Muslimka, kterou Alláh poctil islámem, stejně jako její opatrovník si proto musí být vědomi, že musí být na svůj islám hrdí a že existují limity stanovené Alláhem Samotným, jenž praví:
الَّذِينَ يَتَّخِذُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِ الْمُؤْمِنِينَ ۚ أَيَبْتَغُونَ عِندَهُمُ الْعِزَّةَ فَإِنَّ الْعِزَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا
„Ti, kdož si berou nevěřící za záštitníky místo věřících, hledají snad u nich moc? Vždyť moc veškerá patří Bohu.“ (Nisá: 139)
A také:
مَن كَانَ يُرِيدُ الْعِزَّةَ فَلِلَّهِ الْعِزَّةُ جَمِيعًا
„Kdo si přeje moci… vždyť jedině Bohu náleží moc veškerá.“ (Fátir: 10)
Konsenzus učenců islámu v této otázce podává kromě celé řady jiných i Ibn Tejmíja, když píše:
„Muslimové jsou zajedno v tom, že nemuslim nedědí po muslimovi a že nemuslim se nemůže oženit s muslimkou.“1
Důvod a moudrost tohoto nařízení může spočívat třeba i v tom, že islám je poslední Bohem zjevené náboženství, které ruší veškeré věrouky a náboženské zákony zjevené před ním, shodně Božím slovům:
هُوَ الَّذِي أَرْسَلَ رَسُولَهُ بِالْهُدَىٰ وَدِينِ الْحَقِّ لِيُظْهِرَهُ عَلَى الدِّينِ كُلِّهِ وَلَوْ كَرِهَ الْمُشْرِكُونَ
„On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými, i když se to nelíbí modloslužebníkům.“ (Tewba: 33)
Muslimka, která by si vzala nemuslima, by se vdávala za někoho, kdo její víru neuznává a kdo jejího Proroka صلى الله عليه وسلم nepovažuje za proroka, zatímco židovka či křesťanka, která se vdává za muslima, což je sňatek, který je v islámu dovolen, tomuto problému nečelí. Ona se vdává za někoho, kdo její proroky či zakladatele její víry tak jako tak uznává za Boží proroky, protože kdyby tak nečinil, ani by nemohl být muslimem, protože nevíra v jednoho proroka ruší víru i v ostatní proroky a není možné mezi nimi činit rozdílu v tom smyslu, že v jedny věříme a jiné odmítáme, shodně slovům Božím:
آمَنَ الرَّسُولُ بِمَا أُنزِلَ إِلَيْهِ مِن رَّبِّهِ وَالْمُؤْمِنُونَ ۚ كُلٌّ آمَنَ بِاللَّهِ وَمَلَائِكَتِهِ وَكُتُبِهِ وَرُسُلِهِ لَا نُفَرِّقُ بَيْنَ أَحَدٍ مِّن رُّسُلِهِ
„Uvěřil posel v to, co od Pána jeho mu bylo sesláno, a uvěřili všichni věřící v Boha, anděly Jeho i Písma Jeho i posly Jeho – a My neděláme rozdíl mezi posly Jeho …“ (Bekara: 285)
Obě ženy si tedy nejsou rovny. Muslimská manželka žida či křesťana se musí vyrovnávat s tím, že její manžel považuje jejího proroka za falešného, zatímco židovské či křesťanské manželce muslima žádná taková komplikace nehrozí. Jejich pozice je tedy nesrovnatelná.
Proto islám dovoluje muslimům být manžely židovek a křesťanek, ale nikoli naopak:
الْيَوْمَ أُحِلَّ لَكُمُ الطَّيِّبَاتُ ۖ وَطَعَامُ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ حِلٌّ لَّكُمْ وَطَعَامُكُمْ حِلٌّ لَّهُمْ ۖ وَالْمُحْصَنَاتُ مِنَ الْمُؤْمِنَاتِ وَالْمُحْصَنَاتُ مِنَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلِكُمْ إِذَا آتَيْتُمُوهُنَّ أُجُورَهُنَّ مُحْصِنِينَ غَيْرَ مُسَافِحِينَ وَلَا مُتَّخِذِي أَخْدَانٍ
„Dnes jsou vám dovoleny výtečné pokrmy; jídla těch, jimž dostalo se Písma, jsou vám též dovolena a pokrmy vaše jsou zase dovoleny jim. A dovoleny jsou vám muhsany z věřících žen a muhsany z těch, jimž dostalo se Písma před vámi, jestliže jste jim dali jejich odměnu a chováte-li se jako muži spořádaní, nikoliv jako cizoložníci nebo ti, kdož si berou milenky.“ (Máida:5)
Tato ulehčující výjimka slouží účelu zdůraznění blízkosti mezi muslimy a následovníky dřívějších zjevení oproti ostatním nemuslimům. Následovníci dřívějších zjevení, židé a křesťané, si mohou povšimnout, že požívají zvláštních výsad, které nejsou jiným nemuslimům dopřány. Alláh dovolil pojmout je do rodiny skrze manželství s jejich ženami, Alláh dovolil jíst jimi poražené maso, pokud je vykrvené a je nad ním vzpomenuto jméno Boží a nikoli jméno někoho, koho k Jedinému Bohu přidružují, kvůli skutečnosti, že všechna tato tři poselství vycházejí ze stejného zdroje – Zjevení Jednoho a Jediného Boha, Stvořitele nás všech, a kvůli respektu ke společným prorokům a důležitým postavám těchto vyznání, jako jsou Ibráhím/Abrahám, Músá/Mojžíš a ‘Ísá/Ježíš, mír s nimi všemi. Také se jedná o memento toho, jakým způsobem zachází islám s postavou Mojžíše či Ježíše a jak zachází judaizmus a křesťanství s postavou Muhammeda صلى الله عليه وسلم. Proto je muslimovi obecně dovoleno oženit se s křesťankou či židovkou, avšak pokud tento sňatek neplní tento výše nastíněný účel, může být takové spojení v jistých ohledech bráno jako zavrženíhodné, byť nikoli přímo zakázané.2
