Víra spočívá v trpělivosti a shovívavosti, díl 2.

O předepsané trpělivosti

1. Spokojit se s předpisem, vytrvat na něm a nepodlehnout pochybnostem

Od ‘Alího ibn Abí Táliba se uvádí slova: „Služebník Boží se nesmí obávat ničeho, kromě svých vlastních hříchů a nesmí vkládat naději do ničeho, kromě svého Pána. Nevědomý se nesmí stydět zeptat a učený se nesmí stydět promluvit. A pokud něco neví, nesmí se stydět říci, že Alláh ví nejlépe. Trpělivost je pro víru tím, čím je hlava pro zbytek těla. Setneš-li hlavu, tělo umírá a zhnije. Proto kdo nemá trpělivost, nemá ani víru.“¹

Sufján ibn ‘Ujejna pravil: „Věřící potřebuje trpělivost zrovna tolik, jako potřebuje jíst a pít.“²

Al-Hasan al-Basrí na otázku, co je to víra, odpověděl: „Víra znamená vytrvale se vyhýbat tomu, co Alláh Všemohoucí zakázal a neochvějně přijímat vše, co Alláh Všemohoucí přikázal.“³

Šemsuddín Muhammed Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

„Polykej hořkost trpělivosti, protože buď tě zabije a ty zemřeš jako mučedník, anebo přežiješ a budeš žít ctnostným životem.“⁴

2. Trpělivě snášet rány osudu

Hamdún al-Kassár pravil: „Nikdo si nezoufá nad kalamitou, která ho postihla, kromě toho, kdo se opovažuje podezřívat Alláha.“⁵

Ahmed ibn Abi l-Hawárí vypráví, že mu Sufján as-Sewrí na otázku, co je to střídmost ve vztahu k tomuto světu (arab. الزهد az-zuhd), odpověděl: „Když jsi vděčen za přízeň, které se ti dostalo a trpělivě snášíš nesnáz, která tě postihla. To je střídmost.“⁶

3. Nenechat se vyvést z míry nenávistí ze strany Božích nepřátel

Mimořádným případem pohromy je to, co přichází z rukou jiných lidí – okázalých hříšníků, sektářů, odpadlíků, rouhačů, provokatérů a neúspěšných nicek odvolávajících se na svobodu od zákona islámu, který považují za náboženství nenávisti.

Vznešený Alláh pravil:

وَجَعَلۡنَا بَعۡضَكُمۡ لِبَعۡضٖ فِتۡنَةً أَتَصۡبِرُونَۗ

A učinili jsme jedny z vás pokušením pro jiné, abychom zjistili, zda neochvějní budete. (Furkán: 20)

Ibn Hazm jednou pravil: „Pokušení, kterým lidé ve svém životě čelí, je velmi mnoho. A největší pokušení přicházejí od příslušníků vlastního druhu. Neřesti šířené mezi lidmi působí více bolesti, nežli vzteklá zvěř a jedovatí hadi. Před všemi z nich se dá ochránit, ale před lidstvem jako takovým není ochrany.“⁷

Vznešený Alláh pravil:

فَٱصْبِرْ لِحُكْمِ رَبِّكَ وَلَا تُطِعْ مِنْهُمْ ءَاثِمًا أَوْ كَفُورًا

vytrvej tedy do rozsudku Pána svého a neposlouchej mezi nimi toho, kdo hříšníkem je či nevěřícím! (Insán: 24)

Nás proto názory výše popsaných typů lidí nezajímají a my si trváme na svém.
A nechceme být jako ti, na které upozorňuje Ibn Tejmíja:

„Je mnoho lidí, kteří, když je jim ubližováno za to, že následují pravdu, tuto pravdu odvrhnou.“⁸

 

O předepsané shovívavosti

Vznešený Alláh praví:

