Uctívání srdcem, díl 1.

 

Věz, že uctívání Alláha Jediného, Který nemá společníka, arab. عِبَادَةٌ ‘ibáda, je pravým účelem stvoření člověka.

 

Vznešený Alláh pravil:

 

وَمَا خَلَقْتُ الْجِنَّ وَالْإِنْسَ إِلَّا لِيَعْبُدُونِ

 

 

 

 

Al-Kurtubí uvedl: „Základem uctívání je pocit nutnosti sklonit se před něčím a dostát povinnostem. Předepsané činy zbožnosti, nazývané عبادات’ibádát (pl. od عبادة‘ibáda) proto, že uctívající je vykonává s pokorou, podřízením se a ponížeností vůči Alláhu Vznešenému.“

 

Z uvedených definic je jasně vidno, že se jedná o velmi široký pohem, zahrnující mnoho různých podob konání člověka. Mnoho lidí chápe smysl uctívání jen vemi omezeně a zužují jeho obsah jen na modlení, padání na tvář, klanění, půst, pouť apod. Jenže toto je pouze jeden velmi úzký výsek z toho, co lze nazvat uctíváním.

 

Ve své podstatě slovo عبادة ‘ibáda, jak je užito v jazyce i ve Zjevení, má tři významy: (1) pokora, nutnost sklonit před něčím (arab. ذِلَّةٌ zilla) a podřídit se něčemu (arab. خُضُوعٌ chudú‘); (2) poslušnost vůči něčemu (arab. طَاعَةٌ tá’a) a poslušné následování něčeho (arab. إِنقِيَادٌ inkijád); (3) oddanost vůči něčemu (arab. تَنَسُّكٌ tenessuk) a zbožňování něčeho (arab. تَأَلُّهٌ te´alluh)

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja v kontextu uveeného verše definoval uctívání také jako: „všezahrnující název pro vše to, co Alláh Vznešený miluje a s čím je spokojen, ať již se jedná o slova nebo činy, zjevné nebo skryté, jako je modlitba, zekát, půst, pouť, slovo pravdy, dodržování závazků, konání dobra vůči rodičům, udržování příbuzeneckých pout, dodržování slibů a dohod, přikazování dobra, odvracení od zla, boj proti nevíře a pokrytectví, konání dobra vůči sousedům, sirotám, lidem ma cestách, otrokům, zvířatům, prosba k Alláhu, vzpomínání Alláha, recitace Koránu apod. Uctíváním je však i láska vůči Alláhu a Jeho Poslu, strach před Alláhem, pokornost vůči Alláhu, upřímné zasvěcení víry jen Jemu, trpělivost vůči tomu, co uzákonil, vděčnost za Jeho dary a spokojenost s tím, co předurčil. Uctíváním je také pevně se spoléhat na Alláha, mít naději v Jeho milost a obávat se jeho trestu apod.“¹

 

Tedy kromě dobře známých vnějškových podob uctívání existují i mnohé další, skrytější, které se odehrávají v lidském srdci. Ty jsou nerozličně spojeny s vnějškovými podobami uctívání do té míry, až lze říci, že bez odpovídajícího vnitřního prožívání nejsou vnějškové projevy uctívání, jako je půst nebo modlitba, přijaty. Podle věrouky ahlu s-sunna we l-džemá’a je إيمان ímán, tj. víra, to, co spočívá v srdci a je potvrzeno slovy a činy, na kterých se odráží. Ibn Tejmíjja pravil: „Jedním ze základních pilířů věrouky zachráněné skupiny je i to, že víra se sestává ze slov a činů. Ze slov srdce i jazyka a z činů srdce, jazyka i tělesných orgánů.“²

 

 

Arabský výraz pro srdce, قَلبٌ kalb, je odvozen v arabském jazyce z názvu pro (1) věc čistou, obzvláště důležitou a hodnotnou, nebo ústřední a nejlepší díl celku³ a (2) přechýlení z jednoho stavu do druhého, přechylování nazpět, či ze strany na stranu. Slovy básníka: „A srdce bylo srdcem nazváno jedině díky své kolésavosti.“⁴

Hovoříme-li o činech uctívání, za které je srdce zodpovědno, pak máme ve smyslu jejich přednosti namysli především první význam, uvažujeme ovšem i o tom, že srdce se může měnit z ryzího na choré či zatvrzelé a potom se dotýkáme druhého významového odstínu.

