Poučení z Prorokova صلى الله عليه و سلم kázání na rozloučenou

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم poukázal na důležitost naprostého zřeknutí se modloslužebnictví, falešných božstev, krevní msty, úroku atd. Nešlo o doporučení, ale o pevné rozhodnutí a ustavení budoucích zákonných předpisů. Toto poselství bylo doručeno velkému množství lidí naráz a kteří je dále předali ostatním národům. Toto bylo vyjádřeno slovy: „Každá věc spojená s dobou nevědomosti je pošlapána mýma nohama a ruší se.“ Novým životem společnosti se stal žitý a praktikovaný islám, nemající nic společného s hrubou a špinavou, barbarskou minulostí.²

Posel Boží صلى الله عليه و سلم upozornil na nebezpečí hříchů veřejných i skrytých, protože hříchy muslima ničí natolik, nakolik toho není schopen žádný nepřítel. Právě ony jsou důvodem neštěstí na tomto světě:

A nepostihne vás neštěstí žádné, leda za to, co ruce vaše si vysloužily, však On mnohé odpouští. (Šúrá: 30)

Hříchy vláčejí člověka do Pekelného ohně na onom světě a na tomto světě ničí společnost více, než zbraně nepřátel. Posel Boží صلى الله عليه و سلم jasně ukázal, že těmito hříchy nemyslí uctívání model, protože mysl osvícená přijetím tewhídu, Jedinečnosti Boží, modloslužebnictví jednoznačně a rozhodně odmítá. Šejtán však člověka nepřestává pokoušet ani v tomto okamžiku a snaží se jej proto zničit prostřednictvím hříchů.³

 

Snad nejdůležitější z nich je islámské bratrství, nejpevnější vztah, kterým jsou muslimové celého světa propojeni. Vznešený Alláh praví:

Věřící jsou si přece bratry (Hudžurát:10)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Lidé! Slyšte má slova a porozumte jim. Vězte, že každý muslim je jinému muslimovi bratrem. Muslimové jsou bratry a nikomu není dovoleno si od svého bratra vzít nic, kromě toho, co mu jeho bratr s láskou věnuje. Nekřivděte si proto.“ Také řekl: „Vaše životy, vaše majetky a vaše čest jsou svaté tak, jako je svatý tento váš den v tomto vašem městě, dokud se nesetkáte se svým Pánem a On se vás bude dotazovat na vaše činy. Nevracejte se proto po mé smrti do bludu, zabíjejíce jedni druhé!“⁴

Druhým z těchto principů je starost společnosti o své znevýhodněné členy, aby se nestali jejím slabým článkem. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mezi těmito znevýhodněnými obzvláště vzpomenul dvě kategorie – ženy a otroky.⁵ Posel Božíصلى الله عليه و سلم trval na starosti o slabší a ve svém kázání zdůraznil její význam.⁶ Přikázal příkladný vztah k ženám a stručně a jasně znovu zdůraznil, že násilí, jehož byla žena v dřívějších dobách terčem, je nadále nepřípustné. Potvrdil práva žen a čest, kterou jim poskytuje islámská šarí’a.

Dalším principem je podpora islámskému státu při vykonávání islámských předpisů a dodržování šarí’atského zákona, i kdyby jeho hlavou byl černý otrok, protože takový přístup přináší úspěch a spásu na tomto i na onom světě.⁷ Posel Božíصلى الله عليه و سلم poukázal na to, že vztah vládců a poddaných se zakládá na poslušnosti. Vládci byla do rukou svěřena důvěra muslimů, že bude vládnout v souladu s předpisy islámu.

Islámským principem obrovské důležitosti je také rovnost všech lidí bez ohledu na rasu či etnicitu. Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Není přednosti Araba nad nearabem, ani nearaba nad Arabem, ani bělocha nad černochem, ani černocha nad bělochem, kromě podle bohabojnosti. Všichni lidé jsou potomky Adama a Adam byl stvořen z hlíny.“⁸ Tento hadís dokazuje, že lidi nemožno hodnotit podle jejich původu, rasy, barvy pleti, národnosti, jediným správným kritériem jejich hodnocení je jejich bohabojnost, ona velkolepá vlastnost, která člověka vyzdvihuje na nejvyšší stupně.⁹

