Prorokova rada novým muslimům, díl 1.

Vyprávěl Suwejd ibnu l-Háris al-Azdí رضي الله عنه:

“Byl jsem mezi sedm lidmi z mého kmene, kteří vyrazili navštívit Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم a promluvit s ním. Poté, co nás přijal a vyslechl, zalíbila se mu jak naše slova, tak i naše mlčení a i to, jak jsme k němu přišli a jak slavnostně jsme byli oblečení.

Zeptal se nás:

ما أنتُم؟

“Co jste zač?“

“Jsme věřící,” odpověděli jsme.¹

Posel Boží صلى الله عليه وسلم se usmál a pravil:

إنّ لكلِّ قولٍ حقيقةً فما حقيقةُ قولِكم وإيمانِكم؟

“Věru každé slovo musí být potvrzeno skutečností. Co tedy potvrzuje to, co říkáte? Jaká skutečnost potvrzuje opravdovost vaší víry?“

Odpověděli jsme: “To je celkem patnáct skutečností vlastností. Mezi nimi je pět, v něž nám tví vyslanci přikázali věřit, pět dalších, které nám tví vyslanci přikázali vykonávat a pět vlastností, které patřily k našim mravům ještě za džáhilíje a které následujeme až doteď, leda že bys nám je zakázal, protože odporují Božímu Zákonu.”

Posel Boží صلى الله عليه وسلم nás vybídl:

وما الخمسُ الَّتي أمرَتْكم رسلي أن تؤمنوا بِها؟

“Co je těch pět, v něž vám mí poslové přikázali věřit?“

Odpověděli jsme: “Tví poslové nám kázali uvěřit v Alláha, Jeho anděly, Jeho knihy a Jeho proroky a i v posmrtné vzkříšení.”

Posel Boží صلى الله عليه وسلم se zeptal:

وما الخمسُ الَّتي أمرتكم أن تعملوا بِها

“A co je těch pět, které vám mí poslové přikázali vykonávat?“

Odpověděli jsme: “Tví poslové nám přikázali říci, že není ničeho hodného uctívání, kromě Alláha, dodržovat modlitby, platit zekát, postit se v Ramadánu a putovat k Domu Božímu, pakliže té cesty budeme schopni.”

Posel Boží صلى الله عليه وسلم se nás poté zeptal:

وما الخمسُ الَّتي تخلَّقتُم بِها أنتُم في الجاهليَّةِ؟

“A jakýchže pět vlastností z mravů doby džáhilíje se stále držíte?“

Odpověděli jsme: “Vděku v době blahobytu, trpělivosti během nesnází, pravdymilovnost při vzájemných stycích, spokojenost se životním údělem a neochvějnost při střetu s nepřáteli.”²

Posel Boží صلى الله عليه وسلم se zaradoval a pravil:

علماءُ حُكماءُ كادوا من صدقِهم أن يَكونوا أنبياء

“Učení jste a moudří! Ve své pravdymilovnosti jste téměř skoro jako proroci.“

A potom dodal:

      وأنا أزيدُكم خمسًا فتتِّمُ لكم عشرونَ خصلةً إن كنتُم كما تقولونَ فلا تجمعوا ما لا تأكلونَ ولا تبنوا ما لا تسكنونَ ولا تَنافسوا في شيءٍ أنتُم عنهُ غدًا زائلونَ واتَّقوا اللهَ الَّذي إليهِ ترجعونَ وعليهِ تعرضونَ وارغبوا فيما عليهِ تقدمونَ وفيهِ تخلدونَ.

