Předpisy ohledně porážení zvířat, díl 1. – Základní pojmy a obecná pravidla

Logo XXL

 

 

Ve všech náboženstvích, islám nevyjímaje, existují alimentární předpisy, tedy takové, jež se specificky vztahují na potravu svých vyznavačů. Jejich dodržování je pak charakteristickou a na první pohled velmi výraznou součástí náboženské identity. Nejinak tomu je v případě muslimů.
 
Islám jasně rozděluje potraviny na povolené a zakázané pro konzumaci. Ohledně masa a stravování existují nedvojsmyslné pokyny již v samém Koránu a Sunně. Obstarávání si masa tedy není jen prostým činem zvyku (arab. عَادِيٌّ ‘ádí), ale činem spadajícím v kategorii uctívání (arab. تَعَبُّدِيٌّ te‘bbudí), jenž se nevyhnutelně musí řídit ustanoveními náboženských textů. Na důležitost této stránky věci ukazuje sahíh hadís na autoritu Ibn Omara, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: Kdo se modlí, jako se modlíme my, kdo se obrací čelem k naší kible a jí to, co porážíme my, pak tento je muslim a má právo záštity Alláha a Božího Posla, proto Alláha ve věci Jeho záštity nepodceňujte![1] Zde je tedy pojídání zvláštním způsobem zajištěného masa jmenováno jako charakteristika, na základě které je rozpoznán muslim od nemuslima. Ibn Hadžer vysvětluje: „Hadís ukazuje, že lidé jsou posuzováni podle svých vnějších činů, tedy pokud kdokoli naplňuje vnější předpisy islámských rituálů, na toho se vztahují všechna pravidla ochrany, dokud neučiní něco, co se protiví víře.“[2] Al-Bejhekí o tomto uvádí konsensus.[3]
 
Vznešený Alláh v souvislosti s masem a pokrmy praví:
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُلُوا مِنْ طَيِّبَاتِ مَا رَزَقْنَاكُمْ وَاشْكُرُوا لِلَّهِ إِنْ كُنْتُمْ إِيَّاهُ تَعْبُدُونَ إِنَّمَا حَرَّمَ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةَ وَالدَّمَ وَلَحْمَ الْخِنْزِيرِ وَمَا أُهِلَّ بِهِ لِغَيْرِ اللَّهِ فَمَنِ اضْطُرَّ غَيْرَ بَاغٍ وَلا عَادٍ فَلا إِثْمَ عَلَيْهِ إِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَحِيمٌ
Vy, kteří věříte, jezte z výtečných pokrmů, jež jsme vám uštědřili, a děkujte Bohu, jste-li Jeho služebníky! Bůh zakázal vám jedině zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno někomu jinému než Bohu. Kdo však byl donucen jísti toto, aniž po tom toužil nebo přestupníkem byl, na tom nebude hříchu, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný. (Bekara: 172-173)
 
حُرِّمَتْ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةُ وَالدَّمُ وَلَحْمُ الْخِنْزِيرِ وَمَا أُهِلَّ لِغَيْرِ اللَّهِ بِهِ وَالْمُنْخَنِقَةُ وَالْمَوْقُوذَةُ وَالْمُتَرَدِّيَةُ وَالنَّطِيحَةُ وَمَا أَكَلَ السَّبُعُ إِلا مَا ذَكَّيْتُمْ وَمَا ذُبِحَ عَلَى النُّصُبِ وَأَنْ تَسْتَقْسِمُوا بِالأزْلامِ ذَلِكُمْ فِسْقٌ الْيَوْمَ يَئِسَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِنْ دِينِكُمْ فَلا تَخْشَوْهُمْ وَاخْشَوْنِ الْيَوْمَ أَكْمَلْتُ لَكُمْ دِينَكُمْ وَأَتْمَمْتُ عَلَيْكُمْ نِعْمَتِي وَرَضِيتُ لَكُمُ الإسْلامَ دِينًا فَمَنِ اضْطُرَّ فِي مَخْمَصَةٍ غَيْرَ مُتَجَانِفٍ لإثْمٍ فَإِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَحِيمٌ
A jsou vám zakázány zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno jinému než Bohu, dále zvířata zardoušená či zabitá úderem, pádem či bodnutím rohu nebo zakousnutá divokou zvěří – kromě těch, jež jste očistili – a dále to, co bylo podřezáno na kamenech vztyčených. Je vám též zakázáno losování pomocí šípů, a to je hanebnost! A dnes jsou ti, kdož neuvěřili, zoufalí z náboženství vašeho, proto se jich nebojte, nýbrž bojte se Mne! Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství. A kdo je donucen to pojídat během hladomoru, nemaje úmyslu hřešit… vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.(Máida:3) al-Kurtúbí vysvětluje syntagmu إِلا مَا ذَكَّيْتُمْ illá má zekejtum, „kromě toho, co jste očistili“ jako „kromě toho, co jste podle předpisů porazili.“[4]
 
