Džábir رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
لَا يَدْخُلُ الْجَنَّةَ لَحْمٌ نَبَتَ مِنْ سُحْتٍ ، النَّارُ أَوْلَى بِهِ
„Nevejde do ráje žádné maso živené zakázanou potravou, na ně má přednější nárok Oheň!” [1]
Džábir رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
لَا يَدْخُلُ الْجَنَّةَ لَحْمٌ نَبَتَ مِنْ سُحْتٍ ، النَّارُ أَوْلَى بِهِ
„Nevejde do ráje žádné maso živené zakázanou potravou, na ně má přednější nárok Oheň!” [1]
Od Ka’ba ibn ‘Udžry رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil mimo jiné:
إِنَّهُ لاَ يَرْبُو لَحْمٌ نَبَتَ مِنْ سُحْتٍ إِلاَّ كَانَتِ النَّارُ أَوْلَى بِهِ
„Věru nikdy nebude prospívat maso živené ze zakázaného – na to nemá přednější nárok nic, nežli Oheň!“ [2]
Maso je metaforou celého člověka, tj. kdo se živil zakázanou obživou na tomto světě, ten bude v Den Zmrtvýchvstání uvržen do Pekla následkem svého jednání, protože Vznešený Alláh zakázal konání všeho, co je nečisté a zakázané, zakázal nezákonně pohlcovat majetek jiných a také zakázal vydělávat na své živobytí zakázaným způsobem. Naopak přikázal pojídat jen dobré a čisté, jakož i živit se a vydělávat jen způsobem, který je dobrý a čistý:
يَا أَيُّهَا الرُّسُلُ كُلُوا مِنَ الطَّيِّبَاتِ وَاعْمَلُوا صَالِحًا ۖ إِنِّي بِمَا تَعْمَلُونَ عَلِيمٌ
Poslové, jezte z výtečných pokrmů a konejte zbožné skutky, vždyť Já o všem, co činíte, dobře jsem zpraven. (Mu´minún: 51)
A co je přikázáno prorokům, je přikázáno i všem ostatním, shodně slovům Božím:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُلُوا مِن طَيِّبَاتِ مَا رَزَقْنَاكُمْ وَاشْكُرُوا لِلَّـهِ إِن كُنتُمْ إِيَّاهُ تَعْبُدُونَ
Vy, kteří věříte, jezte z výtečných pokrmů, jež jsme vám uštědřili, a děkujte Bohu, jste-li Jeho služebníky. (Bekara: 172)
Tato povinnost pojídat jen povolené a dobré a děkovat Stvořiteli za Jeho dobrodiní se nevztahuje jen na věřící:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ كُلُواْ مِمَّا فِي الأَرْضِ حَلاَلاً طَيِّباً
Lidé, jezte dovolené a dobré z toho, co na zemi je (Bekara:168).
Tedy jedná se o všeobecný předpis a ten, kdo ho nerespektuje, přichází o požehnání svého živobytí, hrozí mu pekelný trest a nejsou přijaty některé jeho činy uctívání, např. prosba či pouť, jak je doloženo v autentické Sunně. A to je věc nesmírné důležitosti.
