Předpisy ohledně porážení zvířat, díl 3. – Etiketa správně vykonané porážky a ostatní její předpisy

Šejch Muhammed Sálih al-‘Usejmín[1] jmenuje následující prvky etikety (arab. آدَابٌ ádáb) správné porážky, které je třeba dodržet a vyvarovat se jejich porušení. Všechny se opírají o věrohodná podání Sunny, dodržoval je, učil je a nabádal k nim sám Prorok صلى الله عليه و سلم. Pokud nebudou některá z nich splněna, není porážka jako taková zneplatněna, byly-li dodrženy tři její nezbytné podmínky.

 

1. Podle všech čtyř mezhebů by měl být kus při porážce otočen směrem ke kible[2], podle některých z nich by měl být ke kible otočen i člověk, který poráží, neboť je to doporučené. Toto je podle jiných dovoleno a nevnímají to jako něco obzvláště chvályhodného.[3] Od Ibn Omara se traduje, že se, když porážel, se zvířetem otáčel směrem na kiblu.[4] Také neměl rád maso zvířat, která při porážce na kiblu otočena nebyla.[5]

 

2. Má se zvíře přivést na místo porážky a pak také porazit, jak nejvíce ohleduplně může, rychlým a hlubokým řezem nabroušeným ostřím do krku. Omar ibnu l-Chattáb muži, který vedl svou obětinu ke Ka’bě nešetrným způsobem, řekl: „Běda ti! Veď ho na smrt ohleduplně!“[6] Přivedení zvířete na místo porážky ohleduplným způsobem je uváděno v mnoha dílech z oboru fikhu. Zakázáno je vláčet zvíře za nohy, rohy, vlnu, ani je bít, nýbrž co nejlepším způsobem je na místo porážky přivést.[7] Chvályhodné je podle některých též zvíře před porážkou napojit.[8]

 

Většina učenců toto citlivé zacházení s poráženými zvířaty bere za povinnost, ne-li dokonce čtvrtou podmínku, resp. předpoklad předepsaného způsobu provedení porážky. A toto je správný názor.

 

Jasné příkazy nacházíme v Prorokových صلى الله عليه و سلم slovech:

 

Podle Šeddáda ibn ‘Aws Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Alláh předepsal svědomitost vůči všemu, proto konejte co nejlépe, i když zabíjíte. A konejte co nejlépe, když porážíte. Nechť každý z vás dobře nabrousí svou čepel a uleví svému poráženému kusu.“[9]

 

Ibn ‘Abbás vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také viděl kohosi, kdo před ovcí, jíž chtěl porazit, ostřil nůž. Řekl mu: „To ji chceš usmrcovat na několikrát? Proč sis nůž nepřipravil již předtím?“[10]

 

Kurra ibn Ijjás uvádí, že kdosi Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم řekl: „Posle Boží, já jsem milosrdný i vůči ovci, když ji porážím.“ Na to mu Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Pokud jsi milosrdný vůči ovci, i nad tebou se Alláh smiluje.“[11]

 

Taková byla i praxe selef. Imám Ahmed ibn Hanbel pravil: „Zvíře, které třeba porazit, má být přivedeno na klidné místo, neukáže se mu nůž, ten má vidět až v posledním momentu, když porážka začne.”[12] Dodává: „Ať už zvířeti budete tajit to, že bude poraženo, ono i pak ví, kdo je jeho Pánem i to, že zemře.”[13]  Ahmed ibn Hanbel také upozornil na zákaz krutosti i vůči těm konzumovaným druhům, u nichž není podmínkou konzumace porážka:  „Nesmažte rybu, dokud nezemře. U sarančat, která nemají krev, je zákaz mírnější.”[14]

 

3. Velbloud se poráží řezem do oblasti na začátku krku, nad hrudi. To se arabsky nazývá نَحرٌ nahr. Smrt následkem přerušení tepen v této oblasti přichází rychleji, než v případě přetětí tepen výše na krku.[15] Při porážení velblouda je jeho levá přední noha uvázaná, a pokud to je obtížné zařídit, pak se poráží vkleče. To proto, aby nemohl porážejícího řezníka předníma nohama nakopnout, což by mohlo být velmi nebezpečné.[16] Tohoto názoru je velká většina učenců včele s imámy Málikem, aš-Šáfi’ím, Ahmedem, Ishákem, Abú Sewrem a dalšími.[17] Toto je také Sunna Proroka صلى الله عليه و سلم. Anas vypráví, že v Mekce Posel Boží صلى الله عليه و سلم takovýmto způsobem porazil ve stoje sedm velbloudů.[18] Džábir potvrzuje praktiku svazování levých předních noh a ponechání velblouda stát na třech a připisuje ji Prorokovi صلى الله عليه و سلم a jeho společníkům رضي الله عنهم أجمعين.[19] Imámové Abú Hanífa a as-Sewrí se vyslovili spíše pro porážení v pozici v kleče.[20]

 

