Shromáždění hadísů do sbírek

Logo XXL

Již jsme hovořili o tom, že hadísy byly zapisovány ještě za života Božího Posla صلى الله عليه و سلم a že zákaz zapisovat je, zmiňovaný v mnoha podáních, pochází zřejmě z nejranější doby, kdy panovala zřejmá obava předtím, aby Prorokovo صلى الله عليه و سلم vysvětlení formou hadísů nebylo zaměněno s přímým Božím slovem Koránu. 
Nyní budeme hovořit o cestě, jakou se znalost sunny dostala od Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků, Alláh s nimi budiž spokojen, k nám. Nejvíce úsilí na tomto poli vynaložily první tři generace muslimů, které Korán i Sunna označuje jako nejlepší:
كُنْتُمْ خَيْرَ أُمَّةٍ أُخْرِجَتْ لِلنَّاسِ تَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَتَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَتُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ
Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha.
(Álu ’Imrán:110)
A také:
إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ أُولَئِكَ هُمْ خَيْرُ الْبَرِيَّةِ جَزَاؤُهُمْ عِنْدَ رَبِّهِمْ جَنَّاتُ عَدْنٍ تَجْرِي مِنْ تَحْتِهَا الأنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا أَبَدًا رَضِيَ اللَّهُ عَنْهُمْ وَرَضُوا عَنْهُ ذَلِكَ لِمَنْ خَشِيَ رَبَّهُ
Avšak ti, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, to jsou ti nejlepší ze všech stvoření. Odměnou jejich u Pána jejich budou zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou a v nichž zůstanou navěky nesmrtelní. Bůh v nich nalezne zalíbení a i oni v Něm naleznou zalíbeni, a toto údělem bude toho, kdo Pána svého se bojí.
(Bejjina:7-8)
Také Boží Prorok صل الله عايه و سلم řekl: “Nejlepší z lidí je moje generace, potom ti, kdo přijdou po nich, potom ti, kdo přijdou po nich.[1]
Tito první muslimové se zasloužili o zachování klenotů z pokladnice životního příběhu nejlepšího z lidí, Muhammeda صلى الله عليه و سلم tím, že:
  1. se podle jeho slov řídili ve svém životě a denní praxi, tj. že Sunnu sami žili. Od nich se to naučili jejich potomci přirozeným způsobem.
  2. hadísy se sami učili nazpaměť a zapisovali si je, aby je takto mohli memorovat.
  3. hadísům vyučovali další své učedníky v mešitách při naučných sezeních.
Proto je přikázáno následovat jejich odkaz a nepřicházet se žádným vysvětlením víry, které nemá oporu v jejich vysvětlení víry:
وَمَنْ يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِنْ بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَى وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّى وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ وَسَاءَتْ مَصِيرًا
A kdo se odštěpí od posla poté, co mu bylo objasněno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´:115)
 
