Ponaučením z tohoto příběhu je, že, Alláh, Vlastník země, nebes, všech lidí a všeho stvořeného, jasně vidí, jak je Jeho věrným ubližováno a nenechá křivdu nepotrestanou ani dnes, stejně jako v minulosti.[1] Skrze příběh o umučených věřících je muslimům vlévána s&iac
Ponaučením z tohoto příběhu je, že, Alláh, Vlastník země, nebes, všech lidí a všeho stvořeného, jasně vidí, jak je Jeho věrným ubližováno a nenechá křivdu nepotrestanou ani dnes, stejně jako v minulosti.[1] Skrze příběh o umučených věřících je muslimům vlévána síla vzdorovat nepřízni okolí. Leitmotivem celého příběhu i celé súry je neskonalá a nepřemožitelná Boží síla, která se odráží v Jeho absolutní moci nad veškerenstvem i v Jeho odměně a trestu.[2]
Alláh pravil:
وَمَكَرُوا وَمَكَرَ اللَّهُ وَاللَّهُ خَيْرُ الْمَاكِرِينَ
I strojili mu úklady, avšak i Bůh strojil lest a Bůh nejlépe umí strojit lest. (Álu ’Imrán:54)
Ibn Kesír رحمه الله vznáší otázku: Proč Alláh, je-li Milostivý, dopustí takový hrůzný čin, jehož obětí jsou Jeho spravedliví služebníci? Odpovídá: Alláh nedopustil tento zločin pro něj samý, ale pro jisté vyšší dobro, které z dané situace vyplynulo. Za svou upřímnost a mučednickou smrt si oběti králova fanatického běsnění vysloužily odměnu Ráje. Utrpení a neochvějnost ve víře jedněch byly důvodem přijetí víry druhých
.
Prof. Ahmed Feríd říká: „Vznešený Alláh konec tohoto nádherného příběhu zaznamenává ve Své Knize a Prorok uvádí v hadísu naopak jeho začátek a průběh. V něm se jasně odráží síla víry a fakt, že když věřící okusí slast víry a její sladkost, pak jej toto odvrací od všeho, čemu je jeho tělesnost sklona, byť by se jednalo o nebezpečí nepředstavitelné bolesti a nesnesitelných muk. Jeho duše pak tělo opustí s lehkostí. Věřící jsou odměněni za jejich víru z vícero důvodů víry, zatímco nevěřící jsou trestáni za svou nevíru ve vícero druzích selhání.“
Poučení tohoto příběhu tedy tkví jednak v zachycení síly a nepřemožitelnosti pomoci Boží, jednak v ohromujícím zachycení podstaty a smyslu výzvy k pravé víře. Příběh ukazuje, jak zázračnou moc osvobozovat lidi od zla a utrpení víra má.
Dále z něj můžeme vyvodit i další ponaučení:
Zákonitosti, kterými se řídí dějiny lidstva, jsou neměnné a stále stejné. Platí v době předešlých národů a platí bez výjimky i pro ummu Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم. Alláh praví:
سُنَّةَ مَنْ قَدْ أَرْسَلْنَا قَبْلَكَ مِنْ رُسُلِنَا وَلا تَجِدُ لِسُنَّتِنَا تَحْوِيلا
podle obvyklého osudu těch poslů, jež vyslali jsme již před tebou – vždyť ve zvyklostech Našich nenalezneš odchýlení nijakého (Isrá´: 77)
Kdo druhé vyzývá k víře islámu, musí sama sebe okrášlit zdrženlivostí vůči tomuto světu, spokojeností s Alláhem a Jeho rozhodnutími, touhou jen po Jeho spokojenosti a odměně, upřímným přáním víry pro svůj lid, i kdyby měl pro to, aby jeho lidé uvěřili, ten, kdo je k islámu vyzývá obětovat i svůj vlastní život. Prototypy takových vyzyvatelů k víře byli i zbožný starý mudrc a jeho žák, věřící chlapec.
Kdo se vydá cestou víry a vyzývá k víře i ostatní, nevyhne se konfrontaci s vládnoucí mocí a těmi, kdo v jeho době na jeho místě profitují z nevíry a ignorance lidských mas. To ukazuje mimo jiné i příběh proroka Músá, který se musel postavit faraonovi, představujícímu koránský archetyp tyranského krutovládce.
Výzva musí být směřována nikoli jen vládnoucí garnituře jako ideologická konfrontace, ale naopak všem lidem bez rozdílu, jak vladařům, tak i poddaným. Kdyby byla určena jen vládcům, tyrani by ji udusili již v zárodku. Proto Prorok صلى الله عليه و سلم k islámu vyzýval všechny, i chudé i bohaté, i krále i nejubožejší otroky. V opačném případě by mohla být výzva k víře zaměněna za touhu po uchvácení moci.
Právě tento aspekt zmátl Kurajšovce, kteří Božímu Prorokovi صلى الله عليه و سلم nabídli, že jej učiní vládcem, jen pokud zanechá výzvy k islámu, což Prorok صلى الله عليه و سلم rezolutně odmítl: „I kdybyste mi dali do pravé ruky slunce a do levé měsíc, nikdy toho nezanechám!“[3]
Slabost vyzyvatelů k víře a nesrovnatelně větší moc utlačovatelů nesmí být překážkou a už vůbec ne koncem výzvy k víře. Ta musí překonávat překážky a svou zdánlivou slabost přetvořit v co největší sílu.
Největším šehídem nazval Prorok صلى الله عليه و سلم také „toho, kdo řekne slovo pravdy do tváře tyranského krutovládce a je za to zabit.“[4] Je to proto, že zatímco bojovník v boji čítá s příslibem dobra dvojího – buď vítězství, nebo mučednická smrt, v případě toho, který se, ač osamocen, postaví tyranovi, však neexistuje jiná alternativa nežli mučednictví.
