Prorokova rada novým muslimům, díl 3.

Víra, tradice a zvyky

Azdovští delegáti pochopili dost důležitou věc, která uniká mnoha dnešním muslimům – islám nepřichází ani proto, aby vykořenil kulturní dědictví ze srdce toho, kdo do něj vstupuje, ale ani nepodléhá kulturním zvyklostem toho, kdo k němu vyzývá. Islám je od toho, aby tříbil a zušlechťoval kulturní dědictví všech zúčastněných. Povolené od zakázaného, dobré od špatného a krásné od ošklivého odlišuje Korán a Sunna a nikoli zažité tradiční zvyklosti nějakého lidského společenství.

Pokud některá praktika odporuje islámu, musí být muslim, ať už pochází z jakéhokoli zázemí, být připraven se této praktiky okamžitě zříci ve prospěch toho, co rozhodli Alláh a Jeho Posel, tak, jako na to byli připraveni azdovští delegáti, když řekli Prorokovi صلى الله عليه وسلم: “To, co jsme přejali z doby nevědomosti budeme následovat nadále, ledaže bys nám cokoli z toho zavrhl.” Toto ukazuje na sílu jejich víry, pronikavost jejich úsudku i hloubku jejich pochopení.¹

Azdovci následně jmenují oněch pět svých dobrých vlastností, patřících k jejich kultuře a mravům z doby ještě před islámem a Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim je schvaluje. Jsou jimi tyto:²

– Vděk v době blahobytu (arab. الشكر عند الرخاء aš-šukru ‘inde r-rachá´), tj. mnoho chvály Alláhu v okamžicích, kdy je člověk zahrnut velkým množstvím Božího dobrodiní a darů všeho druhu a také využití tohoto dobra od Alláha jen k tomu, s čím je Alláh spokojen, jako je pravdymilovnost a pomoc méně šťastným a znevýhodněným.

– Trpělivost v době nesnází (arab. الصبر عند البلاء as-sabru ‘inde l-belá´), tj. opak hořekování a bědování nad svým osudem, bez ohledu na to, co je ukryto v srdci.

– Spokojenost s údělem (arab. الرضا بمر القضاء ar-ridá bi-murri l-kadá) znamená smíření se a vnitřní spokojenost s tím, čeho se mi od osudu dostává. To je zmíněno ještě navíc, aby bylo podtrženo to, že se jedná o věc požadovanou spolu s trpělivostí, aby to, co člověk projevuje navenek bylo totožné s tím, co cítí uvnitř a dotyčný tak zůstal pravdymilovným a ryzím.

– Vytrvalá pravdymilovnost při vzájemných stycích (arab. الصدق في مواطن as-sidku fil-mewátin), jako např. v mešitě či na jiných místech, kde se lidé navzájem setkávají a vídají jedni druhé.

– Neochvějnost při střetu s nepřítelem (arab. اللقاء للأعداء al-likáu lil-a’dá´), tj. že při bitvě nepocítí strach a nerozutečou se před nimi, nýbrž pevně a rozhodně čelí jejich útoku ve válce. Některá další podání uvádějí i zanechání škodolibosti vůči nepříteli (arab. ترك الشماتة بالأعداء terku š-šemáteti bil-a’dá´), tedy radosti, že nepřítele postihlo něco špatné a nemilé.

– Poslední charakteristikou, kterou některá podání uvádějí navíc, je velkodušnost vůči hostu (arab. إكرام الضيف ikrámu d-dajf), tedy právo pohostinnosti a dobrého zacházení s cizincem.

Vrchol víry a slast v ní

Z hadísu o delegátech se podle as-Sujútího také vidí jejich nezlomné odhodlání následovat Boží víru a připravenost zříci se čehokoli, ať by už jim to bylo jakkoli milé a ať už by si tím vysloužili pohrdání svých lidí. Byli těmi, kteří se pro věc Boží nebojí výčitek nikoho z lidí. ³

Přicházejí za Prorokem صلى الله عليه وسلم a to je jejich vůdce, jakož i věřící jsou jejich bratři, bez ohledu na pokrevní svazky. Oni přijali víru celou, od samého jejího začátku v pilířích věrouky i islámské praxe, až po její vrcholek v tom, že budou milovat to, co Alláh a Jeho Posel milují a nenávidět to, co Alláh a Jeho Posel nenávidí. A proto okusili plnou slast víry, kterou neokusí ten, komu stále ještě zbývá z víry něco, co nedokázal přijmout. Jako někdo, kdo se zvládá modlit, ale nezvládá platit zekát, anebo žena, která se modlí, ale ještě se nezahalila, nebo někdo, kdo se stále ještě neztotožnil s některými kontroverzními otázkami předpisů svého náboženství. Víra přináší slast teprve tehdy, když se přijme celá a v úplnosti, tehdy, když se víra žije a když se žije pro víru.

