Vysvětlení hadísu „Kdo napodobuje nějaký lid, ten je jedním z nich“

Logo XXL

‘Abdulláh ibn Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ تَشَبَّهَ بِقَوْمٍ, فَهُوَ مِنْهُمْ .

Kdo napodobuje nějaký lid, ten je jedním z nich.[1]

‘Abdulláh ibn Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ تَشَبَّهَ بِقَوْمٍ, فَهُوَ مِنْهُمْ .

Kdo napodobuje nějaký lid, ten je jedním z nich.[1]

Tento hadís vysvětluje šejchu l-islám Abú l-Abbás Ahmed Ibn Tejmíjja a spolu s ním i další islámští učenci klasičtí i moderní, ve smyslu zákazu napodobovat nevěřící v tom, co je pro ně jedinečné a specifické, co je určujícím a ustavujícím symbolem jejich náboženské a kulturní svébytnosti, ať už jde o vnější vzhled, zvyky, jazykové prostředky a výrazivo, svátky či cokoli jiného, co je specifické pro ně a náboženský systém, který vyznávají.

Šejch al-Albání uvedl:
Není dovoleno napodobovat nevěřící v jejich zvycích, oslavách či oděvu.[2]

Z nastíněné logiky tohoto principu také vyplývá, že tak jako se mění praktiky a obyčeje, mění se i náplň toho, co spadá v napodobování jedněch národů druhými.
K napodobování nevěřících nedochází, pokud muslimové konají nějaký čin a nemuslimové jej po nich začnou konat také, až se praktika stane obecně rozšířenou. Pokud by totiž muslimové od ní pod záminkou lišit se od nevěřících upustili, přestali by konat něco, k čemu je přímo vybízí jejich náboženství.
K napodobování nevěřících také nedochází v případě praktik, přesvědčení a činů, které muslimové nečiní, ale nemuslimové ano, avšak islám k nim přímo vybízí. Potom by je měli vykonávat i muslimové, avšak z důvodu plnění příkazu své víry a vzdálení se od hříchu, jehož se neplněním tohoto příkazu dopouštěli.

Důvodem tohoto principu je právě zachování autenticity, autochtonnosti a svébytnosti islámské víry, odrážející se v projevech každodenní hmotné i duchovní kultury muslimů. Pokud by tento princip nebyl respektován, mělo by to pro islám a komunitu muslimů nedozírné následky, které shrnul Ibn Tejmíjja:

Důvodem proč náboženství Boží a jeho obřady mizejí, zatímco nevíra a hřích získává na převaze, je napodobování nevěřících, podobně jako zachování dobra spočívá v následování všech zvyklostí a zákonů proroků, mír s nimi všemi.[3]

Princip nenapodobovat nevěřící v tom, co je pro ně typické a charakteristické, se opírá o mnoho důkazů z Koránu:

Alláh přikazuje prorokům Músá/Mojžíšovi a Hárúnovi/Áronovi, mír s oběma:

فَاسْتَقِيمَا وَلَا تَتَّبِعَانِّ سَبِيلَ الَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ

Kráčejte oba stezkou přímou a nenásledujte cestu těch, kdož nic nevědí! (Júnus:89)

Músá pak Hárúnovi, svému bratru, při svém odchodu na Sinaj odkazuje:

وَلَا تَتَّبِعْ سَبِيلَ الْمُفْسِدِينَ

A nenásleduj cestu těch, kdož šíří pohoršení! (A’ráf:142)

Ohledně nevěřících Alláh zjevil:

وَدُّوا لَوْ تَكْفُرُونَ كَمَا كَفَرُوا فَتَكُونُونَ سَوَاءً

A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. (Nisá´:89)

A ohledně lidí knihy specificky také:

وَلَن تَرْضَىٰ عَنكَ الْيَهُودُ وَلَا النَّصَارَىٰ حَتَّىٰ تَتَّبِعَ مِلَّتَهُمْ ۗ قُلْ إِنَّ هُدَى اللَّـهِ هُوَ الْهُدَىٰ ۗ وَلَئِنِ اتَّبَعْتَ أَهْوَاءَهُم بَعْدَ الَّذِي جَاءَكَ مِنَ الْعِلْمِ ۙ مَا لَكَ مِنَ اللَّـهِ مِن وَلِيٍّ وَلَا نَصِيرٍ

Nebudou s tebou nikdy spokojeni ani židé, ani křesťané, pokud nebudeš následovat náboženství jejich. Rci: “Vedení Boží je jediné správné vedení!” Budeš-li však následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, nenalezneš pak proti Bohu ani ochránce, ani pomocníka žádného. (Bekara: 120)

Na jiném místě Alláh hrozí těm, kteří vymění cestu, zvyklosti a způsoby Proroka صلى الله عليه و سلم, jeho společníků a následovníků takto:

وَمَن يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِن بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَىٰ وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّىٰ وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ ۖ وَسَاءَتْ مَصِيرًا

A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá:115)

O tomtéž principu hovoří také mnoho potvrzujících textů Sunny.

Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لَتَتَّبِعُنَّ سَنَنَ مَنْ قَبْلَكُمْ شِبْرًا بِشِبْرٍ، وَذِرَاعًا بِذِرَاعٍ، حَتَّى لَوْ سَلَكُوا جُحْرَ ضَبٍّ لَسَلَكْتُمُوهُ

Budete následovat obyčeje těch, kdož byli před vámi krok po kroku, loket po lokti, až do té míry, že pokud
by vlezli do ještěří díry, vy byste tam vlezli za nimi.

Prorokovi druhové se zeptali: „(Obyčeje) křesťanů a židů?“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:

فَمَنْ

A koho jiného?[4]

Učenci tento hadís zvykli uvádět v kapitolách pojednávajících o napodobování nevěřících v tom, co je jejich výsostným specifikem a pramení z jejich náboženství. 

Háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání poskytl k tomuto hadísu tento komentář:

Co se Prorokových صلى الله عليه و سلم slov „i kdyby vlezli do ještěří díry, vy byste tam vlezli za nimi,” Posel Boží صلى الله عليه و سلم užil záměrně právě příkladu ještěra proto, že jeho nora je velmi úzká a má dva východy. Pokud vejde jednou, vyjde jinou dírou a tím klame své pronásledovatele. Tedy i pokud by židé a křesťané vykonali něco, co by bylo i pro ně samotné jen velmi obtížné a co by samo o sobě nemělo žádný účel ani přínos, vy byste je i přesto následovali.[5] 

Existuje i podobný hadís od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه, který slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

لتركبن سنن من كان قبلكم شبرا بشبر وذراعا بذراع وباعا بباع حتى لو أن أحدهم ضاجع أمه بالطريق لفعلتم

Přijde doba, kdy budete následovat zvyklosti těch před vámi krok za krokem, loket po lokti, kdyby se mezi nimi našel někdo, kdo by obcoval se svou matkou, i mezi vámi by se našel někdo takový.[6]

V jiném hadísu, tradovaném přes Abú Burdu od jeho otce, Posel Boží صلى الله عليه و سلم vysvětluje, co oním následováním židů a křesťanů ve všem a všude pravděpodobně myslel:

إن بني إسرائيل كتبوا كتابا فاتبعوه وتركوا التوراة

Synové Izraele sepsali pro sebe knihu, kterou následovali a opustili kvůli ní Tóru.[7]

Toto potvrzují i slova Boží:

وَمِنْهُمْ أُمِّيُّونَ لَا يَعْلَمُونَ الْكِتَابَ إِلَّا أَمَانِيَّ وَإِنْ هُمْ إِلَّا يَظُنُّونَ وَيْلٌ لِّلَّذِينَ يَكْتُبُونَ الْكِتَابَ بِأَيْدِيهِمْ ثُمَّ يَقُولُونَ هَـٰذَا مِنْ عِندِ اللَّـهِ لِيَشْتَرُوا بِهِ ثَمَنًا قَلِيلًا ۖ فَوَيْلٌ لَّهُم مِّمَّا كَتَبَتْ أَيْدِيهِمْ وَوَيْلٌ لَّهُم مِّمَّا يَكْسِبُونَ

Mezi nimi jsou lidé neučení, kteří neznají z Písma nic než “ameny” a kteří mají jen své domněnky. Běda těm, kteří Písmo vlastníma rukama sepisují a potom hovoří: “Toto od Boha pochází!”, aby tak nakoupili za nízkou cenu. Běda jim za to, co psaly ruce jejich! Běda jim za to, co provádějí! (Bakara: 78-79)

