Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja a další uvádí, že v Mekce kdysi žila nesmírně krásná a svůdná žena. Jednoho dne si pyšně prohlížela v zrcadle svou půvabnou tvář. Kochala se marnivě vlastní nádherou a samolibě řekla svému muži: „Myslíš, že existuje někdo, kdo by spatřil mou tvář, aniž bych ho nesvedla a neuhranula svou krásou?“
„Samozřejmě, že někdo takový existuje,“ ušklíbl se potutelně její manžel.
„A kdopak to může asi být?“ podivila se marnivá kráska nevěřícně.
„‘Ubejd ibn ‘Umejr,“ odpověděl muž.
„A dovolíš mi, abych se ho pokusila svést?“ zeptala se ona.
„Můžeš to samozřejmě zkusit,“ svolil jí on.
Krásná žena poté odešla, aby se nalíčila a svůj půvab tak podtrhla ještě více. Navoněla se, oblékla na sebe ty nejhezčí šaty, které měla a potom odešla k učenému ‘Ubejdovi, upřímnému Božímu služebníkovi, který se oddával uctívání nedaleko Ka’by, hluboko uvnitř mekkánské Posvátné mešity.
Kráska vešla dovnitř, předstíraje, že míří za slovutným učencem proto, aby se ho zeptala na nějaké těžké islámsko-právní dilema. Když lidé odešli od ‘Ubejda, který jim právě přednášel, a on zůstal sám, přistoupila k němu, jakoby se ho chtěla na něco zeptat. Když se k němu dostatečně přiblížila, odkryla mu svou přenádhernou tvář, která zazářila jako měsíc v úplňku.
Když ‘Ubejd uviděl, co udělala, okamžitě sklopil svůj zrak a hlesl: „Služebnice Boží, ihned zahal svou tvář!“
„‘Ubejde!“ vzdychala krasavice, „jsem posednutá tebou, mé srdce hoří láskou k tobě. Ty sám velmi dobře víš, co po tobě chci. Splň mi mé přání!“
„Na něco se tě zeptám,“ řekl ‘Ubejd, „pokud mi odpovíš a budeš ke mně naprosto upřímná, pak možná o tvé nabídce popřemýšlím.“
„Při Alláhu,“ přísahala krasavice, „odpovím ti upřímně úplně na vše a na cokoli!“
‘Ubejd pravil: „Řekni, kdyby teď přišel anděl smrti, aby ti odňal duši, chtěla bys, abych ti toto tvé přání vyplnil?“
„Nikoli …“ odpověděla krasavice zamyšleně.
„Odpověděla jsi upřímně,“ pochválil ji ‘Ubejd a pokračoval: „Řekni mi, pokud bys měla být právě teď spuštěna do hrobu a uložena v něm, pokud bys právě teď očekávala hrůzny záhrobí, přála by sis, abych ti toto tvé přání splnil?“
„Ne, při Alláhu nikoli!“ ohradila se ona.
„Odpověděla jsi upřímně,“ pochválil ji učenec.
„A řekni mi,“ položil další otázku, „až bude v Soudný Den rozdávána kniha skutků a ty nebudeš vědět, do které ruky ji dostaneš, zda do levé či do pravé, budeš si přát, abych ti toto tvé přání vyplnil?“
„Ne, při Alláhu ne!“ zalekla se žena barvitého příkladu.
„Upřímně jsi odpověděla,“ znovu ji pochválil moudrý a zbožný ‘Ubejd.
A pak se jí zeptal: „Řekni mi potom, až budeš procházet přes most Sirát, až budeš v naprosté nejistotě, zda přejdeš v bezpečí, anebo spadneš do pekelných hlubin, budeš si pak přát, abych toto tvé přání splnil?“
„Ne, při Alláhu.“ přiznala krasavice.
„Odpovědělas upřímně,“ zopakoval ‘Ubejd svou pochvalu.
„A co až přijdeš před váhy, na nichž se budou vážit tvé dobré a špatné skutky a ty nebudeš ani tušit, která z misek na nich převáží, zda ta s dobrými, anebo ta se špatnými, budeš si potom přát, abych ti toto tvé přání splnil?“
„Při Alláhu nebudu,“ uznala krasavice.
