأَنْ لَمْ تَغْنَ بِالأمْسِ كَذَلِكَ نُفَصِّلُ الآيَاتِ لِقَوْمٍ يَتَفَكَّرُونَ
Život pozemský se věru podobá vodě, kterou jsme seslali z nebe: mísí se s rostlinstvem země, jímž lidé a zvířata se živí. A když země se přioděje ozdobami svými a krásnou se stane, tu domnívají se její obyvatelé, že jsou vládci jejími; však zasáhne je rozkaz Náš v noci či ve dne a učiníme ji jako pole pokosené, tak jako by včera nebyla ani vzkvétala. A takto činíme znamení Svá srozumitelnými pro lid přemýšlivý. (Júnus:24)
Kopec nad Izraelity je přirovnán k oblaku, v jeho posvátné hrůze, vznešenosti a výšce nad lidmi a život ve slastech k pokosenému býlí, v neúprosnosti zničení, konce a pomíjivosti.
Jiná připodobnění paralelizují obecně známé k neznámému, jako:
سَابِقُوا إِلَى مَغْفِرَةٍ مِنْ رَبِّكُمْ وَجَنَّةٍ عَرْضُهَا كَعَرْضِ السَّمَاءِ وَالأرْضِ أُعِدَّتْ لِلَّذِينَ آمَنُوا بِاللَّهِ وَرُسُلِهِ ذَلِكَ فَضْلُ اللَّهِ يُؤْتِيهِ مَنْ يَشَاءُ وَاللَّهُ ذُو الْفَضْلِ الْعَظِيمِ
Předstihujte se tedy, abyste dosáhli odpuštění Pána svého a zahrady, jejíž šíře se rovná nebi i zemi, připravené pro ty, kdož v Boha a posly Jeho uvěřili. A toto je přízeň Boží, kterou On uštědřuje, komu chce, vždyť Bůh vládcem je přízně nesmírné. (Hadíd:21),
مَثَلُ الَّذِينَ حُمِّلُوا التَّوْرَاةَ ثُمَّ لَمْ يَحْمِلُوهَا كَمَثَلِ الْحِمَارِ يَحْمِلُ أَسْفَارًا بِئْسَ مَثَلُ الْقَوْمِ الَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِ اللَّهِ وَاللَّهُ لا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ
Ti, kterým bylo dáno nésti Tóru, a oni ji potom nenesli, jsou podobni oslu, jenž naložen je knihami. Jak hnusná je podoba lidí, kteří za lež prohlašují znamení Boží! Ale Bůh nepovede cestou správnou lid nespravedlivý. (Džumu’a:5).
K popisu ráje je použito jmen a pojmů známých z tohoto světa, pro připodobnění a jejich skutečné vlastnosti zná toliko Alláh. Podobně i ti, kteří chovají písmo, leč jej nečtou, nestudují a ani se jím sami neřídí, jsou připodobňováni k soumarům, kteří též pranic nevědí o tom, jak vzácný náklad vezou na svých hřbetech.
Někdy připodobnění zvýrazňuje určitou vlastnost, jako např.
وَلَهُ الْجَوَارِ الْمُنْشَآتُ فِي الْبَحْرِ كَالأعْلامِ
Jeho jsou i lodě plující, jež na moři ční jak vrcholky. (Rahmán:24) Lodě a hory nemají stejnou výšku, ale příměr „jako vrcholky“ je užit pro zvýraznění výšky jejich palub.
Jindy je připodobněn vnitřní stav lidské duše k tomu, co je na člověku patrné navenek:
مَثَلُهُمْ كَمَثَلِ الَّذِي اسْتَوْقَدَ نَارًا فَلَمَّا أَضَاءَتْ مَا حَوْلَهُ ذَهَبَ اللَّهُ بِنُورِهِمْ وَتَرَكَهُمْ فِي ظُلُمَاتٍ لا يُبْصِرُونَ
Podobají se tomu, jenž rozžehl oheň: když osvětleno jim bylo vše, co je kolem, Bůh odnesl jim světlo a nechal je v temnotě, nevidoucí. (Bekara:17)
Světlo z ohně osvětluje všechny okolo, ale ne i jejich nitro, podobně i náboženství dává pokrytci jen vnější slupku. Podobně i popírač Božího náboženství neví a netuší, kam jeho počínání vede a krátkozrace upřednostňuje svůj okamžitý zisk a pohodu nad dlouhodobými cíly konečného blahobytu.