فَبِمَا رَحۡمَةٖ مِّنَ ٱللَّهِ لِنتَ لَهُمۡۖ وَلَوۡ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ ٱلۡقَلۡبِ لَٱنفَضُّواْ مِنۡ حَوۡلِكَۖ

Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. (Áli ‘Imrán: 159)

Podle al-Álúsího tento verš ukazuje na vznešené morální kvality proroků, které byly důvodem jejich úspěchu při výkonu jejich mise. Kdo je v tom napodobí, také ve své misi dosáhne úspěchu.⁹

Na jiném místě Alláh praví:

خُذِ ٱلۡعَفۡوَ وَأۡمُرۡ بِٱلۡعُرۡفِ وَأَعۡرِضۡ عَنِ ٱلۡجَٰهِلِينَ

Buď shovívavý, přikazuj vhodné a vyhýbej se pošetilým! (7:199)

Abu d-Derdá´ pravil: „Je lepší, pokud svému chybujícímu příteli poradíš, než pokud ho odvrhneš, protože není nikoho, kdo by ti mohl přítele nahradit, pokud o něho přijdeš. Buď šlechetný a vlídný ke svým přátelům a nedovol závistníkovi, aby se mezi tebe a tvého přítele vklínil. Protože zítra ti přítel třeba zemře a ty za ním budeš truchlit. To za ním budeš po smrti truchlit, ale dokud byl živ, odvrhls ho?!”¹⁰

Naopak tíseň uvnitř, změny nálad a deprese jsou znaky slabé víry. Jen člověk slabé víry má tendenci na všechno si stěžovat a nebýt schopen se nad nic povznést.

Shovívavost vzpomínaná naším předmětným hadísem se odráží v následujících ohledech:

1. Schopnost žít a vyjít s ostatními

Al-Awzá’ímu jeden člověk řekl: „Chtěl bych bydlet vedle lidí, kteří nikdy nepomlouvají, nikomu nezávidí a nikdy se na nikoho nerozhněvají.“ Al-Awzá’í dotyčného popadl za ruku a odvedl ho na hřbitov se slovy: „Tady bydlí zrovna takoví.“ ¹¹

Fudajl ibn ‘Ijád řekl: „Kdokoli si přeje bratra bez chyb, zůstane bez bratra.“¹²

Lidé jsou různí a různá je i jejich úroveň víry a mravnosti. Na nás je kladen požadavek co nejlépe vycházet s co největším počtem z nich. Muslim, který se dnes mezi lidmi pohybuje, si musí být vědom, že kultura zákazů a hnidopišské honby za cizími chybami nikomu neprospívá, že jeho hrubé jednání při šíření pravdy produkuje pokrytectví, neboť mnoho lidí jen dodržuje islám ze strachu. Právě toto jsou největší důvody, proč v našich řadách tak často chybí lidskost. Existují lidé, kteří nepodléhají zlu ze strachu před trestem, další, duchovně poněkud kultivovanější, kromě toho také tíhnou k dobru z touhy po odměně. A ti úplně nejlepší a nejvyspělejší navíc prosazují dobro a potlačují zlo z principu, protože jsou o správnosti tohoto počínání hluboce přesvědčeni ve svém nitru a protože dobro milují a zlo nenávidí. To ovšem neznamená, že jsou zcela bez hříchu, neboť omyl a hřích je člověku vlastní vždy.

Se’íd ibnu l-Musejjib v tomto kontextu pravil: „Není žádného ctnostného člověka, dokonce ani učence či zbožného, dobro konajícího, aniž by neměl nějakou svou chybu. Nicméně dobré skutky některých lidí převažují jejich chyby natolik, že bychom tyto jejich chyby ani neměli zmiňovat.”¹³

2. Pokora a shovívavost tváří v tvář lidské nedokonalosti a pokleskům

Ibn Sírín slyšel, jak se kdosi hádá s dalším člověkem a vyčítá mu: „Prokázal jsem ti takovou a takovou laskavost! To a to jsem udělal jen kvůli tobě!“ Ibn Sírín se na dotyčného obořil: „Ztichni! Není dobra v laskavosti vůči druhým, pokud je jim následně vyčítána!“¹⁴

