Úplatkářství, klientelizmus a zpronevěra

Logo XXL

 V jednom z minulých příspěvků jsme hovořili o nezákonném pohlcování cizího majetku ve všeobecnosti, nyní uvedeme pár slov konkrétně o korupci, nezákonných protislužbách a zpronevěře.
Nabízení i braní úplatků zakazuje následující verš:

 V jednom z minulých příspěvků jsme hovořili o nezákonném pohlcování cizího majetku ve všeobecnosti, nyní uvedeme pár slov konkrétně o korupci, nezákonných protislužbách a zpronevěře.
Nabízení i braní úplatků zakazuje následující verš:

وَلا تَأْكُلُوا أَمْوَالَكُمْ بَيْنَكُمْ بِالْبَاطِلِ وَتُدْلُوا بِهَا إِلَى الْحُكَّامِ لِتَأْكُلُوا فَرِيقًا مِنْ أَمْوَالِ النَّاسِ بِالإثْمِ وَأَنْتُمْ تَعْلَمُونَ
Nepohlcujte vzájemně majetky své podvodným způsobem! Nedávejte z nich dary soudcům, abyste tak hříšně připravili lidi o část majetku, jsouce si toho vědomi! (Bekara:188)
 
Abdulláh ibn Amr říká: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم proklel toho, kdo nabízí úplatek i toho, kdo úplatek bere.[1]
Boží Posel صلى الله عليه و سلم praví: „Alláh proklel podplácejícího, podplaceného i úplatek sám.[2] 
 
Arabský termín „ráší“ označuje podplácejícího a termín „murteší“ podpláceného. Vidíme, že prokletí se zde týká tří stran: toho, kdo úplatek dá, toho, kdo úplatek přijme a i samotný úplatek. Ten je proklet, neboť je prostředníkem obou stran tohoto prokletého spojenectví.
 
Ibn Omar, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Každé maso, které vyrostlo na bezprávně odňatém majetku (arab. suht) je nejvíce hodno hořet v Ohni.“ „Co je to Suht?“ zeptali se ashábové. „Úplatek při výkonu moci,[3] odpověděl Boží Posel صلى الله عليه و سلم.
 
Termín suht označuje podle Ibn Mes’úda podplácení.[4] Uvádí, že pak soudce nesoudí podle toho, co seslal Alláh a to je forma nevíry.[5] Stejného názoru byli i Hasan a Sa’íd ibn Džubejr.[6]
 
Termín hákim-pravomocný, odkazuje nejen na soudce, nadřízeného, osobu veřejně činou, ale na kohokoli, ze kterého kane eventuální prospěch jeho podplacením. Nejde jen o osoby mocné, z nejvyšších státních špiček, které mají moc ovlivnit jakýkoli výsledek čehokoli a samým tím přinášejí podplácejícímu užitek z podplácení. Kvůli podobným záležitostem selef i učenci všech mezhebů zakazovali soudcům obchodovat a ustavovat obchodní vazby a partnerství, neviděli rádi ani přijímání darů soudci.
 
Hanefíjský učenec Ibn ‘Ábidín uvádí následující definici úplatku (arab. ar-rišwa): „Úplatek je to, co člověk dá pravomocnému (arab. hákim), nebo komukoli jinému, aby rozhodl v jeho prospěch, nebo tak, jak mu to vyhovuje, nebo aby jej navedl k tomu, co si přeje pro sebe.[7] Abú Hanífův mezheb také definuje jaké dary a od koho smí soudce přijímat. Může přijímat výhradně symbolické a nepříliš hodnotné dary těch, kteří se neúčastní kauzy a nejsou s ní spojeni, od svých příbuzných a těch, od kterých přijímal dary ještě předtím, než byl jmenován soudcem.[8]
Málikovští učenci uvádějí, že Posel Boží označoval úplatkářství za formu nespravedlnosti a křivdy.[9]
Šáfi’íjský mezheb vede kijás (analogii) a zdůrazňuje, že prokletí padá i na prostředníka korupční transakce. Arbitr také nesmí přijmout dar za to, že intervenoval ve prospěch jedné, nebo druhé strany.[10]
Podle hanbelovských učenců možno uvažovat úplatek soudci od jedné ze stran sporu, nebo, ještě hůře, úplatek od někoho třetího, aby se soudce vzdal vynesení rozsudku podle práva.[11]
Sufján as-Sawrí říká, že akceptovat lze dary jen do chvíle, dokud s sebou nenesou závazek protislužby a obcházení zákona a práva.[12]
 
