Vysvětlení hadísu "Každá inovace je bludem"

Logo XXL

Džábir ibn Abdulláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

Džábir ibn Abdulláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

كل بدعة ضلالة وكل ضلالة في النار
Každá inovace je bludem a každý blud je v Ohni."[1] 
Tento hadís patří k tzv. džewámi’u l-kelim, tedy souborům promluv Proroka صلى الله عليه وسلم, a to tím, že zahrnuje veliké množství učení, správného vedení a ustavuje hlavní principy náboženství  – a to vše krátkými a nejstručnějšími slovy.
Učenci Ahl Sunna we l-Džema’a vysvětlili záležitost inovace v nejdrobnějších detailech a není mezi nimi žádného sporu ohledně jejích negativních dopadů. Inovace je v základě rozdělována do dvou hlavních definic:
a)      jazykové
b)      terminologické (šarí‘atské).
Jazykovědně, cokoli je nově vynalezeno, může být v arabštině jednoduše pojmenováno jako بدعة „bid’atun“ – inovace. Může se jednat i o vynález automobilu, nebo prostředků masové komunikace nebo čehokoli, co se pojí s vezdejším světem. Nicméně, v terminologii šarí’e má termín bid’a naprosto jasný a detailně vymezený význam: je to cokoli, co bylo nově vneseno do náboženství islámu, co postrádá jakýkoli důkaz, nebo základ v náboženství, nebo precedens v náboženství. Jedná se samozřejmě o pozdější definici, kdy učenci shrnují nepřeberné množství důkazů, kterými je bid’a odsuzována. Bid’a je též velmi napadána a hrozí za ni Boží trest.
Šarí’a pak definuje bid’u jako uctívání Alláha (nebo přibližování se k Alláhu) tím, co Alláh neuzákonil. Jinými slovy jde o uctívání Alláha tím, co Boží Prorok صلى الله عليه وسلم a správně vedení chalífové nezastávali. Imám aš-Šátibí رحمه الله تعالى poskytl možná tu nejlepší a nejsrozumitelnější definici bid’y ve svém díle al-I’tisám:
„Nově vnesený způsob (přesvědčení nebo čin) v náboženství Islámu, v imitaci šarí’e, který má za cíl přiblížit se k Alláhu a u kterého je shledáno, že není založen, ani podepřen žádným autentickým důkazem, ani ve svém základu, ani ve způsobu, jakým je proveden."[2]
Proto nemůže být bid’a pochopena jinak., nežli skrze dva výše uvedené kontexty. Bid’a jakéhokoli druhu v rámci náboženství a šarí’y není povolená a všechny její podoby jsou předmětem trestu.
Co se týče termínu بدعة حسنة bid’atun hasanatun a jeho užití Omarem ibnu l-Chattábem ohledně modlitby teráwíhu v ramadánu, zde se mnoho muslimů bezpotřebně plete a rozděluje.
Existují nezpochybnitelné důkazy, že se Prorok صلى الله عليه وسلم během ramadánu modlil tarawíh a vedl lidi ve společné modlitbě, džemá’a. ‘Urwa رضي الله عنه vyprávěl od ‘Áiše رضّى الله عنها: „Boží Posel صلى الله عليه وسلم vyšel v prostřední třetině noci ven do mešity a někteří lidé se modlili za ním. Ráno o tom hovořili někteří lidé a pak (tj. druhé noci) se za ním shromáždilo a modlilo velké množství lidí. Následujícího dne ráno o tom opět mnoho lidí hovořilo a třetí noci byla mešita zaplněna velkým množstvím lidí. Posel Boží vyšel صلى الله عليه وسلم a lidé se modlili za ním. Čtvrté noci mešita přetékala lidmi a nikdo je neměl kam umístit, ale Prorok صلى الله عليه وسلم přišel až na ranní modlitbu fadžr. Když byla modlitba zakončena, odrecitoval tešehhud a pravil: „A potom, vaše přítomnost mi nebyla skryta, nýbrž jsem se obával, že noční modlitba vám bude ustavena a vy to nebudete schopni dodržet. Tedy pak Posel Boží صلى الله عليه وسلم opustil tento svět a situace zůstala stejná.[3] Tj. lidé se i nadále modlili sami.
Tedy pro jeho obavu, aby se terawíh nestal povinným a pro jeho ummu zatěžujícím, je napočtvrté v jejich modlitbách nevedl. Situace v následujících letech zůstávala stejná a sahábové si navykli modlit se terawíh každý zvlášť, nebo v malých skupinkách v mešitách. Během Omarova chalífátu byl pouze opakován akt opětovného spojení všech těchto malých modlících se skupinek do jedné džemá’a za jedním imámem terawíhu, a to z mnoha důvodů, z nichž jedním je i precedens od Proroka صلى الله عليه وسلم, který nejprve vedl spojené řady modlících se při společné modlitbě terawíh. Po smrti Proroka صلى الله عليه وسلم toto zůstalo potvrzenou sunnou (arab. sunna mu´akkada) a již neexistovala obava, že by se tato modlitba mohla stát povinnou a lidé v modlitbě pokračovali, málo nebo hodně, jak chtěli.
Omar dodal svůj idžtihád z důvodu tohoto veřejného blaha (arab. maslaha) a tento užívá vysokého statusu jako jeden ze správně vedených chalífů, status, který si nemůže nárokovat nikdo po nich. Není pochyb, že Omar přísně dodržoval a střežil Sunnu a byl příkře proti čemukoli, co by jí odporovalo. Proto, když prohlásil o tomto typu modlitby terawíh, že je „bid’a hasana,“ tedy dobrou inovací, myslel to v jazykovém smyslu slova a nikoli ve smyslu tohoto slova jakožto šarí’atského termínu, protože existoval nesporný důkaz pro takovouto praktiku. Spíše byl potěšen a rád viděl lidi, jak se znovu modlí za jediným imámem, jako tomu bylo kdysi v době Proroka صلى الله عليه وسلم , kdy je po tři noci vedl v jejich modlitbách všechny společně.


[1] Sahíh Muslim, 2/592.
[2] Al-I’tisaam, 1/37.
[3] Sahíhu l.Buchárí, 3/229.