Jindy je použit pro dosažení popisu vlastnosti obecný lidský popis, pomocí např. vlastností andělů a ďáblů. Ďábel představuje něco ohavného, zlého, co se příčí lidské přirozenosti a evokuje něco strašlivého, např. v popisu pekelných plodů:
إِنَّهَا شَجَرَةٌ تَخْرُجُ فِي أَصْلِ الْجَحِيمِ طَلْعُهَا كَأَنَّهُ رُءُوسُ الشَّيَاطِينِ
a je to strom, jenž vyrůstá z pekla základů, a jeho plody jsou jak hlavy satanů (Sáffát:64-65)
A naopak, anděl je metaforou krásy a vlídnosti, jako v případě popisu proroka Júsufa, mír s ním:
فَلَمَّا سَمِعَتْ بِمَكْرِهِنَّ أَرْسَلَتْ إِلَيْهِنَّ وَأَعْتَدَتْ لَهُنَّ مُتَّكَأً وَآتَتْ كُلَّ وَاحِدَةٍ مِنْهُنَّ سِكِّينًا وَقَالَتِ اخْرُجْ عَلَيْهِنَّ فَلَمَّا رَأَيْنَهُ أَكْبَرْنَهُ وَقَطَّعْنَ أَيْدِيَهُنَّ وَقُلْنَ حَاشَ لِلَّهِ مَا هَذَا بَشَرًا إِنْ هَذَا إِلا مَلَكٌ كَرِيمٌ
Když uslyšela jejich pomluvy lstivé, poslala k nim a připravila pro ně pomeranče a každé z nich pak dala nůž. Pak zvolala: „Vejdi k nim, Josefe!“ A když jej spatřily, nadchly se jím tak, že až ruce své si pořezaly a vykřikly: „Chraň nás Bůh; to smrtelník věru nemůže být ani, to anděl jest vznešený!“ (Júsuf:31)
Někdy je přirovnání jednoslovné a jindy pomocí celé vsuvky, např.
انْطَلِقُوا إِلَى مَا كُنْتُمْ بِهِ تُكَذِّبُونَ انْطَلِقُوا إِلَى ظِلٍّ ذِي ثَلاثِ شُعَبٍ لا ظَلِيلٍ وَلا يُغْنِي مِنَ اللَّهَبِ إِنَّهَا تَرْمِي بِشَرَرٍ كَالْقَصْرِ كَأَنَّهُ جِمَالَةٌ صُفْرٌ
Jděte si k tomu, co lživým jste nazvali, jděte si ke stínu se třemi větvemi, nepříliš stinnému, jenž nechrání proti plameni, který jiskry jak polena veliká vrhá, žlutým velbloudům podobná! (Murselát:29-33)
Korán používá přirovnání, kde jasně deklaruje obě strany, ale i taková, kde jedna strana chybí, např.:
وَاقْصِدْ فِي مَشْيِكَ وَاغْضُضْ مِنْ صَوْتِكَ إِنَّ أَنْكَرَ الأصْوَاتِ لَصَوْتُ الْحَمِيرِ
Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů. (Lukmán:19) To odkazuje na toho, kdo zvedá hlas a haleká, jako když hýká osel.
Používá připodobnění, která jsou přirozená a pochopitelná širokým vrstvám lidí a vycházejí z metafor používaných Araby v době ještě před zjevením.
Koránský styl se taktéž vyznačuje precizností svých vyjádření. Není jako suchý a přesný odborný styl, ani jako vyumělkovaný a mnohdy bezobsažný styl umělecký. Je precizní a poetický zároveň. Např. již zmínění osli nesoucí svitky. Mohlo by stačit, že „jsou jako oslové,“ ale je dodáno ještě navíc „kteří nesou knihy,“ čím je dopovězeno, že ani nemohou dosáhnout užitku z toho, co mají, neboť ani netuší, čeho se jim dostalo.
