Dalším aspektem zázračnosti koránského textu je jeho stylistické uspořádání a způsob, jakým fungují oproti celku jeho jednotlivé přirozené dílčí části – verše a celé súry. Tento stylistický plán se odráží v rámci jednotlivých vět i v souvislosti mezi jednotlivými větami navzájem a v jejich toku.
Dalším aspektem zázračnosti koránského textu je jeho stylistické uspořádání a způsob, jakým fungují oproti celku jeho jednotlivé přirozené dílčí části – verše a celé súry. Tento stylistický plán se odráží v rámci jednotlivých vět i v souvislosti mezi jednotlivými větami navzájem a v jejich toku.
Lze tak rozlišit stylistický makro- a mikroplán.[1]
Korán těchto kohezivních prostředků, zabezpečující funkční sepětí jednotlivých částí celého textu využívá s naprostou brilancí navíc i jako zkrášlujících řečnických prostředků a melodických prvků, zaručujících ten nejlepší komunikační efekt. Tento efekt padá, umožníme-li jiných možných prostředků a použité způsoby nelze nahradit jinými, nebo je prohodit, či oddělit od sebe. To dokumentují také vyjádření předních arabistů K. Cragga a B. Lawrence.[2] Pokud prohodíme, oddělíme, nebo vynecháme nějakou část, efekt tohoto našeho zásahu bude na celku patrný již na první pohled.[3]
Toto je ještě více zarážející uvědomíme-li si fakt, že pořádek podle času zjevení jednotlivých veršů a súr je jiný, nežli jejich faktický pořádek v mushafu, tedy zápisu koránského zjevení ve formě knihy. Již Posel Boží صلى الله عليه و سلم umisťoval jednotlivé verše a súry do patřičného pořadí, z Boží inspirace. Doba postupného zjevování Koránu zaujímala 23 let nabytých událostmi. Ohromující na tom je i to, že podle všech dostupných zdrojů byl negramotný a neexistuje žádný důkaz, který by to vyvracel.
Jak mohl nějaký člověk postupně a bez zdánlivého plánu vybudovat natolik skvělé a komplexní, vzájemně na sebe odkazující opus, mít od začátku do konce stejnou základní myšlenku, kterou by udržel a dále rozvíjel v literární veledílo po tak dlouhou dobu? Jak mohlo toto dílo po celou dobu zachovat jednotný a umělecky nedostižný styl, kdy každá část naprosto jedinečně a přesně odpovídá další části a všechny zároveň i celku? Tento dojem navíc podporuje i fakt, že prakticky ani jediná dlouhá súra nebyla zjevena najednou, ale vždy po více než třech navzájem oddělených obdobích a incidentech. Dokonce i mnohem menší súry okolo 50 veršů bývaly zjeveny nadvakrát.[4]
Moudrost Koránu vidno omnoho více z kompletního celku, než jen z jeho izolovaných částí.[5] A tímto makroplánem – základní strukturou Koránu a jeho členěním na verše a súry, také začneme.
Verš (arab. ájetun)
Původním významem termínu „ájetun“ je znamení. Označuje Boží znamení v Jeho Knize v Jím stvořené přírodě. Verš je základním prvkem, který tvoří súry, ty se pak skládají jedna za druhou podle vymezeného plánu a vytyčují celý Korán. Jako takový je verš samostatnou stylistickou jednotkou, která má svůj význam a osobitou výpovědní hodnotu.
Většina veršů jsou samostatné věty, ale ne vždy je tomu nutně tak. Verše dlouhých súr jsou častokrát souvětí, nebo vyšší celky o několika větách a verše súr krátkých jsou jen části vět. Každý však má uzavřenou intonaci a význam. Ve smyslu významovém a formálním, ale ne nutně i tematickém, následuje koránský verš vždy ten verš, který je před ním.
Verše krátkých a dlouhých súr se od sebe vzájemně liší, jak uvidíme dále. Zázračností Koránu a jeho stylu je i to, že délka verše nikterak nekoresponduje s množstvím dílčích významů v něm ukrytých. Není nutným pravidlem, že čím delší verš, tím více informací sděluje.