 

Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosíval svého Pána:

„Já mukallibe l-kulúbi sebbit kalbí ‘alá dínik“– tj. „ó Ty, který obracíš srdce, upevni mé srdce na tvém náboženství.“⁵

Člověk může zavřít oči a nevidět to, co nechce, může nevnímat, co nechce poslouchat, ale nemůže své srdce uchránit od všelijakých nežádaných a nežádoucích myšlenek. Proto má věřící opakovat tuto prosbu

 

Podle věrouky ahlu s-sunna we l-džemá’a je srdce místem emocí i rozumu a toto je více, nežli pouhý a prostý příměr, který se sám vyskytuje v mnoha nepříbuzných a izolovaných jazycích a kulturách, včetně arabské metaforiky Koránu a Sunny. Zároveň nelze odvrhnout poznatky moderních oborů studujících nervový systém člověka, které přikládají naprosto zásadní význam funkcím a dějům v lidském mozku. Ani to se neprotiví správné a zdravé ‘akídě.

 

Vznešený Alláh praví:

أَفَلَمْ يَسِيرُوا فِي الْأَرْضِ فَتَكُونَ لَهُمْ قُلُوبٌ يَعْقِلُونَ بِهَا أَوْ آذَانٌ يَسْمَعُونَ بِهَا ۖ فَإِنَّهَا لَا تَعْمَى الْأَبْصَارُ وَلَٰكِنْ تَعْمَى الْقُلُوبُ الَّتِي فِي الصُّدُورِ

Což necestovali po zemi a neměli srdce, aby chápali, a uši, aby slyšeli avšak nejsou to oči jejich, jež jsou nevidoucí, nýbrž slepá jsou srdce v hrudích jejich.(Hadždž:46)

Anas ibn Málik رضي الله عنه vzpomíná: „Když byl Posel Boží صلى الله عليه و سلمještě malý a hrál si s ostatními chlapci, přišel Džibríl عليه السلام, přimkl ho k sobě, rozevřel mu hrudník, vytáhl jeho srdce, z něj vyjmul jeden krvavý kousek a řekl: „Toto byl šejtánský díl v tobě!“ Poté jej opral vodou Zemzemu ze zlaté nádoby a poté jej vrátil na jeho místo.“ Anas řekl: „Vídal jsem stopy na hrudníku Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم.“⁶

Tento zázrak z doby Prorokova صلى الله عليه و سلم dětství u kmene Benú Sa’d jasně ukazuje, že šlo o srdce v hrudníku, které máme a známe všichni. Právě k němu se vztahuje víra, nevíra a bohabojnost. Tento hadís mnozí uvádí ve vysvětlení Božích slov:

بِسْمِ اللَّهِ الرَّحْمَٰنِ الرَّحِيمِ أَلَمْ نَشْرَحْ لَكَ صَدْرَكَ

Což jsme ti hruď tvou neotevřeli (Inširáh:1)

 

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

ألاَ وإنّ في الجسد مُضْغَة إذا صَلُحَت صَلُحَ الجسد كلّه، وإذَا فَسَدَت فَسَدَ الجسد كُلُّه ألاَ وهي القلب .

„Což se věru v těle nenachází kousek masa, pokud je tento ryzí, je ryzí i celé tělo, pokud je tento zkažený, je zkažené i celé tělo – což jím věru není srdce?“⁷

