OTÁZKA: Znáte v česko-slovenském prostoru nějaké kvalitní učebnice arabského jazyka? Ideálně i s přiloženými nahrávkami výslovnosti.
ODPOVĚĎ:
Česká a slovenská škola arabistiky je na poměry našich málo početných národů poměrně bohatá a obecně vzato velmi kvalitní.
Naše jazykové prostředí oplývá také dobrými a fundovanými učebnicemi moderní spisovné arabštiny, které jsou plně na úrovni lepších učebnic arabštiny v západní Evropě. Naše učebnice moderní spisovné arabštiny většinou poskytují i jistý exkurs do arabštiny klasické, což u těch západních zdaleka neplatí. Máme také kvalitní jazykové průvodce arabskými dialekty.
Student arabštiny by si kvůli celkové obsáhlosti arabské slovní zásoby, bohatosti gramatiky, stylistiky a literárních žánrů tohoto jazyka, hloubce arabských lingivistických reálií a také kvůli pestrosti vyjadřovacích úrovní a dialektologie měl v prvé řadě ujasnit, co si od svého studia arabského jazyka slibuje.
Chce studovat arabštinu z lingvistického jazyka? Jde mu o moderní spisovnou arabštinu, oficiální jazyk komunikace, medií, vědy či vysoké literatury? Potom doporučuji studium moderní klasické arabštiny.
Anebo mu jde o běžný hovorový jazyk, možná i s nějakým lokálním vymezením? Potom doporučuji učebnice a konverzační příručky se zaměřením na jednotlivé dialekty, např. egyptský, syrský, marocký, irácký, dialekty Arabského zálivu atd.
Anebo jde našemu studentovi arabštiny o studium islámských nauk, historických reálií arabsky hovořícího kulturně-civilizačního okruhu, staroarabské poezie a klasického islámského písemnictví? V takovém případě doporučuji studovat arabštinu klasickou.
Jedná se o tři velmi náročné a specifické oblasti, které se sice v mnohém překrývají, ale rozhodně nejde o totéž. V dalším výkladu předpokládám, že náš student arabštiny si přeje studovat jazyk, aby se seznámil s reáliemi, kulturou, způsobem života a vírou arabofonního obyvatelstva co nejvíce do hloubky. Rozhodne se tedy především pro moderní a možná v druhém plánu i pro klasickou variantu arabského jazyka.
Ve slovenském jazykovém prostředí jde z novějších titulů hlavně o velmi kvalitní a moderně zpracovanou učebnici arabského jazyka od Karola Sorbyho s názvem Moderná spisovná arabčina (2009). Překvapí řadou věcí, například i tím, že v cvičeních občas používá také náboženského jazyka a citací z islámského písemnictví. Tím umožňuje jisté obeznámení se i s islámským diskursem a nabízí rovněž i přesah do arabského jazyka klasického, v němž jsou sepsány jak Korán, tak i hadísy a klasická pramenná literatura islámských nauk. Sorbyho učebnice obsahuje i nahrávku výslovnosti.
V českém jazykovém prostředí byla kvalitní učebnice arabštiny napsána již v 50. letech Z této doby bývá ještě k mání učebnice Karla Petráčka Učebnice moderní spisovné arabštiny (1957).
V novějším období napsali kvalitní učebnici moderní spisovné arabštiny Jaroslav Oliverius a František Ondráš – Moderní spisovná arabština: Vysokoškolská učebnice – I. a II. díl (2007 a 2010).
Další soudobou učebnicí, která je nesmírně bohatá, byť možná pro začátečníka poněkud nepřehledná, je trojdílná učebnice Základy moderní spisovné arabštiny od česko-syrského autora Charifa Bahbouha a jeho kolegy Jiřího Fleissiga (2004 a 2017) a na ni navazující dílo, psané s dalším jejich kolegou Karlem Kellerem Arabština pro pokročilé (2008). Mají tu výhodu, že je psal i rodilý mluvčí a profesionální překladatel s perfektní znalostí také českého jazyka.
Důrazně nedoporučuji arabský jazyk k samostudiu. Je třeba mít zkušeného lektora, nejlépe rodilého mluvčího, anebo zběhlého arabistu.
