Al-Hasan al-Basrí vyprávěl, že kdysi žila jedna přenádherná dívka, krasavice, která krásou a svůdností překonávala všechny ostatní ženy své doby. Tato dívka však byla prostitutka. Kromě hříchu si libovala i v luxusu. Nepřijala k sobě do lože žádného zákazníka, dokud jí nezaplatil celou stovku zlaťáků.
Jednou ji spatřil jistý muž, cizinec z daleka, jehož přitahovala natolik, že se ihned chopil jakékoli práce, jen aby si vydělal požadovaných sto zlatých a mohl k ní vstoupit.
“Slož je mému komorníkovi, aby je přepočítal a zvážil,” poručila krásná prostitutka tomu muži. Když tak učinil, svolila, aby k ní onen muž vstoupil.
Tato lehká děva žila v nádherném paláci s ložnicí, v jejímž středu se vyjímalo lůžko zhotovené celé ze zlata. Svůdnice poblouzněnému muži řekla: “Přijď ke mně!”
Když už se dotyčný chystal k samotnému aktu, najednou se v něm cosi hnulo. Uvědomil si, že jednou stane před Všemohoucím Alláhem. Jakoby do něj uhodil blesk. Jeho chtíč byl tatam a jeho síly ho naráz opustily. Řekl jí: “Prosím, dovol mi odejít. Peníze si můžeš nechat.”
“Jak to můžeš udělat? Jak můžeš najednou odejít, když jsi mne už viděl, líbila jsem se ti, když ses tak dlouho lopotil jen proto, aby sis vydělal na to být se mnou? Nyní, když máš sto zlatých a jsme tu spolu, odejdeš?” zeptala se udiveně děva.
Dotyčný jí odpověděl: “Při Alláhu! Já toto nemohu učinit. Bojím se Alláha a dobře vím, že před Ním budu jednoho dne stát. Nic jiného, nežli toto, mne neodvrátilo!”
I ona byla najednou uchvácena: “Pokud skutečně říkáš pravdu, potom se nechci vdát za nikoho jiného, nežli tebe!”
“Prosím, dovol mi odejít,” požádal ji onen muž.
“Nedovolím, dokud mi neslíbíš, že si mne vezmeš!” žadonila děva.
“Stejně nemůžu nic, dokud nejprve neodejdu!” opáčil onen muž.
Krasavice se však nenechala odradit: “Nejprve mi musíš slíbit a při Alláhu přísahat, že až přijdu já za tebou do místa, kde žiješ, vezmeš si mne za ženu!”
“Možná. Uvidíme,” řekl onen muž, sebral své oblečení, oblékl se a odešel. Odcestoval, odkud přišel.
Krasavice po neznámém cizinci pátrala. Našla, odkud přišel. Vzala si všechno své jmění a upřímně litovala okolností, které svedly jejich osudy dohromady. Kála se.
Cestovala dlouho, až dospěla do kraje onoho neznámého cizince. Ihned se na něj začala vyptávat.
V onom městě ji samozřejmě nikdo neznal a když lidé spatřili, jak ohromně a neskutečně je bohatá a navíc překrásná, řekli mu: “Přišla si pro tebe snad sama královna!”
Když ji dotyčný spatřil, samým úlekem se mu zastavilo srdce a zemřel. Jeho bezvládné tělo se sesunulo přímo do její náruče a ona teskně hlesla: “Promrhala jsem šanci, že bychom byli spolu.”
Potom se zeptala místních: “Má nějaké blízké příbuzné?”
“Má ještě bratra,” odpověděli jí a dodali: “ale je to úplný chudák.”
“Vezmu si ho, i kdyby neměl vůbec nic,” opáčila jim.
Vydala se tedy za bratrem onoho cizince a nabídla se mu ke sňatku se slovy: “Milovala jsem tvého mrtvého bratra. Proto bych tě chtěla za manžela.”
Bratr její nabídku přijal. Vzali se a oba dál žili mravným životem. Porodila mu sedm synů, kteří byli všichni zbožní a bezúhonní muslimové.1