Mezi muslimy panuje dávný spor ohledně súfistů. Skutečností je, že súfizmus (arab. التصوف at-tasawwuf) coby myšlenkový směr a ti, kteří se k němu hlásí, tedy súfisté, mohou být mnoha odstínů.1
Z našich vztahů s mnoha z nich velmi dobře víme, že pokaždé, když je proti nim ustaven důkaz, uchylují se súfisté k tvrzení:
„Súfizmus není ničím jiným, nežli jen následováním vznešených ctností Posla Božího صلى الله عليه وسلم, mezi něž patří zříkání se světských pozlátek z touhy po světě onom.“
A to je to, co oni říkávají v situaci, kdy důkazy jasně hovoří proti nim.
Tisíc a jedna tvář súfizmu
Proto my odpovídáme: Pokud je súfizmus opravdu to, co říkáte, potom rozdíl v našem a vašem chápání súfizmu stále přetrvává. Raději proto slovo súfizmus vůbec nepoužívejme, neboť se stalo až příliš napěchované mnoha různými, navzájem nesourodými významy.
Jedním z nich je i to, co jsme před okamžikem zmínili, tedy následování vznešených ctností a zříkání se pozlátek vezdejšího světa, obraceje se ke světu onomu. V tomto smyslu není potřeby užívat pro tento smysl nového pojmu súfizmus, jehož význam je zamlžující, protože jde konec konců o chápání, na kterém se shodnou také všichni muslimové. Všichni přece věříme v nutnost následovat vznešené ctnosti Posla Božího صلى الله عليه وسلم a zříkat se pozlátek tohoto světa ve prospěch úsilí o svět onen.
Skutečností však zůstává, že súfizmus má také mnoho dalších významů nahony vzdálených tomuto správnému pochopení. A někdy je tato vzdálenost některých súfistů od něj dokonce taková, že překonává hranice islámu. A někdy je tak velká, že je spolehlivě řadí mezi některé ze zbloudilých sekt.
Ti, kteří se dopustili nevíry
Co se týče té první skupiny, tedy súfistů, kteří opustili islám, sem patří ti, kteří věří v to, co učenci nazývají doktrínou či učením o jedinosti bytí (arab. وحدة الوجود wahdetu l-wudžúd). Toto přesvědčení o monistické jednotě veškeré existence znamená čisté popření Alláha a Jeho ztotožnění se stvořenou Přírodou, jako u těch, kteří věří jen v Přírodu a hmotu, tj. věří, že neexistuje nic, nežli pouze hmotný svět.
Jeden z nich říká: „Vše to, co vidíš svým pouhým okem, je Alláh Sám. Příroda, to, co vidíš všude okolo sebe, to je Alláh!“
Další z nich básní:
„I pes i prase nejsou ničím, nežli naším Bohem,
Bůh dlí i v klášteře, v mnichovi pouhopouhém“
A třetí z nich, proslulý Ibn ‘Arabí, říká:
„Pán je člověkem a člověk je Pán,
Jak sám vědět mám, kdo je tu uctíván
Řekneš-li že uctívá člověk, bude to popřením Boží přítomnosti
Leč řekneš-li, že člověk je uctíván – proč má mít povinnosti?“
A čtvrtý z nich pravil: „Když zoroastrovci uctívali Oheň, neuctívali vlastně nic, nežli Alláha Podmaňujícího.“
Toto vše jsou výroky nacházející se zapsané v jejich knihách, jimiž se oni snaží usilovat o Boží požehnání. Taková věrouka je však unáší mimo lůno islámu, neboť se jedná o nevíru ještě hrubšího zrna, nežli je nevíra židů a křesťanů.
Toto mi připomíná výrok jednoho z těchto jejich extremistů: „Židé a křesťané popřeli víru jen proto, že židé omezili Boží přítomnost jen na Uzejra a křesťané omezili Boží přítomnost jen na Otce, Syna a Ducha svatého. Nicméně my věříme, že Bůh je přítomen ve všech věcech.“
Proto do svých slov, jimiž si připomínají Alláha – a jejich způsoby připomínání si Alláha (arab. ذكر الله zikru lláh) se liší od těch muslimských, opírajících se o Prorokovo صلى الله عليه وسلم doporučení:
أفضلُ الذكرِ: لا إلَه إلّا اللهُ
„Nejlepším způsobem připomínání si Alláha je opakovat slova lá iláhe ille lláh (tj. nic nemá právo na uctívání, kromě Alláha).“2
Jejich připomínání si Alláha se děje jen opakováním zájmena هو hú, tj. On.