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja tento hadís vysvětlil:
„Potrava přichází do těla a promísí se s ním, z ní tělo vyrůstá a ona je přetvářena v tělní hmotu. Pokud je potrava nečistá, i tělo se stává nečistým a proto má na něj největší nárok Oheň. Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil, že „na každé tělo, které je živeno ze zakázaného, má přednější nárok Oheň.“ A Ráj je Dobrý a čistý, nevstoupí do něj nic, kromě toho, co je dobré a čisté.“ [3]
Mulla ‘Alí al-Kárí podává následující vysvětlení tohoto hadísu:
„Tj. takový člověk nevstoupí do Ráje spolu s těmi, kdo jsou k Alláhu přiblíženi. Od Džábira se uvádí vysvětlení, že nevstoupí do Ráje spolu s těmi, kteří dosáhli spásy, ale bude nejprve potrestán shodně množství zakázané potravy, kterou zkonzumoval, pokud mu jeho prohřešek Alláh nepromine. Jiným vysvětlením je, že nikdy nedosáhne nejvyšších stupňů Ráje. Také se uvádí, že do Ráje nevejde vůbec a to v případě, že považoval toto pojídání zakázaného za dovolené a šlo o věc, která je v náboženství nezbytně známa. Také se uvádí, že tento hadís představuje přísnou výstrahu a důrazné upozornění, aby se tohoto konání raději nikdo nedopouštěl. Slovo „maso“ odkazuje na člověka, jehož těla je ono maso součástí. Výraz سحت suht s dammou nad písmenem sín a sukúnem nad písmenem há znamená zakázanou věc (arab. الحرام harám), protože zcela ničí požehnání, tedy zbavuje požehnání a brání člověku ve vstupu do Ráje, do kterého může člověk vstoupit pouze tehdy, pokud živí své tělo z toho, co je povolené, dobré a čisté, protože za zkaženost se platí zkažeností, což je také smyslem slov „na ně má přednější nárok Oheň.“ Tj. aby byl takový člověk vpuštěn do Ráje, musí být nejprve za takové jednání očištěn a to Ohněm, který to maso, které bylo živeno ze zakázaného, nejprve spálí, což se opírá o doslovnou interpretaci tohoto hadísu. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla by pak byla situace, že se dotyčný kál, anebo mu Alláh odpustil z nějakého důvodu i bez pokání, anebo připadl k těm, na které se bude vztahovat přímluva někoho z přimlouvajících se (tj. v Soudný Den). Na ně by se pak tato hrozba nevztahovala.“ [4]
Šejch Ibnu l-Džibrín pravil:
„Pokud je jídlo čisté, také tělo bude čisté a chráněné před trestem. Ale pokud bude živeno zakázaným, bude tělo hříšné a špinavé.“ [5]
Výše citovaný hadís nás učí, že získávání obživy a vynaložení úsilí a práce pro to, aby se člověk mohl nasytit, je Boží zákonitostí tohoto světa. Šekík ibn Ibráhím vyložil Boží slova:
وَلَوْ بَسَطَ اللَّـهُ الرِّزْقَ لِعِبَادِهِ لَبَغَوْا فِي الْأَرْضِ
Kdyby Bůh dal služebníkům Svým obživu v hojnosti, věru by se stali vzpurnými na zemi (Šúrá: 27) takto: „Kdyby Alláh obdařil lidi živobytím bez vynaložení úsilí, měli by až
příliš mnoho volného času a zkazili by se. Zaměstnal je proto, aby si vydělávali na své živobytí a jako takoví potom mají méně času na zahálku.“ [6]
Tedy kdokoli se snaží žít na úkor jiných, nebo si získávání obživy usnadňovat nepoctivostí či lstivými kličkami, dopouští se jistého druhu nestoudnosti a hřeší proti posvátnému pravidlu, které do světa vnesl Stvořitel. A k Němu budou také všichni hnáni ke zodpovědnosti.