Co se týče krátkých súr a veršů v nich, jsou charakteristické jednotnou melodií, rytmem i metrem, který je stálý a jen zřídka se mění. Jednotlivé verše jsou jen částmi vět, nebo krátkými větami, které se velmi příjemně rýmují, navazují na sebe a jsou zvukomalebné, což činí Korán lehce pochopitelným, vyslovitelným i lehce zapamatovatelným. Vyprávějí i příběhy, ovšem velmi heslovitě, schematicky a se zdůrazněním základních poučení. Vždy se jedná o ta vyprávění, která jsou zmíněna i jinde, v súrách delších, kde je přidán i rozměr psychologického rozboru jednotlivých postav. Takový je případ súry aš-Šems a příběhu o Sálihovi a velbloudici, kterou dostal zázrakem od Alláha, nebo odkaz na příběh Músá a faraona v súře al-Fedžr. Jindy je naopak v centru súry jedna jediná událost, rozebíraná podrobněji, jako např. příběh Abrahova vojska se slonem v súře al-Fíl.
Naproti tomu verše dlouhých súr mají třeba i šest, nebo dokonce až patnáct řádků. Takové dlouhé verše jsou tvořeny nižšími strukturními prvky, které by mohly v krátkých súrách tvořit jednotlivé verše. Při jejich bližším srovnání s jejich analogy v súrách krátkých lze dospět k závěru, že na rozdíl od nich tyto části dlouhých veršů netvoří významově a stylisticky nezávislý celek, který by šlo pochopit mimo kontext celého dlouhého verše, který je tak třeba sledovat od začátku do konce. Dlouhé súry také oplývají strukturovanými skupinami veršů, tvořících jasný oddělený celek v rámci jedné súry. Jednotlivé verše z takových skupin veršů není pak možno chápat izolovaně mimo kontext celého takového celku.
Toto platí zejména pro koránská vyprávění.
Súra (z arab. „súretun“ – stupeň, krok)
Súry nemožno identifikovat s prostými kapitolami nějaké jiné knihy, protože Korán není knihou povídek. Súra představuje jeden jasně osobitý, vnitřně konzistentní, provázaný, smysluplně sestavený a navenek funkční celek. Súra, ve kterou se verše navzájem skládají, není rovněž od celku odtržena a má jasnou návaznost na súru, která jí předcházela i na tu, která následuje po ní. Súry krátké a dlouhé se od sebe také stylisticky velmi liší a to vše dává Koránu osobitou plynulost a spád.
Co se týče vnitřního uspořádání a výsledné konzistence súr jako smysluplných celků nižších než celý Korán a vyšších, než jen verše a skupiny veršů, např. súra Isrá´ hovoří zpočátku o Prorokově noční cestě, poté přechází k tématu sedždy, k poslušnosti a neposlušnosti Bohu, k tomu, jak se Synové Izraele vzepřeli Bohu a o trestu těchto buřičů proti Bohu. Jejich neposlušnost je na počátku postavena oproti milosti Boží, když byli zachráněni před faraonem. Súra zakončuje vzpomenutím podstaty smlouvy uzavřené již se židy prostřednictvím Tóry – o absolutním zákazu modloslužebnictví, s tím, že touto smlouvou jsou povinováni také muslimové. Vzpomenut je i trest dávným pokolením za jejich odbojnost vůči Alláhu. Protože židé byli trestáni za své nedodržení Tóry, jsou i muslimové napomínáni, aby nikterak neodhazovali za svá záda Korán. Synové Izraele nejsou bezúčelným příměrem, ale mementem každému, kdo by převzal zjevení a pak se jím neřídil. Úvodní a uzavírající verze spojuje myšlenka knihy skutků a také slova chvály vůči Alláhu.
Důležitá je i úloha centrálních slov každé súry. Centrálním slovem súry Isrá´ je výraz „mesdžid“ tj. mešita, doslova „místo, kde se padá na tvář“, sedžda a návrat k věčnému životu (ar. ‘awda). V súře Júnus je centrálním slovem pojem „nedžáh“ – spása. Súra Káf začíná tímto tajemným odděleným písmenem. V posledním verši je vzpomenut Korán, který také začíná na káf, a je zde vzpomenut v kontextu varování. Následující súra, az-Záríjját, začíná právě varováním, že to, o čem pojednává zjevení, je skutečnost a pravda.