Taktéž říkají mnoho dalších frází, ke kterým, žel, přilnuly široké masy laiků i tady u nás v Sýrii. Některé z nich nalezneš, jak chtějí v sedě vzpomínat Alláha a snaží se o to slovy: „Neexistuje nic, kromě Alláha.“ Ale co to vlastně znamená, že „neexistuje nic, kromě Alláha?“
To přece není správné, neboť existuje jak Stvořitel, tak i Jeho stvoření!
Toto by byla doktrína o Jedinosti Bytí, jejíž znění je zmiňováno některými lidmi, kteří však nijak nedbají bludu, který je v takových slovech obsažen.
Z této doktríny vycházejí tvrzení mnoha laiků mezi prostým lidem a jejich autoritami, že „Alláh je přítomen ve všem, co existuje,“ nebo že „Alláh se nachází všude.“
Toto je věrouka Jedinosti Bytí, avšak k podobnému konec konců vede i věrouka aš’aríjců a máturídíjců. Ti totiž říkají, že Alláhu nelze přiřknout směr a umístění.
Když tvrdí, že Alláh se nachází na každém místě, pak – je i tady, kde sedíme my? Je tam, kde spočinul Zejd, Bekr, ‘Amr? Nachází se ve hmotě? Nachází se Alláh také ve zdi, ve vzduchu či ještě někde jinde?
Jenže Vznešený Alláh jasně a nedvojsmyslně praví:
الرَّحْمَٰنُ عَلَى الْعَرْشِ اسْتَوَىٰ
„Milostiplný – On na trůn Svůj vznešeně se usadil“ (TáHá: 5)
A toto je věrouka zbožných předků.3
Tedy tento typ súfizmu je tou nejhorší či jednou z nejhorších podob nevíry, s níž se lze na zemském povrchu setkat.4
Ti, kteří přehánějí v náboženství
Pak existuje další druh súfistů, mimo výše vzpomenuté, kteří v náboženství zacházejí do extrému a zatěžují se něčím, co nejsou schopni zvládnout, pod záminkou krocení a výchovy vlastního ega. Tím pokřivují cestu, kterou kráčel Posel Boží صلى الله عليه وسلم.
Ohledně takových říkáme: Nejsme přece muslimy jen na základě toho, že se za muslimy prohlašujeme svými slovy. Naše deklarativní příslušnost k islámu ještě nutně neimplikuje i naši příslušnost faktickou, dokud budeme následovat způsoby, které nejsou ustanovené Poslem Božím صلى الله عليه وسلم.
Musíme následovat jeho cesty a jeho způsobů, chceme-li být skutečnými věřícími a chceme-li pečovat o svou duši a vychovávat ji, jak popisuje hadís zaznamenaný imámem Ahmedem v jeho Musnedu a dalšími, v němž Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم spatřil jednoho dne v rukou Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه nějaký list, z něhož si četl. Zeptal se ho:
ما هذا يا عمر؟
„Copak to je, Omare?“
Omar mu odpověděl: „To je list, který pro mne sepsal jeden žid.“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu řekl:
يا ابن الخطاب! أم تهوكون أنتم كما تهوكت اليهود والنصارى؟! والذي نفس محمد بيده! لو كان موسى حياً ما وسعه إلا اتباعي
„Synu Chattábův! Zdaž propadnete zkáze zrovna tak, jako propadli zkáze židé a křesťané? Při Tom, v Jehož Ruce je Muhammedova duše! Kdyby byl sám Músá naživu, nezbylo by mu, nežli mne následovat!“5
Tj. kdyby byl Músá, mír s ním, člověk, s nímž Alláh přímo hovořil a kterému zjevil Tóru, naživu, kdyby byl současníkem Posla Božího صلى الله عليه وسلم, neměl by jinou možnost, než Posla Božího صلى الله عليه وسلم sám následovat. Nestačilo by, aby následoval své zjevení. Musel by následovat našeho Proroka صلى الله عليه وسلم.