Klíčovým pojmem našeho ústředního hadísu je výraz السحت as-suht, znamenající něco zakázaného, zapovězeného, nezákonného, něco, co je zavrženíhodné, odporné a špinavé, co přináší opovržení druhých a špatnou reputaci, jako cena za psa, víno či svini, jakýkoli majetek, který je nedovolený, nebo zakázaný ke konzumaci, či nedovoleným způsobem získaný, který s sebou nosí hanbu, může však znamenat zanedbatelnou cenu či zisk, mrzký peníz, který nestojí za míru hanby, kterou s sebou nese. Pokud řekneme أسحتت تجارته ashate tidžáretuhu, znamená to, že „jeho obchodování se stalo zkaženým, odporným.“ Pojem as-suht je odvozen od slovesného základu سحت sahata – يسحت jashatu, s významem úplně zničit, zcela zbavit něco či někoho něčeho, zcela něco někomu/něčemu odejmout, jako se říká سحت شعره sahate še’arehu, tj. oholil mu vlasy do hola, nebo سحته وجه الأرض sahatehu wedžhe l-ard, tj. zahladil jeho stopy na zemském povrchu. Podobně v Koránu Vznešený Alláh říká:
قَالَ لَهُم مُّوسَىٰ وَيْلَكُمْ لَا تَفْتَرُوا عَلَى اللَّـهِ كَذِبًا فَيُسْحِتَكُم بِعَذَابٍ
A řekl jim Mojžíš: „Běda vám, nevymýšlejte si proti Bohu lži, aby vás trestem svým nezničil…(TáHá: 61). [7]
As-suht tedy označuje zakázaný výdělek, obživu nebo potravu, jak ve smyslu zjevném, tak i skrytém. Je to také něco, co je zakázáno získávat, resp. obživa pořízená ze zakázaného výdělku, jako je úrok, úplatek apod., anebo výdělek ze zakázaného zaměstnání, jako je např. prodej a distribuce alkoholu či jiných omamných látek, prostituce či kuplířství. Takový výdělek s sebou nenese Boží požehnání a nepůsobí člověku potěšení.
Alláh použil tento výraz v Koránu celkem třikrát a vždy se tak stalo v súře المائدة al-Máida, česky Prostřený stůl, jejíž ústřední tematikou je právě povolené a zakázané ve výživě.
O vůdcích nevěrectví, kteří vedli odpor proti Božímu Prorokovi صلى الله عليه و سلم, je řečeno:
سَمَّاعُونَ لِلْكَذِبِ أَكَّالُونَ لِلسُّحْتِ
Naslouchají lžím a pohlcují to, co neprávem získali. (Máida: 42)
O pokrytcích je řečeno:
وَتَرَىٰ كَثِيرًا مِّنْهُمْ يُسَارِعُونَ فِي الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ وَأَكْلِهِمُ السُّحْتَ ۚ لَبِئْسَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
A vidíš mnohé z nich, jak pospíchají k hříchu, k nespravedlnosti a k pohlcování toho, čeho neprávem nabyli. Jak hnusné je to, co dělají! (Máida: 62)
A o držitelích předcházejících zjevení je řečeno:
لَوْلَا يَنْهَاهُمُ الرَّبَّانِيُّونَ وَالْأَحْبَارُ عَن قَوْلِهِمُ الْإِثْمَ وَأَكْلِهِمُ السُّحْتَ ۚ لَبِئْسَ مَا كَانُوا يَصْنَعُونَ
Proč jim nezabrání rabíni a učenci, aby nevedli hříšné řeči a nepohlcovali neprávem nabyté? Jak hnusné je to, co provádějí. (Máida:63)
Je jasné, že toto varování se týká jen toho, kdo si svůj hřích pojídání zakázaného neuvědomí a nekaje se z něho, protože ohledně toho, kdo se ze svého hříchu kál, Alláh zjevil:
قُلْ يَا عِبَادِي الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَى أَنْفُسِهِمْ لا تَقْنَطُوا مِنْ رَحْمَةِ اللَّهِ إِنَّ اللَّهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعاً إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ
Rci: “Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný. (Zumer: 53)
A Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
التَّائِبُ مِنْ الذَّنْبِ كَمَنْ لَا ذَنْبَ لَهُ
„Kdo se ze hříchu kál, jakoby se hříchu ani nedopustil.“ [8]
Kdo tedy své srdce upřímným pokáním očistí od jeho hříchů a neduhů, ten také očistí své tělo, neboť koho srdce se pokáním stane lepším a čistším, lepším a čistším se stane i jeho tělo, neboť tělo následuje srdce.
