Vliv fikhu a šarí'y na historii západního práva

Logo XXL

V současnosti jsou ve světě používány legislativy, které vycházejí pouze ze tří zdrojů, nebo jsou směsí pouze tří zdrojů – evropský civilní zákon, navazující na tradici starověkého práva římského, anglosaského práva a šarí’y. Právě šarí’a je nejdéle nepřetržitě používaným právním pramenem, disponujícím pravděpodobně největším množstvím historických precedentů a nic tomu neubírá ani fakt, že ve své klasické, výhradní podobě, není takřka sto let rozvíjena. I tak měla nezanedbatelný vliv na formování moderních právních systému nejen islámského světa. Její vliv na právo západní je neprávem opomíjený a proto veřejnosti takřka neznámý.
 
Stabilita a bohatství ohromných islámských impérií byla podmínkou hospodářského a kulturního pokroku, na který nutně muselo reagovat i právo. Právní věda ve své srozumitelné podobě vzniká mezi muslimy velmi záhy. Muslimové byli prvními, kdo uvedl myšlenky abstraktní vědy do konkrétní vědy právní, specifické pro obecné zákony své země.
 
Zákony doby antiky byly více méně také rozvíjeny, novelizovány a kodifikovány, nicméně nemáme důkaz, že by antické Řecko a Řím kdy dospěli k praktickému uplatnění jednotné a dále rozvíjené legislativy, kromě v čistě teoreticko – filozofické rovině. Sice dosáhly řady dílčích úspěchů a tyto potom přetrvaly v myšlení světa islámského, odkud se dostávaly zpětně na evropské území. Tedy věda, která by se zabývala přímo filozofií práva a zdroji zákonů, metodikou legislace, interpretace, aplikace atd. zákona, který by byl požadován, nikdy plně nezaměstnala právní experty před prorockým vystoupením Muhammeda صلى الله عليه و سلم a právní věda jako taková je darem islámu světu. První islámské práce tohoto druhu, z oboru nazývaného usúl l-fikh, se datují od 2. století hidžry.
 
V dobách antických nebylo mezinárodní právo ani mezinárodním, ani právem. Bylo formováno jako součást politiky a záviselo na diskrétnosti a shovívavosti státníků. Navíc se jeho pravidla omezovala na státy obývané lidmi stejné rasy, kteří následovali obdobnou víru a mluvili takřka stejným jazykem. Muslimové byli první, kdo zakotvil mezinárodní právo do právního systému a uvedl do praxe jeho práva i povinnosti. Co musí být zpohleněno, mezinárodní právo se stalo částí, speciální kapitolou v zákonících a právních kompendiích islámského práva od nejrannějších dob. Tím nejrannějším kompendiem, které je dochováno, je Medžmú‘ Zejda ibn Alího, který zemřel 120. roku po hidžře/737 kř.éry. Tato práce také obsahuje rozebranou tuto kapitolu. Muslimové pak dále tuto oblast rozvíjeli jako nezávislý vědní obor a publikovali četné monografie pod všeobecným názvem Sijar. Ty můžeme najít od poloviny 2. století po hidžře. Ve svém Tewálí at-Ta’sís Ibn Hadžer uvádí, že první takovou monografií byla ta, která pocházela z pera Abú Hanífy, současníka výše zmíněného Zejda. Charakteristickým rysem tohoto mezinárodního práva je, že nediskriminuje mezi cizinci. Nezaobírá se mezi-muslimskými vztahy, ale zaobírá se pouze nemuslimskými státy celého světa. Islámská umma je principielně jediným celkem a jednou organickou komunitou.
Nejstarší dokumenty středověkého mezinárodního práva v Evropě velmi úzce souvisejí právě s obchodními smlouvami Florenťanů a Katalánců s muslimy Šámu a Egypta.
 
Jiným přínosem je srovnávací právo jednotlivých případů. Objevení se rozličných škol interpretace a přístupu k materii zjeveného zákona, tedy mezhebů, si přímo vyžádalo tento druh znalosti, z důvodu odhalení důvodů jejich rozdílů, stejně jako následků těchto rozdílů, principielně, na daný případ. Knihy Dábúsího a Ibn Rušda jsou v tomto oboru klasikou. Sejmúrí navíc napsal i knihu zabývající se komparativní metodologií islámské právní vědy (tj. usúlu l-fikh).
 
