Uvádí se, že kdosi přišel za Hátimem al-Asammem a zeptal se ho: „Ty jsi Nearab, arabštinou coby mateřským jazykem nevládneš, avšak není nikoho, kdo by s tebou kdy debatoval, aniž bys ho ty neumlčel. Čímže to porážíš své protivníky?“
Odpověděl:
„Porážím je třemi věcmi:
Za prvé, jsem potěšen, když má můj oponent pravdu.
Uvádí se, že kdosi přišel za Hátimem al-Asammem a zeptal se ho: „Ty jsi Nearab, arabštinou coby mateřským jazykem nevládneš, avšak není nikoho, kdo by s tebou kdy debatoval, aniž bys ho ty neumlčel. Čímže to porážíš své protivníky?“
Odpověděl:
„Porážím je třemi věcmi:
Za prvé, jsem potěšen, když má můj oponent pravdu.
Za druhé, jsem smutný, když můj oponent pravdu nemá.
A za třetí, zamezil jsem svému jazyku, aby říkal cokoli, co by toho druhého mohlo urazit.“
Imám Ahmed podotkl: „Moudrý to muž.“ [1]
Takový byl přístup všech našich zbožných předků k etice kultivované debaty a diskuse o ožehavých otázkách tehdejší doby s názorovými oponenty, hájícími odlišné, mnohdy neslučitelné pozice.
Ku příkladu Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í pravil: „Nikdy jsem s nikým nedebatoval, pokud jsem si přál, aby on udělal chybu.“ A také řekl: „Nikdy jsem s nikým nevedl diskusi, aniž bych si nepřál, aby oponent nedosáhl úspěchu a nezískal navrch. A nikdy jsem s nikým nediskutoval, leda že by mi bylo jedno, zda Alláh vysvětlí pravdu jazykem mým, či jazykem mého oponenta.“ [2]
Al-Chatíb al-Baghdádí pravil:
„Úmyslem člověka při diskusi by vždy mělo být objasnit pravdu a nikoli porazit svého protivníka.“ [3]
Ibn Redžeb poskytl toto vysvětlení výše uvedených principů:
„To naznačuje, že jeho (tj. Hátimovým) úmyslem bylo vždy pouze přispět k vysvětlení pravdy, dokonce i kdyby se tak mělo stát skrze slova jeho názorového oponenta, který se s ním pře a staví se proti jeho slovům a tvrzením. Kdokoli má v sobě tento pocit, ten nikdy nepocítí nevoli vůči tomu, když budou jeho názory vyvraceny a když bude jeho odchýlení se od Sunny vyjasněno, ať už během jeho života, nebo až po jeho smrti. Toto je také shodno tomu, co zastávali i ostatní imámové islámu, kteří bránili islámská stanoviska a podporovali je, ať už patřili k prvním generacím našich zbožných předků, anebo k těm pozdějším. Nikdo z nich se nevyznačoval antipatií vůči svým názorovým protivníkům, dokud se tito jejich protivníci drželi důkazů, dokonce i kdyby tyto jejich důkazy nebyly nikterak silné, aby je samotné přesvědčily o tom, že mají opustit svou vlastní pozici ve prospěch názoru těchto jejich oponentů a důkazů, které pro ni oni předkládali.“ [4]
_______________________________________________________
[1] Uvádí Ibn Redžeb al-Hanbelí v díle al-Ferku bejne n-nasíhati se t-te’jír, str. 32.
[2] Uvádí al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, 2/49.
[3] Viz Zikru ádábi l-džedeli we l-munázera.
[4] Viz op. cit., str. 32.