Posel Božíصلى الله عليه وسلم totiž pravil:
أَلَا وَإِنَّ فِي الْجَسَدِ مُضْغَةً إِذَا صَلَحَتْ صَلَحَ الْجَسَدُ كُلُّهُ وَإِذَا فَسَدَتْ فَسَدَ الْجَسَدُ كُلُّهُ ، أَلَا وَهِيَ الْقَلْبُ …
„…Což přece v tělě není kousek masa, který pokud bude napraven, bude napraveno i celé tělo, avšak pokud bude zkažen, bude i celé tělo zkaženo? Cožpak jím není srdce?“ [9]< /strong>
Tělo se, stejně jako srdce, stává lepším cestou konání dobrých skutků. Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
قال الله تعالى : إذا ابتليت عبدي المؤمن ولم يشكني إلى عواده أطلقته من أساري ، ثم أبدلته لحما خيرا من لحمه ، ودما خيرا من دمه ، ثم يستأنف العمل
„Vznešený Alláh pravil: „Pokud Svého věřícího služebníka vyzkouším tím, že mu něco odepřu a on nepropadne pochybám, že jde o nespravedlivé omezení, propustím jej a vyšlu dále a potom mu nahradím jeho maso masem lepším, než bylo jeho i krví lepší, než byla jeho a on bude znovu pokračovat ve své práci.“ [10]
Tedy kdo pojídal zakázané a potom se z toho kál upřímným a opravdovým pokáním, Alláh to pozná na jeho srdci a jeho srdce a následně i tělo očistí. Takovému kajícníku pak neuškodí hříchy, kterých se v minulosti dopustil, byť by šlo o prostitutku, kuplíře, výrobce, prodejce a distributora alkoholu či drog, zloděje, podvodníka, lichváře či úplatkáře.
Pokud se někdo z lidí, kteří získávali prostředky na svou obživu zakázaným způsobem, bude kát, potom musí oddělit veškeré finanční prostředky, které takto získal a věnovat je pro účely veřejného blaha muslimů, ale s úmyslem, aby se jich zbavil jakožto nedovoleným způsobem vydělaných a nikoli s úmyslem milodaru, za který je člověk Alláhem odměněn. Samy tyto peníze nejsou zakázány, zakázán je totiž jen způsob, jakým byly získány. Naopak pokud se např. kaje pijan alkoholu a má u sebe nějaký alkohol, tento je v rámci svého pokání povinen zlikvidovat, neboť alkohol je zakázán jako látka, jako takový.
Kajícník se může nečistým způsobem získaných peněz zbavit např. tím, že je rozdá chudobným, nebo je věnuje na dobročinné účely. Dokonce, pokud je sám chudobným a potřebným a nenalezne nikoho jiného, kdo by měl nárok na pomoc a podporu pro nuzné a chudobné, může z těchto peněz věnovat i část na obživu sebe a své rodiny. A Alláh ví nejlépe.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pobídl k získávání majetku dovoleným způsobem a k poctivosti v obchodování, když řekl: „Důvěryhodný a pravdomluvný obchodník bude v Den Zmrtvýchvstání s proroky, pravdymilovnými a mučedníky.“ [11]
Katáda pravil: „Zbožní předkové říkávali, že upřímný a čestný obchodník bude ve stínu Trůnu v Den Zmrtvýchvstání.“ [12]
Ibráhím ibn Júsuf proto poradil Muhammedu ibn Selemovi: „Vynasnaž se prosadit se na trhu a vydělávat, neboť blahoslaven ten, kdo to dělá nejpoctivěji.“ [13]
Aby byl obchodník poctivý, musí ovládat rozdíl mezi tím, co náboženství v obchodu povoluje a co zakazuje. ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه uvádí: „Pokud prodejce není zběhlý a vzdělaný, potom snadno upadne ve hřích úroku a potopí se do něj ještě hlouběji.“ [14] Z tohoto důvodu pravil Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه: „Kdo nezná základy náboženství, nechť se ani nepřibližuje k našim tržnicím a nechť se vůbec nevěnuje obchodování!“ [15]
Jistý mudrc pravil: „Pokud obchodník nedisponuje třemi vlastnostmi, potom je zkrachovalcem na tomto i na onom světě. První vlastností je čistota jazyka od trojího – lži, prázdných slov a planých přísah. Druhou je čistota srdce od trojího – podvádění, klamání a závisti. A třetí je bedlivě dbát na trojí – společnou a páteční modlitbu, pravidelné získávání náboženské nauky a dávání přednosti spokojenosti Boží nad spokojeností kohokoli jiného.“ [16]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také jasně uvedl, že kdokoli ráno vychází, aby zajistil své potřeby dobrým a dovoleným způsobem, ten je na cestě Boží.