Podplácet jiného za účelem získání si výsady, nebo přednosti pro sebe je jedním z nejtěžších podob tohoto zla, stejně jako se na úplatcích obohacovat. Znamená to platit někoho, či dávat někomu protislužbu za odvracení od pravdy a spravedlivého soudu. Takové počínání je odsouzeno samo o sobě, pokud je v něm zahrnuta i pomoc neprávu proti právu, pak je to ještě daleko horší.
 
Je zakázáno přijmout nebo poskytnout jakýkoli dar, který způsobí dosazení nějakého člověka do funkce bez ohledu na jeho kvality, nebo navzdory jeho nezpůsobilosti, nebo kterým někdo dosáhne nějakého přednostního práva, zakázky, nároku, rozsudku ve svůj prospěch, či čehokoli, co mu právem nenáleží.[13]
 
Toto není dovoleno v žádné situaci, vůči nikomu, s jedinou výjimkou, případu nejkrajnější nouze – ohrožení života a normální kvality života, kdy není možno vymoci si vlastní zcizené právo žádnou jinou cestou, když veškeré ostatní možnosti selžou, v případě, že je na nás úplatek vymáhán. A Alláh neukládá nikomu nad jeho mez.[14]
Precedentem nutným pro takové ulehčení je situace Abdulláha ibn Mes’úda, neprávem zadrženého v Habeši. Musel zaplatit 2 dirhamy, aby byl znovu propuštěn. „Hřích pak padá na toho, kdo si úplatek vyptá,“ uvedl.[15]
 ‘Amr ibnu l-‘Ás, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví: „Slyšel jsem Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Není národa, ve kterém by se rozšířily úroky, aniž by jej Alláh nepotrestal suchem. A není národa, ve kterém by se rozšířily úplatky, aniž by jej Alláh nepotrestal strachem.[16]
 
Abú Hurejra, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Lidé! Alláh je Krásný a přijímá jen to, co je krásné. Alláh povinoval věřící tímtéž, čím povinoval i Své posly, říká: „Poslové! Jen povolenými a krásnými pokrmy se živte a konejte dobré skutky, neboť dobře vím, co činíte.“ A říká: „Ó věřící! Jezte chutbé pokrmy, kterými jsme vás obdařili a buďte Alláhu vděční a jen Jeho uctívejte!“ Poté vzpomenul člověka, který se zdržel na úmorné cestě, s rozcuchanými vlasy, zaprášený, napřahuje ruce k nebi a volá: „Ó Pane, ó Pane!“ – a jeho pokrm je ze zakázaného, i nápoj je ze zakázaného! Jak by potom mohla být jeho prosba vyslyšena?[17]
 
Muslim se musí držet daleko od podplácení a zkorumpovaného prostředí. Mutajr vypráví: „Viděl jsem kohosi říci: „Slyšel jsem Božího Posla صلى الله عليه و سلم  při pouti na rozloučenou. Přikazoval vhodné a zakazoval zavrženíhodné. Pravil:Ó Bože, dostavil jsem úplně?„Ano,“ odpověděli lidé. Pak pravil:Až se Kurejšovci mezi sebou začnou hádat o vládu a dary se změní v úplatky, opusťte je. Lidé se zeptali: „Kdo to byl? (tj. kdo vyprávěl).“ Jiní řekli: „To byl Zú z-Zewá’d, společník Proroka صلى الله عليه و سلم.“[18]
 
Praxí pravověrných chalífů bylo kontrolovat majetky svých dosazených místodržících, soudců a jiných veřejných činitelů před nástupem do funkce a posléze po jejich odejití z ní. Pokud bylo shledáno, že jejich majetek rapidně vzrostl, začalo okamžité šetření a následné sankce – od suspendování, propadnutí majetku, ztrátu osobní cti a potrestání pachatele.
 