Ohledně nich Ibn ‘Abbás řekl: „Ó muslimové, proč se tážete lidí Písma, ač vaše Kniha, jež byla zjevena Jeho Prorokovi صلى الله عليه و سلم je tou nejčerstvější zvěstí od Alláha a Knihou, která nebyla pokřivena? Alláh vám zjevil, že lidé Písma pozměnili svýma vlastníma rukama to, co jim bylo zjeveno a pak řekli: „Toto je od Boha,“ aby tak získali nějaký světský zisk.“ Ibn ‘Abbás následně dodal: „Což nauka, která vám byla zjevena, vám nezabrání, abyste se jich tázali? Při Alláhu, neviděl jsem mezi nimi nikoho, kdo by se tázal mzuslimů na to, co bylo zjeveno jim![8]

Vznešený Alláh v této súře v kontextu změny modlitebního směru zjevil:

وَلَئِنْ أَتَيْتَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ بِكُلِّ آيَةٍ مَّا تَبِعُوا قِبْلَتَكَ ۚ وَمَا أَنتَ بِتَابِعٍ قِبْلَتَهُمْ ۚ وَمَا بَعْضُهُم بِتَابِعٍ قِبْلَةَ بَعْضٍ ۚ وَلَئِنِ اتَّبَعْتَ أَهْوَاءَهُم مِّن بَعْدِ مَا جَاءَكَ مِنَ الْعِلْمِ ۙ إِنَّكَ إِذًا لَّمِنَ الظَّالِمِينَ

A i kdybys přinesl těm, jimž dostalo se Písma, jakékoliv znamení, nebudou se řídit qiblou tvou a ty se nebudeš řídit qiblou jejich. A někteří z nich se ani neřídí qiblou ostatních. Budeš-li pak následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, budeš věru jedním z nespravedlivých. (Bekara: 145)

Poté, co byl modlitební směr změněn z Mekky na Jeruzalém, židé a následovníci předchozích písem s tím vyjadřovali velkou spokojenost a byli potěšeni pohledem na muslimy, modlící se směrem k jejich svatému městu. O to více pak byli nespokojeni, když byl seslán Boží příkaz vrátit modlitební směr zpět na Mekku. [9] 

Princip se netýká jen lidí knihy, ale i ostatních nemuslimů a především pak modloslužebníků současných i minulých.

Abú Wákid al-Lejsí vyprávěl, že někteří lidé, když viděli modloslužebníky uctívat posvátný strom Zát
u l-Anwát, prosili Proroka صلى الله عليه و سلم, aby jim určil podobný strom také. Prorok صلى الله عليه و سلم jim odvětil:

سُبْحَانَ اللَّهِ هَذَا كَمَا قَالَ قَوْمُ مُوسَى ‏:‏ ‏

Alláh je Největší! Řekli jste to, co řekl i Músáův národ Músáovi:

‏‏اجْعَلْ لَنَا إِلَهًا كَمَا لَهُمْ آلِهَةٌ

Udělej nám božstvo podobné božstvům, která mají tito (A’ráf: 138)

وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ لَتَرْكَبُنَّ سُنَّةَ مَنْ كَانَ قَبْلَكُمْ

Toto jsou zvyklosti těch před vámi.[10]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم tedy odsoudil toto modloslužebnictví i touhu některých následovat zvyky modloslužebníků.

Ibn Omar رضي الله عنه také uvádí [11], že lidé ve společnosti Božího Posla صلى الله عليه و سلم navštívili Hidžr, místo, kde kdysi žili Semúdejci [12]. Z jejich studní čerpali vodu a zadělali s ní těsto. Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim pak nařídil vodu vylít a těsto dát sežrat velbloudům, načež jim nařídil čerpat vodu ze studně, ze které pila Sálihova velbloudice. [13]

Vysvětlení principu nenapodobovat nevěřící podává ze společníků Prorokových, Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنها: „Kdo se vystěhuje mezi modloslužebníky a účastní se oslav jejich modloslužebnických svátků, jako je např. nourúz (tj. zoroastrovský nový rok), bude v Soudný Den vzkříšen spolu s nimi.[14] 

V podobném duchu se vyjádřil i Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, druhý pravověrný chalífa: Nemíchejte se s modloslužebníky na jejich místech uctívání ve dny jejich svátků, protože na ně tehdy sestupuje Boží hněv.[15]

Charráša ibnu l-Hur vyprávěl, že Omar ibnu l-Chattáb také zvykl vypráskat ty, kteří po vzoru předislámských zvyklostí i nadále pokračovali v praxi půstu v měsíci redžebu, aniž pro to existoval nějaký důkaz z Koránu nebo Sunny. Nutil je přerušit půst se slovy: Jezte! Věru toto je měsíc, který byl ctěn půstem v době nevědomosti (arab. الجاهلية al-džáhilíjja)!” [16] 