4. Všechna ostatní zvířata kromě velbloudů se zařezávají na krku. S karotidami by mělo být přeťato i hrdlo a dýchací trubice. Sunna je položit porážená zvířata na levý bok, pokud je řezník levák, pak na pravý bok. To je nejpohodlnější jak pro porážený kus, tak i pro porážejícího, protože jinak by byl ztížen přístup ke krku poráženého kusu.[21] Hlava zvířete se přidržuje levou rukou[22] a kus se svalí na zem co nejohleduplněji.[23] Imámové Ibn Tejmíjja, an-Newewí, Ibn Hadžer a Ibnu l-Mulekkín uvádějí idžmá‘ ohledně pokládání poráženého hovězího a drobného dobytka na levý bok.[24] Poté je možno přiložením chodidla na zátylek mírnit křečovité pohyby zvířete, jak učinil Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle hadísu na autoritu Anase.[25]

Svalování hovězího a drobného dobytka do kleku a svazování mu noh nemá opření v Sunně. Někteří učenci preferují se tomuto vyhnout, neboť pokud nohy nejsou svázány a zvíře sebou hází, snadněji a rychleji dojde k jeho vykrvení. Naprosto zakázáno je zvíře svázat a zastřelit, na základě hadísu na autoritu Anase od Proroka صلى الله عليه و سلم.[26]

Přeříznutím hrdla se zabíjí a vykrvuje také drobné zvířectvo, jako je drůbež nebo králíci. Anas uvádí, že v Merru z-Zehránu vyplašili zajíce, chytili ho, Abú Talha jej zařízl a dvě plecka, nebo dvě stehna, poslali jako dar Prorokovi صلى الله عليه و سلم, který to od nich přijal.[27]

Učenci se jednohlasně shodují, že maso velblouda zabité podříznutím krku, stejně jako maso ostatního zvířectva zabité přetětím hlavních tepen na rozhraní krku a hrudi (jako se poráží velbloud) je povoleno.[28]

 

5. Čepel by měla být před zvířetem ukryta a neměla by být ostřena či broušena před jeho zraky, v době vlastní porážky, jak podle hadísu od Ibn Omara učil Posel Boží صلى الله عليه و سلم.[29] Omar ibnu l-Chattáb viděl kohosi ostřit nůž před zraky poráženého zvířete. Udeřil jej svou holí a vyčinil mu: „Proč trápíš jeho duši? Proč jsi to neučinil už před porážkou?“[30] Pokud je krajně zavrženíhodné toto, pak je ještě více zavrhováno porážet jeden kus před očima zbytku stáda. Z několika dalších podání o člověku, kterého Omar udeřil svou holí, se dozvídáme, že dotyčný porážel ovci před očima zbytku jejího stáda.[31]

 

6. Porážející má po pronesení jména Božího dále velebit Alláha tekbírem (říkat الله أكبر Alláhu akbar).

 

7. Jde-li o sváteční obětinu, nebo o ‘akíku, pak by mělo být vzpomenuto i jméno toho, za koho je činěna. Dotyčný by měl velebit Alláha a prosit Jej, aby od něho tento čin přijal. Tak by měl říci třeba: „Ve jménu Alláha, Alláh je největší, Alláhu, toto je od Tebe pro Tebe za mne,“ pokud poráží sám, nebo „za toho a toho“ pokud poráží za někoho jiného.

 

8. Stahovat a rozbourávat poražený kus je možno začít až poté, co se definitivně přesvědčíme, že zvíře je mrtvé, aby mu nebylo působeno zbytečné utrpení. Na tom se učenci shodují.[32] Cokoli je odřezáno ze zvířete zaživa, je právně klasifikováno jako mršina a je zakázána konzumace takového masa. Abú Wákid al-Lejsí uvádí od Proroka صلى الله عليه و سلم slova: „Vše, co se odřízne ze zvířete, dokud je naživu, je považováno za mršinu.“[33] Islámští učenci se shodují, že jíst maso odsečené ze zvířete zaživa ještě předtím, než je toto poraženo, je harám.[34] Pokud by někdo začal s porcováním zvířete poté, co bylo poraženo, ale ještě neskončil proces vykrvení a není tedy jistota, že zvíře je skutečně mrtvé, pak by šlo o zakázaný čin, tedy dotyčný spáchal hřích, ale samo maso je podle názoru všech čtyř mezhebů poživatelné.[35] Zakázáno je též stahovat neúplně vykrvený kus, který tedy není prokazatelně mrtvý. Tento zákaz je zaznamenán na autoritu Omara.[36] Kůži je chvályhodné stahovat rukou. Abú Sa’íd al-Chudrí uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم učil jistého chlapce stahovat jehně. Naklonil se k němu a řekl mu: „Běž trochu stranou, ukážu ti, jak se to dělá.“ Poté si Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyhrnul rukávy a zapřel se do kůže, aby ji z poraženého jehněte stáhl, načež řekl: „Takto se stahuje kůže.“[37]

 

9. Člověk může požádat další, aby mu pomohli zvíře porazit, pokud to není schopen učinit sám. Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve Svátek Oběti jednoho ze svých druhů požádal: „Pomož mi s poražením obětiny,“ což dotyčný učinil.[38] Pokud toto platí v případě porážení obětiny, kdy je chvályhodné, aby dotyčný, pokud to zvládne, porážel sám, pak je shodně tomu dovoleno asistovat při porážení zvířete za jakýchkoli jiných okolností. 

 

---