Od skupiny zbožných předků, mezi nimiž byl i Se’íd ibn Džubejr, se uvádí slova: „Věru služebník Boží vykoná nějaký dobrý skutek a kvůli němu vstoupí do Ohně. A věru jiný služebník vykoná zlý skutek a díky němu vstoupí do Ráje. Ten, který vykonal dobrý skutek, propadl sebeklamu a chvástal se jím, až vstoupil do Ohně. A ten, který vykonal skutek špatný, žil v obavě, zda mu bude odpuštěn, kál se a konal proto co nejvíce dobra, až vstoupil do Ráje.“¹⁵

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Ke znakům čistého srdce věřícího patří i to, že když jeho bratr upadne či uklouzne, cítí tento věřící bolest i za něj, jakoby se poklesku či pádu dopustil on sám. A z jeho tragédie se neraduje.“¹⁶

Také řekl:

„Tvůj posměch tvému bratrovi za jeho hřích je sám větším hříchem, nežli hřích, kterého se tvůj bratr dopustil.“¹⁷

3. Nenásilí nejen ve smyslu činů, ale i ve smyslu slov

‎Vznešený Alláh pravil:

وَعِبَادُ الرَّحْمَـٰنِ الَّذِينَ يَمْشُونَ عَلَى الْأَرْضِ هَوْنًا وَإِذَا خَاطَبَهُمُ الْجَاهِلُونَ قَالُوا سَلَامًا

Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: “Mír s vámi!” (Furkán: 63)

Se’íd ibnu l-Musejjeb vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou seděl se svými společníky, když v tom kdosi začal urážet Abú Bekra رضي الله عنه velmi zraňujícími slovy. Abú Bekr však zůstal zticha. Dotyčný ho urážel dál, nadával mu, ale Abú Bekr ho i nadále ignoroval. Když na Abú Bekra zaútočil potřetí, Abú Bekr se nedal a vrátil mu to. V ten moment se Posel Boží صلى الله عليه و سلم postavil jako na odchod a Abú Bekr se ho zeptal: „Ty se na mne hněváš, Posle Boží?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

نَزَلَ مَلَكٌ مِنَ السَّمَاءِ يُكَذِّبُهُ بِمَا قَالَ لَكَ فَلَمَّا انْتَصَرْتَ وَقَعَ الشَّيْطَانُ فَلَمْ أَكُنْ لأَجْلِسَ إِذْ وَقَعَ الشَّيْطَانُ

„Nikoli, avšak dokud jsi byl zticha, sestoupil z nebes anděl a odpovídal onomu muži na jeho urážky. Ve chvíli, kdys mu je vrátil, anděl odešel a usadil se vedle tebe šejtán. A já nemohu sedět tam, kde sedává šejtán.“¹⁸

Wehb ibn Munebbih řekl: „Věru k největším hříchům po přidružování k Alláhu jiného božstva, patří i urážení lidí.“¹⁹

Selema ibn Akwa’ pravil: „Pokud bychom uviděli, jak někdo nadává svému bratrovi a proklíná ho, smýšleli bychom, že se dopustil velkého hříchu.“ Uvádí al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, k hadísu č. 2649.