Praxe nesdružovat se ke slavení svátků nevíry je dokazována koránským veršem:

 وَالَّذِينَ لَا يَشْهَدُونَ الزُّورَ وَإِذَا مَرُّوا بِاللَّغْوِ مَرُّوا كِرَامًا

A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných jdou, míjejí je důstojně (Furkán: 75)

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja k tomuto verši dodal:

Od našich zbožných předků ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما a ad-Dahháka se dochovalo, že užitý pojem الزور az-zúr (tj. kromě křivého svědectví také přibližně nazdobená nepravda” – pozn. překladu) zahrnuje i svátky modloslužebníků.[17]

Přímo ohledně svátků nevěřících Ibn Tejmíjja uzavírá:

Člověk se nesmí ani oblékat, ani připravovat jídla specifická pro svátky nevěřících.[18]

Dále je nutno zdůraznit, že není pravda, že každý, kdo se nějaké podoby napodobování nevěřících dopustí, je automaticky nevěřící, i když se to podle doslovného pochopení tohoto hadísu může na první a zevrubný pohled zdát. Důkazem je koránský verš, v němž Vznešený praví:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَّخِذُوا الْيَهُودَ وَالنَّصَارَىٰ أَوْلِيَاءَ ۘ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَاءُ بَعْضٍ ۚ وَمَن يَتَوَلَّهُم مِّنكُمْ فَإِنَّهُ مِنْهُمْ ۗ إِنَّ اللَّـهَ لَا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ

Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako záštitníky, neboť oni jsou si záštitníky jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi spolčuje, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý. (Máida:51)

Ibn Tejmíjja dodal:

To znamená, že ten, kdo se k nim v tomto připojí, se buď stává nevěřícím, anebo se dopouští těžkého hříchu.[19]

Tj. podle toho, co konkrétně je napodobováno.

Vysvětlením je, že toto napodobování má mnoho různých podob, pokud je celistvé a úplné, dotažené do všech důsledků, pak představuje nevíru, neboť se nutně bude týkat i přesvědčení. Pokud je jen částečné, bez ohledu na jeho podobu, zda jde o napodobování, popírání, hřešení atd., je osoba, která tak činí, shodně svému provinění hříšníkem nebo pachatelem aktů nevíry, které ji ovšem nutně nezbavují islámu. Pokud muslim a nemuslim učiní něco stejného, ale ani jeden ani druhý se nestará o činy druhého, je sporné, zda vůbec jde o napodobování, či nikoli. Je lepší se tomu snažit vyhnout, aby se to nestalo důvodem pro samotné zakázané napodobování nevěřících a aby se muslimové snažili od nevěřících lišit.

Otázku napodobování nevěřících možno dále rozpracovat na tři situace.

    1. To, co předepisuje šarí’a i víra nevěřících zároveň. 

Sem spadá např. modlitba a půst všeobecně, nebo půst 10. Muharramu (den ‘Ášura, kdy se postili i medínští židé), kdy je doporučeno postit se navíc i 9. den, či doporučení modlit se i v obuvi, pakliže v tom není obtíž. V detailech těchto uctívání také existuje celá řada rozdílů, které třeba respektovat.

    2. To, co předepisuje víra nevěřících a šarí’a nespecifikuje. 

Jde o věci, které byly dříve předepsány a posléze zrušeny. To je např. židovské svěcení soboty a zvláštní obřady či půst v tento den. Muslimové mají své svátky, které jsou provázeny zvláštními obřady, z nichž některé jsou povinností a jiné jsou doporučené, jako jsou modlitby, půst, či zákaz půstu v obou dnech ‘íd, milodary, obětiny apod. Tyto svátky třeba slavit a praktikovat přesně tak, jak je předepsáno.

   3. Inovace ve víře, zvycích a obřadech, nepředepsané zákonem ani jediného z proroků.

To jsou záležitosti, které si vymysleli sami lidé a které nemají opodstatnění v ničem od Stvořitele.

Základním pravidlem je tedy zákaz napodobovat nevěřící v tom, co je pro ně charakteristické, ať už by to předepisovala jejich svatá písma, či to bylo vneseno do víry jako inovace bez základu. Výjimkou z pravidla je vše to, co je i jinak potvrzeno Koránem, Sunnou a praxí zbožných předků. Dále to, co je uvedeno pod bodem 1 je zavrženíhodné konání, pod bodem 2 hřích a pod bodem 3 těžký hřích.