1. Ne-koránské písemnosti z doby Prorokovy:
Již v okamžiku smrti Posla Božího صلى الله عليه و سلم existovalo několik písemností:
  1. Depeše k habešskému negusovi poslaná za doby mekkánského útisku po Amru ibn Umejjovi ad-Damarím a Dža’feru ibn Abí Tálibovi.[2]
  2. Abdulláh bin Amr bin al-Ás byl znám tím, že od Proroka صلى الله عليه و سلم zapisuje vše, co slyší. Tak vznikla historicky první sbírka hadísů známá jako Sahífa as-Sádika.[3]
  3. Medínská úmluva mezi místními muslimy, muhádžiry a nemuslimy, zejména židy. S nimi si Posel Boží صلى الله عليه و سلم prostřednictvím svého písaře Zejda ibn Sábita často dopisoval. Zejd se také na jeho pokyn naučil hebrejskému písmu i jazyku.
  4. Depeše po Hatíbu ibn Abí Belte’ovi k egyptskému mukawkasovi, vazalu Byzance. Důkazem existence této komunikace je přítomnost egytské služebné Merjem, která Prorokovi صلى الله عليه و سلم posléze porodila syna Ibrahíma.
  5. Text Hudejbíjské úmluvy mezi pohanskou Mekkou a muslimskou Medínou, kterou zapsal Alí ibn Abí Tálib. Tak je uvedeno v mnoha životopisech Proroka صلى الله عليه و سلم.
  6. Následuje korespondence nejrůznějšího obsahu, která vyzývala arabské kmeny k přijetí islámu a novým muslimům objasňovala předpisy islámu, zejména co se týče rituálů, jako je půst nebo zekát.
  7. Text Prorokova kázání během vítězství nad Mekkou, které sepsal Abú Šáh al-Jemení.[4]
  8. Depeše po Abdulláhu bin Huzáfovi as-Sehmím, určená perskému chosreuovi a jeho bahrajnskému vazalu. Na Bahrajn dorazila prokazatelně, ovšem jestli ji perskému vladaři do jeho metropole doručil sám Abdulláh, nebo někdo z jeho spoludelegátů, historie mlčí.[5] Na Bahrajn směřoval ještě další dopis, nesený Al-A’lou bin al-Hadramím, který vyzýval k přijetí islámu. Vzhledem k tomu, že někteří Bahrajnci islám přijali, žádali o zaslání instrukcí o placení zekátu, kterou Posel Boží صلى الله عليه و سلم nadiktoval a obratem jim zaslal.[6]
  9. Depeše císaři Herákliovi do Byzance, nesená Dihjou bin Chalífa al-Kelbím.[7]
  10. Depeše ghassánovskému králi Damašku, Hárisu ibn Abí Šámir. Ten nejhruběji odmítl Prorokovu صلى الله عليه و سلم výzvu k islámu a vyhlásil muslimům válku.[8]
  11. Depeše k vládci Ománu Džejferovi a jeho bratru Abdu al-Dželendímu, kterou nesl Amr ibn al-Ás. Omán islám přijal.[9]
  12. Depeše Haudovi bin Alímu, vládci Jemámy, vyzývající k islámu. Hauda poslal Prorokovi صلى الله عليه و سلم obratem cenné dary a neshledal na islámském poselství nic špatného. Zemřel však velmi záhy poté a Jemámu po něm ovládl lžiprorok Musejlema.[10]
Žádný z těchto dokumentů se do dnešních dní nedochoval, jsou však známy z autorizovaných pozdějších přepisů, dohledatelných zpět k původnímu zdroji.
 
2. Přínos sahábů, nechť je s nimi Alláh spokojen, při shromáždění sunny
 
Po Prorokově صلى الله عليه و سلم smrti vzešli z řad sahábů mnohé autority význačné na poli zachování sunny, které sepisovaly a memorovaly hadísy a vyučovali je dále. Ibn Džewzí podává seznam sahábů známých jako tradenti hadísů. Obsahuje celkem 1060 jmen. Z toho 500 lidí předává každý jen jediné podání, 132 dvě podání, 80 tři, 52 čtyři, 32 po pěti, 26 po šesti, 27 po sedmi, 18 tradentů předává 8 hadísů každý, 11 devět, 60 mezi deseti a dvaceti, 84 mezi dvaceti a stovkou, 27 mezi stem a pěti sty. Nad pět set hadísů předává již každý z celkem pouze 11 sahábů a pouze 6 jednotlivců je zdokumentováno jako tradenti více než tisícovky jednotlivých hadísů. Uváděné počty hadísů znali příslušní jedinci nazpaměť tak, jak je Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyřkl. [11] Tato šestice největších znalců mezi saháby se nazývá al-mukessirún (čs. mnohonásobní tradenti). Jsou to:
         Abú Hurejra (umírá roku 59 h. ve věku 78 let) s neuvěřitelným počtem 5374 jednotlivých podání. K zapamatování takového počtu vyprávění využíval Abú Hurejra několik svazků svitků plných poznámek, jak uvádí Hasan ibn Amr ad-Damarí[12]. Z jeho znalostí čerpalo celkem osm set jeho učedníků.[13]
         Abdulláh ibn Abbás (z. 68 h., dožil se 71 let), předává 2660 hadísů. Svou znalost sepsal do několika svitků.
         ‘Áiša bint Abí Bekr, matka věřících (z. 58, ve věku 67 let), traduje 2210 hadísů.
         Abdulláh ibn Omar, (z.73 h. ve věku 84 let) vypráví 1630 hadísů. Hadísy, které znal, diktoval svému sluhovi Náfi’ovi, který z nich sestavil svitek.
         Džábir ibn Abdulláh, (z. 78 h. ve věku 94 let) vypráví 1560 hadísů. Napsal svitek s hadísy o hadždži.
         Anas bin Málik, (z. 93 h. ve věku 103 let) vypráví 1286 hadísů. Z nich také během své služby u Proroka صلى الله عليه و سلم pořídil sbírku, kterou čas od času Prorokovi صلى الله عليه و سلم předkládal ke schválení.
         K této šestici se také dodává jako sedmý Abú Sa’íd al-Chudrí, (z. 74 h. ve věku 84 let) s 1170 hadísy.
K nim se přidružují další, kteří znali zpaměti něco pod tisíc hadísů – Abdulláh ibn Amr ibn al-Ás, Alí ibn Abí Tálib (který též sepsal do svitků některé hadísy týkající se zekátu, povoleného/zakázaného a trestního práva) a Omar ibnu l-Chattáb.
Abú Bekr (který také vlastnil svitky s poznámkami k hadísům, které však následně zničil z obavy z pokřivení Prorokova صلى الله عليه و سلم odkazu), Osmán, Umm Selema, Abú Músá al-Aš’arí, Abú Zarr al-Ghiffárí, Abú Ajjúb al-Ansárí, Ubejj ibnu l-Ka’b a Mu’áz ibn Džebel znali zpaměti něco pod 500 jednotlivých podání.
 