Uvádí se, že kdosi urážel Wekí’a ibnu l-Džerráha. „To si to necháš líbit?“ řekli lidé Wekí’ovi, a on jim odpověděl: „A pokud bych mu to i vrátil, nač jsem potom studoval všechnu tu nauku?“²⁰

Ke komusi ze zbožných předků se doneslo, že jistý člověk o něm hovořil velmi zle. Učenec proto k dotyčnému poslal svého sluhu s košíkem ovoce, které bylo v dané roční době velmi vzácné, a s dopisem, v němž stálo: „Bratře, doslechl jsem se, žes o mně řekl to a to. A Alláh ví, že to není pravda. Ať ti Alláh promine a odpustí ti tvou chybu. Věz, že pro mne dnes znamenáš více, než si pro mne znamenal včera.“²¹

4. Velkorysost vůči názorovým oponentům a etika nesouhlasu a názorové odlišnosti

Abú Umámaرضي الله عنه vyptávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ أَنَا زَعِيمٌ بِبَيْتٍ فِي رَبَضِ الْجَنَّةِ لِمَنْ تَرَكَ الْمِرَاءَ وَإِنْ كَانَ مُحِقًّا وَبِبَيْتٍ فِي وَسَطِ الْجَنَّةِ لِمَنْ تَرَكَ الْكَذِبَ وَإِنْ كَانَ مَازِحًا وَبِبَيْتٍ فِي أَعْلَى الْجَنَّةِ لِمَنْ حَسَّنَ خُلُقَهُ

„Ručím, že dům na kraji Ráje dostane každý, kdo zanechá hádek, byť by i byl vprávu. Ručím, že dům v samém středu Ráje získá ten, kdo odmítne lhát i v legraci. A ručím, že dům ve výšinách Ráje obdrží ten, kdo nejvíce zkultivuje svůj charakter.”²²

Abú Kilába al-Džermí řekl: „Pokud ohledně někoho ze svých bratří uslyšíte něco, co se vám nelíbí, snažte se pro něj nalézt omluvu. A pokud žádnou nenacházíte, řekněte si: „Možná má nějakou omluvu, o které já nevím.“²³

Proto nikdy nedovolte, aby nedorozumění, odlišné názory a malicherné spory, které s ostatními máte, narušili vaše vztahy a jednotu muslimů, tak dlouho, dokud je tato udržitelná.

Muhammed Násiruddín al-Albání, jeden z největších učenců selefíjské da’wy ve 20. století, pravil:

„Nepřátel tohoto našeho pochopení náboženství je mnoho, ale těch, kteří se ho drží, je jen málo.“²⁴

Sám byl praktickým příkladem. V roce 1969 se vydal bosenský súfí a orientalista Fejzulah Hadžibajrić na hadždž a při svém návratu v Damašku potkal al-Albáního. Přátelsky spolu debatovali o Prorokově صلى الله عليه وسلم mešitě a o Rewdě. Al-Albání mu poskytl náčrtek Rewdy. Ten pak nosil v peněžence další tři roky, než mu tuto peněženku v Sarajevu po pohřbu Derviš ef. Korkuta, islámského učence, který pro místní židy i celý svět zachránil před nacisty proslavenou Sarajevskou Hagadu, ukradli.

Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:

„Je třeba tisíců takových, jako byl šejch al-Albání, aby vychovávali lidi cestou správné znalosti, jedinosti Boží a výzvě k Alláhu ve vší laskavosti a jemnosti.“²⁵

