Muslimský lidový příběh (arab. حكاية hikája) vypráví o jistém učedníku islámských nauk, který se vydal za svým učitelem, svým šejchem. Cestou míjel pole, na kterém spatřil pracujícího rolníka, jak okopává své plodiny.
Rolník u remízku za polem odložil ve křoví své staré, zaprášené a obnošené střevíce. Jak na rolníkových botách, tak i na jeho oděvu jako takovém bylo znát, že moc peněz nemá. Ba naopak, šlo o něm říci, že byl docela chudobný.
Muslimský lidový příběh (arab. حكاية hikája) vypráví o jistém učedníku islámských nauk, který se vydal za svým učitelem, svým šejchem. Cestou míjel pole, na kterém spatřil pracujícího rolníka, jak okopává své plodiny.
Rolník u remízku za polem odložil ve křoví své staré, zaprášené a obnošené střevíce. Jak na rolníkových botách, tak i na jeho oděvu jako takovém bylo znát, že moc peněz nemá. Ba naopak, šlo o něm říci, že byl docela chudobný.
Učedník o tom příliš nerozmýšlel a když dorazil ke svému šejchovi, jen tak žoviálně prohodil: “Co kdybychom mu ty boty jen tak z legrace schovali a z úkrytu pozorovali, co udělá, trochu bychom se i nasmáli a rozveselili …”
Jeho učitel mu však odpověděl: “Synku, pocházíš ze zámožné rodiny. Není od nás pěkné bavit se na účet kohokoli, komukoli se smát, tím spíše ne chudákovi. Mám lepší návrh. Znám laskavější žert. Vem si těch něco drobných, co máš po kapsách a naplň jeho střevíce penízky!”
Přesně jak šejch pravil, jeho mladý učedník vykonal. Potom se ukryl do křoví a čekal, co udělá rolník. až se pro své boty vrátí.
Chudobný rolník záhy své práce na poli skončil, přehodil si motyku přes rameno a odešel si pro střevíce. Když si nazul první botu, ucítil, že v ní je něco navíc, co tam předtím nebylo. Pomyslel si, že je to oblázek či hrouda hlíny. Zul si botu a vyklepal ji, když v tom z ní vypadly dukáty. A z druhé boty rovněž.
Chudák zůstal beze slov. Neměl co říci. Nevěřícně se otáčel okolo sebe. Potom z vděčnosti padl před Alláhem na tvář a zplna hrdel zvolal: “Ó Pane, chvála Tobě. Ty jsi ten, který dobře věděl, že mám nemocnou ženu a hladové děti!” A pak zůstal klečet s tváří na zemi ještě nějaký čas.
Když to uviděl mladý učedník, nahrnuly se do jeho očí slzy. Šejch se obrátil na svého učedníka a řekl mu: “Pročpak pláčeš?”
“Pláču,” řekl učedník, “ale přitom nikdy jsem nebyl šťastnější. Dnes jsem se naučil, že to pravé štěstí mám hledat v dávání druhým a nikoli v tom, když si od nich chci něco vzít.”
Moudrý šejch mu odvětil: “Synku, když odpustíš i tehdy, když můžeš potrestat, to je milodar. Když nikoho nepomluvíš i tehdy, když máš příležitost někoho pomluvit, je to také milodar. Když přejdeš přes něčí nedostatek, byť máš možnost ho ukázat všem, je to od tebe, jako bys dal milodar. Když se na někoho usměješ a rozveselíš ho, byť si ho mohl stejně tak i učinit smutným, je to od tebe milodar. A to pravé štěstí spočívá jedině v tom, že druhým dáváš. Nic jiného ti více štěstí ani nemůže přinést.”