Zde je třeba objasnit jednu pochybnost, týkající se úlohy chalífy Omara ibn al-Chattáb, který za doby své vlády uvažoval nad sepsáním toho, co bylo dochováno ze sunny. Poradil se s ostatními znalými saháby a oni mu tento krok doporučili. Po několika nocích strávených v dlouhém rozjímání však Omar učinil něco, co bylo v přímém rozporu s jejich radou. Zapisování hadísů a učení se jim razantně omezil. Zdůvodňoval to proměnou doby a důležitostí Koránu nad hadísy. Tento jeho čin lze vysvětlit dvěma body:
  1. Muslimové mají mít na paměti, že základním a prioritním pramenem jak islámské věrouky tak i islámského náboženského zákona je Korán a Sunna přichází jako jeho vysvětlení teprve po něm a v návaznosti na něj. Nesmí tedy dojít k tomu, co se stalo dřívějším národům, které pomíchaly Boží zjevení se slovy svých poslů, mír s nimi a se slovy svých učenců a vykladačů.
  2. Realita Prorokovy Medíny صلى الله عليه و سلم a okolních kmenových svazů, kdy hadísy vznikaly, se radikálně proměnila. Byla osvojena mnohá území, od Egypta, přes Šám až po někdejší perské državy. Pod muslimskou nadvládu se dostalo mnoho ne-Arabů, neznalých arabského jazyka a zvyků, pro které je velmi obtížné a matoucí pochopit okolnosti vzniku hadísů.
Proto Omar povolil učení se hadísům jen za podmínky, že budou jasně vysvětleny, zdůvodněny a objasněny v původu svého vyřčení a rovněž bude jasně vyvozen jejich smysl, význam a poselství, nebo příkaz, který se v nich skrývá.[14]
 
Prorokův společník Berá´a bin Azíb byl znám tím, že hadísy diktoval přímo. Takto jich nadiktoval svým posluchačům 305. Hadísy Abú Músy (360 celkem) byly sepsány a do vlastnictví je obdržel Ibn Abbás. Od Omara, jakožto chalífy, se mnoho hadísů dochovalo formou jeho písemných nařízení a oficiální korespondence. Sahábí jménem Abú Bekra hadísům učil svého syna, někdejšího guvernéra provincie Sidžistán prostřednictvím dopisů. Podobně učinil i Sámura ibn Džundub. Amr ibn Hazm jakožto guvernér Jemenu sestavil zákoník, do kterého osobně přidal 21 paragrafů přímo na základě hadísů, které slyšel od Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Mughíra ibn Šu’ba poslal hadísy týkající se majetkového práva v dopise chalífovi Mu’awíjjovi do Damašku. Jiní sahábové, jako Abdulláh ibn Mes’úd hadísy, které znali, sepsali do svitků.
 
Avšak žádné dílo z oblasti hadísů, které by bylo napsáno přímo některým ze společníků, není dochováno, leč zmiňují se o nich autorizované pozdější přepisy, vystopovatelné zpět. Některé z přímých přepisů svitků z této doby přežily v originále až do dneška, viz níže.
 
3. Přínos generace tábi’ín při shromáždění sunny (1. stol. hidžry)
 
Tábi’ún byli následovníci prorokových společníků, nechť je s nimi Alláh spokojen, i v memorování a zapisování hadísů i předávání dál. Mnozí pořídili cenné opisy starých svitků. Takto od Abú Hurjery tradovalo a přepisovalo hadísy devět jeho studentů, od Ibn Omara osm, od Anase šestnáct, od ‘Áiši tři, od Ibn Abbáse devět, od Džábira čtrnáct, od Abdulláha ibn Amra sedm, od Alího osm. Z těchto opisů poznámek sahábů do dnešních dnů přežila tzv. Sahífa Hammáma ibn Munebbih, jednoho z učedníků Abú Hurejry, kterou pořídil pod přímým dohledem svého učitele zřejmě okolo r. 55 hidžry. Rukopis tohoto svitku se dnes nachází v Damašku a v Berlíně. Druhým potvrzením tohoto zdroje a tím i historické autenticity hadísů a jejich cesty předání jsou pozdější sbírky hadísů. Není ani jediný hadís v Hammámově svitku, který by nebyl uveden alespoň v některé z šesti uznaných klasických sbírek hadísů a všechny jsou brány jako autentické.[15]
 