Ibn Redžeb al-Hanbelí vysvětluje: „V hadísu je naznačeno, že čestné a bezúhonné jednání, vystříhání se zakázaným věcem a vyhýbání se věcem pochybným je krajním důsledkem správnosti srdce. Pokud srdce člověka není zdravé a není naplněno láskou vůši Alláhu a tomu, co On miluje, strachem před Ním a obavou, aby se člověk nedopustil něčeho, co On nemiluje, pak všechny činy a kroky dotyčného budou správné, v důsledku čehož se vyvaruje všech zákazů a vyhne se i všem pochybným věcem, z obavy, aby nepřekročil hranice zákazu. A co se týče chorého srdce, kterým zmítají chtíče a tužby po tom, po čem jedinec prahne, i kdyby to Alláh nenáviděl, pak i každý čin všech orgánů takového těla bude nesprávný, obracející se ke hříchu a nesprávnému konání, nebo k poživačným pudům srdce.“⁸

 

Jedná se o otázky z domény nepoznatelného, ukazující, že ve známém srdci se nachází také něco neznámého, skrytého, co má vliv na ryzost, správnost, čistotu tohoto orgánu a toto něco může být hmatatelné i nehmatatelné podstaty – a Alláh ví nejlépe. Rozum a emoce tedy nejde vždy redukovat jen na pouhé funkce mozku.

 

V hadísu Abú Hurejry رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Bohabojnost je zde“⁹ a ukazoval na hruď, na srdce, ne na hlavu, na mozek, o kterém hovoří mnozí, když je řeč o rozumu a přemýšlení. Ibn Hadžer vysvětluje hadís, dle kterého správnost srdce ovlivňuje správnost všeho ostatního v těle a poté říká: „Tento hadís je důkazem, že právě srdce je sídlem rozumu.“¹⁰

Mezi srdcem a mozkem tedy existuje pevné spojení, tedy to, co jsme uvedli, nevyvrací fakt, že vnitřní prožívání člověka souvisí také s činností mozku, jak prokazuje moderní neurověda. O mozku a jeho funkcích v souvislosti s pozicí islámské věrouky hovořili již imámové Ahmed, Ibn Tejmíjja, dále mnoho učenců tefsíru a v moderní době také šejch Ibn ‘Usejmín.

 

Patrně to nejlepší, co můžeme v této otázce shrnout, je odpověď an-Newewího, který ve vysvětlení hadísu o srdci pravil: „Stanovisko aš-Šáfi’ího a některých mutekellimů je, že sídlem rozumu je srdce, naproti tomu Abú Hanífa se domnívá, že sídlem rozumu je mozek, tedy že rozum sídlí v hlavě. První názor se také připisuje filozofům a druhý lékařům. Učenci, kteří říkají, že sídlem rozumu je mozek, poukazují na fakt, že při poškození mozku dochází k narušení mentálních funkcí.“¹¹

 

K srdci se vztahují i všechny tyto velmi subtilní niterné pocity a stavy. Proto někteří řekli: „To je světlo, které přichází od Alláha a stává se částí člověka, usazenou v něm, jehož prostřednictvím se člověk dívá. Toto světlo srdce je jako světlo vstupující do oka. Světlem srdce je rozum a světlem oka je zrak.“¹²

 

Ibn Tejmíjja o vztahu mozku a srdce, rozumu a citu, říká: „Za sídlo rozumu se považuje mozek, jak tvrdí mnoho lékařů a jak se uvádí také od imáma Ahmeda. Část jeho následovníků říká, že podstata rozumu je v srdci, ale do konkrétní podoby dozrává v mozku. Avšak přemýšlení je věc mozku, ale touhy jsou doménou srdce. Rozumem se někdy myslí znalosti a jindy konání. Podstata znalosti a svobodného konání jsou touhy a jejich sídlem je srdce. Kdo po něčem touží, musí o tom mít jasnou představu. Tedy i srdce musí mít nějakou představu o tom, po čem touží a co si volí.“¹³

 

A pravá podstata toho, jakým způsobem srdce ovlivňuje lidské pocity a touhy, je skrytá, je věcí nepoznatelného a je známa jen Alláhu Vznešenému.

