Recitace z mushafu během modlitby, díl 1.

OTÁZKA: Je možné a v islámu povolené, aby ten, kdo není háfiz, recitoval během modlitby, jako je například noční modlitba, či během Ramadánu modlitba teráwíh, Korán z výtisku, anebo z aplikace na mobilním telefonu? Může tak činit i imám v mešitě? A může někdo, kdo se modlí za imámem?

ODPOVĚĎ:

Není pochyb o tom, že recitace Koránu čtením z mushafu (ať už zapsaného na stránkách knižního výtisku, na papíru anebo na obrazovce mobilního telefonu či jiného elektronického zařízení) je chvályhodným činem sama o sobě a je potvrzeným způsobem uctívání, pakliže je prováděna mimo modlitbu. Pokud je prováděna přímo v modlitbě, potom je třeba rozlišovat, zda se jedná o imáma modlitby či samostatně se modlícího, anebo o toho, kdo se modlí za ním a také zda jde o povinnou, či dobrovolnou modlitbu.

Základním předpisem je během modlitby vždy recitace zpaměti, bez nahlížení do mushafu.

Recitace z mushafu během modlitby za imámem

Pro toho, kdo se modlí za imámem, proto není podle správnějšího názoru učenců dovoleno sledovat jeho recitaci v mushafu či na elektronickém zařízení, protože něco takového nemá v islámu žádný základ a neexistuje důkaz, který by něco takového povoloval. Vzhledem k tomu, že zde hovoříme o problematice uctívání, obřadu a rituálu (arab. الأحكام التعبدية al-ahkámu t-te’abuddíja), platí zde presumpce zákazu – k Alláhu je možno se přibližovat jen tak, jak je to doloženo od Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Důkazem je koránský verš:

أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُم مِّنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَن بِهِ اللَّهُ

„Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil?“ (Šúrá: 21)

A ani v Koránu, ani v Sunně neexistuje žádný důkaz, který by opravňoval osobu modlící se za imámem (arab. المأموم al-ma´múm) k takovému počínání, čímž se vracíme k základnímu předpisu – nutnosti recitovat zpaměti.

Ba co více, máme i důkazy, že takové osobě je nařízeno dívat se dopředu na zem, na místo, kam pokládá své čelo během padnutí na tvář (arab. السجدة as-sedžda):

Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها se tázala Posla Božího صلى الله عليه وسلم na někoho, kdo se v modlitbě dívá sem a tam, načež jí odpověděl:

هُوَ اخْتِلاَسٌ يَخْتَلِسُ الشَّيْطَانُ مِنْ صَلاَةِ أَحَدِكُمْ

„Takto šejtán ukrádá jistou část z modlitby kohokoli z vás.“¹

Anas ibn Málikرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

مَا بَالُ أَقْوَامٍ يَرْفَعُونَ أَبْصَارَهُمْ إِلَى السَّمَاءِ فِي صَلاَتِهِمْ

„Co je s lidmi, že při modlitbě stále hledí do nebes?“

Toto svými slovy ostře kritizoval a dodal:

لَيَنْتَهُنَّ عَنْ ذَلِكَ أَوْ لَتُخْطَفَنَّ أَبْصَارُهُمْ

„Buď s tím věru přestanou, anebo jim bude odňat jejich zrak!“²

Dále je jeho modlitba narušena příliš velkým množstvím a intenzitou pohybů naprosto nesouvisejících s vykonáváním modlitby (arab. عمل كثير ‘amelun kesír). Autentická sunna Posla Božího صلى الله عليه وسلم zakazuje během modlitby oba typy jednání.³ Také je na základě mnoha různých podání sunnou držet v modlitbě ruce spojené pravou přes levou. V neposlední řadě tato praxe protiřečí koránskému příkazu mlčky naslouchat imámově recitaci a zachovávat pokornou pohrouženost v modlitbě, shodně koránským veršům:

‏ وَإِذَا قُرِئَ الْقُرْآنُ فَاسْتَمِعُوا لَهُ وَأَنصِتُوا لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ ‎

„A když je přednášen Korán, naslouchejte mu a zmlkněte, snad se vám dostane smilování.“ (A’ráf: 204)

قَدْ أَفْلَحَ الْمُؤْمِنُونَ ‎﴿١﴾‏ الَّذِينَ هُمْ فِي صَلَاتِهِمْ خَاشِعُونَ ‎﴿٢﴾‏

„Uspějí vskutku ti věřící, kteří v modlitbách svých jsou pokorní!“ (Mu´minún: 1-2)

Kdo se modlí za imámem a drží v ruce mushaf či jinou pomůcku s textem recitované pasáže a sleduje imámovu recitaci nahlížením do koránského textu, tímto podle správnějšího názoru učenců jedná proti Sunně a dopouští se inovace (arab. بدعة bid’a), jak možno vyrozumět z fetwy Muhammeda Násiruddín al-Albáního.⁴

Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je podle některých učenců situace příkré potřeby opravit potenciální chyby imáma v jeho recitaci, jak se uvádí od Anase ibn Málika رضي الله عنه, že „jeho pacholek ho za ním při modlitbě sledoval z otevřeného mushafu a kdykoli se dopustil chyby, opravil ho podle mushafu.“⁵