Tyranská krutovláda bývá úzce propojena s různými podobami nečistých pověr, falešných kultů a temných hlubin nevíry. Její podstatou je snaha totálně kontrolovat a absolutně si podmaňovat lidské bytosti, zotročovat jejich těla a unášet jejich mysl. Tyto prvky rozvracejí a ničí celou společnost v samém jejím prazákladu tím, jak dekonstruují jednotlivce jako takového. Pro své fungování vždy hledá tyranská moc své čaroděje, architekty vládního kultu, ideology či politruky, manipulující s lidskou myslí. Mezi nimi a mocí pak existuje zvláštní vztah životně důležité symbiózy.
Každá taková tyranská moc cílí především mladou generaci. Hledá nadané mladé lidi a snaží se je přetvořit ve svého nového, ideálního člověka, zcela oddaného jejich prohnilým a lživým kultům. Nejhorší křivdy pak tyranie páchá na dětské nevinnosti, kterou uzurpuje, zničí a přetvoří ve fanatickou monstróznost. Výzva k pravé víře pak musí vždy pečovat o přirozenost, o zdravý selský rozum, musí jej podporovat a pomáhat, aby lidé zůstali přirození a čistí.
V tomto smyslu chápat slova proroka Núha عليه سلام:
وَقَالَ نُوحٌ رَبِّ لا تَذَرْ عَلَى الأرْضِ مِنَ الْكَافِرِينَ دَيَّارًا إِنَّكَ إِنْ تَذَرْهُمْ يُضِلُّوا عِبَادَكَ وَلا يَلِدُوا إِلا فَاجِرًا كَفَّارًا
A pravil Noe: „Pane můj, neponechávej na zemi žádného obyvatele z nevěřících,vždyť ponecháš-li je, oni dají zbloudit služebníkům Tvým a nezrodí nic, než zase zarputilé nevěřící a hříšníky. (Núh:26-27)
Konečné vyvrácení tyranie může přijít i ze samého kruhu nejbližších spolupracovníků tyrana. O tom svědčí třeba i případ proroka Músá, vychovávaného přímo faraonovou rodinou.
Pro mladého člověka tlačeného okolnostmi ke kolaboraci s tyranií není jednoduché rozhodovat se mezi hlasem svého srdce a svědomí na straně jedné a mezi prospěchářstvím na straně druhé. Tato nutnost rozhodnout se vyvtváří vnitřní úzkost a napětí, které může překonat jen víra a odevzdanost vůči Alláhu. Proto se chlapec v rozhodující okamžik, kdy mu zahradila cestu obluda, obrátil k Alláhu, aby mu dal znamení, zda je pravou cesta zbožného mudrce, nebo cesta čarodějníka.
Cesta čaroděje představuje cestu prospěchářství představuje snadný život ve zlaté kleci a cesta mudrcova, tedy cesta svědomí a pevných mravních principů, je naproti tomu trnitá, obtížná, nepohodlná, ale její plody jsou přesladké. Navíc tvůrci nových lidí a mágové lidské mysli využijí všech nátlakových prostředků, které mají k dispozici, k tomu, aby tuto cestu případným odvážlivcům co nejvíce ztížili a ztrpčili.
Chlapec svůj příběh se zvířetem vyprávěl svému učiteli, mudrci. To ukazuje, že vyzyvatelé k islámu musí být zajedno a řešit společně všechny náročné situace, se kterými se na cestě pravdy mohou střetávat.
Učiteli, starému zbožnému muži, nebylo zatěžko přiznat, že jej jeho žák překonal. Tento příklad jasně odsuzuje velmi nepěkný povahový rys mnohých dnešních vyzyvatelů k islámu a tím je pýcha, respektive jistý druh pocitu nadřazenosti a přezíravosti vůči ostatním lidem, kteří se na islámské výzvě nepodílejí. Mudrc také chránil svého žáka před samochválou tím, když jej zpravil o tom, že bude brzy podroben zatěžkávací zkoušce své víry. Tento fakt mohl zbožný mudrc odtušit jedině proto, že velmi dobře znal opakující se historii národů v dobách před ním. Byl si také vědom, že těžkosti a zkoušky, kterými věřící prochází, jej očišťují a posilují.
Alláh o tomto pravil:
أَحَسِبَ النَّاسُ أَنْ يُتْرَكُوا أَنْ يَقُولُوا آمَنَّا وَهُمْ لا يُفْتَنُونَ
Což si lidé myslí, že budou ponecháni na pokoji, když řeknou: „Uvěřili jsme,“ a že zkoušeni nebudou? (‘Ankebút:2)
A Alláh, miluje-li Svého služebníka, jej zkouší podle síly jeho víry, přičemž největší zkoušky museli podstoupit Boží proroci.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم na ozázku, kdo je zkoušen nejvíce, odpověděl: „Boží Proroci, potom ti, co jsou jim nejvíce podobní a potom ti, co jsou nejvíce podobní těmto. Člověk je zkoušen podle síly své víry. Je-li jeho víra silná, pak se zpřísní i jeho zkoušky. A pokud je v jeho víře slabost, je zkoušen s ohledem na to. Zkouškám je člověk podrobován, dokud není ponechán procházeje se po zemi prost hříchů.“[5]
Skutečnost, že žák může překonat svého učitele zdůrazňuje nutnost předávání víry dalším.
