Použití slov "Bůh" a "Alláh" v překladech islámské literatury

Logo XXL


Slovo Alláh je odvozeno z prasemitského kořene ´-L-H, označuje něco, co se uctívá. S určitým členem al- je význam tohoto slova zúžen na Jednoho Jediného, který je hoden uctívání. V jiných semitských jazycích nabývá podob “Allaha” (aramejsky), “Elohim” (hebrejsky) atd. Alláh je vlastním, osobním jménem Boha, kterým Sebe On Sám představuje a popisuje. To uvádí Ibn Kesír ve svém tefsíru. Za určitých okolností není hříchem překládat jej do jiných jazyků, ovšem pouze v tom případě, že v daném jazyce takové slovo nenese význam jiný, který by jasně odporoval tewhídu. O tom říká Abú Hanífa: “Vyslovování Božích atributů v perském jazyce je dovoleno ve všech případech, kromě v případě vyslovování atributu Boží ruky (není dovoleno říci persky “Dest Chodá-e”). Povoleno je říci persky “Rúje Chodá-e” (Boží tvář), ale bez určitého srovnání a způsobu[1]. Při překladu je třeba vždy dbát na zachování jasnosti pochopení koncepce jedinosti. Proto překlad do češtiny musí být Bůh s velkým B, nebo ještě lépe Ten Jeden Jediný Bůh, nikoli pouze “bůh”. Správný překlad do angličtiny tedy analogicky není “god” ale “The God” Slovo “Alláh” je určitým tvarem, nemá v arabštině množné číslo (jako “bohové”, či “gods”) ani ženskou přechýlku (jako “bohyně”, či “godness”). Slova Alláh se v jazyce arabském nepoužívá v jiném významu než ve významu označujícím Jediného Stvořitele. Neexistují pro něj přenesené významy, jako např. “Dominik Hašek – hokejový bůh” V žádném jiném přirozeném jazyce takové slovo neexistuje.
Tvrzení, že slovo Bůh zcela odpovídá svým významem slovu Alláh je proto chybou a inovací, stejně jako tvrzení, že označováním stvořitele za “Boha” se dopouštíme porušení proti tewhídu. Slovo Bůh má etymologický vztah k praslovanskému “Bog” (viz ekvivalenty tohoto slova v jiných slovanských jazycích – Bog, Boh, Bóg atd.). Praslovanský základ je blízký indoíránskému označení Boha-Stvořitele “Bhága”.
V českém textu je někdy správnější použít jeden, jindy druhý výraz a velmi často oba.
Např.
“Bůh” ve větě: “není božstva kromě Boha” – důvodem je srozumitelnost.
“Alláh” ve větě: “On je Alláh, není božstva kromě Něj, Znalý zjevného i skrytého atd.” – poslední tři verše súry Nedžm – důvodem je, že krásné přívlastky ve své absolutní formě náležejí jen Jemu Jedinému.
Obě možnosti jsou správně, jako ve větě: “Bůh (Alláh) seslal v Koránu, že…”. To je nejčastější případ.
Alí Větrovec
 
[1] Abú Hanífa Nu’mán bin Sábit: Fikhu l-akbar