Výjimečná duše v těle černého otroka

Kaaba Mecca landmark

‘Abdulláh ibnu l-Mubárek vyprávěl:

„Přijel jsem do Mekky zrovna když byla zasažena nesmírným suchem. Lidé se modlili za déšť (tzv. salátu l-istiská) v mekkánské Posvátné mešitě (arab. mesdžidu l-harám). Já jsem vešel branou Benú Šejba a tam jsem spatřil mladíka, otroka černé pleti, oděného do dvou kusů oděvu z pytloviny. Jeden měl omotaný okolo pasu a druhý přehozený přes ramena. Stál na odděleném místě hned vedle mne.

Slyšel jsem ho prosit: „Pane! Tváře jsou ztrhané pro mnoho hříchů, které si vysloužili jejich majitelé, pro mnoho zla, které způsobili. Tys nám odepřel déšť, abys napravil svá stvoření. Proto Tě prosím, ó Promíjející a Odpouštějící, ó Ty, o Němž Jeho služebníci nemohou říci nic, nežli nejnádhernějších slov, prosím dej nám déšť právě teď!“

Ibnu l-Mubárek pokračuje:

„Právě teď, právě teď …“ opakoval černošský mladík stále dokola, dokud se nebe zcela nezahalilo těžkými oblaky. Pak začal do země bičovat ze všech stran liják. Černoušek stále seděl na stejném místě a opakoval slova tesbíhu: „Sláva Alláhu, sláva Alláhu (arab. subhán Alláh).“

Rozplakal jsem se. Když mladík odešel, sledoval jsem ho, abych zjistil, kde přebývá. Potom jsem odešel k Fudajlu ibn Ijjádovi.

„Proč jsi tak nešťastný?“ zeptal se mne Fudajl.

„Někdo nás předběhl v síle svého vztahu k Alláhu,“ odpověděl jsem Fudajlovi, „někdo jiný, nežli my, si vzal Alláha za svého nejdůvěrnějšího přítele.“

„Jakto?“ podivil se Fudajl.

Povyprávěl jsem mu svůj zážitek a on se rozplakal také: „Ibnu l-Mubáreku! Běda tobě, pokud mne k němu nedovedeš!“

„Ještě ten čas nenadešel,“ řekl jsem mu a dodal jsem: „nejprve o něm musím zjistit ještě víc.“

Následujícího rána za úsvitu jsme se pomodlili a vydali se k jeho sídlu. Tam seděl u dveří jeden stařec. Když mne uviděl, poznal mne a řekl: „Vítej, Abú ‘Abdurrahmáne! Copak potřebuješ?“

„Potřeboval bych černouška,“ řekl jsem mu.

„Takových mám mnoho,“ řekl onen muž a zavolal na kohosi ze svých sluhů: „Chlapče, pojď sem.“ Objevil se jeden mladý, statný silný muž. „Tento ti dobře poslouží,“ řekl ten stařík a dodal: „Je dobrý, dobře odvede práci.“

„Ne, nepotřebuji jeho,“ namítl jsem.

Tak mi stařík přiváděl své sluhy jednoho po druhém, dokud jsem nespatřil toho, kterého jsem poznal včera. Rozpoznal jsem ho a když jsem ho spatřil, nahrnuly se mi slzy do očí.

„Je to on?“ otázal se stařík.

„Ano,“ potvrdil jsem.

„Tohoto ne, tohoto neprodám ani za nic,“ zdráhal se stařík.

„A pročpak ne?“ zeptal jsem se.

Odpověděl: „Protože jeho přítomnost v mém domě mi přináší požehnání a jinak mne vůbec nic nestojí!“

„Co vůbec jí?“ otázal jsem se.

Stařík odpověděl: „Na jídlo si vydělá z toho, co pro mne prodává, z toho žije. A pokud nic neprodá, sní to, co má a je spokojený. Ostatní mí sluhové říkali, že za těchto dlouhých nocí ani nespí. Nijak se s nimi nestýká. Stará se jen sám o sebe. Mé srdce si ho opravdu zamilovalo.“

Namítl jsem mu: „To se mám vrátit k Fudajlovi ibn ‘Ijjád a Sufjánovi as-Sewrímu, aniž bych splnil jejich požadavek?“

Stařík odpověděl: „To, žes ke mně přišel, je pro mne ještě větší událost. Prodám ti ho za jakoukoli chceš cenu.”

Odkoupil jsem ho tedy a přivedl ho k Fudajlovi. Chvíli jsme se procházeli a potom mi mladík řekl: „Můj pane, …“

Odpověděl jsem mu: „K tvým službám!“

Černoušek se podivil: „Prosím neříkej „k tvým službám,“ protože je to sluha, kdo přece má být k službám svému pánovi!“

Řekl jsem mu tedy: „Copak potřebuješ, můj milý?“

Černoušek odpověděl: „Jsem tělesně sláb, nemám dost síly, abych někomu sloužil. Měls na výběr i jiné, než mne. Nabízel ti i otroky mnohem silnější, nežli jsem já.”