V tomto smyslu chápat Prorokova صلى الله عليه و سلم slova během posledního kázání: „Nechť přítomní předají dále nepřítomným, možná ten, kdo bude zpraven, lépe pochopí, nežli ten, kdo slyšel.“[6]
Podobně i Zejd ibn Sábit رضي الله عنه, zapisovatel Zjevení Božího, slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci: „Alláh nechť požehná tomu, který ode mne něco slyší a uchová to, dokud to někomu nepředá. Možná to tak umožní pochopit někomu, kdo je to schopen lépe pochopit, či možná ten, kdo to uchovává, to nechápe vůbec.“[7] Historie zná dosti příkladů žáků, kteří v některé oblasti nauky předčili své učitele. Al-Buchárí, žák imáma Ahmeda رحمة الله عليهما, sestavil nejautentičtější sbírku hadísů, aš-Šáfi’í, žák imáma Málika رحمة الله عليهما, položil základy nauky usúl fikhu. Nicméně odměna a zásluha za uvedení žáků na pole náboženských nauk patří primárně jejich učitelům, podobně jako mudrci patří zásluha na úspěchu chlapce. Každý dobrý čin, který vykonal, se přičítá k dobrým činům jeho učitele, aniž by se ze zásluh a odměny chlapce cokoli ubralo.
Kontinuita učení a přednost, respekt a uctivost vůči učiteli a v konečném důsledku k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, jeho společníkům رضي الله عنهم أجمعين patří k zhákladním pravidlům a rysům čisté věrouky, přístupu i praxw islámu, bez které by zachování Božího náboženství nebylo myslitelné.
Alláh v tomto duchu praví:
وَالَّذِينَ جَاءُوا مِنْ بَعْدِهِمْ يَقُولُونَ رَبَّنَا اغْفِرْ لَنَا وَلإخْوَانِنَا الَّذِينَ سَبَقُونَا بِالإيمَانِ وَلا تَجْعَلْ فِي قُلُوبِنَا غِلا لِلَّذِينَ آمَنُوا رَبَّنَا إِنَّكَ رَءُوفٌ رَحِيمٌ
A ti, kdož přišli po nich, hovoří: „Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný!“ (Hašr:10)
Prosba zbožného mudrce, aby jej jeho žák nevyzradil, ukazuje fakt, že každá mise výzvy k pravé víře prochází stádiem, kdy působí ve skrytu. Všichni proroci, mír s nimi všemi, působili nejprve mezi svými nejbližšími a teprve posléze i plně na veřejnosti. To dokládá případ mnoha proroků عليهم سلام, jako např. Núha, Músá a nakonec i Muhammeda صلى الله عليه و سلم.
Tato prosba, kterou zbožný starý mudrc vůči svému žákovi vznesl, se v kontextu toho, jak mudrc nakonec vydržel strašlivé mučení, může zdát obtížně pochopitelnou. Jenže, člověk sám sebe nesmí záměrně vystavovat utrpení a náročným zkouškám, neboť si nikdy nemůže být jistý výsledkem, tedy zda v dané zkoušce obstojí. Přílišná sebejistota tváří v tvář zkoušce by pak také mohla probudit v srdci člověka nemístnou pýchu a zpupnost, která by mohla zhatit jeho vykonané dobré činy. Naopak, když čas zkoušky přijde, musí člověk zůstat trpělivý a neochvějný. V tomto smyslu slova Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil svým věrným před bitvou: „Ó lidé! Nepřejte si střet s nepřítelem! Naopak, proste Alláha o bezpečí před zkouškami. Leč, když už se s nepřítelem střetnete, buďte neochvějní a vězte, že ráj je ve stínu mečů.“[8]
Abú Bekrرضي الله عنه pravil: „Být zkoušky uchráněn a být za to vděčný mi je milejší, než zkoušku podstoupit a vydržet ji.“
Chlapec odstraňuje překážku z cesty, která je pro lidi důležitá, pomáhá lidem a léčí je. To ukazuje, že islámská osvěta a výzva k pravé víře musí být směřována k potřebám lidí a musí být provázena užitkem a službou druhým. Silné přesvědčení musí doprovázet také láska, soucit a ochota pomáhat ostatním. Sama tak velmi úzce souvisí s komunitní a sociální činností. Tento příběh tak vyvrací zcestnou praktiku mnoha dnešních „mluvčích“ islámské osvěty, snících o zavedení šarí’y a vytvoření chalífátu přes noc, aniž by přinášeli komunitě lidí okolo sebe nějaký sebenepatrnější užitek. První muslimové se naopak pomoci druhým neštítili, ať už těmito druhými byl kdokoliv. Právě proto získali tolik potřebné pochopení a sympatie. Právě na tomto principu pracují i mnohá hnutí a skupiny, přinášející do řad dnešní ummy bludná a zcestná učení, podvracející a rozrušující pevný věroučný základ, na kterém umma spočívá. Kvůli neschopnosti mnohých konat stejným způsobem je proti nim umma častokrát bezmocná.
V příběhu je také důkaz existence neobvyklých divů, narušujících přirozený běh příčin a následků. Tyto jevy provázejí zbožné, k Alláhu přiblížené lidi (arab. se nazývají كَرَامَاتُ الأَولِيَائِ kerámetu l-awlijá´, dosl. „pocty k Bohu přiblížených“) se objevují napříč historií. Jejich koránským příkladem jsou zázračné události provázející osobu Merjem (Marie), matky ‘Ísá (Ježíše) عليه سلام, které posílali andělé ovoce a plody, v létě zimní a v zimně letní:
كُلَّمَا دَخَلَ عَلَيْهَا زَكَرِيَّا الْمِحْرَابَ وَجَدَ عِنْدَهَا رِزْقًا قَالَ يَا مَرْيَمُ أَنَّى لَكِ هَذَا قَالَتْ هُوَ مِنْ عِنْدِ اللَّهِ إِنَّ اللَّهَ يَرْزُقُ مَنْ يَشَاءُ بِغَيْرِ حِسَابٍ
A kdykoliv za ní vešel Zachariáš do svatyně, nalezl u ni potravu. I zeptal se: „Marie, odkud to máš?“ Odpověděla: „To přichází od Boha a Bůh věru uštědřuje obživu, komu chce, aniž počítá.“ (Áli ‘Imrán:37)
Tyto neobvyklé jevy dodávají věřícím vytrvalost a zvětšují jejich víru. Odrážejí a potvrzují zázraky proroků, které jim Alláh sesílá, aby jim pomohl přesvědčit lidi k víře. V Merjemině případě šlo zázrak Proroka Músá عليه سلام, jenž byl spolu se svými věrnými živen na poušti manou a křepelkami. Zázraky proroků i zbožných pak odstraňují pochybnosti ze srdcí jejich následovníků.