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín vysvětluje, že toto může implikovat potřebu, opravňující k takovému jednání, které je jinak během modlitby zakázané či minimálně zavrženíhodné. To proto, že člověk hledí do mushafu, namísto tam, kde činí sedždu, nemá ruce spojené na břiše či hrudi, což je sunna, a navíc narušuje svou modlitbu zbytečnými pohyby při obracení stránek. Někteří učenci, např. Abú Hanífa a jeho mezheb, dokonce smýšlejí, že toto přímo narušuje a zneplatňuje modlitbu. Nejde jen o pohyby rukama, ale i o pohyby očima z řádku na řádek.⁶

Recitace z mushafu během modlitby samostatně či jako imám

Ohledně recitace Koránu během modlitby v případě imáma, či někoho, kdo se modlí samostatně (arab. المنفرد al-munferid), nemají učenci již od klasické doby jednotný názor a zastávají tři základní pohledy,⁷ které lze vztáhnout i na recitaci Koránu z jakékoli jiné pomůcky:

1. názor: Recitovat během modlitby z mushafu či jiné pomůcky je v zásadě dovoleno.

Toto se uvádí od Ibn Šihába az-Zuhrího, Katády, Muhammeda ibn Sírína, ‘Atá, Jahje ibn Se’íd al-Ansárího a Isháka ibn Ráhawejha. Čtení z mushafu během modlitby imámovi dovolovali také Ajjúb as-Sichtijání, Muhammed ibn Sírín, ‘Áiša bint Talha, al-Hakem ibn ‘Utejba, ‘Atá, a Sábit al-Lubnání.⁸ Se’ad ibn Ibráhím dokonce přikazoval svému synovi vést během Ramadánu ostatní na teráwíhu a nahlížet přitom do mushafu.⁹

Podle právníků šáfi’ovského mezhebu je dovoleno takto recitovat bez jakékoli zavrženíhodnosti jak v nepovinných, tak i v povinných modlitbách, ať už je člověk v pozici imáma či se modlí sám. Podle těchto učenců nedochází držením mushafu, obracením jeho stránek a čtením z něj k přílišným pohybům. Abú Hasan al-Máwerdí, aš-Šerbíní, ar-Ramlí a další šáfi’ovští učenci smýšlí, že pohyby očí nejsou dostatečné pro narušení modlitby.¹⁰

Jahjá ibn Šeref an-Newewí napsal:

„Pokud by modlící se četl z mushafu, nenarušilo by to jeho modlitbu, bez ohledu na to, zda danou pasáž zná zpaměti či nikoli. Pokud zpaměti nezná ani al-Fátihu, tím spíše má číst z mushafu. To, že občas otočí stránku, jeho modlitbu nenarušuje.”¹¹

Toto by by podle něj bylo explicitně dovoleno i kdyby dotyčný nahlížel do něčeho jiného, než do mushafu.¹²

Jak uvádí i ar-Remlí, „intervaly mezi jednotlivými obraty stránek jsou příliš daleko od sebe na to, aby modlitbu narušily.“¹³

Důkazem tohoto názoru je podání o matce věřících ‘Áiši رضي الله عنها, která se spolu se skupinou dalších sahábů, Alláh s nimi všemi budiž spokojen, nechala v modlitbách vést svým sluhou Zekwánem a on recitoval z mushafu.¹⁴ Toto podání podle zastánců tohoto názoru ustavuje jednoznačný a nepopiratelný důkaz.¹⁵

Dalším důkazem zastánců tohoto názoru je skutečnost, že podle Abú Katády رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم držel při modlitbě svou vnučku Umámu, dceru své dcery Zejneb رضي الله عنهما, což je potvrzeno v obou sbírkách Sahíh.¹⁶ Pokud držel dítě, což s modlitbou nesouviselo vůbec, potom na základě prioritního vyrozumění (arab. مفهوم موافقة mefhúmu l-muwáfaka) bude tím spíše dovoleno nahlížet do mushafu kvůli recitaci Koránu, která je nezbytnou součástí každé modlitby a přímo s ní souvisí. Jinými slovy, pokud modlitbu nerušilo přenášení dítěte, nebude ji rušit ani držení mushafu.¹⁷ Navíc je cílem této činnosti sama modlitba a nic jiného.¹⁸

Ibn Wehb uvádí, že Ibn Šiháb az-Zuhrí řekl: „Naši nejvybranější se během Ramadánu modlili teráwíh a přitom nahlíželi do mushafů.“¹⁹ Na otázku imáma, který toto činí, když vede v modlitbě jiné lidi, odpověděl Ibn Šiháb takto: „To se dělalo bez přestávky od počátků islámu. I nejlepší z nás předčítali z mushafu.“²⁰

Uvádí se, že Ahmed ibn Hanbel řekl: „Když by imám vedl lidi v modlitbě a předčítal při ní z mushafu, do něhož by nahlížel, nic tím neporuší.“ „Ani při povinné?“ zeptali se ho. Odpověděl: „Nevím o ničem, co by porušoval.“ Viz Mewsú’atu l-fikhíja, 33/57.