 

Pod činy uctívání srdce, arab. العبادات الكلبية al-‘ibádátu l-kalbíjja jsou pak myšleny všechny činy uctívání, které se provádějí v srdci, resp. za jejichž vykonání je zodpovědno srdce, jsou s ním těsně spojeny. Patří sem láska k Alláhu, strach z jeho trestu a naděje na jeho odměnu, upřímný návrat k Alláhu, pokání, upřímnost, trpělivost, pevné přesvědčení, posvátná bázeň, touha po Alláhu. Toto vše jsou činy srdce, tak jako existují i činy jazyka a tělesných orgánů. Činy jazyka jsou slova, která pronáší a činy ostatních tělesných orgánů jsou třeba tělesné úkony v modlitbě, jako předklon, sedžda a vše, co člověk vykonává tělem.

 

Pro činy srdce platí totéž, jako pro všechny ostatní činy. I za ně přichází odměna či trest. Tak, jako bude člověk potrestán za to, že někoho pomluví, bude potrestán i za to, že se, např. spoléhal na někoho jiného, nežli na Alláha v tom, v čem mu nikdo jiný než Stvořitel nemůže ani přinést užitek, ani uškodit. Tak jako je potrestán někdo, kdo někomu něco ukradne, bude potrestán i ten, kdo bezdůvodně podezřívá některého muslima. Člověk zodpovídá nejen za činy svého jazyka a ostatních orgánů, ale také a především za činy svého srdce. Činy, kterými srdce uctívá Pána všech srdcí, Vznešeného Alláha, musí být zasvěceny výhradně Jemu a provedeny tak, jak nás učil Boží Posel صلى الله عليه و سلم.

 

 

Činy srdce, prováděné v nitru každého z nás, daleko z dosahu zraku všech lidských bytostí, mají ve skutečnosti přednost před činy vnějšími. To se odráží především ve faktu, že neexistence určitých činů srdce může zneplatnit vnější projevy uctívání. Takovým činem srdce je například upřímnost. Pokud není přítomna v lidském srdci, člověk upadá v modloslužebnictví, nebo veliké pokrytectví, následkem čehož není jeho dobrý skutek, ať by byl sebevětší, Alláhem přijat. Nevíra sídlí v lidském srdci a zbavuje člověka víry, naproti tomu nedostatky ve vnějších činech víry, s výjímkou zanechání modlitby, člověka z islámu nevyvádí.

 

Vznešený Alláh pravil:

وَقَدِمْنَا إِلَىٰ مَا عَمِلُوا مِنْ عَمَلٍ فَجَعَلْنَاهُ هَبَاءً مَنْثُورً

A My posoudíme skutky, které konali, a učiníme z nich prach rozptýlený. (Furkán:23)

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم uvedl, že Alláh pravil: „Já jsem nezávislý v tom, aby byl někdo ke Mně přidružován. Kdokoli tedy vykoná nějaký skutek, ve kterém ke Mně někoho přidruží, pak já odvrhnu jak jeho, tak i jeho přidružování.“¹⁴

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil: „Do Ráje nevstoupí ten, v jehož srdci bude byť i částečka pýchy.“¹⁵

 

Činy srdce také zanechávají svůj dopad na vnějších činech. Tento efekt se vytrácí tehdy, když se srdce dopustí nějakého hříchu, který je s ním spjat, jako je např. drzost a namyšlenost, závist apod. Tedy pokud není vnější uctívání provázeno odpovídajícím uctíváním vnitřním, ztrácí se a je marné.

 

Čin srdce je klíčem, podle kterého bude rozhodnuto buď o spáse, nebo o zatracení:

 

v den, kdy nikomu ani majetek, ani synové neprospějí – kromě těch, kdož se srdcem upřímným k Bohu přijdou (Šu’ará:88-89)

 

إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَذِكْرَىٰ لِمَنْ كَانَ لَهُ قَلْبٌ أَوْ أَلْقَى السَّمْعَ وَهُوَ شَهِيدٌ

V tom věru je připomenutí pro toho, kdo ruce má či uši nastavuje a je sám svědkem očitým (Káf:37)

 