Ve společnosti ovládané magií byla právě z tohoto důvodu chlapci dána právě schopnost léčitelství, aby lidé skrze ni rozpoznali rozdíl mezi Božím působením a klamlivými kouzly.
Chlapec spoléhal na svou víru a na Boží schopnosti, nenechal se zmámit hodnotnými dary slepého králova rádce. Právě tato neochvějnost v té nejvíce klíčové chvíli zlomí jeho původní zatvrzelost a probudí v rádcově srdci živou víru, skrze niž se uzdraví ze své slepoty. Sklon uvěřit se nachází v srdci každého člověka a někdy není potřeba ani žádného působení ze strany toho, kdo k víře vyzývá, aby se tento sklon probudil a rozvinul.
Nejmocnějším nástrojem, kterým disponoval chlapec na své misi šiřitele víry, byl jeho přístup k ostatním, jeho nebojácnost a názornost, kterou všem dával příklad. Ke svým odpůrcům nepřistupoval jako k nepřátelům, ale jen jako k dalším lidem z mnoha jiných, kterým je třeba pomoci.
Arogantní přístup krále k vyléčenému rádci ukazuje na jeden z typických rysů nevěřícího, jímž je jeho okázalé přesvědčení, že on sám svrchovaně řídí osud jak svůj, tak i těch, kteří jsou nějakým způsobem v jeho moci. Ukazuje, že tento typ mocných lidí má sklon považovat sami sebe za nadlidi, svého druhu za božstva.
Mučení, kterému král věřící podrobil jednoho po druhém, ukazuje na nepřekonatelnou nenávist takovýchto lidí vůči víře a na skutečnost, že se nespokojí jen se smrtí jednoho jejího nositele, ale že usilují o její úplné vykořenění. To proto, že se víry k smrti obávají a považují ji (a v jistém smyslu i oprávněně) za přímé ohrožení své existence.
Proto netrápí věřící jen fyzickým utrpením, ale také psychickým mučením, kdy se musí dívat na to, jak trpí jejich milovaní souvěrci.
Zkoušky věřících neprobíhají jen po zlém, ale i po dobrém. Případným odpadlíkům král přislíbil milost, některým z nich i vysoké funkce, jako chlapci post vrchního čaroděje své říše.
Přístup bezbožného krále ukazuje, jak nevěřící mění a vyprazdňují pojmy, jak obracejí jejich hodnotící kritéria. Zázrak ztotožňují s kouzly, odvahu s šílenstvím a fanatizmem, výřečnost s básnickým zveličením a sebedůvěru se samolibostí.
Zmučený chlapec v příběhu vyzradí i svého učitele, což ukazuje omezenost každého vzdoru a meze, které lidský jedinec nedokáže překonat. I přesto není na místě nebohého chlapce obviňovat ze zrady vůči mudrci či selhání v pohledu svého přesvědčení. Podíváme-li se na věc jinýma očima, pak naopak spatříme o to důraznější odsudek mučení a vynucených přiznání, která nelze považovat za bernou minci, neboť jsou sama o sobě zlem, namířeným proti svobodné lidské vůli, ničí čest a hrdost člověka a snižuje jeho lidskost. Chlapec překonává sám sebe, nepodléhá, neztrácí svou víru a rozhoduje se k finálnímu kroku své mise.
Příběh také ukazuje, nakolik víra a vzpomínání Alláha pomáhá překonávat utrpení, mučení a nepřízeň osudu. Výdrž při mučení spojuje příběh s pokoušením věřících a naopak agresi a trápení druhých s nevírou a nevěřícími. V této souvislosti třeba připomenout prosby Božího Proroka صلى الله عليه و سلم, jenž prosil svého Pána, aby mu nedal nezakusit utrpení a aby jej neučinil mučitelem druhých.[9] Odsouzení mučení pak vystupuje zejména tím, že aspekt mučení věřících ústí v trest a mučení na onom světě, v pekelném ohni.
Mučení a donucování druhých k přijetí své vize světa také ukazuje zoufalství mučitelů. Poté, co selhaly čáry a kouzla, kterými tyranský král posvěcoval svou moc, nezbylo mu nic jiného, než mučit a vraždit. Tím sledoval jednak cíl fyzické likvidace svých oponentů a jednak i eliminace toho, k čemu vybízeli. Kdyby chlapec, kterého nutil zříci se víry, skutečně odpadl, mohl by král spokojeně prohlašovat, že chlapec nikdy ničemu nevěřil a nikdy k ničemu nevybízel.
Stráže shození do srázu, padající vstříc jisté a nevyhnutelné smrti symbolizují všechny pohůnky tyranů, kteří se ženou za splněním svých tužeb, které je nakonec přivádějí do záhuby. Chlapec se triumfálně navrací ke králi, který se nestará o něj, ale o důvod, proč jeho takřka bezchybný plán již dvakrát neuspěl. To učí, že jakkoli by se situace zdála beznadějná, nic nám neublíží, dokud Alláh nechce jinak.