Připodobnění mají také svou nezastupitelnou stylistickou úlohu a jsou větnou součástí, bez které by nebyl smysl celé výpovědi zřejmý a úplný, např. zde:
يُجَادِلُونَكَ فِي الْحَقِّ بَعْدَمَا تَبَيَّنَ كَأَنَّمَا يُسَاقُونَ إِلَى الْمَوْتِ وَهُمْ يَنْظُرُونَ
takže se s tebou hádali kvůli pravdě poté, co jim byla ukázána, tak jako by byli vlečeni na smrt, sami se na to dívajíce. (al-Anfál:6)
Připodobnění však není nadužíváno a tam, kde nejsou potřeba, jednoduše nejsou a na jejich místo přichází jasné konstatování skutečnosti, např. v případě definování předpisů, nebo při argumentaci s cílem potvrzení toho s čím přichází. V této souvislosti je nakonec užito i takových připodobnění, aby potvrdila a dosvědčila pravdivost všeho, co je řečeno. V konečném důsledku jsou tak i tato připodobnění pravdivá.
Někdy jsou připodobnění sladěna také použitím podobně znějících slov:
وَنَمَارِقُ مَصْفُوفَةٌ وَزَرَابِيُّ مَبْثُوثَةٌ
A podušky v řadách vyrovnané a drahé koberce rozprostřené. (Ghášíjja:15-16)
وَوَجَدَكَ ضَالا فَهَدَى وَوَجَدَكَ عَائِلا فَأَغْنَى
Bloudícím tě nalezl – a správnou cestu ti ukázal, nuzákem tě nalezl – a bohatství ti věru dal! (Duhá:7-8)
Přirovnání (arab. isti‘ára)
Přirovnání je dalším stylistickým aspektem nenapodobitelnosti koránského textu. Je ve stejném vztahu k přirovnávanému, jako připodobnění. Jen zde je hledána u prostředku přirovnání nějaká jasně viditelná vlastnost a ta je v přeneseném, obrazném smyslu slova aplikována na předmět přirovnání.
Metafora se objevuje ve jméně, např.:
هُوَ الَّذِي أَنْزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلا اللَّهُ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِنْ عِنْدِ رَبِّنَا وَمَا يَذَّكَّرُ إِلا أُولُو الألْبَابِ
On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: „My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!“ A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni. (Álu ‘Imrán:7) Metaforicky je zde užito slova „umm“ – matka, pro pevně stanovené verše, jakožto pramene všeho ostatního, k čemu se to posléze navrací.
Může se objevit i ve slovese:
وَآيَةٌ لَهُمُ اللَّيْلُ نَسْلَخُ مِنْهُ النَّهَارَ فَإِذَا هُمْ مُظْلِمُونَ
A je pro ně znamením i noc; z ní den odlupujeme, a hle, v temnotě se nacházejí. (JáSín:37) Zde je použito výrazu „neslechu“ – dosl. stahujeme, aby bylo dosaženo obrazu dne vytahovaného z noci, jako se stahuje z kůže poražené zvíře.
Nebo:
وَلَمَّا سُقِطَ فِي أَيْدِيهِمْ وَرَأَوْا أَنَّهُمْ قَدْ ضَلُّوا قَالُوا لَئِنْ لَمْ يَرْحَمْنَا رَبُّنَا وَيَغْفِرْ لَنَا لَنَكُونَنَّ مِنَ الْخَاسِرِينَ
A když si tak vlastníma rukama zasadili ránu a spatřili, že zbloudili, zvolali: „Věru, jestliže se Pán náš nad námi nesmiluje a neodpustí nám, budeme patřit k těm, kdož ztrátu utrpěli!“ (A’ráf:149) Zde je pro dosažení dojmu nejhlubšího a nejvíce sebe pokořujícího pokání použito výrazu s doslovným významem „upadli pro své ruce“.
فَضَرَبْنَا عَلَى آذَانِهِمْ فِي الْكَهْفِ سِنِينَ عَدَدًا
A zakryli jsme uši jejich v jeskyni té během roků mnohých (Kehf:11) Pro vytvoření dojmu hlubokého a nerušeného spánku je použito výrazu doslova znamenajícího „přiklopili jsme jejich uši.“ Podobně i slova proroka Zekeríjá, mír s ním:
قَالَ رَبِّ إِنِّي وَهَنَ الْعَظْمُ مِنِّي وَاشْتَعَلَ الرَّأْسُ شَيْبًا وَلَمْ أَكُنْ بِدُعَائِكَ رَبِّ شَقِيًّا
„Pane můj, mé kosti již u mne zeslábly a hlava má se šedinami pokryla, a nikdy jsem nebyl při vzývání Tebe, Pane můj, neúspěšný; (Merjem:4) Pro vykreslení Zekeríjáova pokročilého věku je řečeno doslova, že „hlava mi již doutná šedinami“
Na jiném místě demonstruje drtivou sílu pravdy inspirativním příměrem:
بَلْ نَقْذِفُ بِالْحَقِّ عَلَى الْبَاطِلِ فَيَدْمَغُهُ فَإِذَا هُوَ زَاهِقٌ وَلَكُمُ الْوَيْلُ مِمَّا تَصِفُونَ
Naopak My pravdu proti falši mrštíme, a roztříští ji, a hle, ona se rozplyne; však běda vám za to, co lživě Bohu připisujete! (Anbijá´:18)
Posledním typem je metafora v přívlastku.