Čin srdce umožňuje dosáhnout vysokých příček Ráje. Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Sedmero lidí Alláh umístí do stínu Svého v den, kdy nebude jiného stínu, kromě Jeho – spravedlivého vládce, mladíka, který vyrostl na uctívání Alláha Vznešeného, člověka, jehož srdce bylo spojeno s mešitou, dvojici, kteří se milovali kvůli Alláhu a v jeho jménu se potkávali a rozcházeli, člověka, kterého pokoušela krásná a vysoce postavená žena a on řekl: „Já se bojím Alláha,“ člověka, který dával milodar tak, že jeho levá ruka nevěděla, co činí pravá a člověka, který si v osamění vzpomenul na Alláha, až se mu do očí nahrnuly slzy.“¹⁶

 

Džábir رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Nejmilejší a nejbližší mi v Soudný Den budou zajisté ti, kteří bylo nejlepších mravů.“¹⁷

 

Uctívání srdcem je mnohdy daleko těžší, než uctívání vnější. Příkladem budiž ‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-Ás رضي الله عنه a muž, kterému byl ještě za jeho života přislíben ráj. Od Anase رضي الله عنه se uvádí, že jednou Prorok صلى الله عليه و سلم seděl se svými druhy a o chvíli prohlásil: „Teď těmito dveřmi vstoupí muž, patřící k obyvatelům ráje.“ Toto opakoval třikrát. ‘Abdulláh ibn ‘Amr tohoto člověka sledoval až do jeho domu, strávil s ním den a noc a poté mu řekl: „Vidím, že zas až tolik zbožných činů nekonáš, čím sis tedy zasloužil to, o čem nás Posel Boží zpravil?“ Dotyčný mu odvětil: „Co se činů týče, nekonám toho více, nežli cos viděl, kromě toho, že ve svém srdci necítím zášť vůči ani jedinému z muslimů, ani nezávidím žádnému muslimovi nic z dobra, které mu Alláh daroval.“ ‘Abdulláh ibn ‘Amr mu odpověděl: „To je to, čím jsi dosáhl svého postavení!“¹⁸

 

Júnus ibn ‘Ubejd pravil: „Jeden z mých přátel mi napsal dopis, ve kterém mne tázal na mé činy, co dělám, jaké činy uctívání vykonávám, že jsem takový. Odpověděl jsem mu: „Hovořím ti, že jsem své duši poskytl to, že pro druhé mám rád to, co mám rád pro sebe a nenávidím pro druhé to, co nenávidím pro sebe. Potom jsem sám na sobě pocítil, že jsem od tohoto chování daleko. Znovu jsem toto nabídl sobě samému, aby mé ego přestalo vzpomínat jiné lidi, kromě po dobrém. A shledal jsem, že půst za horkého dne je mnohem lehčí, než dosáhnout tohoto. Můj bratře, věru toto je to, v čem se nacházím. Mír s tebou.“¹⁹

 

Júsuf ibn Asbát řekl: „Očistit svůj úmysl od všeho toho, co jej může pokazit, je pro věřící daleko těžší, než mnoho dobrých skutků.“²⁰

 

Činy srdce také zanechávají na člověku krásné stopy více, než vnější činy uctávání a jsou to ony, kdo krášlí vnější činy uctívání. Selef hovořili, že na tomto světě je nejkrásnější a nejhodnotnější poznat Alláha, milovat Ho a poslouchat Ho.²¹

 

Také ponoukají člověka na to, aby se oddal vnějším projevům uctívání. ‘Utba ibn Abán řekl: „Kdo pozná Alláha, zamiluje si Ho. A kdo Hi miluje, ten Mu bude poslušný.“²²

 

Činy srdce mohou znásobit odměnu za ten stejný vnější čin uctívání. Dva lidé dají milodar tisíc korun, ale jeden vytáhne možná poslední tisícovku, kterou má, zatímco druhý je lakomý a nestoudný boháč a hledá v peněžence tu nejmenší bankovku, v jeho případě tisícikorunovou. V tomto smyslu říká ‘Abdulláh ibnu l-Mubárek: „Úmysl někdy znásobí malý čin a někdy zmenší veliký čin.“²³

 

Činy srdce mohou nahradit nedostatek vnějšího uctívání. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo si bude od Alláha upřímně přát mučednickou smrt, tomu Alláh dá postavení mučedníka, i kdyby zemřel na své posteli.“²⁴

 