Chlapec však svou záchranu nepřisuzuje vlastním schopnostem, ale Alláhu vznešenému, v Jehož jménu koná. Král zuří. Chlapec jeho bezradnosti využije a obrací královu sžírající nenávist proti němu samotnému. Usvědčuje jej z malosti a nemohoucnosti. Z touhy po likvidaci svého odpůrce pak i král sám přistupuje na jeho pravidla hry. Nevěřící král se tak stal nástrojem triumfující islámské výzvy, kterou nedobrovolně naplňuje krok po kroku, čímž prokazuje slabost a neschopnost, která je podstatou všeho zla a falši:
وَقُلْ جَاءَ الْحَقُّ وَزَهَقَ الْبَاطِلُ إِنَّ الْبَاطِلَ كَانَ زَهُوقًا
A rci: „Přišla pravda a zmizel klam, a věru klam je něčím, co zmizí.“ (Isrá´: 81)
Dokonce i prapůvodce všeho zla, prokletého šejtána, popisuje Alláh v Koránu jako slabého:
إِنَّ كَيْدَ الشَّيْطَانِ كَانَ ضَعِيفًا
vždyť slabé jsou proti vám úklady satanovy! (Nisá´:76).
Jeho moc je omezená:
وَقَالَ الشَّيْطَانُ لَمَّا قُضِيَ الأمْرُ إِنَّ اللَّهَ وَعَدَكُمْ وَعْدَ الْحَقِّ وَوَعَدْتُكُمْ فَأَخْلَفْتُكُمْ وَمَا كَانَ لِي عَلَيْكُمْ مِنْ سُلْطَانٍ إِلا أَنْ دَعَوْتُكُمْ فَاسْتَجَبْتُمْ لِي فَلا تَلُومُونِي وَلُومُوا أَنْفُسَكُمْ مَا أَنَا بِمُصْرِخِكُمْ وَمَا أَنْتُمْ بِمُصْرِخِيَّ إِنِّي كَفَرْتُ بِمَا أَشْرَكْتُمُونِي مِنْ قَبْلُ إِنَّ الظَّالِمِينَ لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
A řekne satan, až věc bude rozhodnuta: „Bůh slib pravdivý vám přislíbil, já také jsem vám slib dal, ten však jsem nesplnil. Vždyť já nad vámi jsem neměl pravomoc nijakou, leda abych vás volal a vy mi odpověděli. Nečiňte mi kvůli tomu předhůzky, ale vyčítejte to sami sobě! Já vám nemohu pomoci a také vy mi nemůžete pomoci a zříkám se toho, že jste mě dříve k Bohu přidružovali.“ A pro nespravedlivé je věru přichystán trest bolestný (Ibráhím: 22)
Toto vědění dává moc zlu neochvějně čelit.
Chlapec naopak hledí smrti vstříc a kráčí směrem k ní odhodlaně, smířený s Bohem daným osudem.
Neměl jinou možnost. Kdyby jej nechal naživu, vyšla by najevo jeho neschopnost, chlapec by pokračoval ve své misi a lidé by uvěřili. Jenže když jej zabil podle pokynů, které mu sám chlapec poskytl, nic tím nezískal a lidé uvěřili tak jako tak. Byl nucen vzpomenout jméno Boží a to otevřelo srdce mnoha jeho poddaným. Lidé se zcela otevřeně protiví králi, jenž je usvědčen z klamu a tyranie.
Hněvem šílený krutovládce připravuje rozhodující úder na věřící. Ti jej překonávají jednak morálně, svou neochvějností, odevzdaností, svorností, láskou a podporou jeden vůči druhému, ale následně také výsledky svého počínání na onom světě.
Příběh také dokazuje existenci magie, která je svéráznou naukou s vlastními zákonitostmi a může se dát naučit. Úrovně, na jakých ji určití lidé ovládají, se mohou lišit. Nicméně jde o nauku zakázanou, přímo ústící v modloslužebnictví. Imám az-Zehebí رحمه الله praví: „Mezi zakázané nauky patří magie, alchymie, znalost zlých znamení, přírodní magie, iluze, astrologie a geomantie. Některé z nich jsou projevy otevřené nevíry.“
Moderní myšlení existenci magie popírá, rozšířené příběhy o účincích magického působení bývají vysvětlovány trikem, iluzí, podvodem, případně psychologickými vlivy jako davovou hysterií, sugescí, tvrdí se také, že magie má vliv jen na toho, kdo jí věří. V muslimském prostředí tento názor propagoval aš’aritský mutekellim Fachruddín ar-Rází a po něm ji rozvinul slavný dějepisec a společenskovědní teoretik Ibn Chaldún. Ve velké většině případů je tomu právě tak.
Nicméně i opravdová magie, založená na práci s džiny, skutečně existuje. Zmiňují se o ní mýty, legendy a doposud stále ještě, ať skrytě či otevřeně, funguje takřka mezi všemi národy světa, nevyjímaje z toho ani muslimské země, znevažující tak své dědictví Tewhídu, ani Západ, holedbající se svou vědeckostí a racionalitou. Historky o nevysvětlitelných jevech, strašidelných a prokletých místech, najdeme všude, popisy těchto jevů jsou podobné i u lidí vzdálených tisíce kilometrů od sebe, kteří se nikdy v životě nepotkali a ani nemohli. To jsou argumenty pro reálnou existenci těchto jevů.