Dalším přínosem je první sepsaná ústava státu, která je také vynálezem muslimů. Jejím autorem je ve skutečnosti z popudu Božího sám Muhammed صلى الله عليه و سلم. Když založil městský stát v Medíně, podložil jej sepsanou konstitucí, která se k nám dostala díky Ibn Hišámovi[1] a Abú ‘Ubejdovi[2]. Obsahuje celkem 52 článlů, zahrnuje precizně rozpracovaná práva a povinnosti hlavy státu, ústavních činitelů a svých předmětů, v otázkách administrativy, legislace, soudnictví, obrany atd. Je datována do roku 622 křesťanské éry.
 
Na poli jednotlivých právních specializací se kodifikace objevuje od 2. století po hidžře. Fikh se rozděluje na tři základní části – 1. kultové a náboženské praktiky; 2. vzájemné vztahy všeho druhu mezi různými lidmi a lidskými společenstvími; 3. trestně-právní otázky. Pro zachování tohoto srozumitelného způsobu života, v islámu nikdy nedošlo k rozlišení mezi mešitou a radnicí. Doktrína státu a ústavní právo se formovalo jako součást kultu, neboť vůdce státu byl zároveň i vůdce náboženských služeb[3] Daňová politika a finance byly také součástí kultu, neboť Zjevení je deklarovalo jako jeden z pěti základních pilířů islámu, vedle dvou svědectví, modlitby, půstu a pouti. Mezinárodní právo se zformovalo z práva trestního, válka byla položena na stejnou úroveň jako zátahy proti loupežníkům, pirátům a dalším narušitelům mírových úmluv.
 
Presumpce neviny, nestrannost, důraz na důkazy a důkazní tíže na žalující straně jsou instituce společné jak pro šarí’u tak i pro evropské moderní právo. V Evropě se s nimi setkáváme od vrcholného středověku a je nabíledni, že se sem dostaly kontaktem s islámským světem a byly tedy odsud přebrány a znovuobjeveny. Např. reformy tohoto druhu provedl francouzský král Ludvík IX., prakticky okamžitě po svém návratu z Palestiny. V této souvislosti se vzpomíná výrok jistého „dobrého františkánského frátera“ ve znění: „Království, ať už věřící, nebo nevěřící, neupadají jinak, nežli pro svůj malý respekt k právu.“ Zajímavé srovnání poskytuje sahíh výrok Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم: „Národy před vámi se staly tratícími tím, že zákon aplikovali na slabého a chudého a bohatého a silného nechávali bez trestu.[4]
 
Individuální odpovědnost a právní integrita jedince v legislativě je jevem, který je vnímán jako velmi evropský. Méně se už ví, že je přímým následkem konfrontace s novým židovským myšlením reprezentovaným nejprve karaitskou reformací a následně novou vlnou židovských filozofů typu Moše Maimonida. Tento rozkvět židovských komunit byl zapříčiněn osvobozením a propojením mnoha území obývaných židovskými menšinami pod jednu stabilní vládu, vládu muslimů. Volný pohyb obyvatelstva usměrnil urbanizaci a vznik židovské i jiné buržoazie, třídy obchodníků. Kořeny tohoto jevu jsou nepochybně islámské, protože stejné rysy nesou i premisy šarí’atského soudnictví a kořeny tohoto už můžeme hledat v momentě, kdy nad staroarabskou kmenovou strukturou definitivně převládla společnost svázaná pouty víry, tedy ke konci prorocké mise Muhammeda صلى الله عليه و سلم v Medíně. 
 
Možná překvapivý je původ nejstarších moderních evropských zákoníků. Jedním z nich je zákoník nazvaný Las Siete Partidas kastilského krále Alfonsa IX. Moudrého v polovině 13. stol. Tento král byl inspirován islámskou vzdělaností a univerzitě v Salamance, kterou sám založil, poručil sestavit kodex práva, očividně podle vzoru muslimských šarí’atských kompendií, ač se tváří jako soubor výroků svatých a dávných mudrců. Tento zákoník shrnuje královy myšlenky státu, tenduje k absolutizmu, je směsí civilního, veřejného a církevního práva, známým encyklopedicko-systematickým způsobem definuje práva a povinnosti krále vůči Bohu i lidu, zaobírá se rolí panovníka, vztahu k cizincům apod. Druhý svazek se zaměřuje na téma války a boje, stanovuje např. zásadu nenapadat ženy, děti, starce a nemocné, což je očividný vliv zákonných norem džihádu, jak je upravuje šarí’a. Od muslimů přímo převzatý je systém hraniční stráže, ribátů a strážních jednotek, španělsky almogavares (z arab. al-mudžáwirún, tj. hraničáři) pod vedením velitele nazývaného almocadem (z arab. al-mukádim), další části se zabývají úmluvami a pobytem jinověrce na křesťanském území. Zákoník má celkem sedm částí.
 