Tento předpisový způsob očištění masa před konzumací se někdy označuje jako تَذكِيَّةٌ tezkíjja, je v jazyce odvozena od kořene ذكو s konotací přivedení k celistvosti, dokonalosti,[5]ذَبحٌ zebh, tedy rituální porážka přetětím karotid, nebo b) نَحرٌ nahr rituální porážka přetětím tepen na rozhraní krku a hrudi u velbloudů, či c) عَقرٌ smrtící rána pro zvíře, které je mimo dosah a kontrolu porážejícího, např. při lovu střelnou zbraní apod.[7]ذَكَاةُ إِضطِرَارِيَّةٍ zekátu[9]ذكاة إِختِيَارِيَّةٍ zekátu ichtijáríjja „očištění pro konzumaci vlastním rozhodnutím“ Vždy jde tedy o „zákonem vymezený akt umožňující zvíře usmrtit tak, aby jeho maso bylo povoleno (arab. حَلاَلٌ halál) konzumovat.“[10] idtiráríjja, tj. „očištění pro konzumaci donucením okolnostmi,“ oproti prvním dvěma způsobům, označovaným jako Tento způsob možno použít jak u lovné zvěře, tak u zaběhnutého dobytka.[8] V tomto případě hovoříme i o vztahuje se někdy k čistotě, očištění, zbavení se nečistého nebo k pronikavému světlu či vůni. Jde tedy o očištění masa rituálně stanoveným způsobem před vlastní konzumací.[6] Podle al-Kurtúbího je tímto předpisovým způsobem očištění masa pouze: a)
 
Podmínkou postupu očištění je, že musí být provedeno na zvířeti, které je dovoleno konzumovat, tedy ne např. vepř, domácí osel, pes a jiné šelmy či draví ptáci apod. Důkazem jsou hadísy zakazující konzumaci oslího masa, byť bylo zaříznuto předpisově. Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl jedlíkům oslího masa: „Přestaňte je jíst, neboť je nečisté.[11]صلى الله عليه و سلم v den Chajbaru na kotle, kde se vařilo oslí maso. Zeptal se: „Na co jsou?“ „Na oslí maso,“ odpověděli mu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Vysypte obsah těchto hrnců a hrnce rozbijte!“ Kdosi pravil: „Neměli bychom obsah vysypat a hrnce umít?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Ano, tak to můžete udělat také.[12] Ibn Kajjím vysvětluje: „Z toho je jasné, že maso v principu zakázaného zvířete nemožno očistit správnou porážkou.“[13] Obecným pravidlem stanovujícím, zda nějaké zvíře je, či není samo o sobě nečisto a tím i zakázáno, je jeho povolenost a čistota, dokud se neprokáže opak.[14] Podobně narazil Prorok
 
Důkazem jsou verše:
يَسْأَلُونَكَ مَاذَا أُحِلَّ لَهُمْ قُلْ أُحِلَّ لَكُمُ الطَّيِّبَاتُ
A ptají se tě, co je jim tedy dovoleno. Rci: „Jsou vám dovoleny výtečné pokrmy (Máida: 4)
 
وَمَا لَكُمْ أَلا تَأْكُلُوا مِمَّا ذُكِرَ اسْمُ اللَّهِ عَلَيْهِ وَقَدْ فَصَّلَ لَكُمْ مَا حَرَّمَ عَلَيْكُمْ
Co je s vámi, že nepojídáte z toho, nad čím bylo proneseno jméno Boží, když vám Bůh již srozumitelně objasnil vše, co je vám zakázáno (An’ám:119)
 