Ka’b ibn ‘Udžra رضي الله عنه vyprávěl, jak jednou kolem Posla Božího صلى الله عليه و سلم prošel jistý muž. Sahábové viděli, že tento muž je velmi vytrvalý a pilný a poznamenali: „Kéž by byl takový i na cestě Boží!“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim na to řekl:
إن كان خرج يسعى على ولده صغاراً فهو في سبيل الله، وإن خرج يسعى على نفسه يعفها فهو في سبيل الله، وإن كان خرج رياء وتفاخراً فهو في سبيل الشيطان.
„Pokud vyrazil, aby zajistil své malé děti, pak je na cestě Boží. Pokud vyrazil, aby se postaral o své staré nemohoucí rodiče, pak je na cestě Boží. Pokud vyrazil, aby se postaral sám o sebe a zajistil se, i tehdy je na cestě Boží. Ale pokud takto vyšel, aby se přetvařoval před lidmi, nebo aby se vychloubal, pak je na cestě šejtána.“ [17]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه proto pravil: „Věru nenávidím, když člověk naprosto zahálí, nekonaje nic ani pro svět tento, ani pro svět onen.“ [18]
A Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه poradil chudobným: „Hlavy vzhůru, věnujte se obchodu. Cesta i způsob jsou jasné. Nebuďte břemenem na zádech ostatních lidí!“ Jeho chráněnec Abú Sálih vyprávěl, že Omar organizoval lidi do trojic, z nichž vždy jeden zaopatřoval suroviny a zboží, druhý prodával a třetí se věnoval boji na cestě Boží. I Abú Sálih sám byl členem z takové trojice lidí. [19]
Ibn Omara vypověděl, že se od Proroka naučil následujícímu principu: „Alláh miluje každého věřícího, který se něčemu věnuje a živí sebe i svou rodinu. Nemiluje toho, kdo i přesto, že je zdráv, zahálí. Takové nemiluje ani pokud jde o tento svět, natož pokud jde o svět onen!“ [20]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také varoval, že jednou z podob zla a zkaženosti, které zavládnou na konci věků v opozici k čisté a ryzí době našich zbožných předků, bude i získávání majetku nepoctivým způsobem. Pravil:
يَأْتِي عَلَى النَّاسِ زَمَانٌ، لاَ يُبَالِي الْمَرْءُ مَا أَخَذَ مِنْهُ أَمِنَ الْحَلاَلِ أَمْ مِنَ الْحَرَامِ
„Nadejde čas, kdy se nikdo nebude pídit potom, odkud získal své peníze, zde povoleným, nebo zakázaným způsobem.“ [21]
Júnus ibn ‘Ubejd pravil: „Nevím, zda-li dnes existuje něco nepočetnějšího a více zřídkavého, nežli dirhamu získaného povoleným způsobem, který je utracen za dobrou a užitečnou věc, bratra, přítele, na kterého se díky jeho islámu lze spolehnout a usilujícího, který postupuje podle Sunny. To je stále zřídkavější a zřídkavější. Pokud bychom nalezli halál vydělaný dirham, skrze něj bychom od Alláha žádali, aby uzdravil naše nemocné!“ [22] Toto pravil o své době. A co by asi řekl dnes?