Nejvýznamnější osobnosti z řad tábi’ín jsou na poli hadísů tito:
         Hammám ibn Munebbih, o jehož sbírce Sahífa as-Sahíha jsme již hovořili.
         Jeho bratr Wehb, který podobným způsobem sepsal hadísy od Džábira.
         Sa’íd ibnu l-Musejjeb. Medíňan, který čerpal od Osmána, ‘Áiše a Zejda ibn Sábita.
         ‘Urwa bin Zubejr, synovec ‘Áiše, vypráví kromě své tety ještě od Zejda.
         Sálim ibn Abdulláh ibn Omar. Žák svého otce a jeden ze sedmi čelních učenců Medíny ve své době.
         Náfi‘. Sluha Abdulláha ibn Omara.
         Bešír ibn Nuhejk. Žák Abú Hurejry. Zhotovil z hadísů předávaných jeho učitelem sbírku, kterou si u něj nechal potvrdit.[16]
 
4. Přínos generace tábi’ tábi’ín při shromáždění sunny (2. stol. hidžry)
 
Jak islámský chalífát rostl a rostl počet lidí, kteří potřebovali, hledali a předávali znalost hadísů, objevovali se stále častěji lidé, kteří toho zneužívali pro svůj osobní mocenský, nebo nejčastěji pro sektářský prospěch. Takto vyvstala potřeba hadísy kodifikovat a sestavovat je do stále ucelenějších sbírek, stejně jako potřeba prověřovat cesty, kterými byly hadísy předávány a lidi, kteří byli jejich zprostředkovateli. První, kdo se systematičtěji zhostil tohoto úkolu, byl v roce 101 h. na popud chalífy Omara íbn Abdulazíze imám Sa’ad ibn Ibráhím ibn Šiháb az-Zuhrí (zemřel 124 h.). Sám az-Zuhrí stojí na pomezí tábi’ín a tábi‘ tábi’ín, neboť je studentem Abdulláha ibn Omara, Anase a Sehla ibn Se’áda z řad sahába a Se’ída ibn Musejjeba a Mahmúda ibn Rebí’y z řad tábi’ín. Na tomto úkolu az-Zuhrí spolupracoval s dalšími kapacitami té doby, jako byli Abú Bekr Muhammed ibn Amr ibn Hazm, pověřený, aby sesbíral hadísy od Umry bint Abdurrahmán, ‘Áišiny učednice a od ‘Áišina svěřence Kásima bin Muhammeda. Takto vznikly první ucelené knihy hadísů, které jejich autoři odeslali chalífovi do Damašku, odkud byly rozeslány do všech koutů tehdejšího muslimského světa.[17] Během az-Zuhrího úsilí na poli vědy o hadísech se k němu přidružili také jeho studentí a následovníci, z nichž někteří posléze odešli do dalekých končin islámského světa, aby nauku o hadísech dále šířili a pečovali o ni. Jsou to zejména:
1.      Abdulmálik ibn Džurejdž (zemřel 150 h.) v Mekce
2.      imám al-Awzá’í (z. 157 h.) v Šámu
3.      Mu’ammer ibn Rášid (z. 153 h.) v Jemenu
4.      imám Sufján es-Sewrí (z. 161 h.) v Kúfě
5.      imám Hammád ibn Seláma (z. 167 h.) v Basře
6.      Abdulláh ibn Mubárek (z. 181 h.) v Chorásánu
7.      imám Málik ibn Anas (nar. 93 h. / z.179 h.) v Medíně.
Právě poslední jmenovaný, který do historie vešel také jako zakladatel málikovského mezhebu, převzal po az-Zuhrím nauku o hadísech v Medíně. Svou znalost čerpal kromě od az-Zuhrího také od Náfi’a a dalších téměř 900 učitelů. Jeho znalost překonala hranice Arabského poloostrova a dosáhla Šámu, Iráku, Egypta, severní Afriky i Andalusie. U něho studovali Lejs ibn Se’ad, Abdulláh ibn Mubárek a imámové Muhammed bin Idrís aš-Šáfi’í (z. 204 h.), zakladatel šáfi’ovského mezhebu a Muhammed ibn Hasan aš-Šejbání (z. 189 h.), učedník Abú Hanífy a šiřitel jeho mezhebu.
Právě imám Málik je autorem nejvýznamnějšího díla v hadísech z tohoto období, a sice knihy s názvem Muwetta‘, která obsahuje asi 1720 hadísů. Vznikla někdy mezi lety 130 – 141 po hižře. Kniha je dochována, obecně známa a hojně využívána do dnešních dnů.
 