Odpověděl jsem mu: „Ať Alláh nikdy nevidí, že ty sloužíš mně. Spíše bych ti měl koupit dům a oženit tě. A sloužit budu tobě já sám.“

Černoušek se rozplakal a já se ho tedy zeptal, proč pláče.

Odpověděl: „To nemůžeš říci, leda že bys viděl některý z mých rozhovorů s Alláhem. Proč by sis jinak vybíral zrovna mne a nikoho jiného nechtěl?”

„Nedělej si starosti,“ řekl jsem mu.

„Zapřísáhám tě při Alláhu, řekni mi!“ naléhal černoušek.

„Viděl jsem okamžitou odpověď na tvé prosby,“ řekl jsem.

Černoušek odvětil: „Mám pocit, že jsi – dá-li Alláh – zbožný muž. Alláh si vyvolil jistou skupinu mezi Svými stvořeními. A jejich postavení neukazuje nikomu, kromě jiných Božích stvoření, jiných Svých služebníků, které rovněž miluje!“

A potom pokračoval: „Můžeme se nachvíli zastavit? Musím se domodlit nějaké nepovinné modlitby ze včerejška.”

„Fudajl bydlí blízko,“ odpověděl jsem mu.

„Ne, tady to mám radši. Boží příkazy se nesmí odkládat,“ řekl černoušek a vešel do mešity dveřmi pro obchodníky. Pak se dlouho modlil a když skončil, podíval se na mne a zeptal se mne: „Abú ‘Abdurrahmáne, potřebuješ něco?”

„Proč?“ otázal jsem se.

„Protože bych rád pokračoval v cestě,“ odpověděl černoušek.

„A kam?“ zeptal jsem se.

„Na onen svět,“ odpověděl mladík.

„A dovolíš mi, abych tě tam provázel?“ zeptal jsem se ho.

Černoušek pravil: „Můj život byl sladký jen potud, dokud jsem se družil pouze s Alláhem. Nyní, když už ti to bylo ukázáno, uvidí to také ostatní. A toto vůbec nepotřebuji.“

Potom padl na tvář a pravil: „Pane můj, vezmi si mne k Sobě právě teď, právě teď, právě teď …“

Pak jsem se k němu přiblížil ještě více a spatřil jsem, že právě zemřel. Při Alláhu, není okamžiku, abych si na něho nevzpomněl. Pak mne přepadne hluboký žal, celého mne pohltí smutek a celý tento svět se pro mne v mých očích stane naprosto nedůležitý.“1

Nikdy nikoho nepodceňuj, neznevažuj a nikomu se nikdy neposmívej za to, jak vypadá nebo jakého je postavení mezi lidmi. Protože nikdy nevíš, jaké postavení u Alláha dotyčný má a jaké máš ty. Kdo jsi a co znamenáš v Očích Božích? A to je přece to, na čem tu záleží.

Pokud tě Alláh něčím obdařil, učinil tak odměnou za tvou upřímnost. Nikoli proto, aby ses tím předváděl před ostatními a usiloval o jejich pozornost a přízeň. Proto si na nic nehraj, drž se při zemi a buď tím, kým skutečně jsi.

Skutečný učenec, jako byli Ibnu l-Mubárek, Fudajl ibn Ijjád a Sufján as-Sewrí, se nepozná podle titulů, kterými se honosí, či množství informací, kterými disponuje, ani podle krásy a opentlenosti zbožných kázání a učených promluv, která je schopen na požádání přednášet, ale podle svých činů a podle toho, že respektuje všechny lidi a každého jednoho bez rozdílu. A podle toho, že je skromný, pokorný a vycítí, v čím těle se nachází ta nejvýjimečnější duše. Takového člověka se drží, provází ho, pomáhá mu a od takového člověka je připraven se učit, byť by byl všemi lidmi na planetě považován za nejučenějšího on sám. Možná, že přece může existovat nějaká oblast či jen malý aspekt toho, co se ještě může přiučit!

Islámská nauka totiž není sumou informací. Islám není teorie, která se memoruje zpaměti. Islám je praxe, která se žije každým nádechem i výdechem. Skutečné poznání islámu se odráží v kvalitě a hloubce tvého vztahu k tvému Stvořiteli. Ne v tom, co předvádíš pro oči a uši ostatních muslimů i lidí ve všeobecnosti. Jen tak se nauka stává poznáním a důkazem ve tvůj prospěch. V opačném případě by totiž svědčila jedině proti tobě.

  1. Viz Hajátu s-selef mine l-kawli we l-‘amel, str. 254-257.