وَفِي عَادٍ إِذْ أَرْسَلْنَا عَلَيْهِمُ الرِّيحَ الْعَقِيمَ مَا تَذَرُ مِنْ شَيْءٍ أَتَتْ عَلَيْهِ إِلا جَعَلَتْهُ كَالرَّمِيمِ
A o Ádovcích; hle, vyslali jsme proti nim vichřici zničující, jež nic z toho, nad čím se převalila, nenechala, aby v prach to neproměnila. (Záríjját:41-42). Výraz ‘akím je metaforický a znamená doslova „takový, který nenese dešťová oblaka,“ který pro svou vyschlost a vyčerpanost nemůže přinést jakýkoli užitek, tedy vody prostý, jalový, neplodný, bez užitku a přínosu.
Zajímavý je také typ metafor, kde není jasně označen jejich předmět, avšak je naprosto zřejmý a jednoduše pochopitelný, např. přirovnávání správného vedení ke světlu a bludu k temnotě.
Např.
الر كِتَابٌ أَنْزَلْنَاهُ إِلَيْكَ لِتُخْرِجَ النَّاسَ مِنَ الظُّلُمَاتِ إِلَى النُّورِ بِإِذْنِ رَبِّهِمْ إِلَى صِرَاطِ الْعَزِيزِ الْحَمِيدِ
Alif lám rá! Toto je Písmo, jež jsme ti seslali, abys vyvedl lidi s dovolením Pána jejich z temnot ke světlu a ke stezce mocného, chvályhodného (Ibráhím:1)
Jinde připodobňuje Boží víru k pitné, osvěžující sladké vodě a nevíru k hořké a slané vodě mořské, kterou nelze pít:
وَهُوَ الَّذِي مَرَجَ الْبَحْرَيْنِ هَذَا عَذْبٌ فُرَاتٌ وَهَذَا مِلْحٌ أُجَاجٌ وَجَعَلَ بَيْنَهُمَا بَرْزَخًا وَحِجْرًا مَحْجُورًا
A On je ten, jenž volně dal téci oběma mořím: jedno sladké a pitné je, druhé slané a hořké. A mezi oběma umístil překážku a přehradu zahrazující. (Furkán:53)
Na jiném místě poté, co přijetí Boží víry popisuje jako pevné lano, popisuje Korán i ty, kteří se zpronevěří, takto:
الَّذِينَ يَنْقُضُونَ عَهْدَ اللَّهِ مِنْ بَعْدِ مِيثَاقِهِ وَيَقْطَعُونَ مَا أَمَرَ اللَّهُ بِهِ أَنْ يُوصَلَ وَيُفْسِدُونَ فِي الأرْضِ أُولَئِكَ هُمُ الْخَاسِرُونَ
kteří porušují smlouvu Boží po jejím uzavření a rozdělují to, co Bůh přikázal spojit, a po zemi pohoršení šíří. A to jsou ti, kdož ztrátu utrpí. (Bekara:27) Výraz „jenkudúne“ má vztah k rozplétání, třepení lana.
Protože Korán přišel do společnosti, kde hrál značnou roli obchod, použito je i jeho slovníku, např.
أُولَئِكَ الَّذِينَ اشْتَرَوُا الضَّلالَةَ بِالْهُدَى فَمَا رَبِحَتْ تِجَارَتُهُمْ وَمَا كَانُوا مُهْتَدِينَ
To jsou ti, kdož koupili blud za správné vedení, však obchod jejich jim nepřinesl zisk a po správné cestě se neubírají. (Bekara:16)
Za speciální případ můžeme považovat metonymii či synekdochu (arab. al-medžázu l-mursel), kdy použijeme označení pro nějaký předmět pro označení něčeho jiného, které má s původním významem logickou spojitost. Na rozdíl od přirovnání zde neexistuje mezi dvěma takto spojenými pojmy vztah podobnosti, ale vztah logické návaznosti. Synekdocha odkazuje částí k celku, nebo celkem na část, obecné ke specifickému, nebo specifické k obecnému.