Korán popisuje některé jejich účinky a dopady:
فَيَتَعَلَّمُونَ مِنْهُمَا مَا يُفَرِّقُونَ بِهِ بَيْنَ الْمَرْءِ وَزَوْجِهِ وَمَا هُمْ بِضَارِّينَ بِهِ مِنْ أَحَدٍ إِلا بِإِذْنِ اللَّهِ وَيَتَعَلَّمُونَ مَا يَضُرُّهُمْ وَلا يَنْفَعُهُمْ وَلَقَدْ عَلِمُوا لَمَنِ اشْتَرَاهُ مَا لَهُ فِي الآخِرَةِ مِنْ خَلاقٍ وَلَبِئْسَ مَا شَرَوْا بِهِ أَنْفُسَهُمْ لَوْ كَانُوا يَعْلَمُونَ
A od nich dvou se naučili, jak se zasévá rozkol mezi muže a manželku jeho – avšak oni tím neuškodí nikomu, leda z dovolení Božího. A naučili se lidé tomu, co jim škodí, ale neprospívá; a věděli, že ten, kdo toto koupí, nebude mít podíl na životě budoucím. Jak hnusně pro sebe nakoupili – kéž by to byli věděli! (Bekara:102)
Zmiňuje se i případ, že obětí magického útoku se stal i Boží Posel صلى الله عليه و سلم. Zejd ibn Arkam رضي الله عنه uvádí, že útočníkem byl jistý medínský žid jménem Lebíb ibn A’sam. Vyrobil škodlivý magický předmět ze zauzlovaného provázku. Anděl Džibríl عليه سلام jej však Prorokovi صلى الله عليه و سلم odhalil a zjevil mu súry chránící před působením magických sil, známé jako al-Mu’áwizatejn[10]. Zničením předmětu Prorok صلى الله عليه و سلم pověřil ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه. Měl každý uzel na magickém předmětu rozvázat a recitovat přitom verše těchto súr.[11]
Z příběhu je také patrno, že konečným a absolutním původcem a činitelem všeho, včetně uzdravení, je Alláh (jedině Alláh léčí). Ignorovat tento princip pak vede k modloslužebnictví (arab. širk).
Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه uviděl na krku své ženy Zejneb náhrdelník z provázku a zeptal se jí, co je to. „To je šňůrka,“ řekla, „na které je připevněn zápis, aby mi pomáhal.“ Ibn Mes’úd náhrdelník popadl, strhl jí ho z krku, rozlomil ho a pravil rozhodně: „Abdulláhova rodina nemá potřeby za širkem. jsem slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Věru zápisy, talismany a amulety jsou širk!“ „Proč to říkáš?“ bránila se Zejneb, „mé oko cukalo a když jsem přišla k jednomu židovi, dal mi tento zápis a ono přestalo cukat.“ Ibn Mes’úd jí odpověděl: „Věru to do něj šejtán jen šťouchl svou rukou a když ti je očaroval, nechal ho být. Mělo ti stačit jen to, co říkával i Prorok صلى الله عليه و سلم: ezhibi l-ba´sa rabba n-nás, išfi’, ente š-Šáfi´, lá šifá´ illá šifá´uke šifá´an lá jughádiru sekamen“ tj. „odstraň škodu, Pane lidí, vyléč, Tys Uzdravujícím, není uzdravujícího léku, kromě Tvého uzdravujícího léku, po němž žádná choroba nenásleduje.“[12]
Léčivou sílu z moci a dovolení Božího má v některých případech také prosebná modlitba zbožných lidí.
Jednou z mezních situací, kdy je dovoleno neříci celou pravdu je, jak ukazuje příběh, také válečná lest, aby věřící zachránil svůj holý život před mnohonásobně silnějším nepřítelem.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Lhát je dovoleno výhradně pouze ve třech případech: když muž lichotí své ženě, jako lest ve válce a z důvodu usmíření mezi dvěma lidmi.“[13] Toto neznamená příkaz, ale přípustnost, v situaci, kdy by boj byl zničující a konflikt by šlo vyhrát lstí, která reálně může zamezit prolití krve mnoha lidí.[14]
Takto Posel Boží صلى الله عليه و سلم rozehnal alianci spojenců (arab. al-ahzáb) s pomocí tehdy čerstvého konvertity, Nu’ajma ibn Mes’úda al-Ghatafáního رضي الله عنه, jemuž řekl: „Mezi námi jsi jen jedním mužem, ale jestli to dokážeš, obelsti je, protože válka je lest (arab. chud’a).“[15] Nu’ajm tedy namluvil medínským židům z kmene Benú Kurejza, aby unesli předáky Kurajšovců, kterými se vykoupí od muslimů v případě své porážky a Kurejšovcům, že je Benú Kurejza zradili a znovu se spojili s muslimy. Tím se zprvu silná aliance rozpadla a nebezpečí bylo zažehnáno.
Toto nikterak neznamená svolení vlichocovat se, zamlčovat vlastní nedostatky a nepříjemné situace, mít dvojí tvář a používat lež jako praktiku při výzvě k víře. Naopak, pravdomluvnost, pravdymilovnost, opravdovost a upřímnost je základní charakteristikou vyzyvatele k islámu a klíčovou strategií úspěchu jeho mise.
Alláh se o svou víru stará. Uvádí se, že v každém století posílá obnovitele, který opráší původní Boží náboženství a vyzývá k němu lidi v různých oblastech světa. Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci: „Věru na začátku každého století Alláh vyšle muslimské ummě někoho, kdo obnoví její náboženství.“[16] V příběhu byl obnovitelem víry, učené a udržované potají jedním mudrcem, vzpomínaný chlapec.
Pravé víře nemusí trvat vždy dlouhou dobu, aby se uhnízdila a zakotvila v srdci člověka natolik pevně, že se tento stane hrdým nositelem islámské výzvy dalším. Lidé, vhození za svou víru do ohně byli pevnými věřícími nedlouho po svém obrácení, podobně jako ukřižovaní faraonovi kouzelníci.