Mimo Málikovu Muwetta‘ historie zmiňuje knihy Ibn Džurejdže, Ibn Mubáreka, as-Sewrího a al-Awzá’ího se shodným názvem Džámi‘, dále Kitábu l-Achrádž kádího Abú Júsufa a Kitábul-Ásár imáma Muhammeda.
 
Málikův učedník aš-Šáfi’í ve svých knihách ar-Risála a al-Umm položil základy islámské právní teorii a disciplínám zabývajícím se vztahem mezi sunnou a islámským zákonem.
 
Málikův učedník aš-Šejbání naopak sepsal hadísy používané svým dalším učitelem, Abú Hanífou, které vešly do povědomí jako Musned Abú Hanífy. Rovněž zaznamenal jeho fetwy a další řešení z oblasti fikhu.
 
V této době byly hadísy od Prorokaصلى الله عليه و سلم, výroky, fetwy a vysvětlení sahábů, stejně jako to, co se dochovalo od tábi’ín, zapisovány dohromady bez rozlišení.  
 
5. Zlatý věk sbírek hadísů (3. stol. hidžry)
 
Na pomezí této a předchozí epochy stojí žák imáma aš-Šáfi’ího, imám Ahmed ibn Hanbel (žil v letech 164-241 h.), zakladatel hanbelovského mezhebu. Imám Ahmed během svého plodného života sestavil impozantní, 24 svazkovou sbírku s názvem Musned, kde uvádí na 30000 hadísů, řazených podle jmen sahábů, kterým jsou připsány. V tomto Musnedu je u Abú Hurejry připsána kapitola, která je de facto přesným opisem nám známé Sahífy as-Sahíha Hammáma ibn Munebbih. Z Ahmedova Musnedu tuto část následně přebírají další. To je důkaz, že při zachování hadísů nešlo jen o ústní podání, nýbrž o cílené a sofistikované zaznamenání, které umožnilo informacím od Proroka صلى الله عليه و سلم dosáhnout dalších generací a dokonce stejnou formou, jak byly před mnoha lety Poslem Božím صلى الله عليه و سلم vyřčeny.
Na imáma Ahmeda potom navazují nejslavnější sběratelé a učenci hadísů v čele s imámy al-Buchárím a Muslimem, kteří své hadísy již třídí tematicky. Zaznamenávají mezi nimi mimo jiné takřka všechny hadísy ze Sahífy as-Sahíha, téměř v nezměněné podobě. Stejným způsobem pak postupovali jejich žáci, čtyři autoři Sunenů. Od tohoto období pak existují sbírky hadísů, jak je známe dnes.
V této době jsou také položeny základní teze pro různé podobory nauky o hadísech a vznikají nejvýznamnější a nejsměrodatnější díla pro tuto oblast islámských nauk. Navazující epochy pak již byly pouze doplněním, upřesněním, či vysvětlením toho, co se poprvé objevilo právě v tomto období.


[1] Uvedeno Buchárím, Muslimem a dalšími ze zprávy ‘Imrána bin Husejn a ‘Abdulláha bin Mas‘úd, nechť je Alláh s nimi oběma spokojen.
[2] Její text je zaznamenán v díle Zádu l-me’ád od Ibn Kajjíma.
[3] Sunen Abú Daúda, hadís č. 3639, al-Albání ocenil jako sahíh.
[4] Sunen Abú Daúda, hadís č. 3641, al-Albání ocenil jako sahíh.
[5] Fethu l-Bárí, 8/127-128.
[6] Viz Zádu l-me’ád.
[7] Sahíhu l-Buchárí, 1/4-5.
[8] Viz Zádu l-me’ád; Muhádarát fí táríchi l-umam al-islámíjja.
[9] Tamtéž.
[10] Tamtéž.
[11] Azami, M.: Studies in Hadith Literature, str. 18-19.
[12] Fathu l-Bárí, 1/217.
[13] Rehmání, A.H.: Sepsání hadísů, str. 8.
[14] Ibn Abdulberr: Džámi‘u l-beján.
[15] Hamidullah, M.: An introduction to the conservation of Hadeeth in the light of the Sahifah of Hammam ibn Munabbih.
[16] Džámi’u l-Bejján.
[17] Tezkíratu l-huffáz, 1/156.