حَدَّثنََاعَبْدُالرَّزَّاقِ،أَخْبَرَنَاسُفْيَانُ،عَنْعَبْدِاللهِبْنِعِيسَى،عَنْعَبْدِاللهِبْنِأَبِيالجَْعْدِالْأَشْجَعِيِّ،عَنْثوَْبَانَمَوْلَىرَسُولِاللهِصَلَّىاللهُعَلَيْهِوَسَلَّمَ،رَفَعَهُ إِلَىالنَّبِيِّصَلَّىاللهُعَلَيْهِوَسَلَّمَ،قَالَ : " لَايرَُدُّالْقَدَرَإِلَّاالدُّعَاءُ،وَلَايَزِيدُفِي الْعُمُرِإِلَّاالْبِرُّ،وَإِنَّالْعَبْدَلَيُحْرَمُالرِّزْقَبِالذَّنْبِيُصِيبُه ."
Vyprávěl Abdurrezák, zpravil nás Sufján, od Abdulláha ibn ‘Ísá, ten od Abdulláha ibn Abí Dža’da al-Ašdžá’ího, ten od Sewbána, chráněnce Božího Proroka صلى الله عليه و سلم a tento hadís připsal Božímu Proroku صلى الله عليه و سلم, jenž řekl: „Nástupu předurčení nezabrání nic, kromě prosby (arab. du‘á), ani neprodluže život nic, nežli dobročinnost a služebníku neodpírá živobytí nic, nežli hřích, který na něj dopadne.“[1] Imám Tirmízí a Hákim zaznamenávají hadís na autoritu Selmána رضي الله عنه, který pravil, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Nezabrání nástupu předurčení nic, nežli prosba a nic neprodlužuje život, nežli dobročinnost.“ Tirmízí a al-Albání jej oceňují jako hasan, i když v jeho senedu existuje jistá slabost. Tento hadís také potvrzuje hadís jiný, na autoritu Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru prosba je k užitku při tom, co se již stalo i při tom, co se ještě nestalo, tak je na vás, služebníci Alláha, abyste prosili.“[2]
Při výkladu tohoto tématu jednoznačně shledáváme, že Alláh určil osudy všech věcí již padesát tisíc let před stvořením Nebes i Země. Taktéž Alláh stanovil a předurčil, aby se staly určité těžkosti a starosti, ale zároveň také uzákonil možnost, že tyto těžkosti a starosti mohou být odkloněny, nebo jim může být i zcela zamezeno cestou prosby – du’á. Tedy tato prosba, stejně jako i dané neštěstí, bývá předurčeno, vše to je součástí kadru – předurčení. Takže když nějaká taková těžkost nenadejde, protože je odkloněna prosbou, stalo se tak jedině proto, že Alláh v samém základu této věci předurčil že bude změněna, odkloněna prosbou. Prosba je zapsána na samém začátku, stejně tak i těžkost. Když tedy člověk prosí Alláha, aby se mu vyhnulo nějaké neštěstí, toto neštěstí od něj Alláh odstraní, což nezřídka vídáme i v naší každodenní realitě.
Významem tohoto všeho je, že Alláh v Lewhu l-Mehfúzu zapsal, že toho a toho potká to a to, ale že toto neštěstí bude z něj sejmuto prosbou, kterou dotyčný směřuje. Tedy obě tyto věci jsou předurčeny – očekávané neštěstí bývá sejmuto prosbou, která je rovněž předurčena. Z tohoto důvodu Boží Posel nařídil, aby, když dojde k zatmění Slunce a Měsíce, aby lidé pospíchali do mešit a modlili se speciální modlitbu pro zatmění, protože to je znak od Alláha, či upozornění na následující neštěstí a těžkosti. Alláh pravil:
ذَٰلِكَيُخَوِّفُاللَّهُبِهِعِبَادَه يَاعِبَادِفَاتَّقُونِ
A takto Bůh nahání strach služebníkům Svým. Služebníci Moji, buďte tedy vůči Mně bohabojní! (Az-Zumar:16).
Tedy zatmění Slunce a Měsíce je připomínka Alláhovým služebníkům, neboť Slunce i Měsíc jsou jeho znameními. Když se budou modlit a prosit Jej, možná On od nich odkloní některé chystané těžkosti a neštěstí.
Důležité je také podotknout, že prosba sama o sobě je druhem uctívání, lhostejno, je-li, či není-li vyslyšena. A není člověk, který by prosil Alláha, aniž by mu Alláh nedal jednu ze tří věcí: buď mu dá, oč prosí, nebo z něj sejme nějakou obtíž, která je větší a závažnější než to, oč prosil, nebo mu prosbu zapíše mezi jeho dobré činny.
Autor: Safet Suljić, Islámská univerzita, Fakulta šarí’atských věd, Rijád, KSA
www.ansarassunnah.blogspot.com (2.6.2011)
Překlad: Alí Větrovec
[2] Zaznamenal Hákim, hasan podle al-Albáního.