Stud je z víry

Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

اَلْحَيَاءُ مِنْ اَلْإِيمَانِ.

„Stud je z víry.“¹

Také je dochováno, že Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:

الْحَيَاءُ شُعْبَةٌ مِنَ الإِيمَانِ.

„Stud je jednou z větví víry.“²

Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه o Prorokovi صلى الله عليه و سلم řekl:

كَانَ النَّبِيُّ صلى الله عليه وسلم أَشَدَّ حَيَاءً مِنَ الْعَذْرَاءِ فِي خِدْرِهَا‏.‏

„Prorok, mír a požehnání s ním, byl stydlivější, než nevinné děvče za svým závěsem.“³

Imám Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal:

„Přeje-li si Alláh, aby některý z jeho služebníků upadl ve skázu, zbaví ho studu.“⁴

Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها řekla: „Nejlepší ctností je stud.“5 ‘Áiša sama o svém vlastním studu vypověděla: „Vcházívala jsem do budovy, kde byli pochováni Posel Boží صلى الله عليه و سلم a můj otec (tj. Abú Bekr رضي الله عنه). Byla jsem oblečená jen lehce, říkala jsem si, je to jen můj manžel a otec. Nicméně když tam byl pochován i Omar رضي الله عنه, při Alláhu, nikdy jsem do té budovy více nevkročila, kromě pečlivě zahalená do svých šatů, ze studu před Omarem.“⁶

Anas ibn Málik رضي الله عنه pravil: „Kdykoli uléhal Abú Músá (al-Aš’arí رضي الله عنه) spát, nosil přes sebe přehoz, z obavy aby ve spánku neodkryl svou nahotu.”⁷

Ibn ‘Abbás رضي الله عنه nikdy nevstoupil do koupelny, kromě když byl sám. A vždy si oblékal hrubý svrchní oděv, se slovy: „Stydím se, aby mne Alláh v koupelně neviděl zcela bez oblečení.”⁸

Abú Bekr ibn Mejmún jednou přišel a zaklepal na dveře al-Humejdího. Domníval se, že se mu dostalo svolení ke vstupu. Vešel tedy dovnitř, ale nalezl al-Humejdího s odkrytým kouskem stehna. Al-Humejdí zaplakal a pravil: „Při Alláhu, ty jsi nyní upřel zrak na něco, co nikdy nikdo neviděl poté, co jsem dosáhl dospělosti!”⁹

Šemsuddín al-Makdísí pravil: „Pokud odhalím svou nohu, byť jsem osamotě, rychle si ji zase přikryji a prosím Alláha o odpuštění.”¹⁰

Stud se ovšem zdaleka netýká jen nahoty, ale všeobecně zdráhavosti, stydlivosti, ostychu co se týče všeho, co by zbožný člověk nerad, aby na něm bylo viděno. Všeho, co se dobrý a poctivý stydí ukázat na veřejnosti, vykonat, čeho mu je hanba a stud se dopustit. V arabštině je slovo عار ‘árun, tzn. hanba, příbuzným ke slovu عورة ‘awretun, tzn. nahota. Tím se oba významové koncepty propojují v základní pravidlo morálky, které zůstává stejné a neměnné napříč všemi Božími poselstvími: „Dělej jen to, za co ti není hanba.“

Známý vykladač Koránu z generace tábi’ín, Mudžáhid ibn Džebr, recitoval koránský verš:

فَخَلَفَ مِن بَعدِهِم خَلفٌ أَضاعُوا الصَّلاةَ وَاتَّبَعُوا الشَّهَواتِ

Po nich však následovali nástupci, kteří modlitbu opustili a jen vášně své sledovali (Merjem: 59)

Poté řekl: „Tací jsou i v řadách této ummy. Smilní jedni přes druhé i na cestách, jako oslové a dobytek. Není jim hanba ani před lidmi na zemi ani před Alláhem na nebesích.“¹¹

Muhammed ibn Abí Hátim vypráví: „Někteří mí druhové mi řekli: „Byli jsme v domě Muhammeda ibn Selema a přišel k nám Muhammed ibn Ismá’íl al-Buchárí, vraceje se z Iráku. Vyprávěl nám o rozkolu, který dopadl na lidi, jakož i o tom, co se stalo imámu Ahmedovi apod.¹² Když imám al-Buchárí dům opustil, Muhammed ibn Selem řekl přítomným: „Viděli jste kdy někoho stydlivějšího, než je tento muž?”¹³

Ibn Redžeb ohledně vztahu mezi studem a vírou shrnuje:

„Existují dva druhy studu. První je vrozený stud a i ten je jednou z nejlepších vlastností, kterou může Alláh někoho obdařit. Druhým druhem je stud, který člověk získává skrze svou znalost o Alláhu a Jeho Velikosti. Toto patří k nejvyšším stupňům víry (arab. إيمان ímán) a konání dobra (arab. إحسان ihsán). Když tento získaný stud zanikne, pak již neexistuje nic, co člověku brání páchat hříchy a osvojit si podlý, nízký charakter. Takový člověk se pak stane stejným jako ten, kdo je zcela prost víry.“¹⁴

1 Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 24; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 36. Uvádí jej i Ibn Hadžer v Bulúghu l-merám, hadís č. 1986.

2 Od Abú Hurejry رضي الله عنه ho zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5006, jako sahíh.

3 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6119.

4 Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 247.

5 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v al-Ádábu š-šar’íjja, 2/344.

6 Zaznamenal al-Hákim v al-Mustedreku, 4/7. Viz také Mehdu s-sewáb, 3/852.

7 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 2/399.

8 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 3/355.

9 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 19/122.

10 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 12/418. Viz také al-Muchtáru l-me´sún min a’lámi l-kurún, 1/540.

11 Uvádí ad-Dúrí v Tehrímu l-livát, str. 37.

12 Tento rozkol se týkal víry v nestvořenost Koránu, která je jedním ze základních principů věrouky ahlu s-sunna we l-džemá’a. Toto islámské učení popřela sekta jménem mu’tezila, které se dostalo sluchu i u nejvyšších míst. Několik chalífů z dynastie ‘Abbásovců přijalo mu’tazilovské učení za oficiální doktrínu chalífátu a pomocí instituce mihna vnucovali toto vidění všem ostatním jako jediné správné. Obětí tohoto diktátu byl i imám Ahmed ibn Hanbel, který neohroženě vystoupil na obranu pravdy a víry, že Korán je přímým a nestvořeným slovem Božím, za což byl mučen a vězněn. Imám al-Buchárí poté, co se poměry opět napravily, vysvětlil, co přesně Ahmedovo stanovisko ve věci nestvořenosti Koránu znamenalo, jenže byl některými omezenci napaden z toho, že nestvořenost Koránu sám popřel, což nakonec úspěšně doložil jako nepravdu.

13 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 12/418.

14 Viz al-Džámi’u ‘ulúmi we l-hikem, str. 248.