Prorok صلى الله عليه و سلم zároveň také varoval před upínáním se k tomuto světu, hromaděním majetku a prázdnými nadějemi, na úkor střídmosti a přípravy na Den Zúčtování:
اثنتان يكرههما ابن آدم: يكره الموت والموت خير للمؤمن من الفتنة ويكره قلة المال وقلة المال أقل للحساب
„Dvě věci syn Adamův nemiluje. Nemiluje smrt, byť je pro něj lepší, nežli pokušení a nenávidí nedostatek jmění, byť je při nedostatku jmění lehčí zúčtování.“ [23]
A toto zúčtování se nebude týkat jen toho, jak jsme se svým jměním naložili, ale také toho, jak jsme je získali. Abú Berza al-Aslemí رضي الله عنه totiž vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
لاَ تَزُولُ قَدَمَا عَبْدٍ يَوْمَ الْقِيَامَةِ حَتَّى يُسْأَلَ عَنْ عُمْرِهِ فِيمَا أَفْنَاهُ وَعَنْ عِلْمِهِ فِيمَا فَعَلَ وَعَنْ مَالِهِ مِنْ أَيْنَ اكْتَسَبَهُ وَفِيمَا أَنْفَقَهُ وَعَنْ جِسْمِهِ فِيمَا أَبْلاَهُ
„Služebník Boží se v Soudný Den nepohne nohama z místa, dokud nebude tázán na svůj život, jak jej strávil, na svou znalost, co s ní vykonal, na svůj majetek, jak jej získal a za co jej utratil a na své tělo, jak jej obnosil.“ [24] Tj. na co a k čemu jej využil.
___________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 14032; a at-Tabrízí v Miškátu l-masábih, hadís č. 2772. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2609.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 614, jako hasan gharíb.
[3] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 21/541.
[4] Viz al-Mirkát, 9/311.
[5] Viz Šerhu ‘Umdeti l-ahkám, 3/74, komentář k dílu Miškátu l-masábih, hadís č. 242.
[6] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 285.
[7] Viz LANE, Edward W. 1863. Arabic-english Lexicon. London: Willams & Norgate, 1/1314-1315.
[8] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4250 jako hasan podle al-Albáního.
[9] Hadís je muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 52; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1599.
[10] Zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 1290 jako sahíh. Souhlasí s ním i al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 272.
[11] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 2539, at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1209 od Abú Sa’ída رضي الله عنه jako hasan. Jako hasan li ghajrihi jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 9/240.
[12] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 289.
[13] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Ibid., str. 285.
[14] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Ibid., str. 287.
[15] Ibidum.
[16] Ibidum.
[17] Zaznamenal at-Taberání v Mu’džemu l-awsat, hadís č. 6835. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 1428.
[18] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/130.
[19] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Tenbíhu l-gháfilín, str. 285.
[20] Ibidum.
[21] Na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2059.
[22] Zaznamenal Abú Lejs as-Samarkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 288.
[23] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/427, 427-428 a 428 od Mahmúda ibn Lebída رضي الله عنه. V řetězci jeho vypravěčů nalezl al-Albání samé spolehlivé lidi splňující podmínky obou šejchů, viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 813.
[24] Zaznamenali ho at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2417 jako hasan sahíh, Ahmed v Musnedu, 3/ 120, 180, 231 a 239; Ibn Abí Šejba al-Musennefu, 14/308; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 8/43, 44 a 172, vícero různými podáními od Mu’áza ibn Džebela a Ibn Mes’úda رضي الله عنهم. Podobný hadís zaznamenal at-Tirmizí i od Ibn Mes’úda v Sunenu, hadís č. 2416, jako gharíb. Jako sahíh jej doložil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 53; a jako hasan li ghajrihi pak al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 946.