Vše toto měli na paměti jak azdovští delegáti, tak i Prorok صلى الله عليه وسلم, který je u sebe v Medíně přijímal. Když se jich táže, co jsou zač (a netáže se jich, kdo jsou!), delegáti mohli sami sebe popsat jakoukoli další charakteristikou – jsou Azdovci, Jemenci, vyslanci, vzdělanci svého lidu, jsou místní honorace – ale zvolili si za to, co je vystihuje, že jsou věřící, že jsou muslimové, že nejsou nevěřící a nejsou modloslužebníci. To ukazuje, že toto označení stojí nad všemi dalšími dílčími identitami člověka a které je všechny převyšuje a zastiňuje je. Proto se na ně Posel Boží صلى الله عليه وسلم krásně usmál, neboť ho potěšilo toto jejich uvažování.⁴

Touto svou identifikací s vírou a věřícími se azdovští delegáti distancují od nevíry a nevěřících. Svou příslušnost a loajalitu budují na základě islámu a nikoli na základě kmene, etnika, třídy či kolegiality. Toto stojí v přímé opozici k falešným ideologiím a modlám dneška, jako jsou národní stát, liberální demokracie, progresivní globalizmus, sekulární humanizmus či třídní internacionalizmus.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم poté, co si vyslechl všech patnáct důkazů, kterými Azdovci podložili své tvrzení, že jsou věřící, je pochválil jako učené a chápavé, kteří věrně vykonávají vše, co jim bylo nařízeno a podporují pravdu, do té míry, že jsou již blízko k prorokům, byť se jimi nestali. Důvodem toho je právě hloubka jejich porozumění skutečnostem víry. I oněch pět vlastností z doby džáhilíje, v nichž se oni rozhodli pokračovat i po svém přijetí islámu, patří k vlastnostem proroků.⁵

Nezávislost na tomto světě – poznání nejvybranějších

Následně Posel Boží صلى الله عليه وسلم vybízí delegaci, aby zůstali takovými, jací jsou a dodává k tomu, co řekli, dalších pět věcí, aby konečný počet dovršil na dvacet. Těchto dodatečných pět jim ještě více pomůže posílit a zvětšit jejich víru.⁶

Podle az-Zerkáního pravé požadované víry už dosáhli a následujících pět se pro ně stane něčím navíc, co jim umožní být ještě lepšími a výjimečnějšími. Všechno jsou to zákazy týkající se nadměrného využívání tohoto světa.⁷

Přikazuje jim neshromažďovat více jídla, než co dokážou sníst. To proto, že mohou zadržovat u sebe to, co by mohli rozdat jiným mimo ně a proto, že čím více toho snědí, tím více budou muset před Alláhem vysvětlovat, zda se jednalo o povolenou stravu z dovoleného zisku. Naopak čím méně si ponechají, tím více dobra vykonají a i zúčtování pak bude pro ně snazší, jak uvádí az-Zerkání.⁸ Analogicky k tomu lze vyvodit, že se tento zákaz týká nadměrného využívání jakýchkoli konzumovatelných zdrojů, včetně vody, surovin, oděvů, spotřebního zboží, energie apod.