Např.:
هُوَ الَّذِي يُرِيكُمْ آيَاتِهِ وَيُنَزِّلُ لَكُمْ مِنَ السَّمَاءِ رِزْقًا وَمَا يَتَذَكَّرُ إِلا مَنْ يُنِيبُ
On je ten, jenž ukazuje vám Svá znamení a sesílá vám z nebe obživu; však vzpomene si na to pouze ten, kdo pokání činí. (Gháfir:13) Déšť je označen tím, co je jeho následkem – úroda a tím i lidská obživa.
Nebo:
وَمَا أَدْرَاكَ مَا الْعَقَبَةُ فَكُّ رَقَبَةٍ
Víš ty vůbec, co je to stezka vzhůru vedoucí? Otroka propuštění (Beled:12-13) Cesta spásy je označena vykoupením otroka, i když spektrum možné dobročinnosti je mnohem širší.
Na jiném místě:
إِنَّ الأبْرَارَ لَفِي نَعِيمٍ
Čistí zajisté ve slastech budou, (Infitár:13)
Místo, tedy Ráj, je označeno stavem, jaký v něm panuje.
Pro tak vysokou četnost přirovnání v Koránu existuje celá řada důvodů. Např. při popisu ráje se často užívá příměrů z tohoto světa. Od Proroka se přitom traduje, že v ráji jsou věci, které žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo a žádný rozum je nikdy neuspěl pojmout. Ibn Abbás to vysvětluje výrokem, že v ráji jsou z tohoto světa pouze označení. Tedy je zde snaha přiblížit lidem to, co nikdy neviděli, o čem nikdy neslyšeli a co si ani nedovedou představit.
Jinotaj (arab. kinája)
Alegorie je také velmi častým jevem v Koránu. Na rozdíl od předešlých se zde příměr týká celé strukturované věty, nebo souvětí, která připodobněním, obrazem, nebo logickou souvislostí odpovídá reálné situaci, kterou připodobňuje, naprosto doslova, až to bije do očí, nebo jen velmi obrazně, kdy je potřeba nad vykreslovaným náčrtkem delší čas přemýšlet.
Např.:
Pro popis pohlavního života mezi manžely je řečeno:
أُحِلَّ لَكُمْ لَيْلَةَ الصِّيَامِ الرَّفَثُ إِلَى نِسَائِكُمْ هُنَّ لِبَاسٌ لَكُمْ وَأَنْتُمْ لِبَاسٌ لَهُنَّ
Jest vám dovoleno přiblížit se v noci postní k manželkám svým – ony jsou pro vás oděvem a vy jste oděvem pro ně. (Bekara:187)
Pro popis způsobu, jakým diskutují „služebníci Milostiplného,“ je řečeno:
وَعِبَادُ الرَّحْمَنِ الَّذِينَ يَمْشُونَ عَلَى الأرْضِ هَوْنًا وَإِذَا خَاطَبَهُمُ الْجَاهِلُونَ قَالُوا سَلامًا
Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými,odpovídají: „Mír s vámi!“ (Furkán:63)
Pro popis dobrého vychování je užito obrazných slov:
يَا بُنَيَّ إِنَّهَا إِنْ تَكُ مِثْقَالَ حَبَّةٍ مِنْ خَرْدَلٍ فَتَكُنْ فِي صَخْرَةٍ أَوْ فِي السَّمَاوَاتِ أَوْ فِي الأرْضِ يَأْتِ بِهَا اللَّهُ إِنَّ اللَّهَ لَطِيفٌ خَبِيرٌ يَا بُنَيَّ أَقِمِ الصَّلاةَ وَأْمُرْ بِالْمَعْرُوفِ وَانْهَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَاصْبِرْ عَلَى مَا أَصَابَكَ إِنَّ ذَلِكَ مِنْ عَزْمِ الأمُورِ وَلا تُصَعِّرْ خَدَّكَ لِلنَّاسِ وَلا تَمْشِ فِي الأرْضِ مَرَحًا إِنَّ اللَّهَ لا يُحِبُّ كُلَّ مُخْتَالٍ فَخُورٍ وَاقْصِدْ فِي مَشْيِكَ وَاغْضُضْ مِنْ صَوْتِكَ إِنَّ أَنْكَرَ الأصْوَاتِ لَصَوْتُ الْحَمِيرِ
„ … Synáčku, i kdyby to byla váha zrnka hořčičného a i kdyby to bylo ve skále či na nebi anebo na zemi, Bůh to přinese! Vždyť Bůh věru bystrý je i dobře zpravený. Synáčku, dodržuj modlitbu, přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné! Buď trpělivý vůči tomu, co tě postihne, neboť to patří k podstatě věci! Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť Bůh věru nemiluje domýšlivé vychloubače! Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů.“ (Lukmán:16-19)
Podobných obrazných veršů je celá řada a jsou často důležité i pro vyvození závěrů o Islámském Zákoně – šarí’i.