Činy srdce také mohou zajistit člověku vysoké postavení v Ráji, kterého jinak nelze dosáhnout.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Stanovníci Ráje uvidí ty na vyšších příčkách Ráje na sebou tak, jako vy z východního, nebo západního horizontu vidíte zářící hvězdu.“ Sahábové se jej zeptali, jestli jsou tyto vyšší příčky přislíbeny prorokům, ale Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim odpověděl: „Ne, při Tom, v Jehož je Ruce moje duše, to jsou příbytky těch, kteří v Alláha a v Jeho Posly věřili.“²⁵

O vznešené mravnosti je taktéž řečeno: „Na vahách věřících v Soudný Den nebude dáno nic těžšího, nežli vznešená mravnost.“²⁶

 

Vnitřní prožívání víry je pravým předpokladem dosažení stupně nejvyššího dobra, arab. إحسان ihsán, které Posel Boží صلى الله عليه و سلم definoval slovy: „Ihsán znamená uctívat Alláha tak, jako bys Ho viděl, protože i když Ho ty nevidíš, On věru vidí tebe.“²⁷

 

Činy srdce je možno provádět všude a vždy, není k nim potřeba vůbec nic a nejsou ničím omezeny. Člověk může upřímně velebit Alláha a milovat Ho v každé situaci, když spí i když je vzhůru, když jde i když stojí, když sedí i když leží, když pracuje i když má volno, když je s jinými lidmi i když je sám.

 

Činy uctívání srdce a slast z nich neutuchá ani v Ráji, kde již nebude tělesných úkonů uctívání, s výjimkou slov velebících Alláha, která jsou sama výsledkem toho, co je v srdci. Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Obyvatelé Ráje budou jíst a pít, ale nebudou plivat a vykonávat ani malou, ani velkou potřebu a ani nebudou slintat. Jejich zažívání bude probíhat formou lehkého říhnutí, jako když prská misk. Jako vdeh pro ně bude tesbíh a tehmíd tak, jako se vy nadechujete vzduchu.“²⁸

 

Právě činy uctívání srdce, a nikoli vnější skuky, byly tím druhem uctívání, který bych charakteristický pro proroky.

Ibráhím عليه السلام se vyznačoval neotřesitelnou důvěrou a spoléháním se na Alláha, Ajjúb عليه السلام se vyznačoval neskutečnou trpělivostí, s níž čelil útrapám osudu. Ádam عليه السلام je znám jako první, kdo se upřímně kál za svůj prohřešek. ‘Ísá عليه السلام byl člověkem, nad kterého nebyl nikdo ve vztahu k tomuto světu skromnější. Posel Boží Muhammed صلى الله عليه و سلم pak spojil všechny tyto vlastnosti dohromady nejlepším a nejúplnějším způsobem.

 

I naši selef přidávali činům srdce větší důležitost, než vnějším činům uctívání.

 

Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Rozjímat hodinu o stvoření Božím je lepší, než strávit uctíváním celou noc.“²⁹ Tázali se jeho matky رضي الله عنها, jaké uctívání nejvíce praktikoval a ona odpověděla: „Nejvíce rozjímal a vyvozoval z toho poučení.“³⁰

 

Abú Hurejra رضي الله عنه říká: „Srdce je vládce a ostatní orgány jsou jeho vojska. Pokud bude dobrý vládce, budou dobrá i jeho vojska. Pokud se vládce zkazí, zkazí se i jeho vojska.“³¹

 

Selmán al-Fárisí رضي الله عنه praví: „Každý člověk má vnější a vnitřní stranu. Kdo se snaží očistit svůj vnitřek, tomu Alláh očistí jeho vnějšek. A kdo naopak svůj vnitřek pošpiní, toho vnějšek Alláh nechá pošpinit také.“³²

 

Se’ídu ibn Musejjibovi někdo popisoval, jak se jistí lidé celou noc modlí, načež mu Se’íd nevzrušeně odpověděl: „To není nějaké zvláště veliké uctívání.“ A dodal: „Pravým uctíváním je naopak přemýšlet o stvoření Božím a vystříhat se jeho zákazům.“³³