Abú Hanífa smýšlí, že pokud je soudce úplatný, musí být okamžitě zbaven funkce a jeho rozsudky jsou neplatné. V tom s ním souhlasí učenci mezhebu imáma Málika.[19] Šáfi’ovský a hanbelovský mezheb se neliší, uvádějí pro korupčníka také možnost trestu te’zír.

Kdo jinému poskytne protislužbu, aby z toho získal nezákonnou výhodu, nebo bude zneužívat své veřejné funkce k tomu, aby poskytoval protislužby lidem, které pak využije ve svůj prospěch, se dopouští hříchu, spadajícího pod předpis o uplácení, neboť definice úplatku je v šarí’atském zákoně širší, než jen finanční obnos. Může zahrnovat i jakýkoli jiný majetek, nebo protislužbu.Může zahrnovat i výměnu funkce a z toho pramenících výhod.
 
Posel, mír a požehnání s ním, řekl, když k němu přišli nějací lidé žádat o moc a funkce: „My nedáme do rukou naši moc tomu, kdo ji žádá![20] Omar ibnu l-Chattáb dodává: „Kdo učiní někoho náměstkem nad muslimy kvůli náklonnosti k němu, nebo rodinné přízni s ním, podvedl Boha, Posla i věřící.“ 
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Dary zaměstnancům ve veřejné službě jsou úplatky.[21] Imám Ahmed dodává: „Kdokoli se podílí na správě věcí veřejných, neměl by přijímat raději žádné dary.[22]
 
Úplatek je spojen s žádostí, nebo specifickou prosbou, dar je dáván sám o sobě.[23] Pokud je dar spojený s pochybností, je lepší jej nepřijmout.
 
Posel Boží o pokoutných praktikách pravil: „Spiknutí, zrada a podvod skončí v Ohni.[24]
 
Zejd ibn Chálid al-Džuhení a Abú Hurejra uvádí případ, kdy k Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم přišel jistý beduín a pravil: „Posle Boží, rozsuď mne podle Boží Knihy!“ i jeho protistrana, jiný muž, na to přistoupil, slovy: „Pravdu dí! Rozsuď nás podle Knihy Boží!“ Beduín pak pravil: „Tento, můj syn, byl nádeníkem u tohoto člověka a zcizoložil s jeho ženou. Řekli mi, že můj syn má být ukamenován, ale jeho zločin jsem odkoupil poškozenému stovkou ovcí a otrokyní. Když jsem se na to zeptal učených, řekli mi, že syn má být zbičován sto ranami biče a poslán na rok do vyhnanství.“ Boží Posel pravil: „Při Alláhu, rozsoudím vás podle Knihy Boží! Otrokyni a stádo vrať, tvůj syn zasluhuje trest sto úderů bičem a vyhnanství na jeden rok. A ty, ó Unejse,“ obrátil se na sahábího Unejsa, „nazítří vstaň a kamenuj manželku toho muže.[25] Nespravedlivá protislužba, tj. ta, která povoluje zakázané či zakazuje povolené, není povolena a ten, který takto něco získá, je povinen to vrátit. Zde, v tomto případě, se jednalo o vyrovnání protislužbou ve snaze vyhnout se šarí’atskému trestu – zde tedy bičování svobodného a kamenování ženatého/vdané pachatele cizoložství, a obejít tehdy všem známý a platný zákon.[26]
 
Ohledně zneužívání veřejné funkce se traduje následující od al-Hasana: „Ubejdulláh ibn Zijád navštívil Ma’kíla ibn Jesára al-Muzeního během jeho smrtelné choroby. Tehdy mu Ma’kíl řekl: „Povím ti jeden hadís, který jsem slyšel od Božího Posla صلى الله عليه و سلم a který bych ti nevyprávěl, kdybych věděl, že budu ještě žít. Slyšel jsem Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:Kdo bude podvádět své podřízené a v tomto stavu zemře, tomu Alláh odepře Ráj.[27]
 
Zpronevěra svěřených financí je též zakázána, neboť ty jsou majetkem všech, na jejichž potřeby jsou určeny. Jejich odnětím jsou tedy porušena práva všech těchto lidí.
 