“A já vám nyní dodám dalších pět, což bude dohromady celkem dvacet. K tomu, že budete takoví, jak říkáte, dodejte: nehromaďte to, co nedokážete sníst, nebudujte domy, v nichž nebudete bydlet, nepředhánějte se v tom, co stejně budete muset zítra opustit, bojte se Alláha, k Němuž se jistojistě vrátíte před Nějž předstoupíte, a v touze pospíchejte za tím, čemu jdete vstříc a v čem zůstanete i na věčnosti.“³

V Ibnu l-Kajjimově verzi Suwejd dodává: “A můj lid se vrátil od Posla Božího zpět. Jeho rady si zapamatovali a podle nich také konali.“⁴

 

Zdroje a vypravěči podání

Prvním a základním zdrojem zaznamenávajícím toto podání je slavné dílo Hiljetu l-awlijá od Abú Nu’ajma Ahmeda ibn ‘Abdilláh ibn Ahmed ibn Ishák ibn Músá al-Asbaháního (narozen roku 336 po hidžře, zemřel v muharremu 403 po hidžře), věhlasného učence, háfiza hadísů a znalce tasawwufu, který již v šesti letech obdržel své první idžázy od velkého množství tehdejších učenců a sám v průběhu života vychoval velké množství dalších špičkových učenců, kteří k němu proudili ze všech stran, díky krátkosti jeho isnádů⁵ a tím i blízkosti k Prorokovi صلى الله عليه وسلم, jeho společníkům a zbožným předkům této ummy.⁶

Podání uvádí i další přední znalci nauky o hadísech, jako velký háfiz a šejchu l-islám Abú Músá Muhammed ibn Abí Bekr či Omar ibn Ahmed al-Medíní al-Asfahání (žil v letech 501-581 po hidžře), žák mnoha známých učenců, který za hadísy procestoval celý tehdy známý svět, do té míry, že se ve své době stal šejchem celé ummy v nauce o isnádech. Ovládal také životopisy sahábů a měl dokonalý přehled o hadísech, které od Proroka صلى الله عليه وسلم každý jeden z nich vyprávěl. Dobře si byl vědom podvržených podání a nic pochybného od nikoho nepřijímal. Navíc byl také mimořádně skromný a morální člověk.⁷

Toto podání je dochováno jen přes Abú Sulejmána ad-Dáráního, od něhož vypráví Ahmed ibn Abi l-Hawárí. Abú Sulejmánův šejch ‘Alkama ibn Jezíd uvádí důvod tohoto zúžení isnádu ve svých slovech učedníku Abú Sulejmánovi: “Při Alláhu, z těchto lidí a jejich dětí jsem zůstal naživu už jen já jediný.” Krátce poté ‘Alkama umírá.⁸ Uvádí se, že před svou smrtí prosil: “Ó Bože, vezmi si mou duši, než cokoli z tohoto něčím zaměním, či toto pozměním.“⁹

Ahmed ibn Abi l-Hawárí (z. r. 246 či 247 hidžry) je spolehlivý vypravěč.¹⁰ Je také znám pod kunjou Abu l-Hasan a jeho celé jméno je Ahmed ibn ‘Abdilláh ibn Mejmún ibn ‘Abbás ibnu l-Háris ibn Abi l-Hawárí at-Teghlibí, z kmene Teghlib ibn Wáil. Vypráví jen od spolehlivých, jedná se o zbožného muže desáté generace vypravěčů, současníka Ahmeda ibn Hanbela a dalších. Patří k nejstarším, kteří se učili od následovníků následovníků Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků (arab. أتباع التابعين atbá’u t-tábi’ín), přičemž samotné následovníky společníků (arab. التابعون at-tábi’ún) už nezažili. Vypráví od něj jeho studenti Abú Dáwúd a Ibn Mádža, sestavitelé proslulých sbírek Sunen.¹¹

Abú Sulejmánovo celé jméno je ‘Abdurrahmán ibn Ahmed ibn ‘Atíja al-Hárání (z. r. 221 či 225 hidžry), známý jako spravedlivý a zbožný muž, avšak nejasného statusu při vyprávění hadísů. Uvádí se však o něm, že tradoval jen velmi málo hadísů a hadísy nebyly hlavním předmětem jeho zájmu. Známější je jen jako vypravěč poučných zkazek.¹² Pocházel z Dáríjá blízko Damašku a je chloubou tohoto kraje. Byl velkým imámem a vypravěčem poučných podání z oblasti zuhdu, velkým znalcem tasawwufu a člověkem, od něhož jsou zaznamenány nevšední události (arab. الكرامات al-kerámát).¹³