Posel Božíصلى الله عليه و سلم také ustavil výhradní zdroje, ze kterých možno čerpat nauku a ke kterým se muslimové mají obracet při řešení svých záležitostí a problémů. Kdo se jich bude držet, tomu zaručil spásu před zblouděním a neštěstím. Těmito dvěma výhradními zdroji jsou Korán a Sunna. Posel Božíصلى الله عليه و سلم toto zaručil všem generacím, aby tak ukázal, že příkaz držet se těchto zdrojů není omezen nějakou časovou lhůtou, nebo obdobím. Žádná změna doby, nebo civilizačního prostředí nad nimi nesmí dostat moc a nesmí nad nimi mít navrch. Posel Boží صلى الله عليه و سلم ukázal, co je choroba, a ukázal také, co je jejím lékem. Ke každému problému nalezl řešení skrze naprosté následování Koránu a Sunny: „Zanechal jsem vám něco, dokud se toho budete držet, nikdy nezbloudíte – Knihu Boží a mou Sunnu.“ To je lék pro všechny časy. Posel Božíصلى الله عليه و سلم vyzval celé lidstvo všech následujících historických epoch, na každičkém místě planety, k přijetí vedení Koránu a Sunny při řešení problémů, protože následování Koránu a Sunny lidi zachraňuje před bludem a vede je k tomu, co je nejlepší jak pro jejich přítomnost, tak pro jejich budoucnost. Prorokovoصلى الله عليه و سلم učení překračuje hranice Arabského poloostrova, překračuje regiony i historická období, jeho odkaz je trvalý až do dnešních dní a takto to zůstane až do Soudného dne. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se neobracel pouze k těm lidem, kteří jej poslouchali, proto je také neoslovoval jako věřící, poutníky, nebo musliny. Oslovoval je „ó lidé.“ Toto oslovení opakoval několikrát, neadresoval svá slova jednomu konkrétnímu etniku, nebo lidem konkrétní historické doby, geografické lokality, nebo rasy. Alláh jej totiž poslal jako Proroka všem lidem, jako milost pro všechny světy.¹⁰

 

Vykonávajíce sám poutní obřady, Posel Božíصلى الله عليه و سلم prakticky ukázal svým společníkům, jak vykonat pouť a řekl jim: „Přeberte ode mne obřady pouti.“¹¹ Uplatnit tuto metodu praktického příkladu je jednou z nejlepších výukových a výchovných metod. Názorným příkladem můžeme někoho naučit nejen poutní obřady, ale také správný způsob vykonání abdestu, modlitby, správný způsob recitace Koránu apod.¹²

Posel Božíصلى الله عليه و سلم , jak si lze povšimnout, svá slova opakoval. Jedno kázání pronesl ještě na ‘Arefátu a další dvě pak v údolí Miná následujícího dne. Některá témata se prolínala všemi třemi kázáními. Kdo vyzývá k islámu, musí následovat příkladu Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم a svá slova opakovat, stejně jako opakovat ta nejpotřebnější témata, aby si je příjemci jeho výzvy zopakovali, zapamatovali a dobře je pochopili. Cílem je totiž, aby posluchači z řečeného získali užitek. Je-li opakování některých formulací, nebo témat užitečné, není potřeba se jejich opakování vyhýbat a hledat za každou cenu témata nová. Pokud je potřeba určitá témata, nebo určité body nauky opakovat, ničemu to neškodí, hlavně když se vryjí do paměti posluchačů. Netřeba lidi oslňovat vlastním řečnickým uměním a ovládáním mnoha rozličných informací, nestaraje se o to, co posluchači skutečně potřebují a nedbaje na to, zda tomu skutečně porozumí, či nikoli.¹³

Instrukce „přítomný nechť předá nepřítomnému“ je velmi potřebná, protože díky ní mohou z toho, co bylo řečeno, profitovat další široké masy lidí. Toto je jeden ze způsobů vzájemné výpomoci v konání dobra, protože možná ten, který není přítomen, pochopí lépe, nežli ten, kdo poslouchá přímo. Poté, co učenci nebo šiřitelé islámské osvěty skončí svou lekci, či přednášku, je pěkné připomenout posluchačům, aby to, co slyšeli, přenesli dále i těm, kteří přítomní nebyli.