O tom hovoří verš:
وَمَا كَانَ لِنَبِيٍّ أَنْ يَغُلَّ وَمَنْ يَغْلُلْ يَأْتِ بِمَا غَلَّ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ثُمَّ تُوَفَّى كُلُّ نَفْسٍ مَا كَسَبَتْ وَهُمْ لا يُظْلَمُونَ
Nesluší se na proroka, aby zpronevěřoval, však ten, kdo podvádí, přinese to, co zpronevěřil, v den zmrtvýchvstání. A potom duše každá obdrží cenu toho, co si vysloužila, a nebude nikomu ukřivděno. (Álu ‘Imrán:161) Co se nesluší na Proroka صلى الله عليه و سلم, nesluší se ani na jeho následovníky.
Byl zjeven ohledně zpronevěry získané válečné kořisti, týká se však analogicky čehokoli podobného. Posel Boží صلى الله عليه و سلم míval ve zvyku pronášet nad defraudanty tekbír jako nad mrtvými a majetek, který si z válečné kořisti podvodně nakradli, dal spálit. Patrně ne jako trest, ale pro výstrahu.[28] 
 
Zakázáno je pak i přijímání sporných darů z titulu své funkce. Abú Humejd as-Sa’ídí, nechť je s ním Alláh spokojen vypráví: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم pověřil jistého muže jménem Ibn Lutbíjja sesbíráním zekátu od kmene Benú Sulejm. Když pak odevzdával účty Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم, řekl: „Toto je váš majetek a toto je darováno mě.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم na to řekl: „Proč jsi neseděl, jsi-li upřímný, v domě svého otce a matky, nechť ti pak je něco darováno.“ Poté nám Posel Boží صلى الله عليه و سلم přednesl kázání kde, poté co chválil a velebil Alláha, vyčetl: „Některé z vás vyšlu vykonat nějaký úkol, který mi Vznešený Alláh uložil jako povinnost a oni, když se vrátí, řeknou: „Toto náleží vám a toto, jakožto dar, mně. Proč dotyčný neseděl raději v domě svého otce a matky, nechť mu pak je cokoli darováno! Při Alláhu, nikdo z vás nic bezprávně nepřebere, aniž by se, nesa si to, nesetkal s Alláhem v Den Soudu! Až se takový, nesouce ryčícího velblouda, či krávu, nebo bečící ovci, setká s Alláhem, nebudu já znát nikoho z vás!“ Říkaje tak, zvedl své ruce, až se ukázala bělost jeho podpaží a pravil: „Pane můj, předal jsem všude tam, kam dohlédne můj zrak a kam doslechne mé ucho?![29]
Omar ibn Abdul’azíz byl pokoušen uplácejícím a vrátil mu nabízený dar. Muž opáčil tím, že přece i Boží Posel صلى الله عليه و سلم přijímal nabízené dary. „Prorokovi صلى الله عليه و سلم byl nabídnut dar, ale mně byl nabídnut úplatek!“ odpověděl chalífa.[30]
 
Veškeré praktiky tohoto ražení jsou zakázány, protože[31]:
1.       Ruší a boří atmosféru důvěry, transparentnosti a bratrství, spravedlnosti a přikazování vhodného a zavrženíhodného.
2.       Zvětšují rozdíly mezi ekonomickými třídami a rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, kteří nemohou dosáhnout na nadstandardní služby.
3.       Odvádějí lidi od práce a ekonomické produktivity, protože představují zisk bez úsilí.
4.       Útočí na soukromé vlastnictví jednotlivců, které je chráněno šarí’ou.
Podobné se týká manžela zneužívajícího majetku vyhrazeného pro jeho manželku, zneužívání majetku sirotka poručníkem, zneužívání majetku nájemců vlastníkem pozemku, nebo nemovitosti apod.[32]
 