Jak potom můžeme my dnes ve jménu súfistického pojetí islámu vymýšlet věci, kterými zušlechťujeme své ego způsobem, jenž Posel Boží صلى الله عليه وسلم nestanovil? Jak se můžeme ubírat jen za pouhopouhými domněnkami, že těmito praktikami krotíme své ke zlu svádějící ego?6
- Pozn. překladu: Autor neneguje súfizmus jako takový, neodsuzuje ho en bloc, nebrojí proti nauce tasawwufu, ale přiznává pojmu tasawwuf také pozitivní a islámsky přijatelnou náplň. Nicméně se v následujícím pojednání bude ohrazovat proti všem, kteří vyprázdnili tento vznešený koncept a naplnili ho bludem a herezí. Autor na jiném místě komentuje některé zbloudilé súfisty výtkou: „Je sice pravda, že někteří súfisté jsou důvodem, že se lidé začnou modlit a přestanou pít. Avšak naučili tito súfisté tyto lidi skutečnému tewhídu, který je zachrání před Ohněm? Nenaučili.“ Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 28. Takové zbloudilé měl na mysli z raných učenců i ‘Abdurrahmán ibn Mehdí, když Isháka ibn Dáwúda as-Sabíha ohledně takových pomýlených súfistů varoval: „Ani se k nim nepřibližuj. Již jsme viděli některé, kteří byli jimi svedeni k šílenství. A další byli svedeni k odpadlictví.“ Uvádí Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, str. 257.
- Jako součást delšího hadísu od Džábira ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما ho zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3383; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3800; a an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 10667. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1104.
- Pozn. překladu: Následovníci spekulativní teologie (arab. علم الكلام ‘ilmu l-kelám), která v dnešní době přežívá i v sunnitských teologických školách aš’aríja a máturídíja, se snažili vyhnout jak nebezpečí popírání Božích překrásných přívlastků a vznešených atributů, charakteristickému pro dřívější sektu džahmíja, tak i na druhé straně antropomorfistickému, „tělesnickému“ a doslovnému chápání těchto popisů, tzv. التجسيم at-tedžsímu, protože první vede k popírání Boží existence a druhé vede k modlářství.
Ve výsledku přijali jen omezený počet Božích atributů (aš’aríjci sedm a máturídíjci osm). Všechny další atributy vysvětlují následovníci těchto směrů jejich odinterpretováváním skrze ony nemnohé atributy, které přijímají. V tomto případě odinterpretovávají vznesení se na trůn (arab. الاستواء al-istiwá´) jako zavládnutí (arab. الاستولاء al-istiwlá´)
Tím se paradoxně ocitají v pozici popíračů Božích atributů, které se na počátku chtěli vyhnout a ve výsledku oplošťují realitu Boží, když ztotožňují jeden zvláštní a oddělený atribut s dalším, odlišným. Upírají Alláhu právo popsat se tak, jak On chce. Alláh byl a je Vládcem stvořeného světa. A je také zároveň na Svém Trůně nad sedmero nebesy, kam po stvoření světa vystoupal a kde se usadil způsobem hodným Jeho Vznešenosti, tak jak o Sobě pravdivě uvádí On Sám. A nic není podobné Jemu, Všeslyšícímu a Vševidoucímu.
Nelze tedy říci, že by to znamenalo nepřípustné připisování směru a prostorového vymezení Alláhu, protože Alláh není jako stvořená jsoucna, jak upozorňují aš’aríjci a máturídíjci. Právě naopak. Je třeba potvrdit Boží popis vystoupání a usazení se na trůn tak, jak je uveden v textech Koránu a Sunny, právě proto, že Bůh není ani ve Své podstatě, ani ve Svých vlastnostech, zkrátka vůbec v ničem podoben stvořeným jsoucnům.