Posel Božíصلى الله عليه و سلم se tázal přítomných na jméno dne, měsíce a města, ve kterém se nacházeli, i když dobře věděl, že je jim to velmi dobře známo. Učinil tak proto, aby upoutal jejich pozornost, aby jej dobře a napjatě poslouchali, protože touto otázkou mohlo být myšleno něco hodně důležitého. Al-Kurtubí říká: „Prorokova otázka o dni, měsíci a městě a jeho mlčení pokaždé, když se na jednu z těchto tří věcí zeptal, měla za cíl upoutat pozornost posluchačů na to, co jim říkal, aby pocítili, o nakolik důležité věci se jedná a plně se na ně soustředili.“ Učenci a šiřitelé islámské osvěty musí, když přednáší, dbát o pozornost svého publika.¹⁴

 

Prorokova pouť na rozloučenou a kázání během ní je též důležité z hlediska konečného ukotvení velkého množství islámsko-právních předpisů, především těch, které se týkají pouti. V této době Prorokصلى الله عليه و سلم své ummě odkázal mnohé cenné rady, např. v promluvě pronesené ještě cestou z ‘Arefátu. Učenci se velmi pečlivě věnovali analýze historických událostí spojených s touto Prorokovouصلى الله عليه و سلم poslední poutí a vyvodili z ní mnoho důležitých předpisů, netýkajících se zdaleka jen obřadů hadždže. O tom hovoří rozsáhlý korpus děl z oblasti fikhu a hadísů,¹⁵ jejich komentáře a dokonce zvláštní monografie, zpracovávající jen pouť na rozloučenou.

Autorem jedné z nich je i přední současný islámský učenec a obránce pozic ahlu s-sunna we l-džemá’a, šejch Husejn ibn ‘Awda al-‘Awájiša. Píše: „Chceme-li skutečně vyléčit neštěstí, která naši ummu potkala, je třeba podrobně studovat Prorokovoصلى الله عليه و سلم kázání na rozloučenou, pronesené jeho společníkům a lidem okolo něj.“¹⁶

 

Šejch přirovnal tato slova k něžnému loučení se rodičů s milovaným dítětem, kterému dávají svou poslední radu před jeho konečným odchodem. Všímá si obsahu posledního Prorokova veřejného projevu a témat, která pro něj zvolil jako nejdůležitější a klíčová pro budoucnost ummy. Jsou stručným jádrem islámského poselství a akčním programem celospolečenské změny, kterou islám odstartoval všude, kam přišel. Spojuje v sobě odevzdání se do vůle Boží, pevnou a nezlomnou víru i pobídku k co nejlepšímu činu. V tomto kázání dal Posel Božíصلى الله عليه و سلم své ummě takové rady, které jsou základem pro vše ostatní.

Takto Posel Božíصلى الله عليه و سلم tím nejlepším způsobem splnil příkazy Všemohoucího Pána:

 … a promluv do duší jejich slova naléhavá! (Nisá:63)

Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni.(Nahl: 125)

 

Na promluvě je také zarážející její stručnost. Té si povšiml i imám Ibn Redžeb al-Hanbelí, autor Džámi’u l-‘ulúm we l-hikám. Kdo vyzývá k islámu má být výstižný, protože lidé přirozeně tíhnou k tomu, co je řečeno výstižně. Arabský výraz بلاغة belágha neoznačuje jen stylistiku jazyka, nebo rétorické dovednosti, ale je též i synonymem výstižnosti. Znamená doručení zamýšleného slova přímo do srdcí posluchačů nejlepším způsobem, s užitím nejlepších slov. Je to umění zasáhnout jejich nejhlubší nitro. Posel Boží صلى الله عليه و سلم neprotahoval svá kázání. Mluvil vždy krátce, stručně a výstižně.