V tomto smyslu říká Vznešený Alláh:

أَلْهَاكُمُ التَّكَاثُرُ ‎﴿١﴾‏ حَتَّىٰ زُرْتُمُ الْمَقَابِرَ ‎﴿٢﴾‏ كَلَّا سَوْفَ تَعْلَمُونَ ‎﴿٣﴾‏ ثُمَّ كَلَّا سَوْفَ تَعْلَمُونَ ‎﴿٤﴾‏ كَلَّا لَوْ تَعْلَمُونَ عِلْمَ الْيَقِينِ ‎﴿٥﴾‏ لَتَرَوُنَّ الْجَحِيمَ ‎﴿٦﴾‏ ثُمَّ لَتَرَوُنَّهَا عَيْنَ الْيَقِينِ ‎﴿٧﴾‏ ثُمَّ لَتُسْأَلُنَّ يَوْمَئِذٍ عَنِ النَّعِيمِ ‎﴿٨﴾‏

“Vy rádi v rozmnožování jmění soupeříte, pokud hroby nenavštívíte. Však pozor! Brzy poznáte! A znovu pozor! Brzy poznáte! Však pozor! Kéž zřetelným poznáním poznáte, a věru oheň planoucí uzříte a potom vskutku okem jistým jej spatříte a posléze v ten den na blahobyt tázáni budete!” (Tekásur: 1-8)

Přikazuje jim ve stejném smyslu také nebudovat obydlí, v nichž nebudou bydlet. I to je podoba plýtvání a okázalosti, kterou islám kritizuje. Navíc v sobě implikuje ulpívání a pomíjivém příbytku tohoto vezdejšího světa, který není konečným domovem opravdového muslima, jenž naopak tíhne ke svému opravdovému domovu, k Ráji. Proto skutečný věřící, zříkající se tohoto světa, má mít jen tolik nemovitostí, kolik jich ke svému životu potřebuje.⁹

Vznešený Alláh říká:

‏ إِنَّ الْمُبَذِّرِينَ كَانُوا إِخْوَانَ الشَّيَاطِينِ ۖ وَكَانَ الشَّيْطَانُ لِرَبِّهِ كَفُورًا ‎

“vždyť marnotratní jsou bratři satanovi a satan byl vůči Pánu svému nevděčný.”  (Isrá: 27)

Dále je Prorok صلى الله عليه وسلم varuje před soutěživostí a předháněním se navzájem v hromadění čehokoli, co budou na smrtelné posteli tak jako tak nuceni opustit a namísto toho je vybízí ke starosti o toho, co jim na onom světě zůstane.¹⁰

Ve stejném duchu jsou i Boží slova:

مَّن كَانَ يُرِيدُ الْعَاجِلَةَ عَجَّلْنَا لَهُ فِيهَا مَا نَشَاءُ لِمَن نُّرِيدُ ثُمَّ جَعَلْنَا لَهُ جَهَنَّمَ يَصْلَاهَا مَذْمُومًا مَّدْحُورًا ‎﴿١٨﴾‏ وَمَنْ أَرَادَ الْآخِرَةَ وَسَعَىٰ لَهَا سَعْيَهَا وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَأُولَٰئِكَ كَانَ سَعْيُهُم مَّشْكُورًا ‎﴿١٩﴾

“Těm, kdož po věcech rychle pomíjivých touží, pospíšíme dát v něm to, co chceme, a tomu, komu chceme; však potom pro ně peklo připravíme, aby v něm hořeli v ponížení a v zavržení. Kdož však po životě budoucím touží a usilují o něj horlivě, jsouce přitom věřící – vděčně uznáno bude jejich snažení.” (Isrá: 18-19)

Další radou je bohabojnost, která znamená mít se neustále napozoru před Božím trestem a vyhýbat se čemukoli, co představuje neposlušnost vůči Alláhu.¹¹

Al-Bejdáwí o bohabojnosti říká:

“Jedná se o co nejpečlivější snahu zamezit zlým následkům našeho počínání. Toho, kdo takto jedná a chrání se před konáním čehokoli, co by mu mohlo na onom světě uškodit, nazýváme termíny Božího Zákona jako bohabojného. Tato bohabojnost má tři stupně:

1. Bohabojnost coby snaha zachránit se před věčným trestem tím, že se člověk zřekne přidružování čehokoli k Alláhu. Na ni se vztahují Boží slova:

 فَأَنزَلَ اللَّهُ سَكِينَتَهُ عَلَىٰ رَسُولِهِ وَعَلَى الْمُؤْمِنِينَ وَأَلْزَمَهُمْ كَلِمَةَ التَّقْوَىٰ وَكَانُوا أَحَقَّ بِهَا وَأَهْلَهَا

“A Bůh seslal sakínu Svou poslu Svému a věřícím a učinil pro ně neodlučným slovo bohabojnosti; a zasloužili si ho a byli ho nejvýš hodni.” (Feth: 26)