Nakonec bych vyjádřil názor, že z hlediska studia islámských nauk jako takových nejsou naše standardní učebnice arabštiny – i přes jejich nespornou kvalitu a světovou úroveň – vždy zcela dostačující. Jednak je v nich z pochopitelných důvodů poddimenzován element klasického jazyka a jednak chápou a konstruují jazyk a jeho výuku prizmatem západní lingvistické tradice vycházející z latinských gramatik, který někdy přichází do konfliktu s vlastní velmi živou arabskou gramatickou tradicí.
Nejlepší je dle mého soudu studovat arabštinu rovnou tak, jak chápe sama sebe, ideálně v arabské zemi či pod vedením rodilého mluvčího. K tomu mohou posloužit učebnice používané na předních islámských univerzitách v arabském světě, mnohé z nich jsou už dnes k dispozici i v anglickojazyčných provedeních a některé i v mutacích v jiných západních jazycích.
Takovou učebnicí je např. دروس اللغة العربية لغير الناطقين بها Durúsu l-lughati l-‘arabíjeti li-ghajri n-nátikíne bihá, ve světě známá jako tzv. Madinah Book používaná prestižní Mezinárodní islámskou univerzitou v Medíně. Jiným příkladem je العربية بين يديك al-‘Arabíjetu bejne jedejk z dílny lektorů Univerzity Muhammeda ibn Sa’úda v Rijádu a mnohé další používané např. nejproslulejší sunnitskou nábožensko-vzdělávací institucí – egyptským al-Azharem atd. Mívají různé úrovně od začátečníků až pro pokročilé.
Alternativou je případně po absolvování standardní učebnice moderního jazyka se znovu od počátku vrátit ke studiu arabských jazykovědných disciplín, jako je mluvnice (arab. النحو an-nahw), slovotvorba (arab. الصرف as-sarf), sloh (arab. البلاغة al-balágha) a písemnictví (arab. الأدب al-adeb) na základě klasických k tomu určených děl, jako je např. pro arabskou mluvnici al-Ádžurúmíja.
Na základě osobních zkušeností i jako studenta arabštiny a islámských nauk a potom i jako lektora vím, s jakými těžkostmi se potýkají ti, kteří absolvovali studium arabštiny na základě latinské jazykovědné tradice, jsou-li konfrontováni s arabskými jazykovými rozbory na základě jazykovědné tradice domácí, kterými překypují nejen klasická díla o arabském jazyce, ale také exegetická literatura Koránu a hadísů.
Takové rozbory používají termínů a obratů, které vycházejí z domácí jazykovědné tradice a jsou naprosto cizí tomu pohledu na jazyk, který jako svůj standard nabízí západní arabistika. Navíc domácí, autochtonní a vnitřní pohled na jazyk dokáže zachytit i takové nuance, které vnější pohled cizince přechází bez povšimnutí. Pravidelně se stává, že pro výklad např. náboženských pramenných textů jsou takové detaily klíčové. V překladech klasických děl jsou pak často z důvodu nesrozumitelnosti takové pasáže přeskakovány či vypouštěny. Proto kdo není obeznámen s místní jazykovědnou tradicí, prakticky nemá šanci takovému výkladu porozumět v jeho celistvosti a úplnosti. Také mnoho z těchto klasických prací už bylo přeloženo do západních jazyků, např. Angličtiny.
Pokud by někdo v českém a slovenském jazykovém prostředí dokázal zužitkovat vlastní arabskou jazykovědnou tradici a vytvořit učebnici klasické arabštiny pro potřeby islamologie, religionistiky, filozofie, historie vědy či teologie, dosáhl by tím nesmírného přínosu pro českou a slovenskou arabistiku.
Doufám, že někteří z našich mladých arabistů se této vhozené rukavice brzy chytí, byť to od dotyčného bude vyžadovat naprosto brilantní a rozsáhlé znalosti socio-kulturních a historických reálií, na které v nabitých kurikulech univerzitních oborů arabistiky a orientalistiky mnohdy nezbývá čas.
Odpovídal: Alí Větrovec