Neshody mezi muslimy a odlišná chápání víry, stejně jako chyby v její interpretaci existovaly od dob záhy po smrti Posla Božího صلى الله عليه و سلم. A moudří se vždy poznávali podle toho, že se přes ně dokázali přenést, zachovávaje islámskou etiku nesouhlasu a diskuse. I ti největší učenci někdy určitý čas zastávali velmi podivné názory odmítané zbytkem ummy, aniž by je za to kdokoli odsuzoval. Kupříkladu matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها neznala předpis dopolední nepovinné modlitby, anebo ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما smýšlel, že manželství na dobu určitou je dovoleno. A někteří Prorokovi společníci dokonce nepovažovali poslední dvě súry za součásti Koránu. Nicméně své názory stáhli, když se k nim dostaly rozhodující důkazy, o kterých předtím neměli ponětí. Poté, co je ustaven důkaz, už nikomu není dovoleno takovou pozici zastávat.
Nicméně v islámských naukách existuje mnoho dalších situací a otázek, kde rozhodující argument nebyl předložen nikdy a pozice obou stran je jistým způsobem odůvodněná. V nich nelze ani jednu ze stran označit jako chybující, lze pouze preferovat jeden názor na úkor druhého, s připuštěním možnosti omylu, anebo následovat jednu autoritu a jedno vidění s vědomím, že nejde o jediný pohled. Důvodů takových neshod je více. Například v debatě o povinnosti či nepovinnosti zahalování tváře se spor točí okolo přesného výkladu klíčového koránského výraziva a výroků. V otázce nutnosti opatrovníka ženy pro uzavření sňatku je důvodem sporu přijímání, anebo nepřijímání hadísu, který toto ustavuje jako nutnost. V případě určení nejlepší pozice rukou při stoji v modlitbě je jádrem sporu odlišné preferování předmětných hadísů. A v otázce přípustnosti zkracování a spojování modliteb na cestách přišly různé názorové pozice s různými způsoby spojování a skládání důkazního materiálu. Žádná ze stran však nemůže tu druhou vinit z chyb a pokřivování islámu a všichni jsou odměněni za své úsilí dopídit se pravdy. Učenci klasické i moderní doby o etice nesouhlasu psali celé objemné knihy, v nichž vyviňovali své předchůdce a ospravedlňovali jejich odlišná vidění věci, jako Ibn Tejmíja v díle Ref’u l-melám ‘ani l-aimmeti l-a’lám, Abú Hámid al-Ghazálí v díle Fejselu t-tefrika, anebo ze současníků ‘Abdulmuhsin al-‘Abbád al-Bedr v díle Rifkan ahle s-sunneti bi-ahli s-sunna. Všichni se řídili pravidlem, že pravda není ničí výlučné vlastnictví a kdo tvrdí opak, je blíže bludu, nežli správnému vedení a blíže nevíře, nežli víře.

 

O falešné trpělivosti a falešné shovívavosti

Za rouškou každé ctnosti však může ukryta i její nectnostná karikatura. Tak je například odvaha ctností, ale její nectnou karikaturou je drzost. Dobrotivost je ctností, ale její nectnostnou karikaturou je prostoduchá naivnost. Zbožnost je ctností, avšak někdy si ji jako masku nasazuje nectnost přetvářky. A podobně tomu někdy bývá za trpělivost a shovívavost vydávána prachobyčejná lhostejnost a zbabělost.

Pravá moudrost a skutečné poznání spočívá ve správném rozpoznání ryzí ctnosti od její falešné, zkarikované a bezectné nápodoby. Touto moudrostí je obdařen každý, kdo hloubá nad texty Koránu a Sunny, snažíce se dodržet to, co Alláh přikázal a co zakázal.

Vznešený Alláh praví:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوٓا۟ إِن تَتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ يَجْعَل لَّكُمْ فُرْقَانًا وَيُكَفِّرْ عَنكُمْ سَيِّـَٔاتِكُمْ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ۗ وَٱللَّـهُ ذُو ٱلْفَضْلِ ٱلْعَظِيمِ

Vy, kteří věříte! Budete-li bohabojní, On dá vám spásné rozlišení a promine vám vaše špatné činy a odpustí vám; vždyť Bůh je pln laskavosti nesmírné. (Anfál: 29)

1. Není tolerance k propagaci čehokoli, co protiřečí nedvojznačnému důkazu a principům víry, na kterých je shoda.

Ma’kil ibn Jesár رضي الله عنه, mimo jiné i vypravěč hadísu, který je jádrem tohoto našeho pojednání, vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

مَا مِنْ عَبْدٍ اسْتَرْعَاهُ اللَّهُ رَعِيَّةً، فَلَمْ يَحُطْهَا بِنَصِيحَةٍ، إِلاَّ لَمْ يَجِدْ رَائِحَةَ الْجَنَّةِ