Podobný případ se stal i v době Proroka صلى الله عليه و سلم Usajrimu ‘Amru ibn Sábitovi رضي الله عنه z klanu ‘Abdu l-Ašhal. Zprvu on i jeho klan islám odmítli, po čase se však rozmyslel a islám přijal ve stejný den, kdy se odehrála bitva na Uhudu. Když se dozvěděl, že muslimové bojují, sebral zbroj a vyrazil do bojové vřavy po boku muslimů, bil se, dokud nebyl sražen k zemi. Poté jeho lidé hledali své mrtvé a zraněné a nalezli jej. Tázali se, zda jej do boje přivedla oddanost svému lidu, nebo láska k islámu. „Jedině má láska k islámu, uvěřil jsem v Alláha a v Jeho Proroka, vzal jsem meč, vytáhl po boku Prorokovu a bojoval jsem, dokud jsem neklesl.“ odpověděl muž a zemřel jim v náručí. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru on je mezi lidmi Ráje.“ Podle Mahmúda ibn Lebída رضي الله عنه tak vstoupil do Ráje, aniž by se pomodlil jedinou modlitbu.[17]
Příběh ukazuje, že konflikt mezi vírou a nevírou je niterný a inherentní. Je bitvou dvou navzájem neslučitelných světonázorů právě kvůli těmto světonázorům a nikoli jen kvůli zájmům ekonomickým či politickým. Pokud by tomu tak bylo, měly by konflikty v Palestině, na Kavkaze, Balkáně, v Afghánistánu, Iráku, ve Východním Turkestánu či v Africe anebo nově se sekulárními režimy v arabském světě jednodušší, kompromisnější a snáze realizovatelné řešení. Nepřítel stojí proti muslimům zejména proto, že jsou muslimové a věří tomu, čemu věří. Nepřítel nezná slitování, nenávidí víru a dobro největší mírou zášti, které je člověk schopen, nazývá ho zlem, jako nazývá špínu čistotou a pojem čistota chápe takřka jako dehonestující nadávku, jako v příběhu o Lotovi a jeho věrných, které chlípní obyvatelé Sodomy a Gomory vyháněli, řkouce:
وَمَا كَانَ جَوَابَ قَوْمِهِ إِلا أَنْ قَالُوا أَخْرِجُوهُمْ مِنْ قَرْيَتِكُمْ إِنَّهُمْ أُنَاسٌ يَتَطَهَّرُونَ
A bylo odpovědí národa jeho jedině to, že řekli: „Vyžeňte je z města svého, neboť to jsou lidé, kteří o čistotu usilují!“ (A’ráf:82)[18]
Ctnostní jsou tak podlými nenáviděni pro své ctnosti, uctívači Jediného Boha, který nemá společníka, jsou nenáviděni modloslužebníky pro svůj tewhíd a následovníci Sunny a prvních generací muslimů jsou nenáviděni lidmi inovace a bludu za své čisté a nepokřivené vnímání náboženství.[19] Popírači Božích atributů (arab. mu’attila) závidí lidem hadísu (arab. ahlu l-hadís) jejich zdravé chápání Božích Vlastností, sekta ráfida nenávidí lid Sunny za jejich spravedlivý a láskyplný vztah ke společníkům Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Fanatici mezhebů, škol, hnutí a směrů nenávidí následovníky zbožných předků za jejich objektivní pohled na pravdu a stanoviska vyhlašovaná lidmi, kdy nikomu nekřivdí ani nenadržují, řídíce se jen jasným měřítkem Koránu a Sunny. Podobně i modernisté a „muslimové s přívlastky“ nenávidí ahl sunna we l-džemá’a za jejich nekompromisní následování příkazů Koránu a Sunny na úkor mlhavých a nejasných intelektuálních konceptů ducha islámského práva.
Příběh dále učí, že každý čin, na první pohled vypadající jako zavrženíhodný, nemusí být ve své podstatě tím, čím se na první pohled zdá. Chlapcova instruktáž krále nebyla sebevraždou, ale cíleným tahem, jak šířit víru a prokázat královu nevíru všem lidem a překonat i tak bezprostředně hrozící riziko smrti.
Příběh ukazuje, jak je neochvějnost a trpělivost vstříc hrůzám a utrpení plodem naprosté důvěry, spolehnutí se a odevzdanosti vůči Alláhu. Toto spolehnutí se je pak přirozeným ovocem silné víry. Jen Alláh je vpravdě Hoden toho, aby do Něj věřící vložili svou důvěru a Alláh Svůj slib nikdy neporuší.
Příběh končí konstatováním skutečnosti, že skutečný úspěch nelze měřit osudem na tomto světě, neboť ten není směrodatný. Důležité je, jaké naše jednání přinese následky v životě po smrti.
[1] Ali, A.Y.: The Holy Qur´an.
[2] Abdel Haleem, M.A.S.:The Qur´an – the new translation.
[3] Na autoritu ‘Abda ibn Humejda zaznamenal Abú Ja’lá ve svém Musnedu, 3/349, hadís č. 1123. Uvádí jej i Ibn Kesír, viz také az-Zewáid, 6/20. Hadís je hasan podle al-Albáního.
[4] Hadís tohoto znění zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, 3/195; a at-Taberání v al-Awsat, č. 922.
[5] Zaznamenává jej at-Tirmizí a Ibn Mádža, viz Sahíh Suneni t-Tirmizí, hadís č. 1956.
[6] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4274; Muslim v Sahíhu, hadís č. 4550.
[7] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 3652.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu.
[9] Tuto prosbu uvádějí Abú Dawúd a at-Tirmizí.
[10] Súry al-Felek (česky Záře jitřní) a an-Nás (česky Lidé), 113.a 114. v pořadí.
[11] Zaznamenává Ibn Humejd a al-Bejhekí, některé údaje z příběhu zaznamenává i al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 660 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 5428.
[12] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 3874; al-Albání ocenil jako sahíh v Sahíh Suneni Abí Dawúd, hadís č. 3288. Stejnou prosbu uvádějí i ‘Áiša a Anas v Sahíhu l-Buchárí 7/427-428, 638-639; a v Sahíh Muslim, č. 5434.
[13] Zaznamenal at-Tirmízí v Sunenu, hadís č. 1939, na autoritu Asmy bint Jezíd; Ahmed v Musnedu, 6/404, na autoritu Umm Kulsúm bint ‘Ukby, s dodatkem „… či když žena lichotí svému muži“ a al-Albání jej ocenil jako sahíh. Podobný hadís, ve znění „Alláh povolil lež pouze ve třech situacích …“ se nachází i v Sahíhu l-Buchárí 5/299 a v Sahíh Muslim, 16/157.
