Věru Alláh Vznešený dal našemu Prorokovi صلى الله عليه وسلم schopnost nevšední výřečnosti, se kterou za použití co nejméně slov v těch nejkrásnějších obratech a nejzhuštěnějších výrazech dokázal ve svých radách vyjádřit co největší porci významu.
Věru Alláh Vznešený dal našemu Prorokovi صلى الله عليه وسلم schopnost nevšední výřečnosti, se kterou za použití co nejméně slov v těch nejkrásnějších obratech a nejzhuštěnějších výrazech dokázal ve svých radách vyjádřit co největší porci významu. Kdokoli uchovává těsné sepětí se Sunnou a vedením toho nejlepšího ze služebníků Božích صلى الله عليه وسلم , ten věru získá jak tento, tak i onen svět.
Následuje krátký výklad několika stručných rad našeho Proroka صلى الله عليه وسلم. Které v sobě zahrnují veškeré dobro.
Imám Ahmed ibn Hanbel ve svém Musnedu a imám Ibn Mádža al-Kazwíní ve svém Sunenu zaznamenali na autoritu Abú Ajjúba al-Ansárího[1], který Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم řekl:
عِظْنِي وَأَوْجِزْ
„Poraď mi, ale buď stručný.“
V jiném podání je formulace:
عَلِّمْنِي وَأَوْجِزْ
„Pouč mne, ale buď stručný.“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu poradil následující:
إِذَا قُمْتَ فِي صَلَاتِكَ فَصَلِّ صَلَاةَ مُوَدِّعٍ، وَلَا تَكَلَّمْ بِكَلَامٍ تَعْتَذِرُ مِنْهُ غَدًا، وَأَجْمِعِ اليَأسَ مِمَّا فِي يَدَيِ النَّاسِ
„Kdykoli nastoupíš k modlitbě, modli se ji, jako by to byla tvá poslední modlitba. Neříkej nic, za co by ses měl zítra omlouvat a netuž po tom, co již mají jiní lidé."[2]
Tento hadís v sobě shrnuje tři veliké a hluboké rady, zahrnující v sobě veškeré dobro. Kdokoli je pochopí a bude podle nich jednat, získá veliké dobro jak na tomto, tak i na onom světě.
První rada zní: Dbej na modlitbu a vykonej ji tak dokonale, jak jen je to možné.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم doporučil Abú Ajjúbovi aby se vždy, jakmile se postavil, aby se pomodlil, modlil, jakoby se měl modlit naposledy v životě. Lidé, kteří mají odejít a už se nevrátit, ať už na věčnost, nebo jen navždy odejít z nějakého místa, více nežli v jiných situacích dbají na to, co dělají. Když někdo odchází z nějaké země a počítá, že se vrátí, je to jiné, než když počítá, že se již nikdy nevrátí. Ten, kdo se již nemá vrátit, je více bedlivý.
Proto, pokud se má někdo modlit tak, jako by se již neměl vrátit, má na paměti, že je to jeho poslední modlitba, pak je jasné, že se vynasnaží a udělá maximum pro to, aby byla tato modlitba vykonána co možná nejlépe a nejúplněji. Vykoná předklon, tak jak má, padne na tvář, na sedždu, tak jak má, včetně doporučených činů během modlitby.
Nechť si je tedy každý věřící vědom této rady, kdykoli vstane, aby se pomodlil. Nechť cítí, že je dotyčná modlitba jeho poslední modlitbou, že už se další modlitbu nikdy nepomodlí. Pokud toto pocítí, pak každou další modlitbu vykoná, jak nejlépe dovede.
A kdokoli vykoná svou modlitbu, jak nejlépe umí, toto jej povede k tomu, co je nejlepší a nejhodnotnější. Zabrání mu, aby se dopustil toho, co je zlé a nízké. Zaplní jeho srdce vírou, jejíž sladkost takto okusí. Modlitba se stane klenotem pro jeho oko, odpočinkem, osvěžením a štěstím.
Druhá rada zní: Dávej dobrý pozor a buď bedlivý vůči tomu, co říkáš.