„Kdokoli, koho Alláh postavil do pozice autority a svěřil mu záležitosti lidu, zemře, aniž o to, co mu bylo svěřeno, dbal, jak se patří, ten ani neucítí vůni Ráje.“²⁶

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín vysvětlil:

„To se netýká jen vládce muslimů, jeho zástupce, ministra, úředníka, stařešinů či elit, to se týká každého, včetně muže v jeho domě nad jeho rodinou. Pokud zemře, aniž by se o svou rodinu patřičně staral, potom mu Alláh nedovolí ani ucítit vůni Ráje. A ohledně těch, kteří svým rodinám dovolují hry a zábavy, které kazí jejich mravnost a ničí jejich věrouku, možno říci, že zanedbali svou řádnou péči o svou rodinu. Pokud v tomto stavu zemřou, potom se možno obávat, že jim Alláh znemožní, aby vůni Ráje ucítili. Ať nás před tím Alláh chrání.“²⁷

Pokud nám byla svěřena na starost náboženská nauka a správa záležitostí muslimské komunity, nelze pod záminkou zabránění vnitřních konfliktů a udržení dobrých mezilidských vztahů tolerovat svévolnou uzurpaci náboženské pravdy, pokřivování islámu manipulaci s vírou.

Kesír ibn ‘Abdilláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Awf uvádí přes svého otce od svého dědečka, že slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

الصُّلْحُ جَائِزٌ بَيْنَ الْمُسْلِمِينَ إِلاَّ صُلْحًا حَرَّمَ حَلاَلاً أَوْ أَحَلَّ حَرَامًا

„Usmiřovat mezi muslimy je dovoleno, kromě toho, co by zakázalo dovolené, či dovolilo zakázané.“²⁸

Toto platí tak dlouho, dokud by naší snahou o změnu zla na dobro nevznikalo ještě větší zlo, nežli bylo to, kterému jsme na počátku chtěli zabránit. A nechť je nám Alláh nápomocen. Ámín.

Důsledkem tohoto prvního principu je, že nesmíme dovolit působení kohokoli, kdo si arogantně uzurpuje pravdu, lže a manipuluje, zejména s vírou a náboženstvím či s náboženským cítěním ostatních lidí, někoho, kdo šíří zkaženost, zlo a blud. Shovívavost vůči druhým se totiž neprojevuje vzdáním se našich vlastních zásad. Naši zbožní předkové, vedle toho, že jsou vzory shovívavosti a tolerance, jsou i vzory nekompromisnosti a rozhodnosti v odsudku jakékoli z podob zla, bludu a pokřivování víry.

Uvádí se, že jistý mladý muž vyhledával kroužky učenosti, avšak během nich na sebe upozorňoval, hlasitě hovořil, uzurpoval si slovo a arogantně se vydával za nejznalejšího o všem možném, dokonce i před těmi, kteří byli o dost starší. Toto jeho chování rozhněvalo Sufjána as-Sewrího natolik, že řekl: „Naši zbožní předkové toto nikdy nečinili. Nikdy neusilovali o vůdčí pozice, nikdy se nedrali kupředu na shromážděních, dokud předtím třicet roků nestudovali nauku. Ale ty se chováš zpupně i před těmi, kteří jsou mnohem starší, nežli jsi ty! Zvedni se a zmiz! Nechci vidět, že se byť i přiblížíš k mému kroužku!”²⁹

2. Není trpělivosti vůči vlastním špatným vlastnostem a hříchům bez snahy se napravit.

Mnoho raných muslimských učenců zmiňuje následující radu uváděnou od Ibn ‘Awna: „Kdokoli napraví to, co ukrývá uvnitř, Alláh napraví i to, co prokazuje navenek. Kdokoli podnikne něco pro onen svět, Alláh mu dá, co mu postačí i na tomto světě. Kdokoli napraví to, co je mezi ním a Alláhem, Alláh napraví i to, co je mezi ním a lidmi.“³⁰

Člověka nutno soudit podle toho, co ostatním lidem ukazuje a nelze zabředávat do toho, co ukrývá jeho duše. Každý muslim je na správné cestě, dokud se nedokáže opak. Každý je bezúhonný, dokud se nedokáže opak. A naopak, hříšník zůstává hříšníkem, dokud se nenapraví.