2. Vystříhání se a zanechávání veškerého hřešení a neposlušnosti vůči Alláhu, byť by to lidé považovali jen za malý hřích. A toto je to, co je v termínech Božího Zákona jako bohabojnost myšleno nejčastěji. O této úrovni hovoří tato Boží slova:

وَلَوْ أَنَّ أَهْلَ الْقُرَىٰ آمَنُوا وَاتَّقَوْا لَفَتَحْنَا عَلَيْهِم بَرَكَاتٍ مِّنَ السَّمَاءِ وَالْأَرْضِ وَلَٰكِن كَذَّبُوا فَأَخَذْنَاهُم بِمَا كَانُوا يَكْسِبُونَ

“Kdyby byli obyvatelé měst těchto uvěřili a bohabojní byli, byli bychom pro ně zajisté požehnání nebes i země otevřeli. Ale oni to vše za lež prohlašovali a potrestali jsme je za to, co si vysloužili.” (A’ráf: 96)

3. Člověk se ze všech sil všemi způsoby a do nejmenších detailů snaží o to, aby to, co ukrývá, bylo stejně dobré jako to, co ukazuje navenek, čímž v sobě zažehne jiskru toho, co je skutečnou nejzazší bohabojností, vyžadovanou Božími slovy:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ

“Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší” (Áli ‘Imrán: 102)“¹²

Protože každý skutečně bohabojný opravdový věřící ví, že se k Alláhu každý nakonec navrátí a stane před Ním.

Ve stejném duchu jsou i tato Boží slova:

وَكُلَّ إِنسَانٍ أَلْزَمْنَاهُ طَائِرَهُ فِي عُنُقِهِ ۖ وَنُخْرِجُ لَهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ كِتَابًا يَلْقَاهُ مَنشُورًا ‎﴿١٣﴾‏ اقْرَأْ كِتَابَكَ كَفَىٰ بِنَفْسِكَ الْيَوْمَ عَلَيْكَ حَسِيبًا ‎﴿١٤﴾

“Každému člověku jsme připevnili ptáka osudu jeho na šíji a v den zmrtvýchvstání vyjmeme pak každému knihu jeho a setká se s ní otevřenou. “Čti knihu svou! Dnes sám postačíš si proti sobě jako zúčtovatel!” (Isrá: 13-14)

Pátou a poslední Prorokovou صلى الله عليه وسلم radou pro azdovskou delegaci bylo toužebně pospíchat k tomu, kam tak či onak spějí lidské kroky, tedy k onomu světu, věčnému příbytku lidského rodu, a konat tak, aby nám byl umožněn vstup do zahrad Ráje, po nichž tolik toužíme.¹³

Ráj je místo, kde budou věčně odpočívat věřící a touha po něm není myslitelná bez vervy za konáním čehokoli z dobrých činů a zanecháváním činů špatných, bez touhy po čemkoli, co nás k němu může přiblížit.¹⁴

V podobném duchu Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

.‏ حُجِبَتِ النَّارُ بِالشَّهَوَاتِ، وَحُجِبَتِ الْجَنَّةُ بِالْمَكَارِهِ

“Pekelný oheň je obklopen nízkými chtíči, ale Ráj je obklopen věcmi nepohodlnými.“¹⁵

Díky Boží podpoře delegace zůstala v této pokornosti vůči Alláhu, drželi se toho, co si vyslechli a konali v souladu s radami Božího Posla, jehož požehnání se jim takto dostalo.¹⁶.

1. Viz Ibid., 5/228.
2. Jejich výčet s vysvětlením přejat od az-Zerkáního, op. cit. 5/229.
3. Zdroj uveden. Srov. i az-Zerkání, op. cit., 5/228.
4. Tak praví az-Zerkání v op. cit., 5/228.
5. Viz Ibidum, 5/229.
6. Viz op.cit., 5/229.
7. Viz Ibid., 5/230.
8. Viz Ibid., 5/229.
9. Viz Ibidum.
10. Viz Ibidum.
11. Viz Ibidum.
12. Citováno přes az-Zerkání, op. cit., 5/230.
13. Viz Ibidum.
14. Viz Ibidum.
15. Od Abú Hurejry zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6487 a toto je jeho verze. Podobný hadís od něj uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 2822.
16. Viz az-Zerkání, op. cit. 5/230