Tvrzení, že připsat Alláhu usazení se na trůně nad nebesy by znamenalo připsat mu směr a prostorové vymezení, v sobě obsahuje element připodobňování vlastností stvořeného k vlastnostem Stvořitele, protože Alláh nevystupuje někam a neusazuje se někde tak, jako někam vystupují a někde se usazují stvořená jsoucna, u nichž by to znamenalo nutnost uvažovat o jejich pozici a směru pohybu. A popírat tuto skutečnost, že Alláh o Sobě takto hovoří, by bylo popíráním Božích Slov.
Tato distinkce byla prvním generacím muslimů známa a nelišila se od původního přesvědčení následovníků všech zjevených náboženství. Zamlžila se až poté, co bylo původně průzračné učení islámu zkaleno nánosy toho, co si s sebou do islámu donesli konvertité z nemuslimského prostředí. Důkazem je podání od židovského učence Ka’ba ibn Ahbára, který přijal islám v době Abú Bekra رضي الله عنه, aby posléze přesídlil do Medíny za vlády Omara ibnu l-Chattábرضي الله عنه. Ibn Hadžer a Ibn Hibbán oba považují Ka’ba za spolehlivého vypravěče hadísů. Ka’b řekl: „Vznešený Alláh v Tóře pravil: „Jsem Hospodin, dlím nad všemi svými společníky, Můj Trůn jest nad vším Mým stvořením a Já jsem nad Svým Trůnem. Já rozhoduji pro Své služebníky o všem. Nic ani na nebesích, ani na zemi se přede mnou neukryje.“ Uvádí az-Zehebí v Muchtesaru l-‘ulúw, str. 128. Totéž pochopení uvádí i Mesrúk, jenž o matce věřících ‘Áiši رضي الله عنها říká: „Vyprávěla mi Pravdymilovná, dcera Pravdymilovného (tj. Abú Bekra), milovaná Bohem milovaného (tj. manželka Božího Posla صلى الله عليه وسلم), prohlášená za nevinnou shůry sedmi nebes.“Viz Ibidum. A Alláh ví nejlépe.
- Pozn. překladu: Příkladem jednoho takového extrémního přesvědčení přimyšleného do islámu pod rouškou súfizmu je i učení Sulejmána ibn ‘Alí ibn ‘Abdilláh at-Tilimsáního (zemřel roku 690 po hidžře). Tento autor je ceněn i mnoha dnešními súfisty. Ibn Tejmíja o něm říká: „Povoloval snad všechny zakázané věci. Dokonce do té míry, že někteří spolehliví lidé od něj dochovali: „Dcera, matka či všechny nepříbuzné ženy, všechny jsou stejné, ve vztahu k nim pro nás není nic zakázaného. Jen ty zahalené říkají, že je to zakázáno. My jim však odpovídáme: „To je zakázáno vám, nikoli však nám!“ Viz Medžmú’u r-resáil, 1/184. Tento súfista at-Tilimsání jednou údajně procházel okolo zdechliny prašivého psa tlející na ulici, zrovna když svému společníkovi vysvětloval doktrínu o Jedinosti Bytí. Jeho společník se jej dotázal: „Je tedy Esencí Boží (arab. ذات الله zátu lláh) také toto?“ a ukázal na mršinu psa. At-Tilimsání mu odpověděl: „Ano, vše je Jeho Esencí. Mimo Jeho Esenci neexistuje vůbec nic.“ A oč je On vznešenější, nežli to, co mu takoví súfisté připisují!“ Viz Ibn Tejmíja v Medžmú’u r-resáil, 1/145.
- Uvádí ho také al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 177; a al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 126 v různých lehce odlišných verzích. Zde jde o parafrázi hadísu, který jako hasan al-Albání doložil v Irwáu l-ghalíl, hadís č. 1589.
- Pozn. překladu: Mnoho dřívějších i pozdějších učenců se vyjadřovalo o inovátorských praktikách uctívání, vymyšlených některými súfisty. Hammád ibn Muhammed al-Ansárí o těchto praktikách pravil: „Súfistické uctívání jsou jen hrátky a zábava.“ Viz al-Medžmú’u fit-terdžuma, 2/490. Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í v tomtéž kontextu řekl: „Základ náboženství súfíjů je vystaven na zpívání a tancování v domech Božích. Jak moc by potřebovali úder holí Omarovou!“ Viz al-Bešáir fí semá’i l-mubášir, str. 75.