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Za života Posla Božího صلى الله عليه وسلم byli lidé souzeni zjevením, jenže nové už nepřichází. Nyní vás soudíme podle skutků, které veřejně konáte. Proto důvěřujeme a prokazujeme náklonnost tomu, kdo před námi koná dobro a neženeme ho ke zodpovědnosti za to, co činí potají, protože za to ho bude soudit Alláh. Nicméně nedůvěřujeme a nevěříme tomu, kdo před námi páchá hříchy, dokonce i kdyby tvrdil, že jeho úmysly byly čisté.“³¹

Al-Berbehárí tento princip shrnul slovy:

„Bezúhonný v našich očích je ten, kdo se navenek jeví bezúhonným a bezectný v našich očích je ten, kdo se navenek jeví bezectným.“³²

Prosíme Alláha, aby nás učinil skutečnými věřícími obdařenými tou nejlepší trpělivostí, neochvějností, výdrží, velkorysostí, soucitností a shovívavostí. Žádáme ho o moudrost a adekvátní vhled do situace, abychom si trpělivost a shovívavost nezaměnili za jejich falešnou nápodobu. Ámín.

 

1. Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 12/195.
2. Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Sabr, str. 84.
3. Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhíru l-‘ilm, 3/535.
4. Viz Medáridžu s-sálikín, 2/159.
5. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 13/51.
6. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/468.
7. Uvádí Hasan as-Sumálí v ar-Resáil, 1/402.
8. Viz Džámi’u l-mesáil, 8/232.
9. Viz Tefsír al-Álúsí, 4/105.
10. Zaznamenal Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/364.
11. Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi wel-hikem, 2/182.
12. Zaznamenal Ibn Hibbán v Rewdatu l-‘ukalá, str. 169.
13. Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/81.
14. Uvádí al-Kurtubí v al-Džámi’u li-ahkámi l-Ku´án, 3/312.
15. Uvádí Ibn Tejmíja v al-Fetáwá, 10/294.
16. Viz Medáridžu s-sálikín, 1/436.
17. Viz Medáridžu s-sálikín, 1/195.
18. Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4878. Al-Albání ho ocenil jako da’íf v této formě, v níž také chybí jméno přímého svědka události, avšak po přihlédnutí k posilujícím podáním je hadís hasan li-ghajrihi, viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 5/489.
19. Zaznamenal Abú Nu’ajm Hiljetu l-awlijá, 4/51.
20. Zaznamenal Ibn Hibbán v Rewdatu l-‘ukalá´, str. 166.
21. Uvádí ar-Ruhajlí v Šerhu n-nasáihi Ibni Tejmíja, str. 103-104.
22. Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4800. An-Newewí ho doložil jako sahíh ve svém tahkíku svého díla Rijádu s-sálihín, hadís č. 264.
23. Zaznamenal Ibn Hibbán v Rewdatu l-‘ukalá, str. 184.
24. Viz al-‘Akídetu awwelen, str. 17.
25. Viz Tuhfetu l-mudžíb, str. 284.
26. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7150.
27. Viz at-Ta’líku ‘ala s-sijásati š-šar’íja, str. 35.
28. Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2353. Al-Albání ho doložil jako sahíh v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 1352.
29. Zaznamenal al-Bejhekí v al-Medchalu ilí Suneni l-kubrá, 2/74.
30. Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 7/162 a 217; Hanád ibnu s-Sirrí v az-Zuhd, 1/300.
31. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2641.
32. Viz Šerhu s-sunna, čl. 141.