قُلْ لا أَجِدُ فِي مَا أُوحِيَ إِلَيَّ مُحَرَّمًا عَلَى طَاعِمٍ يَطْعَمُهُ إِلا أَنْ يَكُونَ مَيْتَةً أَوْ دَمًا مَسْفُوحًا أَوْ لَحْمَ خِنْزِيرٍ فَإِنَّهُ رِجْسٌ أَوْ فِسْقًا أُهِلَّ لِغَيْرِ اللَّهِ بِهِ
Rci: „Nenalézám v tom, co bylo mi vnuknuto, jiný zákaz pro toho, kdo jí, než zákaz mršiny nebo krve prolité či vepřového masa, neboť to je nečisté a hanebné, a dále to, co bylo zasvěceno jinému než Bohu. (An’ám:145)
 
Povolené je tedy vše čisté a dobré a zakázáno vše špinavé a špatné, jak Alláh popisuje Proroka صلى الله عليه و سلم:
يَأْمُرُهُمْ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَاهُمْ عَنِ الْمُنْكَرِ وَيُحِلُّ لَهُمُ الطَّيِّبَاتِ وَيُحَرِّمُ عَلَيْهِمُ الْخَبَائِثَ
který jim přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné, který jim dovoluje pokrmy výtečné a zakazuje jim škodlivé  (A’ráf:157) Měřítkem toho, co je dobré a čisté a toho, co je špatné a špinavé je obyčej Arabů, zejména těch z Hidžázu, v době seslání Koránu. Vše, co měli rádi, je povoleno, kromě toho, co jasně zakázala šarí’a. Zvíře, které v hidžázu nebylo, se připodobňuje tomu, co tam žilo a pokud ho nelze k ničemu připodobnit, pak platí, že je povoleno.[15]
 
Dále vzpomínané kategorie nepoživatelného masa, právně tzv. mršiny (arab. مَيِّتَةٌ mejjita), které jmenuje 3. verš súry al-Máida se podle Ibn Kesíra vztahují i na zvířata, která nebyla takto zabita úmyslně.[16]صلى الله عليه و سلم na úlovek zasažený šípem, který najde ve vodě, načež se mu dostalo odpovědi: „Pokud ho najdeš potopené ve vodě, raději nejez, protože nevíš, zda jej zabila voda, nebo tvůj šíp.[17] Pochybnost ohledně způsobu usmrcení je řešena ve prospěch zákazu, důkazem je vyprávění ‘Adího ibn Hátima, jenž se ptal Posla Božího
 
Z uvedených veršů a hadísů jasně vyplývá, že nelze pojíst maso, které nebylo předpisově poraženo. Ibn Redžeb říká: „Co se týče masa, to je v základu zakázáno a stává se dovoleným jen poté, co víme, že zvíře bylo zaříznuto živé.“[18] V tomto ohledu z obecného pravidla „vše je povoleno, dokud se neprokáže zákaz“ pro maso platí zvláštní výjimka, týkající se kromě masa ještě pohlavního styku, jak uvádí an-Newewí a al-Chattábí s ním v tom souhlasí.[19] Tzn. musí existovat důkaz, že dané maso je povoleno.
 
Veškeré maso, které nebylo zabito těmito předepsanými způsoby, spadá z hlediska šarí‘e do kategorie mršiny.
 
Výjimka platí pouze u ryb, darů moře a sarančat, na základě Ibn Omarova vyprávění od Božího Proroka صلى الله عليه و سلم: „Byly vám povoleny dvě mršiny a dvě krve. Co se týče mršin, to jsou ryby a sarančata, co se krví týče, to jsou játra a slezina.[20]
O potravě z moře Alláh praví:
أُحِلَّ لَكُمْ صَيْدُ الْبَحْرِ وَطَعَامُهُ مَتَاعًا لَكُمْ وَلِلسَّيَّارَةِ
Je vám dovoleno lovit v moři a mít z toho jídlo k užitku vám i pocestným (Máida:96)
Ibn ‘Abbás o plodech moře říká: „Úlovek z moře je cokoli, co tam ulovíte a jeho potrava je cokoli, co vám z něj přinesou,“ což dokládá slovy Proroka صلى الله عليه و سلم: „Jeho voda je čistá a mršiny z něj jsou čisté,[21] podle jiné verze: „Vše z moře je považováno za poražené.[22] Podle hadísu v obou sbírkách Sahíh Prorok صلى الله عليه و سلم pojedl z masa na břeh vyvrženého vorvaně, podle al-Bejhekího verze se dokonce nálezců masa otázal: „Zbylo vám ještě něco?[23]