Podle hanbelovců, kteří se tímto obecně také vyslovují pro tento povolující názor, je však s touto praktikou možná spojena i jistá zavrženíhodnost, zvláště jedná-li se o povinnou modlitbu. Avšak i přesto se nejedná o narušení povinné modlitby a nejde o překročení žádného zákazu.²¹ V případě imáma či samostatně se modlícího recitování z mushafu během povinné modlitby je toto zavrženíhodné, ale dovolené. V případě nepovinné modlitby je to dovoleno bez zavrženíhodnosti pro toho, kdo není háfiz, a zavrženíhodno pro toho, kdo háfizem je.²² Ibn Kudáma dodává, že četba z mushafu nutně neubírá na pokorném pohroužení se do modlitby, ba naopak může tomuto cíli dopomoci, obzvláště během delších nepovinných modliteb, jako je např. teráwíh.²³

Tohoto klasického hanbelovského stanoviska se drží i Stálá komise pro fetwy v KSA.²⁴

Z moderních učenců zastával toto stanovisko i ‘Abdul’azíz ibn Báz, který řekl:

„Pokud existuje potřeba číst z mushafu, ať už se jedná o případ imáma vedoucího modlitby, či ženy modlící se v noci nepovinnou modlitbu (arab. التهجد at-tehedždžud), nebo muže, který se zatím nenaučil Korán nazpaměť, není na tom nic špatného.“²⁵

Stejný autor zároveň dodává, že v případě povinných modliteb toto není zapotřebí a člověk se má omezit jen na to, co zná nazpaměť. I kdyby však během nich recitoval z mushafu, jeho modlitby by nebyly nijak narušeny. Jako příklad uvádí situaci, kdy člověk, který zpaměti nezná súry as-Sedžda a al-Insán, ale chce následovat sunnu a recitovat je při modlitbě fedžr v pátek a proto je čte z mushafu.²⁶

1. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3291.
2. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 750.
3. Hadísy o tom viz např. u al-Buchárího v Sahíhu, 2/66; a u Muslima v Sahíhu, 1/382.
4. Pro fetwu viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 679.
5. Zaznamenal ‘Abdurrezzák v al-Musannefu, 2/394.
6. Viz Medžmú’u l-fetáwá šejchi l-‘Usejmín, otázka č. 819.
7. Viz Muhammed ibn Nasr al-Merwezí v Muchtesaru kijámi l-lejli we kijámi Ramadán we kitábi l-witr, str. 233-234.
8. Viz Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 2/123.
9. Viz al-Merwezí v Muchtesaru kijámi l-lejl, str. 233.
10. Viz Nihájetu l-muhtádž, 2/51. Srov. Fethu l-‘Azíz šerhu l-Wedžíz, 2/55; Asná al-matálib fí šerhi Rawdi t-tálib, 1/183.
11. Viz al-Medžmú’, 4/27.
12. Viz Ibid., 4/95. Tuto dobře známou šáfi’ovskou pozici dokládají i díla jiných mezhebů, např. hanefíjec al-Haskefí v Durru l-muchtár, 1/461.
13. Viz an-Nihája, 1/476.
14. Toto podání uvádí v mu’allek podobě, tj. s vynecháním jména ‘Áišina učedníka, al-Buchárí v Sahíhu v knize O ezánu, v kapitole Otrok či propuštěnec mohou vést modlitbu (kap. 54), před hadísem č. 692, viz Sahíhu l-Buchárí, 1/245. Jeho řetězec je nadále spojitý a uvádí ho i aš-Šáfi’í, ‘Abdurrezzák as-San’ání a Ibn Abí Šejba. Se spojitým isnádem ho uvádí Ibn Abí Dáwúd v Kitábu l-masáhif, podání č. 792 a další. Jako sahíh ho doložil al-Wá’iz v Tahkíku Kitábi l-masáhif, podání č. 657. Podání uvádí i al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 2/359. Jeho podání jako sahíh ho ocenil an-Newewí, viz Chulásetu l-ahkám, 1/500.
15. Viz Ibn Hadžer al-Askalání ve Fethu l-Bárí, 2/185.
16. Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 494; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 543.
17. Tak jejich logiku odůvodňuje i hanefíjec as-Sarachsí v al-Mebsútu, 1/201.
18. Viz al-Išráfu ‘alá nuketi mesáili l-chiláf, 1/264.
19. Viz al-Mudewwena, 1/224.
20. Zaznamenal al-Merwezí v Muchtesaru kijámi l-lejl, str. 233.
21. Viz al-Buhútí v al-Keššáfu l-kiná, 1/361.
22. Viz al-Džámi’u li-‘ulúmi imám Ahmed – fikh, 6/434.
23. Viz al-Mughní, 1/412.
24. Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, fetwa č. 579.
25. Viz Fetáwá Núru ‘ale d-derb, 8/246.
26. Viz Medžmú’u l-fetáwá we l-makálát, 11/339.