[14] An-Newewí v díle Šerhu Sahíhi Muslim uvádí neshodu učenců ohledně situace, kdy toto může být přípustné. Podle nejmírnějšího názoru je dovolení nespecifikované, případná lest však nesmí znamenat křivdu a odsouzeníhodné jednání. Opírají se o příklad Abraháma. Když zničil jejich modly kromě největší, řekl svému národu: „Ten největší z nich to udělal,“ tedy jinak řečeno, neřekl pravdu, aby ukázal na nesmyslnost jejich konání. Přísnější názor, reprezentovaný at-Taberím tuto lest vysvětluje jako používání dvojsmyslů, např. říci nepřátelské armádě: „Váš velitel je mrtev“ a myslet přitom na nějakého skutečného, leč jiného, dávno mrtvého velitele. Všichni učenci se shodují na tom, že je dovoleno zatajit skrýš člověka, kterého někdo jiný pronásleduje, aby jej zabil, a to i v případě, že víme, kde se dotyčný nachází.
[15] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, Kitábu l-džihád, hadís č. 157; uvádějí jej i Muslim, at-Tirmízí, Ibn Mádža, ad-Dárimí a Ahmed.
[16] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, Kitábu l-meláhim, bábu má juzker fi l-karni l-mi´a.
[17] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, od Mahmúda ibn Lebída, hadís č. 22.
[18] Příběh Lotova lidu, jenž se oddával smilstvu, sodomii (jenž je sama nazvána podle Sodomy) a souloži mužů s muži, má zajímavý přesah do dnešních dnů. Odsouzení homosexuality a podobných zvrhlostí, do nedávné doby zatracovaných, je dnes samo společensky vnímáno jako akt intolerance a nepřípustné homofobie. Tlak jistých společenských kruhů na WHO v 70. letech také způsobil vyškrtnutí této úchylky z oficiálního seznamu patologií.
[19] To není jen případ muslimů, ale i následovníků dřívějších poselství. Poselství proroka ‘Ísá/Ježíše, mír s ním, nejdéle udrželi ti jeho následovníci, kteří pobývali v Jeruzalémě, dodržovali micvot, uznávali tóru a odmítali nově vnesené věci. Soustředěni byli okolo apoštola Jakuba. Proti nim stál tábor inovátorů vedený helenizovaným židem Pavlem z Tarsu. Vytvořili si nová dogmata okolo Ježíšovy postavy, vlastní výklad textů a oddělili se od judaizmu. Jeruzalémští, někdy též zvaní nazaréni či židokřesťané, se od judaizmu nikdy neoddělili, jen uznali Ježíše za posla Božího a za mesiáše, přislíbeného spravedlivého krále, jenž se má před koncem věků vrátit. Po porážce židovského povstání a zničení Chrámu v roce 70 kř. éry se stoupenci tohoto směru rozprchli po světě a ztratili v církvi rozhodující vliv. Ten převzali stoupenci Pavlovi a začali židokřesťany nazývat hanlivým názvem ebionité (z hebr. avijunim, tj. nuzní). Poté, co se řecko-římská církev zkonsolidovala a provázala s vládou Římské říše, začala židokřesťany, odmítající Pavlova dogmata, pronásledovat coby heretiky. Podle raného církevního dějepisce Irenea věřili ebionité v Jediného Boha, v Ježíše Mesiáše jakožto člověka, uznávali jen Matoušovo evangelium a Pavla prohlásili za odpadlíka, neboť odmítal halachu. Přežili roztroušení po světě až do 4. století kř. éry, především v oblasti Šámu, dále pak v Egyptě, Malé Asii a méně již v samém Římě. Viz The New Encyclopaedia Britannica, 4/344. Theodotos ještě ve 2. století v Římě učil, že Ježíš je Božím Synem v přeneseném smyslu slova, kvůli tomu, že hovoří v Jeho jménu a je naplněn Jeho moudrostí a byl exkomunikován papežem Viktorem. Podobné myšlenky vyučoval o něco později i Artemón, exkomunikovaný papežem Zephyrinem. Okolo roku 260 vyučoval tento názor ještě Pavel ze Samosaty, biskup antiochijský, podle něhož byl Ježíš pouze člověkem, skrze kterého Svým Slovem promluvil Bůh (Viz Britannica, 8/244.) Biskup tvrdě hájil absolutní Jedinost Boží, o jeho údajné herezi jednaly v Antiochii mezi lety 263-268 hned tři místní církevní koncily, až třetí jej odsoudil a sesadil z biskupského stolce. (Viz Britannica, 9/208). Posledním z církevních hierarchů, kdo božství Ježíše popíral, byl alexandrijský patriarcha Arios (žil v letech 250-336 kř. éry), odsouzený jako heretik nikajským koncilem, když v květnu 325 odmítl podepsat formulaci tzv. nicejského vyznání víry, právě kvůli dogmatu trojce. Ježíš byl pro něj nejdokonalejší ze všech stvoření, ideový prototyp člověka, ale nebyl Bohem ani Jeho částí. Avšak arianizmus stále představoval největší opozici hierarchizovanému, trojičnímu křesťanství podle Pavla z Tarsu. V první polovině 4. století měli trojiční křesťané nejsilnější pozici v Západořímské říši, Východ byl naproti tomu pořád baštou ariánů, do té míry, že koncil uspořádaný v Antiochii r. 341 musel jasně stanovit, že Bůh i Ježíš mají stejnou podstatu. S podporou císaře Konstantia II. získávali Ariáni po roce 350 další pozice. Valens (vládl 364-379) umožnil ariánským křesťanům Východu systematicky pracovat na odstraňování trojičního dogmatu. Teprve po Theodosiově převratu v roce 379 byli ariáni definitivně vykořeněni, nicméně určité prvky jejich víry si některé germánské kmeny zachovaly až do 7. století kř. éry. (Viz Britannica, 1/549-550; 556-557; 4/344; 8/244; 9/208).