Z moderních učenců ve své fetwě zakázal šejch Ibn Báz ředitelům, manažerům a osobám ve veřejných funkcích přijímání darů. Říká, že se to velmi podobá braní úplatků a klientelizmu a představuje to veliké zlo. Takové osoby jsou povinny dar podobného druhu odmítnout. Jedinou výjimkou je ředitel nemocnice, který však musí podobný dar věnovat na její chod. Dary tohoto druhu v sobě nesou riziko, že dotyčný využije dar pro sebe, nebo si pokazí pověst mezi lidmi, nebo dá dávajícímu nárok na nadstandardní protislužbu.[33]
Šejch al-Munedždžid ve svých fetawá´ uvádí, že je zakázáno uplácet policisty a jiné veřejné činitele, aby se pachatel vyhnul trestu, či pokutě, nebo získal práva, která mu nepatří. Člověk se musí z přijímání, nebo dávání úplatků, zpronevěry a pochybných darů kát, a pokud to jen lze, vrátit takto nespravedlivě získaný majetek původním zákonným vlastníkům.[34]


[1] Zaznamenal Abú Dawúd a Tirmízí, který tvrdí, že hadís je hasan sahíh. Zaznamenává ho al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, č. 783.
[2] Zaznamenal Ahmed a at-Taberání. Zaznamenávají jej i Abú Dawúd, č.3580, at-Tirmízí, č. 1340 a Ibn Mádža, č. 2313. At-Tirmízí jej označuje jako hasan sahíh.
[3] Zaznamenává Ibn Džerír.
[4] Zaznamenal Taberání.
[5] Džámi’u l-Bejján, č. 11955.
[6] Zaznamenává Ibn Kudáma v al-Mughní.
[7] Hašíjja, 5/362. Viz také al-Misbáhu l-munír, 1/228.
[8] Tuhmaz, Abdulhamíd Mahmúd (Purdić Ahmed): Hanefijski fikh, Haris Grabus, Sarajevo, 2004, 3/194.
[9] Al-‘Izzíjja, angl. překlad Y.A. Quadri, Oloyede, 1990, str. 164
[10] Viz al-Kebáir ‘inde Ibni Hadžer al-Hajsemí, č. 403-405, 408.
[11] Al-Fewzán, S.: Summary of Islamic Jurisprudence, str.703.
[12] Ibn Rušd (Khan Nyazee, Imran Ahsan): Bidájetu l-mudžtehid we nihájetu l-muktesid, Garnett Publishing, London, 2003, 2/399.
[13] Behru z-Zachchár, 4/131.
[14] Fetawá Ibn Tejmíjja, 31/286-287.
[15] Al-Džámi‘ li Ahkámi l-Kur´án, 6/184.
[16] Musned Ahmed.
[17] Sahíh Muslim.
[18] Abú Dawúd v Sunen, č. 2953.
[19] Al-‘Izzíjja, angl. překlad Y.A. Quadri, Oloyede, 1990, str. 165.
[20] Obecně přijímaný. Sahíhu l-Buchárí, č. 7149; Sahíh Muslim, č. 1733.
[21] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/21. V isnádu se nachází Isma’íl ibn ‘Ajjáš, slabý vypravěč. Hadís je však konzistentní se silnějšími podáními na téže téma, např. hadísem na autoritu Ibnu t-Tabíjji v Sahíhu l-Buchárí, č. 7174 a v Sahíh Muslim, č. 1832.
[22] Šerhu l-Kebír, 28/359.
[23] Tamtéž, 28/357.
[24] Sahíhu l-Buchárí, uvádí jej i Ibn Abí Zejd al-Kajruwání.
[25] Sahíhu l-Buchárí, č. 2695 a 2696.
[26] Hilálí, Selím: op.cit., 2/367.
[27] Sahíh Muslim.
[28] Ad-Dawúdí, Abú Dža’fer Ahmed ibn Nasr (přel. A.M.M. Sharfuddin): Kitáb al-Amwál, Kitabbhawan, Nové Dilí, b.d., str. 141.
[29] Sahíhu l-Buchárí, č. 6979.
[30] Fethu l-Bárí, 5/275. Uvádí jej i Júsuf al-Karadawí (přel. Samir al-Tagi) ve Wealth and Economy in Islam, Islamic INC, Káhira, 1997, str. 17
[31] Důvody jsou převzaty z al-Karadawí, op.cit., str. 19.
[32] Tamtéž, str.74.
[33] Ibn Báz, ‘Abdul’azíz ibn Abdurrahmán: Fetwetu ‘ádžileti li mensúbi s-sihha, str. 44-45.