Dalším významným centrem tohoto šarí’ou inspirovaného přerodu evropského práva se stala italská univerzitní města Bologna a později Neapol. I odtud pocházely nejstarší kodexy práva přinášející do souladu pozemskou spravedlnost, nezávislé soudnictví a náboženské přesvědčení. Původní instance tzv. Božích soudů, kdy soudcem bylo moře, rozbouřená řeka, oheň nebo vroucí voda, nyní stály zákony „platné z Boží moci pro všechny“ což byl jednak velký přínos a jednak výsledek přímého vlivu šarí’atské vědy. Bůh se stává dárcem spravedlnosti, zakazujícím škodlivé a přikazujícím vhodné, který dává rozum člověku, aby tyto zákony poznal a uplatnil, což jsou, ať už náhodou nebo následkem rovněž principy islámské právní vědy. Tyto principy pak ovlivnili následně i Francise Bacona, Reného Descartesa a Grotia, právníka 17. století.
 
Katolická církev se zprvu děsila vlivu islámského humanistického myšlení, ale záhy se novým poměrům začala přizpůsobovat, začala studovat islámskou společnost a ideje, aby jim mohla lépe čelit a porážet je. Svou největší úlohu v tom sehráli mniši. Benediktini z Cluny jsou spjeti s prvním překladem Koránu ve 12. století, dominikáni a františkáni působili jako pečovatelé o raněné a jako misionáři na křižáckých taženích a po svém návratu se paradoxně stávali šiřiteli nových výdobytků. Islámské ideje a snaha vypořádat se s nimi měly vliv na práce Tomáše Akvinského, Rolanda z Cremony, Vincenta z Beauvais, Alberta Magna a dalších křesťanských myslitelů.
 
Tyto výdobytky islámské právní vědy se do Evropy dostávaly kontaktem s muslimy, ať už prostřednictvím muslimského záboru některých evropských území, jako Pyrenejského poloostrova, Sicílie a jiných středomořských ostrovů, Balkánu apod. a jednak prostřednictvím křižáků, kteří je přinášeli z tažení, křesťanských zajatců, kteří pobývali na muslimy ovládaných územích, nebo pozdějších evropských vladařů, kteří získali vzdělání od muslimů, pobývali mezi nimi anebo na muslimských územích získávali „ostré lokty“ vhodné pro pozdější kariéru panovníka. Některé vlivy islámsko-právních interpretací se také šířily prostřednictvím dynastických sňatků napříč vyznáními. Typickým příkladem byla muslimská a křesťanská aristokracie středověkého Španělska. Nejvýznamnějším faktorem však po dlouhá staletí zůstával obchod s muslimskými zeměmi, zejména díky velmi liberálnímu zákonodárství, které na muslimy ovládaných územích v tomto ohledu panovalo.
 
Toto je stručný přehled přínosu fikhu a šarí’i světovému právnímu odkazu a projednat jej v plné jeho šíři by vyžadovalo mnohem více místa a času.
  
Zdroj: Hamidullah, Muhammed, Dr: Muslim contribution to science and art: http://muslim-canada.org/ch13hamid.html#general (k 11.12. 2010)

           Boisard, Marcel: On the probable influence of Islam on Wester public and international law, in Int. J. Middle East Stud. II (1980),429-450.



[1] Redaktorovi jednoho z prvních životopisů Proroka صلى الله عليه و سلم, pořízeného Ibn Ishákem.
[2] Vypravěč hadísů, zaznamenatel tohoto podání.
[3] Např. imám pátečních modliteb – pozn. překladu.
[4] Zaznamenáno v Sahíhu l-Buchárí, Báb al-‘adl.