Az-Zehebí také uvádí Abú Sulejmána jako vypravěče hadísů, na jehož ocenění se ovšem učenci neshodují, avšak ještě důležitější je, že o jeho učiteli ‘Alkamovi, který mu měl tento příběh vyprávět od svého nejmenovaného otce a děda, zdroje mlčí. Ibnu l-Asír uvádí celé jeho jméno jako ‘Alkama ibn Jezíd ibn Suwejd al-Azdí, pročež tedy mělo jít o Suwejdova vnuka.¹⁴ Az-Zehebí o tomto ‘Alkamovi říká, že je jako vypravěč neznámý (arab. مجهول medžhúl) a jeho podání proto nejsou prověřítelná.¹⁵ Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí uvádí, že od vyprávění hadísů zaneprázdnilo tohoto ‘Alkamu jeho hojné uctívání, které bylo charakteristikou také dalších vypravěčů tohoto hadísu.¹⁶ O jeho přesném jménu, rodokmenu a životopisných datech toho není známo téměř nic a ještě méně víme o tom, jak spolehlivým vypravěčem hadísů byl.¹⁷

 

Autenticita podání a jeho informativnost

Protože podání vypráví sporný vypravěč od neprověřeného člověka, který ho vypráví od svého neznámého otce a dědečka, je hodnoceno jako slabé a neautentické. Informace, které toto podání obsahuje, jsou samy o sobě dobře doložitelné v jiných, omnoho autentičtějších hadísech. O tomto podání tedy uvažujme jako o historickém příběhu pro poučení a nikoli jako o doložitelném hadísu. Ve prospěch tohoto podání svědčí jeho široké využívání u nejslavnějších muslimských kronikářů a dějepisců či znalců zuhdu a tasawwufu.

Avšak navzdory své slabosti z hlediska precizních a přísných požadavků nauky o hadísech je toto podání široce citováno autory životopisů Proroka صلى الله عليه وسلم a jeho společníků.¹⁸ Proto lze říci, že ho lze použít jako zdroj informací a poučení pro životopis, ačkoli je příliš slabé na to, aby se jím dalo cokoli dokazovat.¹⁹

Tímto způsobem můžeme zacházet i s takovými podáními, jako je toto, shodně principu tradovanému od Ahmeda ibn Hanbel, jenž řekl: “Tři věci nemají podložení (tj. isnádem) – vysvětlení Koránu, zkazky o konci světa a Prorokovy صلى الله عليه وسلم bitvy.“²⁰

To znamená, že dějiny a jejich vyprávění nepodléhají v historické vědě tak přísným pravidlům, jako hadísy v nauce o hadísech a u mnoha z nich není jejich isnád vyhovující.²¹ Taková podání lze podle az-Zehebího ve vyprávění o dějinách využívat tak dlouho, dokud neodporují autenticky doloženým údajům.²² Podle al-Chatíba al-Baghdádího se řídíme v této věci expertním stanoviskem odborníků v dané nauce a relativní doložitelností daného podání.²³

Podle Ibn Tejmíji je důvodem tohoto skutečnost, že víra se zakládá na zjevení a nikoli na tradovaných a psaných dějinách a historické paměti. Naopak historie se skládá ze svědectví lidí a dějinné paměti jejich komunit a proto nepotřebuje tak striktní kritéria autenticity jako náboženské nauky. Nejvíce takových podání o ranných islámských dějinách zachovalo obyvatelstvo Medíny a po ní obecně Hidžázu, tedy území, kde se tyto události odehrávaly. A obyvatelé Šámu, kteří dochovali i právě tento příběh, následují v autenticitě svých podání hned po Hidžázanech.²⁴

 