Pořadí veršů v súře a súr v celém Koránu také není ani náhoda, ani vůle Proroka, nebo kohokoli z lidí. Jde opět o zjevení a o diktát anděla Džibríla. I tento pořádek má svůj zázračný rozměr. Důležité je připomenout, že pořadí veršů a súr není dáno chronologicky časem jejich zjevení. Nejprve přichází sedm nejdelších súr, poté přichází súry o střední délce a nakonec, v poslední třicetině Koránu, zbývá prostor pro súry nejkratší.[6]
Každou súru také možno jasně definovat následujícím:
1. Její hlavní téma a její sjednocující obsah.
2. Jasně vyjádřitelný úvod súry a její shrnutí.
3. Elegantní přechody mezi jednotlivými fázemi – řečnické otázky a odpovědi, příklady, cyklická opakování…
4. Charakteristická gradace a kulminace.
Súry lze dále sdružit do sedmi vyšších celků se společným tématem, nebo úhlem pohledu, kde vždy skupina jedné anebo vícero mekkánských súr je zakončena jednou, nebo vícero skupinami pozdějších súr medínských:
I. Súry 1. (Fátiha, jediná zde mekkánská) – 5. (Máida, medínská) – zabývá se zejména vztahem k Lidu knihy, židům a křesťanům, navazuje na předcházející zjevení, vymezuje věřící od nevěřících, předkládá argumenty, odkazuje na dávná zjevení, vyvrací pochyby a vyzývá všechny k jednotě pod vlajkou posledního poselství, poselství Muhammeda صلى الله عليه و سلم z prorocké liniie Isma’íla, syna Ibráhímova, mír s nimi všemi.
II. Súry 6. (An’ám, mekkánská) – 9. (Tewba, medínská) – přináší vysvětlení, varování a odstranění pochyb zejména pohanským Arabům.
III. Súry 10. (Júnus, mekkánská) – 24 (Núr, medínská)
IV. Súry 25. (Furkán, mekkánská) – 33. (Ahzáb, medínská)
V. Súra 34. (Sabá´, mekkánská) – 49. (Hudžurát, medínská)
VI. Súry 50. (Káf, mekkánská) – 66. (Tehrím, medínská) – Všechny čtyři výše uvedené řady súr přinášejí v různých kontextech různá varování pachatelům zla, nebo naopak dobré zvěsti dobro konajícím. Jejich poselství přinášejí duchovní katarzi věřícím, stmelují je a definují je v protikladu k nevěřícím.
VII. Súry 67 (Mulk, mekkánská) – 114 (Nás, medínská) – zde se jedná o varování specificky vůdcům Kurejšovců, před trestem Božím, Soudným Dnem a pekelnými plameny, pokud neuposlechnou a naopak potvrzení jejich vůdčí úlohy, pokud toto poselství přijmou.[7]
[1] Tuto definici, stejně jako následující rozdělení oblastí a témat koránské syntaktostylistiky viz Latić, Džemaludin: Stil kur’anskog izraza, El-Kalem, Sarajevo, 2001, str. 231-267.
[2] Tzortzis, H. A.: The Qur’ans unique literary form in The Unique Gender of the Qur’an, b.m., b.d., str. 12-13
[3] Draz, M.A.: The Literary Arangement of the Qur´an, b.m., b.d., str. 3.
[4] Ibid., str. 4-7.
[5] Mizan, str.54
[6] Podrobněji o členění Koránu viz http://www.e-islam.cz/content/zaj%C3%ADmavosti-o-kor%C3%A1nu-kor%C3%A1nsk%C3%BDch-v%C4%9Bd%C3%A1ch.
[7] Toto rozdělení převzato z Ghamidi, Javed Ahmad: Mizan,AlMawrid, Lahore, b.d., str.56-59.