Džábir ibn Sámurra رضي الله عنه uvádí, že se modlíval s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم a jeho modlitba byla uměřená, ani ne příliš dlouhá ani příliš krátká. A podobně přiměřená bývala i jeho kázání.¹⁷

Podobná byla i praxe sahába رضي الله عنهم. ‘Ammár ibn Jásir رضي الله عنه pronesl krátkou, ale výstižnou chutbu, načež přítomní uctivě poznamenali: „Abú Jakzáne, vyjádřil jsi tolik a tak málo slovy.“ ‘Ammár odpověděl: „Věru jsem slyšel Božího Poslaصلى الله عليه و سلم říci: „Delší modlitba a kratší kázání jsou znakem porozumění dotyčného muže. Proto prodlužte modlitbu a zkraťte chutbu. A věru v některých proslovech je kouzelnictví.“¹⁸

‘Amru ibnu l-Ás jednou viděl jistého muže promlouvat velmi zdlouhavě a řekl: „Kdyby svou řeč trochu zkrátil, bylo by to pro něj lepší. Zajisté jsem slyšel Božího Poslaصلى الله عليه و سلم říci: „Vskutku viděl jsem, že mi bylo přikázáno být ve své řeči stručný, protože ve stručnosti je dobro.“¹⁹

 

Leč dnes žijeme v době, kdy je řečníků přespříliš, učenců jen hrstka, našich slov přehršel a našich činů poskrovnu.

 

Dalším momentem, kterého si šejch al-‘Awájiša na celém kázání všímá, je postoj jeho posluchačů k němu. Prorokovaصلى الله عليه و سلم promluva zasáhla jejich srdce a vehnala jim do očí upřímný pláč. A toto je znakem opravdové víry:

A když slyší to, co bylo poslu sesláno, spatříš jejich oči se plnit slzami z poznání pravdy a říkat: „Pane náš, uvěřili jsme, zapiš nás mezi ty, kdož to dosvědčují!“ (Máida: 83)

A padali na tváře své plačíce, v pokoře vzrůstající. (Isrá:109)

 

Z kázání si vzali ponaučení. Pochopili jej a převedli do praxe. To bylo důsledkem jejich citlivosti, jejich bohabojnosti, spravedlivosti a touhy po poznání věcí víry. To dokládá také moment, kdy Proroka صلى الله عليه و سلم následně požádali o další, poslední radu. Tušili, že je jejich nejmilovanější pomalu opouští, že se jeho životní cesta na tomto světě uzavírá a chýlí se ke konci. Proto se chtěli o své víře dozvědět maximum a využít každičký zbývající moment pro své otázky. Nespokojili se s tím, co již slyšeli v bezpočtu předešlých proslovů či kázání. Cílem jim bylo vše, co se naučili, také proměnit ve skutky, věrně následujíce Prorokovuصلى الله عليه و سلم Sunnu.

 

Šejch al-‘Awájiša také říká, že Prorokovo صلى الله عليه و سلم kázání na rozloučenou se dotýká našich srdcí a vhání nám slzy do očí i dnes. Srdce se zachvívají, jelikož si uvědomujeme, jak nízcí a maličcí jsme oproti Prorokovi صلى الله عليه و سلم a jeho společníkům رضي الله عنهم أجمعين. Oči pláčou při pohledu na ubohost, nejednostnost a roztříštěnost muslimů poté, co v historii zažili také dlouhá období úspěchu, prosperity a dominance. Nicméně je zde naděje. Prorokovo صلى الله عليه و سلم poslední kázání vytyčuje cestu, kterou je třeba se dát, abychom se ze zoufalé situace, v níž se nacházíme dnes, vymanili. Je uceleným programem celospolečenské revoluce a proměny.

 

V často citovaném příběhu položil jistý křesťan, besedující spolu s jedním učeným muslimem, velmi frekventovaný dotaz: „Tvrdíte, že islám je řešením a cestou k pokroku a spáse. Jenže – proč jsou potom sami muslimové tak zaostalí?“ Učenec odpověděl: „To je proto, že tak jako vy, i my jsme opustili svou víru.“ „Jak to?“ zeptal se křesťan. „Vy jste opustili křesťanství a dosáhli jste pokroku, zatímco my jsme opustili islám a propadli jsme se do hlubin úpadku,“ odpověděl učenec.

 

Držme se tedy Prorokovy Sunny a cesty selef v chápání víry, bez nánosů pozdějších dezinterpretací. Držme se pevně a plňme to, které nám náš milovaný Prorok صلى الله عليه و سلم ve své posledním velkém veřejném projevu přikázal. Jedině tak dosáhneme, dá-li Alláh, na tomto i na onom světě úspěchu a spásy.²⁰