‘Ubejd ji proto opět pochválil: „Odpovědělas upřímně.“
„A co až předstoupíš před Alláha, abys Mu skládala své účty? Budeš si pak přát, abych při sobě měla ten čin, ke kterému se právě teď chystáš?“ položil jí otázku přímo na tělo.
Žena odpověděla: „Samozřejmě, že ne. Při Alláhu přísahám.“
Potom ‘Ubejd na ženu promluvil a řekl: „Boj se Alláha, služebnice Vznešeného a Mocného. Alláh je Ten, který ti poskytl nesmírné dobro a zahrnul tě nespočítatelnými dary a milostí.“
Po těchto slovech ‘Ubejd ibn ‘Umejr vstal a odešel.
Krasavice se cudně vrátila do svého domu, kde se jí manžel zeptal: „Jak jsi dopadla u ‘Ubejda?“
„Hanba ti!“ odvětila mu, „ty jsi ztracená duše. A i já jsem ztracená duše. My všichni jsme duše ztracené. Až na ‘Ubejda. On je ten upřímný a ryzí.“
Uvádí se, že krásná svůdnice z našeho příběhu potom učinila upřímné pokání a zcela změnila svůj život. Obrátila se k Alláhu a oddala se zbožným skutkům a činům uctívání. Mnoho se modlila a postila. Přestala s marnivostí a sebeláskou a stala se skromnou a počestnou muslimkou. Její muž o ní říkával: „Co mi to ten ‘Ubejd udělal? Ženu mi zkazil. Každý večer byla náruživá jako čerstvá nevěsta, ale teď je z ní učiněný asketa!“1
Naše mysl je těkavá a ještě nespoutanější bývají poryvy našeho ega. Hříšným myšlenkám se zřejmě nikdy neubráníme úplně – a proto když nám cokoli z nich šejtán vnukne, prosme Alláha o útočiště a sami si vzpomeňme na ‘Ubejda a jeho krásnou a svůdnou tazatelku, na anděla smrti, hrůzy záhrobí a soudného dne, na Sirát, vážení našich skutků i stání před Alláhem. A položme si otázku, chceme s sebou nést i břemeno skutku, který nám právě přišel na mysl? Odpovězme si na ni upřímně, protože upřímnost, to je základ všeho dalšího a jen ona je dostatečně pevná na to, aby na ní byla uvnitř našeho srdce zbudována stavba celé naší víry.
Pamatujme, že ať už se před hříšností tohoto světa uzavřeme sebevíce, ona si k nám vždy najde cestu. Proto nechť budeme vždy připraveni utkat se s ní a neochvějně jí čelit. Chytře a duchapřítomně ovlivňujme zlo, které k nám přichází, aby od nás odešlo jako dobro. Tak jako to učinil ‘Ubejd, který před zlem neutekl ještě hlouběji do mešity, ale dal se s ním přímo do řeči a pak ho úspěšně změnil na dobro.
Nenechejme zlo, aby získalo moment překvapení a nás stáhlo na svou stranu. To od nás vyžaduje, abychom byli pevnější na cestě pravdy, než lidé okolo nás a abychom následovali přímou cestu neochvějněji, než všichni ostatní. Případný hřích totiž může způsobit, že v klíčovém okamžiku zaváháme a učiníme něco, co už nelze vzít zpět. Chceme-li být pro sebe samé i pro ostatní právě majáky dobra na cestě pravdy, pak se nenechme potřísnit zlem okolo sebe, zrovna tak, jako i ‘Ubejd během rozhovoru klopil svůj zrak před oslnivou krásou svůdnice z našeho příběhu, protože, slovy Fudajla ibn ‘Ijjáda: „Příliš mnoho hříchů bývá důvodem nedostatku podpory při následování správného vedení.“2
Pamatujme, že naším posláním je připomínat lidem Alláha, vést je k dobru a odvracet je od zla. Tak budeme těmi nejžádanějšími a nejlepšími společníky, které mohou potkat. A sami hledejme takové společníky, kteří nás učiní lepšími verzemi nás samých, jak praví ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه: „Nepřátel se s nikým, kromě jen s tím, kdo ti pomůže velebit Vznešeného Alláha!“3
Ať nás i vás Alláh podpoří a napraví v nás i ve vás to, co nápravu zasluhuje, a obdaří nás neochvějností na cestě Boží! Ámín!