1. Podle jiného podání delegáti odpověděli: “Jsme muslimové.”
2. Jiná podání uvádí i velkodušnost vůči hostu.
3. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/291; al-Bejhekí v az-Zuhd, str. 970; Ibn ‘Asákír v at-Tárích, 1/199-201 a v Táríchu Dimešk, hadísy č. 4760 a 4761; Abu l-Kásim ‘Abdulkerím ibn ‘Abdilkerím al-Kazwíní v Táríchu Kazwín, 2/74; Ibn Kesír v Džámi’u l-mesánídi we s-sunen, hadís č. 4887, v Usdu l-ghába fí ma’rifeti s-sahába, 2/593; al-‘Irákí v al-Mughní ‘an hamli l-asfár, str. 84; a ‘Alláuddín ibn ‘Alí ibn Husámiddín ibn Kádí Chán v Kenzu l-‘ummál, hadís č. 1363 s drobnými odchylkami. Podobný hadís uvádí i Abú Se’ad an-Nejsábúrí v al-Arba’ún, str. 82; Musáfir ibn Hádží ad-Dimeškí v al-Arba’úne l-buldáníja, str. 77; a Ibnu l-Kajjim v Zádu l-me’ád, 3/587 a jako da’íf ho dokládá Šu’ajb al-Arnaút ve svém techrídži tohoto díla. Háfiz al-‘Irákí ho oceňuje jako slabý v Techrídžu ahádísi l-Ihjá, str. 42. Al-Albání ho oceňuje dokonce jako odvržený v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, hadís č. 2614. Podpůrné podání uvádí ad-Dijá al-Makdisí v al-Hikájátu l-mensúra, 3/149-150, avšak al-Albání toto podání nepovažoval za původní součást rukopisu.
4. Viz Zádu l-me’ád, 3/587.
5. Tj. byl hodně vysoko v isnádu, mezi ním a Prorokem صلى الله عليه وسلم bylo jen velmi málo mezičlánků, přičemž každý vypravěč hadísů se snaží, aby mezi ním a Prorokem صلى الله عليه وسلم bylo co nejméně lidí.
6. Viz Muhammed ibn ‘Abdulbákí az-Zerkání v Šerhu z-Zerkání ‘ale l-mewáhibi d-deníjeti bil-minahi l-muhammedíja, 5/226.
7. Viz Ibidum.
8. Viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 6/122.
9. Tak uvádí Muhammed ibn ‘Abdirrahmán al-Chumejjis v Kitábu i’tikádi aimmeti s-selef ahli l-hadís, str. 91. Sám šejch toto podání ocenil jako slabé.
10. Viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 6/121-122.
11. Jeho podrobnější životopis uvádí Ibn ‘Asákír a az-Zehebí, viz Muhammed ibn ‘Abdulbákí az-Zerkání v Šerhu z-Zerkání ‘ale l-mewáhibi d-deníjeti bil-minahi l-muhammedíja, 5/227.
12. Viz al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 10/248-250; as-Sem’ání v al-Insáb, 2/216; a Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 2/410.
13. Viz Ibidum.
14. Viz Usdu l-ghábeti fí ma’rifeti s-sahába, 2/593.
15. Viz Mízánu l-i’tidál, 3/108. Srov. Ibn Hadžer al-‘Askalání v Lisánu l-mízán, 5/472.
16. Viz Sifetu s-safwa, 2/386.
17. Viz Muhammed ibn ‘Abdulbákí az-Zerkání v Šerhu z-Zerkání ‘ale l-mewáhibi d-deníjeti bil-minahi l-muhammedíja, 5/227.
18. Viz Ibn Hadžer al-‘Askalání v al-Isábetu fí temjízi s-sahába, 3/186; Ibn Kesír v al-Bidájetu wen-nihája, 5/94 a 7/370-371. Uvádí ho i Muhammed Abú Šuhba v as-Síratu n-nebewíjatu fí dijái l-Kur´áni wes-Sunna, 2/553, který se snažil zahrnout jen nejspolehlivější údaje o Prorokově životě.
19. Tak uvádí i šejchové Ibn Báz, Ibn Ku’úd, al-Ghudejján a al-‘Afífí ve Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 4/476.
20. Tak uvádí az-Zerkeší v al-Burhánu fí ‘ulúmi l-Kur´án, 2/156.
21. Ibidum. Srov. as-Sujútí v al-Itkán, 2/228.
22. Viz at-Tefsíru wel-mufessirún, 1/47.
23. Viz ar-Raddu ‘ale l-Bekrí, 1/76. Stejně smýšlí i Ibn Hadžer al-‘Askalání v Lisánu l-mízán, 1/207.
24. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 13/345-346.