Nicméně v některých situacích je však muslim nucen se od nemuslimů v otázkách např. vnějšího vzhledu a typického tradičního odívání, příliš anebo vůbec nelišit. Na otázku, o které situace se přesně jedná, odpověděl Ibn Tejmíjja:

Odlišování se od nevěřících i ve vnějším vzhledu, právě tak jako i džihád, se stávají povinností tehdy, když víra muslimů zesílí a nevěřícím je dána povinnost platit džizju a podrobit se islámskému řádu. Když byly muslimové na počátku slabí a bezmocní, nebylo jim toto předepsáno. Tento předpis přišel až později, když bylo náboženství zcela uzákoněno, víra převládla a zesílila.[20]

Muslim pobývající v nemuslimské zemi, ať už je tato s muslimy ve válečném stavu nebo ne, není za každou cenu povinen dbát vždy na důsledné a úplné odlišení sebe sama od ostatních, kvůli možným nepříjemnostem, které to jemu, nebo islámské osvětě a muslimské komunitě jako celku, může přinést. Naopak v zemi muslimské, kde Alláh pozdvihl víru a kde jsou nemuslimové podrobeni islámskému zákonu placení džizje, se toto stává povinností.

Toto je založeno na zlatém pravidle, které formuloval Ibnu l-Kajjím: Ze dvou dober se vybírá to, větší a ze dvou zel se vybírá to menší, aby se v prvém případě při snaze vykonat nějaké dobro neopomenulo něco, co je hodnotnější, nebo v druhém případě, ve snaze vyhnout se něčemu zlému, neupadlo v něco, co je ještě horší.

Věřící tedy musí být velmi moudrý, ohleduplný ve vztahu ke svému okolí a krajně opatrný, aby jeho kroky nepodnítili protireakci v podobě daleko většího zla, které by omnoho převážilo dobro, jež původně zamýšlel. Konkrétní situace potom třeba řešit v souladu s fetwami a vyjádřeními známých a učenců, uznávaných pro šíři své nauky i svou zbožnost.

A Alláh ví nejlépe.

_______________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Dáúd v Sunenu, hadís č. 4031, jako sahíh jej doložil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1930. Ibn Tejmíjja v uváděné diskusi k tématu oceňuje tento hadís jako hasan.
[2] Viz al-Džilbáb, str. 161.
[3] Viz Iktidá s-siráti l-mustakím, 1/413.
[4] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3456.

[5] Viz Fethu l-bárí, 6/498.
[6] Zaznamenali ho ad-Dewlábí v al-Kuná, 2/30; a al-Hákim v Mustedreku, 4/455. Jako sahíh jej ocenil al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 7/261; a al-Bezzár v al-Musnedu we zewáidih, hadís č. 235, jako hasan. S jeho hodnocením souhlasil i al-Albání, viz Silsilatu ahádísi s-sahíha, č. 1348.
[7] Zaznamenali at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 5876; Ibn Hibbán v Sahíhu, 8/167; al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/192; a as-Sujútí v Džámi’u l-kebír, hadís č. 6405. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2832.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 2685, 7363, 7522 a 7523.

[9]Tak zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 40.
[10] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2180 jako hasan sahíh.
[11] Hadís o tom je muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3379; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2981.
[12] Národ Proroka
Sáliha, mír s ním, který byl potrestán za své hříchy a zničen pro svou tvrdošíjnou nevíru. Jeho příběh se vzpomíná na mnoha místech v Koránu.
[13] Zázračná velbloudice s hojností mléka, daná jim jako zázrak a dar od Alláha, kterou zařízli, drze opovrhujíce dobrodiním jejich Pána.
[14] Zaznamenal al-Bejhekí v Ahkámu ahli z-zimma, 1/723-724.

[15] Zaznamenal ‘Abdurrezzák v Musannefu, podání č. 1609; a al-Bejhakí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 18640. Citují ho Ibnu l-Kajjim v Ahkámu ahli z-zimma, 3/1247; a Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íjja, 3/417.

[16] Zaznamenal Ibn Abí Šejba val-Musannefu, 2/182.

[17] Viz Ahkámu ahli z-zimma, 3/1244.
[18] Viz ar-Risáletu fí ‘ídi n-nasára, str. 21.
[19] Viz Iktidá s-siráti l-mustakím, str. 183.
[20] Viz Ibidum.