Vlastní jazyk je pro každého z nás jednou z nejnebezpečnějších věcí. Dokud naše slova nevyjdou z našich úst, jsme stále jejich vlastníky. Jakmile je však jednou vypustíme, stávají se právě tato slova tím, kdo vlastní nás a kdo nás utváří a my jsme poté nuceni nést jejich následky, i když si to na začátku vůbec neuvědomujeme.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم proto pravil:
لَا تَكَلَّمْ بِكَلَامٍ تَعْتَذِرُ مِنْهُ غَدًا
„… neříkej nic, za co by ses zítra musel omlouvat …"
Bojuj tedy sám se sebou a zabraň svému jazyku, aby vyřkl cokoli, za co by ses pak musel omlouvat, cokoli, za co bys pak musel hledat odpuštění, nebo co bys musel obhajovat. Vskutku, pokud to neproneseš, pak nad tím máš stále ještě moc. Pokud to proneseš, pak to získá moc nad tebou.
Když Posel Boží صلى الله عليه وسلم dával radu Mu’ázovi رضي الله عنه, řekl:
أَلَا أُخْبِرُكَ بِمِلَاكِ ذَلِكَ كُلِّهِ؟ قُلْتُ: بَلَى، يَا نَبِيَّ الله! فَأَخَذَ بِلِسَانِهِ، قَالَ: كُفَّ عَلَيْكَ هَذَا، فَقُلْتُ: يَا نَبِيَّ الله! وَإِنَّا لَمُؤَاخَذُونَ بِمَا نَتَكَلَّمُ بِهِ؟ فَقَالَ: ثَكِلَتْكَ أُمُّكَ يَا مُعَاذُ! وَهَلْ يَكُبُّ النَّاسَ فِي النَّارِ عَلَى وُجُوهِهِمْ ـ أَوْ عَلَى مَنَاخِرِهِمْ ـ إِلَّا حَصَائِدُ أَلْسِنَتِهِمْ
„Což tě nemám zpravit o tom, co jest základem všeho dobra? " „Ano, ovšemže,“ odpověděl Mu’áz. Posel Boží صلى الله عليه وسلم se chytil za jazyk a řekl: „Střež si toto.“ Mu’áz říká: „Zeptal jsem se: „Posle Boží, což budeme hnáni k zodpovědnosti i za to, co řekneme?“ Řekl: „Matka tě ztratila, ach Mu’áze! Což to první, co lidi vhodí po tvářích do ohně, bude cokoli jiného, nežli co jejich jazyky pronášely?“[3]
Jazyk je tedy velmi nebezpečný, jak dokazuje také hadís od Sábita رضي الله عنه, kde Posel Boží صلى الله عليه وسلم – praví:
إِذَا أَصْبَحَ ابْنُ آدَمَ، فَإِنَّ الأَعْضَاءَ كُلَّهَا تُكَفِّرُ اللِّسَانَ فَتَقُولُ: اتَّقِ اللهَ فِينَا، فَإِنَّمَا نَحْنُ بِكَ؛ فَإِنِ اسْتَقَمْتَ اسْتَقَمْنَا، وإِنِ اعْوَجَجْتَ اعْوَجَجْنَا
„Když se syn Adamův probudí, všechny jeho končetiny se obrátí k jeho jazyku a řeknou: „Boj se Alláha ohledně nás, my jsme tví následovníci. Pokud budeš přímý, budeme přímí i my a pokud budeš křivý, i my budeme křiví."[4]
Tato Prorokova صلى الله عليه وسلم rada má velký význam. Je směřována ke všem lidem, aby si, než cokoli řeknou, vše důkladně rozmysleli a aby neříkali nic, čeho by později mohli litovat. Pokud si člověk není jist, zda to, co chce říci, je dobré, či zlé, neměl by raději říci nic, ze strachu, aby neřekl něco zlého či pochybného.
Proto Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
مَنْ كَانَ يُؤْمِنُ بِالله واليَوْمِ الآخِرِ؛ فَلْيَقُلْ خَيْرًا أَوْ لِيَصْمُتْ
„Kdokoli věří v Alláha a Den Poslední, nechť buď řekne dobré, nebo nechť mlčí."[5]
Mnoho lidí si zadělá na problémy tím, že utrousí něco, aniž by si byli vědomi důsledků a přikládali těmto svým slovům větší význam, leč tato slova jim způsobí nežádané následky na tomto i na onom světě.