[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 384. Podle verze, zaznamenané al-Buchárím v Sahíhu na autoritu Anase ibn Málika Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Bylo mi přikázáno bojovat proti lidem, dokud neřeknou: „Není božstva kromě Alláha.“ Pokud toto řeknou, budou se modlit tak, jak se modlíme my, čelem ke Ka’bě, pokud budou porážet tak, jak porážíme my, pak jsou jejich krev a majetek pro nás nedotknutelné, leda podle práva.“ Na těchto podmínkách záštity se shodují al-Buchárí i Muslim.
[2] Viz Fethu l-Bárí, 1/197.
[3] Viz Sunen, 9/192 a 285;
[4] Viz Tefsír al-Kurtubí, 6/51
[5] Viz Lisánu l-‘Arab, 14/288.
[6] Viz Lisánu l-‘Arab, 18/313; al-Kámúsu l-muhít, 4/330; Tefsír al-Kurtubí, 6/53. Totéž uvádí al-Máwerdí v an-Nihájetu fí gharíbi l-hadís, 2/164.
[7] Viz Tefsír al-Kurtubí, 6/52-53.
[8] Viz šejch ‘Abdulláh ‘Azzám, az-Zebáihu we l-luhúmu l-mustewrida, str. 11.
[9] Vyslovované s mezizubním ذ na začátku, jako th v anglickém určitém členu the. Tento pojem nemá nic společného s povinným milodarem, resp. náboženskou daní زَكَاةٌ zekát.
[10] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: The islamic laws of animal slaughter, Santa Barbara: White Thread Press, str. 27.
[11] Zaznamenává v různých verzích al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 4198 a 5528; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1940. Al-Albání jej dokládá jako sahíh v Sahíhu Suneni n-Nesáí, hadísy č. 69 a 4351; v Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 2606; a v Irwá´u l-ghalíl, 8/137.
[12] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2477. Viz též Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 2588.  
[13] Viz Tehzíbu Muchtasari Suneni Abí Dawúd, 5/321.
[14] Viz Duraru l-Hukkámi Šerhu ghurari l-ahkám, 2/344.
[15] Kifájetu l-achjár, 2/436; Mu’džemu l-Fikhi l-hanbelí, 2/654; al-Mughní, 8/585; a Hášijetu Ibni ‘Ábidín, 6/305.
[16] Tefsír ibn Kesír, k verši 5:3.
[17] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, Kitábu s-sajd, jeho další vysvětlení viz Tekmíletu Fethi l-Mulhim, 3/394.
[18] Al-Džámi‘, str. 88.
[19] Viz šejch ‘Abdulláh ‘Azzám, az-Zebáihu we l-luhúmu l-mustewrida, str. 7.
[20] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3305.
[21] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 83; at-Tirmízí jako sahíh v Sunenu, hadís č. 69; a Ahmed v Musnedu 16/300. Jako sahíh jej uvádí Ibn Chuzajma a Ibn Hibbán. Ahmed Šákir jej ocenil jako sahíh v ‘Umdetu t-Tefsír, 1/624 a al-Albání v Silsiletu s-Sahíha, hadís č. 480 a v Irwá´u l-ghalíl, 1/42 a 9/149. 
[22] Zaznamenává Ahmed, Abú Dawúd, Ibn Mádža a Ibn Hibbán jako sahíh podle podmínek al-Buchárího a Muslima, viz Fethu l-Bárí, 9/531 a Irwá´u l-ghalíl, 8/142. Podobné se traduje od Abú Bekra.
[23] Uvádí jej jako sahíh al-Albání v Sahíhu Suneni n-Nesáí, hadís č. 4365.