Např. když se o zbožných věřících hovoří jako o:
وَالَّذِينَ اسْتَجَابُوا لِرَبِّهِمْ وَأَقَامُوا الصَّلاةَ وَأَمْرُهُمْ شُورَى بَيْنَهُمْ وَمِمَّا رَزَقْنَاهُمْ يُنْفِقُونَ
a pro ty, kdož Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají, (Šúrá:38) Lze z tohoto verše vyvodit, ač to v něm není explicitně řečeno, že muslimové musí ustavit užší těleso, které bude rozhodovat o záležitostech státu a že nikdo nesmí nad muslimy vládnout jako samozvaný tyran a diktátor, bez jejich souhlasu a vůle.
Speciálním druhem jinotaje je i narážka (arab, ta‘ríd), která je v Koránu také velmi častá. Nepřímo, jinými slovy, tak narážka ukazuje na to, co je hlavní, ale není to řečeno např.:
أَمْ تَقُولُونَ إِنَّ إِبْرَاهِيمَ وَإِسْمَاعِيلَ وَإِسْحَاقَ وَيَعْقُوبَ وَالأسْبَاطَ كَانُوا هُودًا أَوْ نَصَارَى قُلْ أَأَنْتُمْ أَعْلَمُ أَمِ اللَّهُ وَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّنْ كَتَمَ شَهَادَةً عِنْدَهُ مِنَ اللَّهِ وَمَا اللَّهُ بِغَافِلٍ عَمَّا تَعْمَلُونَ
Chcete snad říci, že Abraham, Ismael, Izák, Jakub a kmeny byli židé či křesťané?“ Rci: „Kdo to ví lépe, vy, anebo Bůh? Kdo je nespravedlivější než ten, kdo pro sebe ukrývá svědectví, jehož se mu dostalo od Boha? A není Bohu lhostejné, co děláte!“ (Bekara:140) Tj. hlavní a neřečené je to, že vzpomenutí proroci, mír s nimi všemi, nebyli ničím z toho, za co se považují, ale čistými a ušlechtilými hledači, šiřiteli a strážci duchovní pravdy.
وَكَأَيِّنْ مِنْ نَبِيٍّ قَاتَلَ مَعَهُ رِبِّيُّونَ كَثِيرٌ فَمَا وَهَنُوا لِمَا أَصَابَهُمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَمَا ضَعُفُوا وَمَا اسْتَكَانُوا وَاللَّهُ يُحِبُّ الصَّابِرِينَ
Kolik proroků bojovalo, majíc na své straně zástupy početné? A přece neochabli na cestě Boží kvůli tomu, co je postihlo z neštěstí, ani nezeslábli a neustoupili. A Bůh miluje vytrvalé. (Álu ’Imrán:146) Chce se říci. „Tedy neochabujte ani vy, vaše situace nebude jiná.“
[1] as-Sujútí, Dželáluddín: al-Munzir fí ‘ulúmi l-lughati we l-adab, Dáru l-Kutubi l-‘ilmíjja, Bejrút. 1998, vydání 1., str. 261. Citováno v Ghamidi, Javid Ahmed: Islam – a comprehensive introduction, al-Mawrid, 51-K Model Down Lahore, Pakistan, b.d., str. 27.
[2] Tento krátký přehled koránských řečnických figur byl převzat z prací: Latić, Džemaludin: Stil kur’anskog izraza, El-Kalem, Sarajevo, 2001, str. 170-229; Tzortzis, Hamza Andreas: Frequency of rhetorical features in The Inimitable Qur‘an,b.m., b.d., str. 2; Tzortzis, H. A.: The Qur’ans unique literary form in The Inimitable Qur’an, b.m., b.d., str. 12-13; Oba posledně jmenované tituly jsou k dispozici online.