Pokud nějaká muslimka tento všeobecně známý islámský předpis odignoruje a do manželství s nemuslimem vstoupí, islám takovému manželství nežehná, neuznává ho a považuje tuto muslimku za smilnici či cizoložnici, která má být při existenci šarí’atské jurisdikce za tento svůj zločin potrestána pevně stanoveným neměnným trestem za smilstvo (arab. حد الزنا haddu z-ziná). V případech neexistence šarí’atské jurisdikce na daném místě nese taková muslimka morální a etické břemeno hříchu cizoložství a z hlediska její mravní bezúhonnosti a duchovní spásy je nutno, aby se z něj kála.
Takto uzavřené manželství je z hlediska islámu od začátku neplatné, neexistující a musí být neprodleně rozvázáno a ukončeno. Jedná se o velehřích, překročení jasného zákazu a amorální čin. Muslimka provdaná za nemuslima nesmí v tomto spojení setrvávat od okamžiku, kdy si uvědomí svůj zločin, musí se okamžitě kát k Alláhu a prosit Ho, aby jí toto závažné provinění odpustil. Není jí dovoleno v takovém sňatku jakkoli dále setrvávat.
Musí být bohabojná a spolehnout se na Alláha a jeho příslib:
وَمَن يَتَّقِ اللَّهَ يَجْعَل لَّهُ مَخْرَجًا ﴿٢﴾ وَيَرْزُقْهُ مِنْ حَيْثُ لَا يَحْتَسِبُ ۚ وَمَن يَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّهِ فَهُوَ حَسْبُهُ ۚ إِنَّ اللَّهَ بَالِغُ أَمْرِهِ ۚ قَدْ جَعَلَ اللَّهُ لِكُلِّ شَيْءٍ قَدْرًا
„A kdo je bohabojný, tomu On připraví východisko a uštědří mu obživu z místa, odkud s tím ani nepočítal. A tomu, kdo spoléhá se na Boha, tomu On postačí, vždyť Bůh uskutečňuje rozkaz Svůj a Bůh ustanovil pro věc každou rozměr její.“ (Talák: 2-3)
Takto provdaná muslimka nemusí podstupovat proceduru rozvodu podle šarí’y, protože její sňatek ani nebyl šarí’atsky platný. Pokud její s nemuslimem uzavřený sňatek má v daném prostředí nějaké právní konsekvence, které by bránily jejímu případnému uzavření nového sňatku s muslimem, musí je odstranit, než vstoupí do nového sňatku. Měla by také svému nemuslimskému manželovi vysvětlit chybu, které se dopustila tím, že si ho vzala, stejně jako skutečnost, že před Alláhem jejich uzavřený sňatek nemá absolutně žádnou váhu a hodnotu. Pokud si on nadále přeje vyznávat svou nemuslimskou víru, musí ona od něj pryč a on musí pryč od ní, jejich cesty se musí rozdělit. Pokud si to situace vyžaduje, musí právně závazný vztah mezi sebou právně závazným způsobem ukončit legálním rozvodem.
Takto rozvedená muslimka může po uplynutí jedné menstruační periody znovu vstoupit do manželství s muslimem. Tato perioda se počítá od data rozluky a nikoli od data platnosti úředního rozvodu.
Pokud daná muslimka žije v zemi jako ČR či SR, kde šarí’atský sňatek nemá žádné pozitivně-právní následky, nechť hledá radu a pomoc v místních islámských nadacích, centrech a muslimských obcích. Tam jí poradí detaily, jak řešit svou specifickou situaci s ohledem jak na šarí’u, tak i na místní platný sekulární právní pořádek.
Na závěr podotýkám, že omezení týkající se sňatku mimo náboženskou skupinu jsou obecně rozšířenými náboženskými zákazy u široké škály směrů, vyznání a denominací. Paradoxně existují dokonce i křesťanské směry a církve neuznávající sňatek svých následovníků s příslušníky jiných křesťanských církví a směrů, dokud nepřestoupí k jejich církvi a nenechají se u nich znovu pokřtít, byť už byli křtěnými křesťany předtím. Jen v případě islámu je tento předpis problematizován a je na místě ptát se proč a kvůli čemu.
A Alláh ví nejlépe.