Moudrý váží svých slov, pečlivě si je vybírá a neříká nic, než co povolil říci i Boží Posel صلى الله عليه وسلم – a to jsou taková slova, za která se člověk potom nemusí omlouvat.
Když Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl: „za co by ses zítra musel omlouvat,“ možná tím měl na mysli chvíli, kdy bude člověk stát před Alláhem. Je také možné, že tím myslel omluvu před lidmi, kteří budou dotyčného hnát k odpovědnosti za to, co řekl.
První význam je pevně spojen s tím, co jsme uvedli o modlitbě. Jak se asi budou moci omluvit ti, kteří nedbali na své modlitby, až se setkají se svým Pánem a první, na co se je zeptá, bude právě dodržování modlitby?
Třetí rada zní: Buď spokojen s tím, co máš a své srdce pevně spoj s myšlenkou na Alláha.
Neprahni po tom, co mají druzí, spokoj se s tím, co máš a soustřeď se na svůj vztah k Alláhu. Doufej jen v Alláha a v pomoc od Něho. Nevaž se k nikomu jinému a nespoléhej na nikoho, kromě Něho. Nepros svým jazykem nikoho jiného, nežli Jeho a od nikoho, kromě Něho, nic nežádej. Nečekej nic od nikoho, kromě od Alláha a neočekávej, že tě kdokoli jiný, než Alláh, podpoří. Tvým spojením s tvým Pánem je modlitba, v ní se nachází největší pomoc a pomocí ní můžeš dostat vše, po čem toužíš.
Kdokoli se zbaví touhy po tom, co mají jiní lidé, povede ctnostný a hrdý život. Číkoli srdce naopak prahne po tom, co mají i jiní lidé, povede život jen nízký a bezectný. Číkoli srdce prahne po Alláhu, ten nedoufá v nic a nikoho jiného, nežádá nic a nikoho jiného, nespoléhá se na nic a nikoho jiného a Vznešený Alláh mu pak vystačí jak na světě tomto, tak i na světě onom.
Vždyť Všemohoucí zjevil ve Své Knize:
أَلَيْسَ اللَّهُ بِكَافٍ عَبْدَهُ وَيُخَوِّفُونَكَ بِالَّذِينَ مِنْ دُونِهِ وَمَنْ يُضْلِلِ اللَّهُ فَمَا لَهُ مِنْ هَادٍ
Což Bůh nestačí služebníku Svému, když nevěřící tě zastrašují těmi, které si vzali vedle Něho? Ten, jemuž dal Bůh zbloudit, ten nemá vedoucího žádného (Zumer:36)
A také:
وَمَنْ يَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّهِ فَهُوَ حَسْبُهُ إِنَّ اللَّهَ بَالِغُ أَمْرِهِ قَدْ جَعَلَ اللَّهُ لِكُلِّ شَيْءٍ قَدْرًا
A tomu, kdo spoléhá se na Boha, tomu On postačí, vždyť Bůh uskutečňuje rozkaz Svůj a Bůh ustanovil pro věc každou rozměr její. (Talák: 3)
A úspěch je toliko v Rukou Alláha Jediného, Který nemá společníka.
Autor: šejch Abdurrezák ibn Abdulmuhsin al-Badr
Zdroj: al-badr.net
http://subulassalaam.com/articles/article.cfm?article_id=185#.UjoK3NK8CmM
[1] Vl. jm. Chálid ibn Zejd ibn Kulejb, pocházel z Medíny z kmene Benú Nedždžár. K Prorokovi صلى الله عليه وسلم a prvním muslimům se přidal až po hidžře a náleží tedy k ansárům, k mladší generaci sahábů. Po dobytí Egypta přesídlil do Fustátu. Účastnil se prvního, neúspěšného tažení na Konstantinopol za panování chalífy Mu’áwíjji r. 49 hidžry, během něj také padl. Jeho hrob se dnes nachází v Istanbulu.
[2] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 23498; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4171. Jako sahíh ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 401. Hadís sám o sobě je hasan, je však podpořen jiným podáním.
[3] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22016; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2616. Al-Albání jej uvádí jako sahíh v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 5136.
[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 11908; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2407 z hadísu Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه. Al-Albání jej ocenil jako hasan v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 351.
[5] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6018; Muslim v Sahíhu, hadís č. 47, na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه.